Český spolek pro komorní hudbu • Michael Volle

Když se v prosinci 1893 v newyorské Carnegie Hall uskutečnilo napjatě očekávané první provedení Symfonie e moll „Z Nového světa“, oslavovaný Dvořák informoval svého nakladatele Fritze Simrocka: „Noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu.“ Ani největší lesk a sláva však nemohly překrýt mračna, která se již několik měsíců stahovala nad celou Amerikou. Těžká hospodářská krize trvající již od dubna 1893 postihla i samotného skladatele. Prezidentka konzervatoře najednou nebyla schopna plnit vůči Dvořákovi finanční závazky. Opakovaně odkládala měsíční platby a poté, co vystavila nekrytý šek, už skladatel od prosince 1893 nedostal ani cent. Veřejnost nevěděla, že se uznávaný skladatel dostává do existenčních problémů. A Dvořák? Stojí nohama pevně na zemi, velmi slušně a diskrétně řeší plnění své smlouvy, uvažuje i o jejím zrušení a o návratu domů. A hlavně na tuto situaci reaguje tvůrčím způsobem. V předvelikonočním období bere do ruky českou Bibli Kralickou, vybírá z ní texty žalmů a v březnu 1894 zhudebňuje svou rodnou řeč v cyklu deseti Biblických písní pro sólový hlas a klavír, op. 99. Nepíše na objednávku, neplánuje žádné provedení, nenaplňuje žádná očekávání, komponuje pouze z vnitřní potřeby. Vznikne dílo velmi osobní, prodchnuté vírou, niterné, neokázalé, přitom však nesmírně působivé. Při zhudebnění posvátného slova Dvořák uplatňuje své vrcholné kompoziční mistrovství způsobem, k němuž lze ve světovém písňovém repertoáru jen stěží najít srovnání. Podle názvu díla se sice jedná o písně, ale jejich kompoziční utváření současně vychází i ze skladatelových důkladných znalostí chrámové hudby, mešního rituálu, opery, kantáty i pastorely. Pestrá paleta výrazových poloh současně tvoří jeden celek, jedno dílo skladatele, jehož univerzalita zde dosáhla monumentálního rozměru.

Klavírista dnešního večera je současně činný jako dirigent a skladatel. Své nové písně pro baryton a klavír napsal v roce 2024 na velmi netradiční předlohu – na texty Václava Havla (1936–2011). K hudbě a zejména k hudebníkům měl Václav Havel vřelý vztah. Miloval živé koncerty různých žánrů a podporoval režimem pronásledované protagonisty české undergroundové scény. Možná je až trochu s podivem, že se dosud žádný skladatel jeho literárním dílem neinspiroval. Už jako skaut projevoval Václav Havel literární nadání, stal se táborovým kronikářem a poznamenal si: „I slovo je činem.“ Za své občanské postoje byl třikrát uvězněn, celkem strávil ve vězení téměř pět let. Své ženě Olze odtud psal dopisy, jejichž výbor byl později vydán knižně. Především tento soubor Havlových textů inspiroval německého skladatele Reinharda Seehafera k napsání Four Songs after words by Václav Havel (Čtyři písně na slova Václava Havla) pro baryton a klavír. Z Havlových obsáhlých dopisů Seehafer vybral jen několik myšlenek a také stále se opakující pozdrav „Líbe Tě Vašek“ – úvodní píseň jím začíná i končí. V druhé písni skladatel sáhl po starším Havlově textu ze sbírky básní Antikódy (Praha 1964). Nespoutaná Havlova imaginace si v těchto experimentálních básních vtipně hraje s absurditou tehdejších politických poměrů. Současně však vykazuje nadčasové hodnoty, vždyť „5 rysů člověka budoucnosti“ má hodně co říci i dnešní společnosti, střetávající se s umělou inteligencí. Třetí, baladicky laděná píseň se opět vrací k Dopisům Olze. Svět vězení nahlíží Václav Havel ze všech stran, včetně těch pro něj nečekaných: „Uvědomil jsem si další zvláštní věc: že tenhle svět má v sobě jaksi daleko víc pravdy než ten svět venku. Věci a lidi se tu vyjevují ve své pravé podobě. Lež a pokrytectví mizí.“ V závěrečné písni, využívající rovněž melodický citát ze svatováclavského chorálu, Havlova slova narušují tradiční argument rezignujících, že vše je beztak ztraceno. Havel tak činí s pokorou, ale zároveň s pevným odhodláním: „Zda je, či není vše ztraceno, záleží jen na tom, zda já sám jsem, či nejsem ztracen.“ Nové dílo bylo napsáno na anglické překlady Havlových textů a zazní dnes ve světové premiéře.

