1 / 6
Česká filharmonie • Josef Špaček
Jeden z ryze českých programů v této sezoně připravil hlavní hostující dirigent Tomáš Netopil. Zazní suita z opery Leoše Janáčka Věc Makropulos, aranžovaná Tomášem Illem. Originální je i zbytek programu, v Rapsodii Bohuslava Martinů se představí Josef Špaček netradičně jako violista.
Program
Leoš Janáček / arr. Tomáš Ille
Věc Makropulos, suita z opery (20')
Bohuslav Martinů
Rapsodie-koncert pro violu a orchestr, H 337 (24')
— Přestávka —
Vítězslav Novák
Slovácká suita pro malý orchestr, op. 32 (28')
Účinkující
Josef Špaček viola
Tomáš Netopil dirigent
Česká filharmonie

Prodej jednotlivých vstupenek na abonentní koncerty (orchestrální, komorní, edukační) začne 2. června 2025 v 10.00.
Prodej jednotlivých vstupenek na všechny veřejné generální zkoušky zahájíme 10. září 2025 v 10.00.
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.
Josef Špaček hraje na mistrovský nástroj Johannese Theodora Cuyperse z roku 1767. Speciální poděkování za zapůjčení vzácné violy patří panu Josefu Schebalovi a Nadaci Fidula.
„Doufám, že tímto počinem rozšíříme bohatý a ryze originální Janáčkovský hudební odkaz,“ komentuje suitu Tomáš Netopil. „Těší mne také další, ale svým způsobem nová spolupráce s Josefem Špačkem v roli sólového violisty a plně rozumím jeho touze zahrát si toto mimořádné koncertní dílo Bohuslava Martinů, podobně jako ho kdysi natočil náš legendární houslista Josef Suk. Český večer doplní půvabná Slovácká suita Vítězslava Nováka, k níž mám blízký vztah již od dob svých studií.“
Preludium
Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.
Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.
Trojice autorů, jejichž díla zazní dnes večer, má ledacos společného. Ačkoli si každý z nich v průběhu času našel vlastní kompoziční styl, s malou mírou nadsázky lze říct, že za vším stojí Antonín Dvořák. Vítězslav Novák patří po boku Josefa Suka mezi Dvořákovy nejúspěšnější žáky, Leoš Janáček choval Dvořáka v mimořádné úctě jako přítele i skladatele a o generaci mladší Bohuslav Martinů čerpal z jeho odkazu zejména skrze svého učitele, již zmiňovaného Josefa Suka.
Účinkující
Josef Špaček housle, umělecký partner orchestru

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie.
I když už několik let není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.
Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.
Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman).
Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil.
Tomáš Netopil dirigent

