Český spolek pro komorní hudbu • Silvestr v Rudolfinu

Hornista a dirigent Radek Baborák patří mezi nejvýraznější osobnosti mezinárodní klasické hudební scény. Od svého sólového debutu v roce 1989 spolupracuje se světovými orchestry, významnými sólisty a soubory, špičkovými dirigenty. Po mnohaletém působení na postu sólohornisty (Berlínská filharmonie, Mnichovská filharmonie, Česká filharmonie) a obohacen řadou zkušeností na poli komorní hudby (Afflatus Quintet) i uměleckým vedením souborů (Baborák Ensemble — Orquestrina, Czech Horn Chorus) se od roku 2008 začal paralelně věnovat kariéře dirigenta. Tím navazuje na tradici dirigujících instrumentalistů, kteří se rozhodli realizovat své umělecké představy a sny ve vlastním dirigentském nastudování. Baborákovým mentorem a vzorem je v tomto především maestro Daniel Barenboim, jemuž asistoval u West-Eastern Divan Orchestra. Pod jeho taktovkou Baborák sólově vystupuje, participuje i na komorních projektech Boulez Ensemble a působí jako profesor na Barenboim-Said Akademii v Berlíně.

Iniciačním impulzem pro vykročení k dirigentskému pultu bylo vyzvání hudebníků Mito Chamber Orchestra, aby zastoupil jejich indisponovaného šéfdirigenta, maestra Seiji Ozawu na evropském turné orchestru v roce 2008. Baborák se stal Ozawovým žákem a jejich spolupráce vyvrcholila při jubilejním, stém koncertu MCO, při kterém zazněla Beethovenova devátá symfonie — první dvě věty dirigoval Radek Baborák, třetí a finální Seiji Ozawa.

V roce 2011 inicioval založení festivalového orchestru Česká sinfonietta, jehož je šéfdirigentem, a od roku 2013 je i uměleckým vedoucím Pražských komorních sólistů. Od sezóny 2017 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra. Repertoár Radka Baboráka zahrnuje skladby barokní, klasicistní, romantické i díla skladatelů 20. a 21. století (Na'ama Tamir Kaplan, Toshio Hosokawa, John Adams, Esa-Pekka Salonen, Antti Sakari Saario). Ve světových premiérách uvedl kromě svých kompozic i skladby dalších českých soudobých autorů (Jean-Gaspard Páleníček, Lukáš Hurník, Aleš Březina). Od roku 2021 je šéfdirigentem Západočeského symfonického orchestru.

Baborak Ensemble - Orquestrina, založil hornista a dirigent Radek Baborák. Jeho členy spojuje radost ze vzájemného sdílení hudby mistrů čtyř stylových období, entusiasmus při objevování neznámých skladeb a hledání osobitého, netradičního vyznění kompozic, které jsou ensemblu dedikovány, nebo autorsky upraveny. Jádrem komorního souboru je lesní roh a smyčcové kvarteto, hrající ve složení Milan Al-Ashab, Dalibor Karvay, Martina Bačová-housle, Karel Untermüller-viola, Hana Baboráková-violoncello. Již od prvních koncertů a projektů se tato formace rozšiřuje podle repertoárových a stylových potřeb jednotlivých skladeb.

BABORAK ENSEMBLE spolupracuje s řadou výjimečných muzikantských osobností, koncertními mistry a hráči Berlínské, Mnichovské, České filharmonie, jakými jsou Lorenz Nasturica, Wilfried Strehle, Wenzel Fuchs, Benze Boganiy, Clara Dent, Jana Boušková, Adam Plachetka, Kateřina Kněžíková, Markéto Cukrová, Pavel Steidl.

BABORAK ENSEMBLE vystupuje na festivalech Pražské jaro, Struny Podzimu, Smetanova Litomyšl, Mitte Europa, Janáčkův festival, Lipa Musica, Grünwalder Musiktage, Concerts in St.Donat Zadar. Na koncertech v Japonsku v prestižních sálech Kitara Saporo,Tokyu, Osace, Mitu. Jako residenční soubor se představil v řadě koncertů v klášteře Sv.Anežky v Praze. Svůj poslední projekt ORQUESTRINA pokřtil ve vyprodaném komorním sále Berlínské filharmonie, kam se pravidelně vrací.

BABORAK ENSEMBLE realizoval řadu pozoruhodných nahrávek. Od roku 2022 se stal BABORAK ENSEMBLE – ORQUESTRiNA residenčním souborem nového kulturního centra ve Vršovicích Vzlet.

Narodila se v Grozném v Rusku, nicméně vyrostla v Praze, studia a formující léta strávila v zahraničí. Absolvovala bakalářský titul na londýnské Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance a následně magisterské studium v Kolíně nad Rýnem. Improvizaci se věnovala na basilejské hudební akademii pod vedením Freda Fritha a Alfreda Zimmerlina. Je vítězkou Mezinárodní soutěže Roberta Schumanna (2021), laureátkou soutěže Emmy Destinové v Londýně a držitelkou ceny Nadace B. Martinů. V sezóně 2021 debutovala s Janáčkovou filharmonii Ostrava s písněmi G. Mahlera. Pravidelně se věnuji interpretaci soudobé hudby.