Při vyslovení jména Franz Liszt si většinou představíme klavírního virtuosa, který ve své době dosáhl až démonické proslulosti. Znala ho celá Evropa, zpočátku jako klavíristu, později i jako skladatele, dirigenta a velkého podporovatele umění a umělců. Už od mládí Liszt upravoval mnohé jiné skladby od Bacha až po teprve začínající skladatele a hrál tato díla v době, kdy nebyla dostatečně doceněna. Například s písněmi Franze Schuberta seznamoval posluchače na svých koncertech právě Liszt ve svých úpravách pro sólový klavír. Když začal později komponovat vlastní písně, obvykle z nich vzápětí vytvořil i klavírní verzi. Nelze se tedy divit, že například jeho písně Tre sonetti del Petrarca z let 1843–1845 jsou dnes mnohem známější v klavírní transkripci, kterou sám skladatel vytvořil až v roce 1858. Na dnešním recitálu zazní písňová verze, která je však až třetí v pořadí a živě tak dokumentuje Lisztův vztah ke všem jeho vokálním dílům; téměř vždy se k nim s odstupem času vracel a vytvářel nové verze. Petrarkovy sonety zhudebnil v původní italštině, většinou si však vybíral texty ve své rodné němčině. Jedním z kmenových básníků se mu stal Heinrich Heine. Báseň Im Rhein, im schönen Strome (V Rýnu, v nádherném proudu) zhudebnil opět ve dvou odlišných verzích, vždy s bravurně, téměř filmově zobrazeným říčním proudem. U povrchní tónomalby však Liszt nikdy nezůstával, literární emoce vyjadřoval jedinečnou, na svou dobu často velmi experimentální hudbou. V další písni podle Heineho Vergiftet sind meine Lieder (Otráveny jsou mé písně) dramatickým výrazem a některými odvážnými harmonickými detaily předjímá hudební vývoj o několik desítek let. Báseň Johanna Wolfganga Goetha Der du von dem Himmel bist (Ty, jenž sídlíš v nebesích) přednáší Liszt s niterným výrazem prozrazujícím skladatele, který za pár let přijal nižší kněžské svěcení. Ke kompozici písně Freudvoll und leidvoll (Radostná a zarmoucená) ho inspirovala nejen Goethova báseň, ale i slavné Beethovenovo zhudebnění, které Liszt sám dobře znal, dokonce je upravil pro klavír. Ve své vlastní písni navázal na uctívaného Beethovena použitím shodného motivu i dur-mollového kontrastu, avšak moderním, koncentrovanějším způsobem. K písni Ihr Glocken von Marling (Vy zvony z Marlingu) tehdy již stárnoucího Liszta neinspiroval básník Emil Kuh a jeho poněkud banální poezie, nýbrž skladatelova osobní návštěva severoitalské vesnice Marling. Zvuk místních zvonů jej podnítil k vytvoření unikátního, avantgardního zvukového světa s téměř impresionistickým výrazem. Ve vzrušeném tónu nesená píseň Es rauschen die Winde (Větry šumí) podle básně Ludwiga Rellstaba dokládá Lisztovu schopnost dokonalého propojení smyslu textu s hudbou. Totéž platí i pro zhudebnění básně Nikolause Lenaua Die drei Zigeuner (Tři cikáni). Právě cikáni v Lisztově rodišti, Raidingu u Šoproně, předpověděli malému chlapci neobyčejný život a sám Liszt o sobě později s oblibou prohlašoval: „Jsem napůl cikán a napůl františkán.“ Přinejmenším neustálým putováním Evropou i svým duchovním založením to naplňoval.

Písně Franze Liszta jsou stále poněkud nedoceněnou součástí písňového repertoáru devatenáctého století. Byl to totiž právě Liszt, kdo začal rozvolňovat tonalitu, experimentovat s harmonií a ukazovat tak cestu svým skladatelským následovníkům. Kněžna Carolyne Sayn-Wittgensteinová, která měla později velkou zásluhu na tom, že se Liszt namísto pomíjivé koncertní kariéry zaměřil na komponování, velmi dobře rozeznala jeho novátorství, které charakterizovala výstižně: „Liszt vrhl své kopí daleko do budoucnosti.“