Česká filharmonie • Koncert pro abonenty

Narodil se na území tehdejšího Sovětského svazu, studoval v USA, Španělsku a Maďarsku a nyní žije v Berlíně. Klavírista Kirill Gerstein, dnes americký občan, představuje jakýsi průsečík interpretačních tradic, které nasál v průběhu svého hráčského zrání a nechal se jimi inspirovat pro vytvoření vlastní hudební řeči. Stejně jako zeměpisně, pohybuje se také na rovině historické: jeho repertoár zahrnuje skladby tradičního kánonu i soudobou hudbu. Vyrostl však také na jazzu.

Právě jazz ho přivedl na Berklee College of Music, jejímž historicky nejmladším žákem se ve čtrnácti letech stal. Jako prostředník zde fungovala jazzová legenda Gary Burton, se kterým se Gerstein setkal Petrohradu. V Bostonu poté studoval několik let jazzový i klasický klavír, než se nakonec rozhodl pro kariéru klasického pianisty a vydal se na newyorskou Mannhattan School of Music. Po jejím absolvování si své interpretační obzory rozšířil ještě u Dmitrije Baškirova na Escuela Superior de Musica Reina Sofia v Madridu a u Ference Radose v Budapešti. V této době se začal objevovat na koncertních pódiích, k čemuž mu dopomohlo vítězství ve slavné Mezinárodní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu. 

Vybudoval si pověst světového klavíristy, který je známý svou pokročilou technikou, promyšlenou interpretací a důkladným ctěním partitur. Jako sólista vystupuje s nejproslulejšími světovými tělesy, v sezoně 2023/24 například s orchestry lipského Gewandhausu a curyšského Tonnahle, Orchestre national de France, Bostonským symfonickým orchestrem či Orchestrta del Teatro alla Scala, v recitály pak dával mj. v Carnegie Hall či vídeňském Konzertahusu. 

Je znám svou interpretací soudobé hudby – dokonce i výdělek z ceny Gilmore Artist Award použil na objednávku nových děl. Spjat je zejména se skladatelem Thomasem Adèsem, který pro něj napsal klavírní koncert, jehož nahrávka s Bostonským symfonickým orchestrem byla v roce 2020 nominována na cenu Grammy a získala Gramophone Award. Další společná cena přišla roku 2021, International Classical Music Award, a to za nahrávku Adèsových sólových klavírních kompozic a skladeb pro dva klavíry, které natáčeli společně. 

Druhý klavírní koncert přímo věnovaný Gersteinovi napsal Thomas Larcher. Právě toto dílo měl Gerstein provést i v Praze s Českou filharmonií v roce 2021, ale kvůli koronavirovým omezením se program tohoto tehdy pouze streamovaného večera změnil na Schumannův klavírní koncert, který si v Rudolfinu zopakuje i dnes. S Českou filharmonií váže Gersteina dlouholetá spolupráce, jež započala v roce 2012 ještě pod vedením Jiřího Bělohlávka a pokračovala množstvím dalších pražských návštěv, evropským i americkým turné a nahrávkou Čajkovského klavírních koncertů.

Gersteinův předává své zkušenosti studentům klavíru na Vysoké škole Hannse Eislera v Berlíně a na Kronbergově akademii. Právě pod záštitou druhé zmíněné školy pak vznikl i cyklus online seminářů s názvem „Kirill Gerstein invites…“, v rámci nichž debatuje s významnými osobnostmi hudebního světa, včetně zmíněného Thomase Adèse, Kaiji Saariaho či Sira Antonia Pappana.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Allegro
Andante
Allegro

Šostakovič patří k největším symfonikům nejen 20. století, ale hudebních dějin vůbec. Jeho 15 symfonií, které vznikaly v letech 1925–1971, svébytně zrcadlí půlstoletí sovětských dějin – vždyť dějiny v tomto koutě světa dusaly těžkým krokem, drtíce lidské osudy. Zprávu o dramatickém vývoji Ruska po Velké válce, této sebevraždě Evropy jako světového hegemona, podalo ve svých geniálních dílech mnoho ruských umělců (vzpomeňme alespoň Bulgakova) a Šostakovič se k nim nepochybně řadí. Těžko si představíme Šostakoviče, který by tvořil za hranicemi Ruska. Na rozdíl od Stravinského či Prokofjeva, kteří se v zahraničí úspěšně prosazovali, Šostakovič byl „kronikářem“, v jeho díle čteme a slyšíme popis všeho, co se s lidmi v Sovětském svazu dělo. Jeho hudba byla z velké části podmíněna politickým a kulturním kontextem, proto na jeho dílo nelze nahlížet černobíle – hledání kompromisu mezi svobodným vyjádřením umělecké myšlenky a nepředstavitelně silným tlakem všemocné státní ideologie vedlo ke vzniku značně disparátních děl. To, že v propagandistických kusech i v třinácté symfonii Babij Jar rozpoznáváme stejného skladatele, svědčí o Šostakovičově hudebním géniu.

