Česká filharmonie • Josef Špaček


Jeden z ryze českých programů v této sezoně připravil hlavní hostující dirigent Tomáš Netopil. Ve světové premiéře zazní suita z opery Leoše Janáčka Věc Makropulos, aranžovaná Tomášem Illem. Originální je i zbytek programu, v Rapsodii Bohuslava Martinů se představí Josef Špaček netradičně jako violista.

  • Koncert z řady B
  • |
  • Délka programu 1 hod 30 min

Program

Leoš Janáček / arr. Tomáš Ille
Věc Makropulos, suita z opery (20')

Bohuslav Martinů
Rapsodie-koncert pro violu a orchestr, H 337 (24')

— Přestávka —

Vítězslav Novák
Slovácká suita pro malý orchestr, op. 32 (28')

Účinkující

Josef Špaček viola

Tomáš Netopil dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Josef Špaček

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška


Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

„Doufám, že tímto počinem rozšíříme bohatý a ryze originální Janáčkovský hudební odkaz,“ komentuje suitu Tomáš Netopil. „Těší mne také další, ale svým způsobem nová spolupráce s Josefem Špačkem v roli sólového violisty a plně rozumím jeho touze zahrát si toto mimořádné koncertní dílo Bohuslava Martinů, podobně jako ho kdysi natočil náš legendární houslista Josef Suk. Český večer doplní půvabná Slovácká suita Vítězslava Nováka, k níž mám blízký vztah již od dob svých studií.“

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.

Trojice autorů, jejichž díla zazní dnes večer, má ledacos společného. Ačkoli si každý z nich v průběhu času našel vlastní kompoziční styl, s malou mírou nadsázky lze říct, že za vším stojí Antonín Dvořák. Vítězslav Novák patří po boku Josefa Suka mezi Dvořákovy nejúspěšnější žáky, Leoš Janáček choval Dvořáka v mimořádné úctě jako přítele i skladatele a o generaci mladší Bohuslav Martinů čerpal z jeho odkazu zejména skrze svého učitele, již zmiňovaného Josefa Suka.

Účinkující

Josef Špaček  viola, housle, umělecký partner orchestru
Josef Špaček

Josef Špaček si svou hrou podmaňuje publikum celého světa a řadí se mezi nejvýraznější talenty své generace. Jeho hra vyniká technickou jistotou, virtuozitou, osobitým výrazem a širokým rozsahem barevnosti zvuku. Vystupuje s významnými orchestry po celém světě a spolupracuje s uznávanými dirigenty. Stejnou pozornost jako sólovým recitálům věnuje i komorní hudbě a je pravidelným hostem prestižních festivalů i koncertních sálů v Evropě, Asii a v USA. Josef Špaček studoval pod vedením renomovaných pedagogů Idy Kavafian a Jaimeho Laredy na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii nebo Jicchaka Perlmana na newyorské Juilliard School. Studium na Pražské konzervatoři absolvoval pod vedením Jaroslava Foltýna. Je laureátem světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu. V roce 2011 se stal historicky nejmladším koncertním mistrem České filharmonie a na této pozici setrval devět sezon až do roku 2020. Josef Špaček hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ Guarneri del Gesù cca 1732 zapůjčené od společnosti Ingles & Hayday.

Tomáš Netopil  hlavní hostující dirigent
Tomáš Netopil

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy. Na jaře 2018 s ní absolvoval dlouhé turné po Velké Británii a týž rok s ní provedl Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v přímém přenosu České televize. V sezoně 2020/2021 řídil Českou filharmonii mimo jiné na festivalu Smetanova Litomyšl v červnu 2021.

Zároveň je nyní desátou a poslední sezonu generálním hudebním ředitelem Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Zde bude řídit Wagnerova Tannhäusera, Mozartovu Figarovu svatbu a Dogville Gordona Kampeho. Na začátku sezony také připravil inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v ženevském Grand Théâtre.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.

Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Tomáš Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu a Orchestra Sinfonica della Rai.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukův Asrael a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na pražské HAMU. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Skladby

Leoš Janáček
Věc Makropulos, suita z opery

Opera zajistila Leoši Janáčkovi mezinárodní renomé a byla vždy jedním z pevných pilířů jeho tvorby. Věc Makropulos, předposlední z devíti děl pro jeviště, dokončil roku 1925 jako jednasedmdesátiletý. Těžko v ní však hledat hudební rukopis unaveného starce. Právě naopak. Janáček v poslední fázi svého života překypoval energií. Roku 1917 se během lázeňského pobytu v Luhačovicích seznámil s o téměř čtyřicet let mladší Kamilou Stösslovou, která se mu stala inspirací a múzou. Jejich vztah, trvající až do skladatelovy smrti, byl naplněn něžným citem, jenž byl však mnohem intenzivnější z Janáčkovy strany. Kamile lichotila přízeň uznávaného skladatele, avšak jeho hudbu nijak zvlášť neobdivovala a sama si zřejmě ani neuvědomovala, jak významný vliv na Janáčka má. Jejich přátelství přesto stojí za jedním z nejplodnějších období Janáčkova tvůrčího života a Kamila se stala předobrazem některých operních hrdinek včetně Eliny Makropulos.

Čapkova divadelní hra o nesmrtelné zpěvačce Janáčka velmi zaujala. Tématem věčného koloběhu života se ostatně zaobíral již v předchozí opeře Příhody lišky Bystroušky. Po počátečním váhání nakonec Karel Čapek udělil svolení k adaptaci svého díla do operní podoby a skladateli nakonec nechal volnou ruku i ve škrtech a dějových úpravách. Z původně komické hry založené na dialozích vytvořil Janáček drama o nesmrtelnosti, touze po lásce a hledání smyslu života, na jehož konci hlavní hrdinka umírá.

Orchestrální suity z oper či baletů byly zejména v 19. století oblíbenou formou, jenž mohla jednak pomoci propagaci konkrétního kusu, jednak přenést na koncertní pódia oblíbenou hudbu ve zhuštěné formě. Pro Janáčkovu operní tvorbu je charakteristická snaha o vytvoření kompaktního hudebně-dramatického díla, v němž se textová i hudební složka pojí v neoddělitelném celku. Ve Věci Makropulos docílil v tomto ohledu absolutního vrcholu. Jedinou čistě instrumentální částí je asi šestiminutové úvodní preludium a na rozdíl od Lišky Bystroušky nebo Káti Kabanové zde zcela chybí orchestrální mezihry. Sestavení suity z Věci Makropulos tak vyžaduje vcelku významný kompoziční vklad. Zdaleka se nejedná jen o kompilát uzavřených instrumentálních čísel, ale o důmyslné spojení drobnějších úseků a motivů, jež dohromady mohou splynout v celek, který je hudebně smysluplný navzdory ochuzení o vokální složku. Zatím poslední úprava vznikla na popud dirigenta Tomáše Netopila. Český skladatel Tomáš Ille ji dokončil nedlouho před premiérou v listopadu roku 2022.

Bohuslav Martinů
Rapsodie-koncert pro violu a orchestr, H 337

Bohuslavu Martinů nebylo souzeno dlouhodobě pobývat ve vlasti, ačkoli ji celý život hluboce miloval a řada jeho děl je protkána vidinou návratu. Domov opustil v roce 1923, kdy v touze po uměleckém rozvoji odjel do Paříže, jednoho z tehdejších hudebních center. Francouzské umění Martinů odjakživa imponovalo a během svého pobytu nasál vlivy impresionismu, neoklasicismu, skladatelů Pařížské šestky i Igora Stravinského. Rok 1941 a obsazení Francie nacisty vzdálilo Martinů od rodné země ještě více, společně s manželkou Charlottou emigroval do Spojených států amerických. Právě v tomto období zkomponoval nejen velká díla jako Šestou symfonii nebo Fresky Piera della Francesca, ale také řadu menších, často lyricky vyznívajících skladeb, které Martinů zejména zapojením motivů české lidové hudby koncipoval jako jakési pozdravy domů.

