Silvestrovský večer
O čem ten dnešní večer vlastně bude? Je poslední den v roce, a tak si můžeme dovolit dát prostor vylehčenější dramaturgii. Zazní výběr ze skladeb letošního jubilanta tvůrce tanga nueva Ástora Piazzolly, ukázky z baletu jeho učitele Alberta Ginastery, jazzem ovlivněné kompozice Georga Gershwina a další skladby, které patří mezi mistrovská díla hudby dvacátého století, zároveň ale potěší posluchače svojí originalitou a exotičností, která je typická pro evergreeny.
Koncert zahájíme jak jinak než předehrou. A to Kubánskou overturou (Cuban Overture), kterou zkomponoval americký skladatel George Gershwin (1898-1937). Je to strhující skladba, která hýří melodickými a instrumentačními nápady a rytmy, evokujícími hudbu Karibiku. Původně se skladba jmenovala jednoduše Rumba a autor ji zkomponoval v létě roku 1932 poté, co strávil dovolenou v Havaně na Kubě. Hlavní téma skladby je inspirováno dobovým hitem kubánského skladatele rumb a kapelníka Ignacia Piñeira Martíneze „Échale Salsita“.
Z Gershwinovy tvorby zazní na dnešním koncertě také jeho nejznámější skladba, kterou je Rapsodie v modrém (Rhapsody in Blue). Populární a oblíbené dílo vzniklo ve spolupráci s kapelníkem Paulem Whitmanem, který byl nazýván král jazzu (King of Jazz) a jeho orchestrem, který patřil ve 20. a 30. letech k nejznámějším souborům v USA. Název je odvozen od označení blues, které je hlavní inspirací celé skladby. Gershwin chápal slovo blues i jako synonymum pro smutek a sklíčenost, které jsou v jeho hudbě také přítomny. Původně vytvořil Gershwin skladbu pro dva klavíry, které se následně ujal aranžér Whitemanova orchestru Ferdinand Grofé. Ten ji upravil pro jazzový orchestr a sólový klavír při využití řady osobitých jazzových prvků v instrumentaci. Vzniklo tak dílo, které je spolu s operou Porgy a Bess symbolem osobité a původní americké meziválečné hudby. Rapsodie v modrém se setkala s velkým uznáním i od řady předních skladatelů té doby (Stravinskij, Ravel, Martinů, Honegger ad.) a s úspěchem je stále zařazována do koncertního repertoáru.
Španělský skladatel a klavírista Manuel de Falla (1876-1946) patří k nejvýznamnějším skladatelům Iberského poloostrova prvé poloviny 20. století. Studoval v Madridu, kde také několik let žil, ale v roce 1907 se přestěhoval do Paříže. Celý život čerpal podněty ze španělského folkloru. Světovou proslulost získal především svými balety Třírohý klobouk a Čarodějná láska (El amor brujo). Druhý zmíněný balet patří ke stylu tzv. gitanerií, skladeb inspirovaných cikánským folklorem. U skladatele si ji v roce 1915 objednal Pastor Imperio, ve své době proslulý tanečník flamenca. Děj baletu zpracovává příběh andaluské cikánky Candely, ducha jejího muže a Carmela, muže, kterého miluje. Příběh je místy až přízračně strašidelný, protože Candela musí každou noc tančit s duchem svého zemřelého muže a nemůže naplnit vztah s Carmelem. Až teprve lstí se ji podaří zbavit se ducha, který ji pronásleduje a může začít žít nový vztah. Balet Manuel de Falla několikrát přepracovával a upravoval. Existuje tak v původní verzi pro hlas, herce a malý orchestr. Poté ho Falla zredukoval do kratší podoby, v které užil větší orchestr, zrušil mluvené role a zachoval zpívaný hlas, který přednáší tři písně. Nejznámější je verze z roku 1924, která má podobu jednoaktové baletní pantomimy. Později upravil tuto skladbu i do podoby suity pro sólový klavír.
Podmanivá je i orchestrální suita z jednoaktového baletu Estancia (Ranč) argentinského skladatele Alberta Ginastery (1916-1983). Osobité v ní jsou především citace argentinských lidových tanců z venkovského a městského prostředí, či užívání prvků převzatých z tzv. payadas (zpívaných balad) provozovaných mezi gauchy. Dílo mělo premiéru v roce 1943 v podobě čtyřvěté orchestrální suity a o deset let i jako balet. Zhudebněný příběh popisuje vztah městského chlapce, který se zamiluje do rančerovy dcery.
Španělsko a jeho kultura bylo vděčnou inspirací pro Maurice Ravela (1875-1937). Jeho otec byl Španěl, rodina žila v době Mauricova narození u španělských hranic, zajímal se o tamní tradice lidové hudby, a to i židovské, arabské a cikánské, a tak není divu, že mu bylo blízké vše, co pocházelo z iberského poloostrova. Nejznámější je v této souvislosti jeho Španělská rapsodie (1907), Alborada del gracioso (1919) a samozřejmě Bolero (1928). Velmi často hranou, a to v různých úpravách, je i drobná skladba španělského charakteru Habanera (Pièce en forme de Habanera) z roku 1907.
Skladbu Cirkusová polka s dedikací mladému slonovi (Circus Polka: For a Young Elephant), napsal Igor Stravinskij (1882-1971) v roce 1942. Podnět ke vzniku této svérázné polky dal skladatelovi jeho celoživotní spolupracovník choreograf gruzínského původu Georg Balanchine (Georgij Melitonovič Balanczivadze), který připravoval baletní inscenaci pro skupinu slonů a tanečníky. Krátká skladba má však spíše charakter pochodu, který často mění rytmus, což vedlo Stravinského k dodatečnému označení této skladby jako hudební satira. Napsaná byla nejdříve pro klavír, ale záhy ji skladatel přepracoval i pro orchestr. V této podobě se objevuje na světových podiích, vždy v postavení hudební kuriozity.
Závěr koncertu bude patřit třem skladbám Ástora Piazzolly (1921-1992), který je významným jubilantem končícího roku. Úvodní nazvaná Bordello 1900 je prvou větou známé Piazzollovy skladby Histoire du Tango (1985), v které se autor pokusil ve zkratce čtyř vět zachytit vývoj tanga ve dvacátém století. Adios Nonino (Sbohem dědečku) je legendární skladbou, která vznikla v roce 1959 krátce po smrti autorova otce Vicente Piazzolly, přezdívaného Nonino. Je to skladba, která podle svědectví rodiny vznikla během krátké doby a je plná smutku a nostalgie. Neméně legendární je i poslední skladba programu nazvaná Libertango. Název vznikl spojením slov Libertad (svoboda) a Tango. Vyjadřuje odklon Ástora Piazzolly od tradičního tanga k novému stylu tzv. tango nuevo. Skladba vznikla a byla poprvé nahrána v roce 1974. Od té doby se stala obecným symbolem svobody a byla nahrána v mnoha dalších verzích.