Klavírní koncert č. 2 napsal Dmitrij Šostakovič jako dárek pro svého syna Maxima, který jej provedl 10. května 1957, v den svých devatenáctých narozenin, při vstupním koncertě na moskevskou konzervatoř. Okouzlující svěží skladba hýří energií, je přímočará, hravá, zdánlivě prosta myšlenkové vícevrstevnatosti, jež je tolik typická pro jiná, závažnější Šostakovičova díla. Skryté roviny jsou však i zde – Šostakovič do hudby zjevně vložil nejrůznější rodinné odkazy – hříčky plně srozumitelné jen otci a synovi. Všem klavíristům je ale zřejmá pasáž ve třetí větě, v níž Šostakovič zpracovává cvičení ze sbírky Klavírní virtuos Charlese-Louise Hanona. Tato legrácka musela báječně rezonovat právě v konzervatorních kruzích, neboť Hanonova cvičení byla tou dobou na ruských hudebních školách povinná a studenti je museli znát zpaměti. Takže si třeba také můžeme představit otce, který se pokouší komponovat, zatímco z vedlejšího pokoje se ozývá synovo bušení do kláves…

Skladba je napsána v obvyklé třívěté koncertní formě pro relativně malé obsazení orchestru. Přes mnohé odsudky hudebních kritiků si toto dílo získalo srdce posluchačů i hudebníků a je často uváděno. Energické burleskní krajní věty rámují v dokonalém kontrastu hořkosladké andante, jehož nebeská hudba tvoří dramatické centrum skladby a zaručuje dílu trvalou popularitu.

Allegro vivace
Andante con moto
Con moto moderato
Saltarello (Presto)

3. února 1809 se do bohaté rodiny bankéře Abrahama Mendelssohna narodil syn Felix. V sedmi letech začal hrát na klavír a housle, jako devítiletý veřejně vystupoval a již v jedenácti začal komponovat. Prozíravý otec nestál rozvoji Felixova nadání v cestě, naopak jej aktivně podporoval – možná jako bankéř dobře věděl, jak jsou peníze pomíjivé a že nesmrtelnost jeho jménu zajistí jedině umělecký tvůrčí akt. Felix měl štěstí, že vyrůstal v naprostém hmotném dostatku, v jedné z nejbohatších rodin tehdejšího Německa, a celý život se nijak nemusel starat o své existenční zajištění. Již v dětském věku komponoval symfonie, kantáty, písně, sbory i hudebně dramatické pokusy. Mnohé z těchto skladeb (včetně symfonií!) byly záhy po napsání provedeny na pravidelných domácích nedělních koncertech, na něž byli najímáni přední profesionální hudebníci, a tak měl mladý autor přímou zpětnou vazbu – co by za to takový Antonín Dvořák dal! Po období mladických cest (Německo, Anglie, Skotsko, Itálie) se stal dirigentem orchestru Gewandhausu v Lipsku a v této funkci setrval od roku 1835 (s výjimkou let 1841–1842) až do konce života. Jako dirigent zlepšil úroveň lipského orchestru a fakticky založil jeho dodnes trvající vynikající pověst.

Mendelssohn napsal pět symfonií. Symfonie A dur „Italská“ je podle doby vzniku třetí, dle skladatelem přiřazeného opusového čísla se však dostala až na místo čtvrté. První náčrty k symfonii vznikaly během Mendelssohnovy italské cesty v letech 1830–1831. Slunná Itálie uchvátila rodáka z Hamburku radostnou atmosférou a temperamentem. Mladý Felix posílal domů dopisy s barvitým líčením všeho, co v cizině zažil a viděl, navíc je coby zdatný výtvarník obohatil o půvabné kresby. Skladatel si poznamenal své inspirační zdroje: „Za největší část své hudby vděčím tomu, co vlastně hudbou není: ruinám, obrazům, líbezné přírodě.“ Dále si zapsal, že s náčrty k symfonii nezačal dříve, než navštívil Neapol, protože ta tam prý rozhodně nesmí chybět. Nejde tu ovšem o žádné popisné líčení konkrétních scenérií, skladatel převedl do hudby spíše dojmy, které na něho Itálie udělala a jednotlivé věty symfonie tak můžeme vnímat jako čtyři obrazy italského života, viděné očima mladého německého intelektuála: Sluncem zalité Allegro vivace nás uvede do radostného veselí římských karnevalů. Andante con moto bylo inspirováno náboženským procesím, jehož důstojnou atmosféru přeruší pouze dvě melodické pastorální epizody, v nichž jako by pozorovatel na okamžik odklonil zrak a zasnil se nad krásami přírody. Menuet Con moto moderato byl zřejmě inspirován Goethovou básní Lilis Park, do tria vsadil autor podle badatele Thomase Greye stesk po domově (lesní rohy jako symbol německých lesů a honů). Závěrečné Presto vyplňují rytmy italských lidových tanců, římského saltarella a divoké neapolské tarantely.

Mendelssohn „Italskou“ symfonii dokončoval po návratu do Berlína v roce 1832, poprvé zazněla za řízení autora v březnu 1833 v Londýně. Ačkoli ji publikum přijalo s nadšením, skladatel nebyl se svým dílem spokojen a záhy začal symfonii revidovat. Novou partituru nedokončil a během svého života toto dílo nikdy nepublikoval, tiskem vyšlo až čtyři roky po jeho smrti.