Jedním z takových děl je i Rapsodie-koncert pro violu a orchestr, jež vznikla v roce 1952 na objednávku dirigenta George Szella a ukrajinského houslisty a violisty Jaschi Veissiho. Ve své závěrečné skladatelské etapě se Martinů v kontrastu ke tvorbě skladatelů poválečné avantgardy uchýlil k celkovému zjednodušení svého hudebního jazyka. Tento přerod je patrný právě ve violové rapsodii, která se vyznačuje přístupnou harmonií, výraznými melodickými úseky i mistrně zvládnutou instrumentací. V díle se objevují zvukově bohaté symfonické pasáže, autor však zároveň velmi citlivě nechává vyniknout barevné nuance jednotlivých nástrojových skupin a nad tím vším samozřejmě i sentimentální medový tón sólové violy. Bohuslav Martinů měl mimořádně vyvinutý smysl pro hudební formu. Ten jej také dovedl k tomu, že se v posledních letech svého života čím dál častěji uchyloval k fantazijním či rapsodickým útvarům. Dávaly mu mnohem větší prostor pro meditativní, lyrické vyznění skladeb, v nichž se odráželo autorovo momentální emocionální rozpoložení. Přestože její vnitřní struktura nese náznaky klasického třívětého koncertu, Martinů svou dvouvětou kompozici pro koncertantní violu záměrně nepojmenoval violový koncert. Tempová označení jsou spíše symbolická, v obou větách se totiž střídají pomalé lyrické i rychlé virtuózní úseky. V sólovém partu i v celém orchestru se střídavě vynořují také dramatické epizody, obě věty jsou však rámovány klidnými pasážemi a celou skladbu uzavírá smířlivé piano drženého akordu F dur, jemuž až do samého konce dominuje vemlouvavý tón violy.

Vítězslav Novák
Slovácká suita pro malý orchestr, op. 32

Inspirace lidovou hudbou je příznačná také pro tvorbu Vítězslava Nováka. Část svého mládí strávil Novák v Jindřichově Hradci, kam se společně s rodinou přestěhoval z rodné Kamenice nad Lipou a kde vystudoval gymnázium. Do těchto let se také datují Novákovy skladatelské prvotiny, zejména písně a drobné útvary pro klavír. Začínající skladatel byl dobře obeznámen s hudbou všech velkých romantiků od Chopina a Liszta po Čajkovského, Griega či Berlioze. Největší vliv na něj však měla hudba Johannesa Brahmse a zejména Antonína Dvořáka, pod jehož vedením v roce 1893 absolvoval Pražskou konzervatoř.

Vítězslav Novák ve své tvorbě postihnul celou řadu žánrů. Velmi početný je jeho písňový repertoár a skladby pro klavír, je ale také autorem téměř třicítky sborů, v nichž často reagoval na aktuální společenská témata. Na poli orchestrální hudby se věnoval spíše menším formám, symfonickým básním, suitám či předehrám, z jeho pera však vzešly také dvě velké vokálně-instrumentální symfonie. Novákův kompoziční styl prošel vývojem srovnatelným například s jeho vrstevníkem Richardem Straussem. Nechal se ovlivnit impresionismem, symbolismem či secesí a pohrával si také s rozšířenou tonalitou. Její hranice však nikdy zcela nepřekročil a celkový charakter Novákova díla zůstává pozdně romantický.

Stejně jako Strauss nacházel Vítězslav Novák inspiraci v přírodě. Učarovaly mu slovenské Tatry a v šestadvaceti letech poprvé pobýval ve Velkých Karlovicích na Valašsku. Tento rázovitý kraj si záhy zamiloval a stal se mu branou k zálibě ve folklorních motivech. Ta se zrcadlí také ve Slovácké suitě z roku 1903. Novák ji koncipuje jako sérii výjevů ilustrujících slavnostní den na moravském venkově. Celý pětidílný cyklus je inspirován lidovou zpěvností, první část V kostele cituje evangelický chorál a v části U muziky se zase autor inspiruje horňáckým verbuňkem. Vedle malého orchestru Novák ve Slovácké suitě obsadil také harfu a varhany. Oba nástroje tvoří v kombinaci s lyrickým zvukem smyčců a měkkostí dřevěných dechů mimořádně poetickou a zvukomalebnou atmosféru díla, jež patří mezi Novákovy nejoblíbenější skladby.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?