Tomáš Netopil zastával do sezony 2023/2024 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravoval koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.
V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.
Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.
Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.
Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.
Skladby
Leoš Janáček
Věc Makropulos, suita z opery
Opera zajistila Leoši Janáčkovi mezinárodní renomé a byla vždy jedním z pevných pilířů jeho tvorby. Věc Makropulos, předposlední z devíti děl pro jeviště, dokončil roku 1925 jako jednasedmdesátiletý. Těžko v ní však hledat hudební rukopis unaveného starce. Právě naopak. Janáček v poslední fázi svého života překypoval energií. Roku 1917 se během lázeňského pobytu v Luhačovicích seznámil s o téměř čtyřicet let mladší Kamilou Stösslovou, která se mu stala inspirací a múzou. Jejich vztah, trvající až do skladatelovy smrti, byl naplněn něžným citem, jenž byl však mnohem intenzivnější z Janáčkovy strany. Kamile lichotila přízeň uznávaného skladatele, avšak jeho hudbu nijak zvlášť neobdivovala a sama si zřejmě ani neuvědomovala, jak významný vliv na Janáčka má. Jejich přátelství přesto stojí za jedním z nejplodnějších období Janáčkova tvůrčího života a Kamila se stala předobrazem některých operních hrdinek včetně Eliny Makropulos.
Čapkova divadelní hra o nesmrtelné zpěvačce Janáčka velmi zaujala. Tématem věčného koloběhu života se ostatně zaobíral již v předchozí opeře Příhody lišky Bystroušky. Po počátečním váhání nakonec Karel Čapek udělil svolení k adaptaci svého díla do operní podoby a skladateli nakonec nechal volnou ruku i ve škrtech a dějových úpravách. Z původně komické hry založené na dialozích vytvořil Janáček drama o nesmrtelnosti, touze po lásce a hledání smyslu života, na jehož konci hlavní hrdinka umírá.
Orchestrální suity z oper či baletů byly zejména v 19. století oblíbenou formou, jenž mohla jednak pomoci propagaci konkrétního kusu, jednak přenést na koncertní pódia oblíbenou hudbu ve zhuštěné formě. Pro Janáčkovu operní tvorbu je charakteristická snaha o vytvoření kompaktního hudebně-dramatického díla, v němž se textová i hudební složka pojí v neoddělitelném celku. Ve Věci Makropulos docílil v tomto ohledu absolutního vrcholu. Jedinou čistě instrumentální částí je asi šestiminutové úvodní preludium a na rozdíl od Lišky Bystroušky nebo Káti Kabanové zde zcela chybí orchestrální mezihry. Sestavení suity z Věci Makropulos tak vyžaduje vcelku významný kompoziční vklad. Zdaleka se nejedná jen o kompilát uzavřených instrumentálních čísel, ale o důmyslné spojení drobnějších úseků a motivů, jež dohromady mohou splynout v celek, který je hudebně smysluplný navzdory ochuzení o vokální složku. Zatím poslední úprava vznikla na popud dirigenta Tomáše Netopila. Český skladatel Tomáš Ille ji dokončil nedlouho před premiérou v listopadu roku 2022.
Bohuslav Martinů
Rapsodie-koncert pro violu a orchestr, H 337
Mnoho děl Bohuslava Martinů vzniklo z vnějšího popudu, na žádost interpretů, na objednávku dirigentů, orchestrálních těles či institucí. Objednavatelem díla nazvaného Rapsodie-koncert pro violu a orchestr (v originále Rhapsody-Concerto) byl houslista a violista Jascha Veissi (1898–1983), rodák z Oděsy. Veissi žil od roku 1920 ve Spojených státech, kde začínal u Cleveland Orchestra, než se vydal na sólistickou dráhu; později působil v dalších amerických orchestrech. Martinů dílo zkomponoval během jednoho měsíce na začátku roku 1952. Je považováno za počátek poslední skladatelovy tvůrčí etapy, v níž se rozloučil s neoklasicismem a dospěl k vlastní, osobité syntéze, vyznačující se zjednodušením harmonických prostředků a zvýšenou expresivitou. Kombinace volné rapsodické formy na podkladě třívětého schématu umožnila poskytnout sólovému hlasu violy uplatnění, odpovídající jejímu tónovému charakteru i technickým možnostem. Ústřední čtyřtónový motiv, s nímž dílo pracuje, je jakousi skladatelovou „značkou“, jednotlivé epizody první části na sebe volně navazují. V druhé části sólový hlas dominuje, ve finále se objevují reminiscence předchozího materiálu. Premiéra se uskutečnila 19. února 1953 s Cleveland Orchestra za řízení Georga Szella, sólistou byl objednavatel díla Jascha Veissi, který dílo poprvé přednesl také v Evropě s orchestrem Swiss Romand. Prvním interpretem díla u nás byl Hubert Šimáček, který roku 1973 pořídil se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy a dirigentem Ladislavem Slovákem první českou nahrávku.
Vítězslav Novák
Slovácká suita pro malý orchestr, op. 32
Inspirace lidovou hudbou je příznačná také pro tvorbu Vítězslava Nováka. Část svého mládí strávil Novák v Jindřichově Hradci, kam se společně s rodinou přestěhoval z rodné Kamenice nad Lipou a kde vystudoval gymnázium. Do těchto let se také datují Novákovy skladatelské prvotiny, zejména písně a drobné útvary pro klavír. Začínající skladatel byl dobře obeznámen s hudbou všech velkých romantiků od Chopina a Liszta po Čajkovského, Griega či Berlioze. Největší vliv na něj však měla hudba Johannesa Brahmse a zejména Antonína Dvořáka, pod jehož vedením v roce 1893 absolvoval Pražskou konzervatoř.
Vítězslav Novák ve své tvorbě postihnul celou řadu žánrů. Velmi početný je jeho písňový repertoár a skladby pro klavír, je ale také autorem téměř třicítky sborů, v nichž často reagoval na aktuální společenská témata. Na poli orchestrální hudby se věnoval spíše menším formám, symfonickým básním, suitám či předehrám, z jeho pera však vzešly také dvě velké vokálně-instrumentální symfonie. Novákův kompoziční styl prošel vývojem srovnatelným například s jeho vrstevníkem Richardem Straussem. Nechal se ovlivnit impresionismem, symbolismem či secesí a pohrával si také s rozšířenou tonalitou. Její hranice však nikdy zcela nepřekročil a celkový charakter Novákova díla zůstává pozdně romantický.
Stejně jako Strauss nacházel Vítězslav Novák inspiraci v přírodě. Učarovaly mu slovenské Tatry a v šestadvaceti letech poprvé pobýval ve Velkých Karlovicích na Valašsku. Tento rázovitý kraj si záhy zamiloval a stal se mu branou k zálibě ve folklorních motivech. Ta se zrcadlí také ve Slovácké suitě z roku 1903. Novák ji koncipuje jako sérii výjevů ilustrujících slavnostní den na moravském venkově. Celý pětidílný cyklus je inspirován lidovou zpěvností, první část V kostele cituje evangelický chorál a v části U muziky se zase autor inspiruje horňáckým verbuňkem. Vedle malého orchestru Novák ve Slovácké suitě obsadil také harfu a varhany. Oba nástroje tvoří v kombinaci s lyrickým zvukem smyčců a měkkostí dřevěných dechů mimořádně poetickou a zvukomalebnou atmosféru díla, jež patří mezi Novákovy nejoblíbenější skladby.