Variace • Vivaldiho Čtvero ročních dob

Nescházelo mnoho k tomu, aby se Jiří Vodička, koncertní mistr, sólista a komorní hráč, jeden z nejvýznamnějších a nejvyhledávanějších českých houslistů, profesionálně věnoval místo hry na housle latinskoamerickým tancům. Ve dvanácti letech věku se nakonec rozhodl naplno věnovat nejvyššímu smyčcovému nástroji. Na adresu tance však smířlivě podotýká: „Něco mi to dalo, třeba v oblasti rytmického cítění.“ Už ve čtrnácti letech byl mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, a to do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly; studium uzavřel v roce 2007 magisterským titulem. Ještě předtím na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana a Prague Junior Note. V roce 2002 získal rovněž cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. Už v dospělém věku následovaly úspěchy například ve formě první a druhé ceny ze světově proslulé soutěže Young concert Artist (2008), která se uskutečnila v Lipsku a v New Yorku.

Pětinásobný otec a majitel hravě nazvané produkční společnosti Wassermann Media, založené za koronavirových dob, vstupuje do své jubilejní desáté sezony coby koncertní mistr České filharmonie. Jako sólista spolupracuje nejen s význačnými českými orchestry, například s PKF — Prague Philharmonia či Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, ale i s Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie či Wuhan Philharmonic Orchestra.

Jeho interpretační činnost je však širší. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, milovníci crossoverů ho mohou slyšet v rámci světového turné s názvem Vivaldianno, nedávno vystoupil s Tomášem Kačem na Pražském hradě u příležitosti udělování státních vyznamenání, dříve byl členem Smetanova tria (další dvě CD pro Supraphon), jako komorní hráč koncertuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským, Davidem Marečkem a Miroslavem Sekerou. Mnohé z koncertů „českého Paganiniho“, jak se Vodičkovi někdy přezdívá pro jeho mimořádnou technickou zdatnost, byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. K tomu všemu učí na Ostravské univerzitě a příležitostně rekreačně létá.

Cesta k italskému nástroji Joseph Gagliano 1767, na který hraje, je dle jeho slov „mecenášstvím starého dobrého stylu“. Housle totiž dostal do dlouhodobého užívání od bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka.

Zkouška harmonie a nápadu – tak nazval benátský skladatel Antonio Vivaldi svoji nejslavnější sbírku houslových koncertů vydanou tiskem v Amsterdamu roku 1725. Původně úspěšný chrámový a operní autor získal během patnácti let od nadšeného přijetí sbírky L’estro armonico (Harmonický vrtoch, vnuknutí), op. 3, celoevropský věhlas průkopníka instrumentálního koncertu. Následující sbírky op. 4 (La Stravaganza), op. 5 (houslové sonáty), op. 6 a 7 (houslové koncerty), jejichž tisková vydání nebyla příliš vydařená, korunoval titul Il cimento dell’armonia e dell’inventione (Zkouška harmonie a nápadu), op. 8. Sbírka obsahuje vyzrálé virtuózní koncerty pro sólové housle, dokládající výjimečnost svého autora. Je rozdělená na dva díly po šesti skladbách. V prvním dílu přidělil Vivaldi každému z koncertů příznačný název, kterým naznačil jeho charakter či přímo děj. Vedle La tempesta di mare (Mořská bouře) a Il piacere (Potěšení) je to dodnes nejslavnější čtveřice – Jaro, Léto, Podzim a Zima. Ve druhém dílu sbírky je názvem a programem vybaven pouze jeden koncert – La caccia (Lov).

Čtvero ročních dob je přelomovým cyklem, který přinesl zcela novou koncepci: popis a vyprávění děje skrze abstraktní jazyk instrumentální hudby. Ta zvukomalebně vykresluje bublající potoky, zpívající ptáky, pastýře a jeho štěkajícího psa, bzučící mouchy, bouři nebo zamrzlou krajinu. Program Čtvera ročních dob je unikátně popsán v připojených sonetech od neznámého autora. Vedou se spory, zda hudba vznikla na základě sonetů nebo naopak, není ani vyloučeno, že autorem básní byl sám Vivaldi. Přímo v notách skladatel zapsal odkazy na příslušné pasáže sonetů.

Pro české země je významnou skutečností, že Vivaldi sbírku věnoval pražskému hraběti Václavu Morzinovi, který ho již dříve jmenoval svým „hudebním mistrem v Itálii“ – což byl čestný titul zavazující Vivaldiho čas od času dodat nějaké skladby. Z dedikace uvedené v úvodu tištěné sbírky vyplývá, že Morzin znal Čtvero ročních dob dlouho před jejich vydáním, a že tudíž Vivaldi cyklus hraběti poslal v rukopisné podobě již dříve jako repertoárový kus pro jeho kapelu. Vivaldi se v dedikaci Morzinovi doslova omlouvá, že mu nyní věnuje něco, co už mu předtím dal (nebo spíše prodal – ponížené dedikace aristokratům byly v té době spojeny s finanční odměnou). „Snažně prosím, nebuďte udiven, že mezi těmito několika málo skromnými koncerty Vaše Nejvyšší Jasnost najde též Čtvero ročních dob, které se již tak dlouho těší šlechetné přízni Vaší Nejvyšší Jasnosti, nýbrž věřte, že jsem shledal vhodným nechat je vytisknout, protože jakkoli zůstávají stejné, přidal jsem k nim, vedle sonetů, velmi jasné vysvětlení veškerých věcí v nich obsažených, takže jsem si jist, že se Vám budou jevit jako nové,“ píše Vivaldi v úvodu sbírky.

Nadstandardní vztahy hraběte Morzina s velikánem tehdejší italské hudby představují výjimečný fenomén na hudební scéně v Čechách v první polovině 18. století. Důvodem jejich kontaktů byl Morzinův zájem o hudbu a jeho snaha vybudovat a provozovat kvalitní kapelu. Její činnost, složení a repertoár jsou v současné době důkladně rozkrývány z dochovaných materiálů a badatelé zjišťují velký tvůrčí i hráčský potenciál Morzinových hudebníků. Jeho dokladem je i virtuózní Vivaldiho cyklus.