Pavel Haas Quartet • New York

Pavel Haas Quartet založila v roce 2002 Veronika Jarůšková s violistou Pavlem Niklem, který byl jeho členem až do roku 2016, kdy musel soubor z rodinných důvodů opustit. Jejich spolupráce však nadále pokračuje – Pavel Nikl je stálým hostem souboru při interpretaci smyčcových kvintetů. V letech 2004–2012 na pozici 2. houslí působily Kateřina Gemrotová Penková, Marie Fuxová a Eva Karová Krestová. V letech 2016 a 2017 pozici violisty zastával Radim Sedmidubský.

Po vítězství na soutěžích Pražské jaro a Premio Paolo Borciani v italském Reggio Emilia v roce 2005 se Pavel Haas Quartet rychle etabloval mezi nejvýraznější světové komorní soubory současnosti. Kvarteto vystupuje v nejvýznamnějších koncertních síních po celém světě a nahrálo sedm CD ověnčených mnoha prestižními cenami mezinárodní kritiky. Členové souboru studovali u legendárního violisty Smetanova kvarteta Milana Škampy.

V roce 2007 European Concert Hall Organisation (ECHO) jmenovala Pavel Haas Quartet jako jednu z „vycházejících hvězd“ (Rising Stars). Soubor tak dostal jedinečnou příležitost představit se na řadě koncertů ve významných koncertních sálech po celém světě. V letech 2007–2009 se soubor zúčastnil programu BBC New Generation Artists a v roce 2010 získal mimořádné stipendium od nadace Borletti–Buitoni Trust.

V koncertní sezóně 2019/20 se Pavel Haas Quartet vrátí do prestižních sálů, jakými jsou Tonhalle v Curychu, Wigmore Hall v Londýně, Philharmonie Luxembourg, Konserthuset ve Stockholmu, Società del Quartetto v Miláně nebo festival Schubertiade. Poprvé soubor vystoupí v Izraeli, a to v Jeruzalémě, Tel Avivu a v Haifě. V lednu 2020 se Pavel Haas QUartet zúčastní String Quartet Biennale v amsterdamské Muziekgebouw. Následovat budou turné po USA a Kanadě a také po Asii, v rámci něhož se soubor vrátí do sálu NCPA v Pekingu a poprvé se představí v Hong Kongu a v Singapuru.

Pavel Haas Quartet exkluzivně nahrává pro společnost Supraphon. Již nahrávací debut (Leoš Janáček – Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“, Pavel Haas – Smyčcový kvartet č. 2 „Z Opičích hor“, 2006) vynesl souboru jejich první cenu Gramophone Award. Deník The Daily Telegraph jej ocenil jako CD roku. Druhou nahrávkou pak soubor doplnil kompletní kvartetní tvorbu obou zmíněných skladatelů a časopis Gramophone ji okomentoval slovy: „Označit nějaké CD za hudebně významné lze považovat za poněkud kontroverzní, v tomto případě však jde jednoznačně o nahrávku mimořádného významu“. Za album s oběma Prokofjevovými kvartety a Sonátou pro dvoje housle obdržel soubor prestižní ocenění francouzské kritiky Diapason d’Or de l’Année 2010. Po Prokofjevovi následovalo v roce 2010 vydání nahrávky Dvořákových kvartetů – „Amerického“ F dur op. 96 a G dur op. 106. Mezinárodní kritika ji přijala s nevšedním nadšením. Nahrávka získala Gramophone Award nejen v kategorii Komorní hudba, ale také hlavní cenu Recording of the Year (2011). Sunday Times ocenil album pěti hvězdičkami: „Jejich nahrávka ‚Amerického‘ kvartetu patří k těm nejlepším, jaké kdy vyšly na disku. V tomto repertoáru dnes soubor v podstatě nemá konkurenci.“  V roce 2014 si Pavel Haas Quartet z Londýna přivezli další Gramophone Award za nahrávku Schubertova Smyčcového kvartetu d moll „Smrt a dívka“ a Smyčcového kvintetu, který natočili s německým violoncellistou Danjulo Ishizakou. Následující album s oběma Smetanovými smyčcovými kvartety (2015) vyneslo souboru již popáté Gramophone Award a podruhé cenu BBC Music Magazine Award. Časopis Gramophone k nahrávce uvedl: „Zvuk PHQ je jako vždy okamžitě rozpoznatelný – dílem díky bohaté barevnosti zvuku, ale taky dojmu, že zde hrají čtyři výrazné osobnosti... Místy je zvuk tak intenzivní, až je člověku zatěžko uvěřit, že poslouchá pouhé čtyři hráče“. Za předposlední album s Dvořákovým Klavírním kvintetem č. 2 a Smyčcovým kvintetem č. 3 (2017) a se dvěma hosty – klavíristou Borisem Giltburgem a violistou Pavlem Niklem – soubor získal svoji šestou Gramophone Award. Časopis Gramophone nahrávku označil jako „…další triumfální položku v už tak cenami ověnčené diskografii Pavel Haas Quartet“. V říjnu 2019 vychází nové album, tentokrát se Smyčcovými kvartety č. 2, 7 a 8 Dmitrije Šostakoviče.

Soubor nese jméno českého skladatele Pavla Haase (1899–1944), Janáčkova nejnadějnějšího žáka, který byl v roce 1941 nacisty uvězněn v Terezínském ghettu a o tři roky později umučen v koncentračním táboře v Osvětimi. Jeho hudební odkaz zahrnuje tři skvostné smyčcové kvartety.

Svůj první smyčcový kvartet e moll označil Bedřich Smetana přízviskem „Z mého života“ zřejmě před jeho prvním veřejným provedením. Na díle pracoval od října do 29. prosince 1876, tedy v období, kdy již trpěl ztrátou sluchu. Impulzem ke vzniku bylo založení česko-německé Jednoty pro komorní hudbu v Praze, která sice měla skladbu uvést na svém prvním spolkovém koncertě v únoru 1877, ale nestalo se tak poté, co se interpreti seznámili s obtížností svého úkolu. Kvartet poprvé zazněl v dubnu 1878 na domácí produkci u skladatelova přítele, českého historika a spisovatele Josefa Srba (na violu tehdy hrál Antonín Dvořák). Při této příležitosti Smetana k dílu doplnil zásadní komentář popisující program skladby, kterou chtěl „vyobrazit v tónech běh svého života“. Úvodní věta vyjadřuje romantickou náladu a tužby mládí, v jejím závěru se ozývá předzvěst budoucí tragédie, „osudné pískání nejvyšších tónů v uchu mém, které v roku 1874 mou hluchotu mně oznamovalo.“ Polka ve druhé větě evokuje radostné chvíle, „kde jsem co komponista tanečních kusů mladý svět obsypával, sám co náruživý tanečník všude znám.“ Obtížnost její střední části Meno vivo (v Des dur) měla být důvodem pro zrušení původně plánované premiéry. Třetí věta „upomíná mně blahost první mé lásky k dívce, která později se stala mou věrnou ženou.“ Tragické vyznění této části je hudebním svědectvím smutku vyvolaném předčasnou smrtí Smetanovy první ženy Kateřiny Otylie. Poslední věta shrnuje pozitivní i tragické dojmy v mnohdy překvapivém prolínání těchto polarit, ostatně tak, jak je přinášel i autorův skutečný život.

Smetana tímto dílem naplnil svůj záměr vyhnout se obvyklým postupům a formám. Na půdorysu klasického kvartetu buduje svébytnou stavbu opírající se o hudební logiku a výraznou obrazotvornost. Přesto, nebo právě proto, bylo dílo nadšeně přijímáno od první veřejné produkce, která se uskutečnila 29. března 1879 na koncertě hudebního oboru Umělecké besedy v Praze. Odborné kruhy, stejně jako široké publikum, přijaly dílo s nadšením a vedle hloubky osobního, niterného zážitku zdůraznily jeho roli při reprezentaci moderní národní kultury.

V závěrečné fázi tvorby Leoše Janáčka nacházíme několik titulů, k jejichž vzniku přispěl jeho obdivný, přátelský a láskyplný vztah ke Kamile Stösslové (1891 Putim – 1935 Písek). Potkali se Luhačovicích v létě 1917 a jejich kontakt se odehrával převážně na úrovni korespondence. Paní Kamila byla manželkou obchodníka se starožitnostmi, měla dvě děti a dlouho skladatelovu náklonnost přehlížela. Ke sblížení došlo až v létě 1927 a v lednu 1928 začal autor v dopisech komentovat svou práci na druhém smyčcovém kvartetu, který měl být zrcadlem jejich citů: „To bude náš život v tom. Bude se to jmenovat Milostné dopisy. Myslím, že to bude rozkošně znět.“ První věta kvartetu měla obsahovat „Ten dojem, jak jsem Tě poprvé uviděl!“ Třetí zachytila moment „Když se země chvěla.“ Poslední část zobrazuje osobnost Kamily: „Za každým tónem stojíš ty, živá, prudká, milostná.“ Najdeme tu i odpověď na případnou otázku, jestli byl poměr Janáčka a paní Stösslové skutečně milenecký: „Ale to vše je jen ještě toužené! Inu, je to předtucha jen. … po čem v díle touženo, vše i vyplněno.“

Ve svém posledním komorním díle Janáček využívá maximum technických a výrazových prostředků s důrazem na obsah. Počet hudebních motivů je střídmý, avšak práce s nimi je neobyčejně variabilní. Materiál je metricky i tempově zvlněný, harmonická stránka často využívá kvartové akordy, nezřídka se objevuje polyfonie. Úroveň zvuku a strategie dynamického průběhu jsou podporovány dlouhými trylky a figuracemi (tzv. sčasovky). Janáček věnoval zvýšenou pozornost barvě (sul ponticello). Bylo pro něj důležité do skladby zapojit violu dʼamour kvůli její nástrojové symbolice, což se již za jeho života nesetkalo s pozitivním přijetím. Hudební struktura jednotlivých částí se většinou blíží volnému rondu, není schematická, je však konzistentní díky skladatelově geniální intuici a vnitřnímu zaujetí. Ještě v červnu 1928 jednal autor s vídeňskou Universal Edition o případném vydání, partitura (a hlasy) byla nakonec vytištěna v Hudební matici Umělecké besedy v roce 1938.

Po dokončení byla kompozice přehrávána soukromě Moravským kvartetem v Janáčkově domku na Kounicově ulici v Brně ve dnech 18. a 25. května a 27. června 1928. Stejný soubor ji přednesl poprvé veřejně na pietním setkání, které se konalo po smrti skladatele v brněnském Besedním domě 7. září 1928.