Vystudoval konzervatoř v Teplicích ve třídě Jaroslava Čermáka a AMU ve třídě Pavla Štěpána. Stal se laureátem soutěží Fryderyka Chopina v Mariánských lázních (1983), Bedřicha smetany v Hradci Králové (1986) a Ludwiga van Beethovena v Hradci nad Moravicí (1989). Zde dostal cenu za nejlepší provedení soudobé skladby (Václav Krahulík – Sonata in Fis). V letech 1990–2003 působil na konzervatoři v Teplicích a od roku 1995 vyučuje na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Několikrát získal ocenění jako korepetitor (Soutěž konzervatoří v Teplicích 1997, Beethovenův Hradec 1997 a soutěž pedagogických fakult v Plzni 2006). Nahrál dva kompaktní disky s hudbou Miloše Boka, Ference Liszta, Jeana-Gasparda Páleníčka a s vlastními skladbami.

O čem ten dnešní večer vlastně bude?  Je poslední den v roce, a tak si můžeme dovolit dát prostor vylehčenější dramaturgii. Zazní výběr ze skladeb letošního jubilanta tvůrce tanga nueva Ástora Piazzolly, ukázky z baletu jeho učitele Alberta Ginastery, jazzem ovlivněné kompozice Georga Gershwina a další skladby, které patří mezi mistrovská díla hudby dvacátého století, zároveň ale potěší posluchače svojí originalitou a exotičností, která je typická pro evergreeny.

Koncert zahájíme jak jinak než předehrou. A to Kubánskou overturou (Cuban Overture), kterou zkomponoval americký skladatel George Gershwin (1898-1937). Je to strhující skladba, která hýří melodickými a instrumentačními nápady a rytmy, evokujícími hudbu Karibiku. Původně se skladba jmenovala jednoduše Rumba a autor ji zkomponoval v létě roku 1932 poté, co strávil dovolenou v Havaně na Kubě. Hlavní téma skladby je inspirováno dobovým hitem kubánského skladatele rumb a kapelníka Ignacia Piñeira Martíneze „Échale Salsita“.

Z Gershwinovy tvorby zazní na dnešním koncertě také jeho nejznámější skladba, kterou je Rapsodie v modrém (Rhapsody in Blue). Populární a oblíbené dílo vzniklo ve spolupráci s kapelníkem Paulem Whitmanem, který byl nazýván král jazzu (King of Jazz) a jeho orchestrem, který patřil ve 20. a 30. letech k nejznámějším souborům v USA. Název je odvozen od označení blues, které je hlavní inspirací celé skladby. Gershwin chápal slovo blues i jako synonymum pro smutek a sklíčenost, které jsou v jeho hudbě také přítomny. Původně vytvořil Gershwin skladbu pro dva klavíry, které se následně ujal aranžér Whitemanova orchestru Ferdinand Grofé. Ten ji upravil pro jazzový orchestr a sólový klavír při využití řady osobitých jazzových prvků v instrumentaci. Vzniklo tak dílo, které je spolu s operou Porgy a Bess symbolem osobité a původní americké meziválečné hudby. Rapsodie v modrém se setkala s velkým uznáním i od řady předních skladatelů té doby (Stravinskij, Ravel, Martinů, Honegger ad.) a s úspěchem je stále zařazována do koncertního repertoáru.

Španělský skladatel a klavírista Manuel de Falla (1876-1946) patří k nejvýznamnějším skladatelům Iberského poloostrova prvé poloviny 20. století. Studoval v Madridu, kde také několik let žil, ale v roce 1907 se přestěhoval do Paříže. Celý život čerpal podněty ze španělského folkloru. Světovou proslulost získal především svými balety Třírohý klobouk a Čarodějná láska (El amor brujo). Druhý zmíněný balet patří ke stylu tzv. gitanerií, skladeb inspirovaných cikánským folklorem. U skladatele si ji v roce 1915 objednal Pastor Imperio, ve své době proslulý tanečník flamenca. Děj baletu zpracovává příběh andaluské cikánky Candely, ducha jejího muže a Carmela, muže, kterého miluje. Příběh je místy až přízračně strašidelný, protože Candela musí každou noc tančit s duchem svého zemřelého muže a nemůže naplnit vztah s Carmelem. Až teprve lstí se ji podaří zbavit se ducha, který ji pronásleduje a může začít žít nový vztah. Balet Manuel de Falla několikrát přepracovával a upravoval. Existuje tak v původní verzi pro hlas, herce a malý orchestr. Poté ho Falla zredukoval do kratší podoby, v které užil větší orchestr, zrušil mluvené role a zachoval zpívaný hlas, který přednáší tři písně. Nejznámější je verze z roku 1924, která má podobu jednoaktové baletní pantomimy. Později upravil tuto skladbu i do podoby suity pro sólový klavír.

Podmanivá je i orchestrální suita z jednoaktového baletu Estancia (Ranč) argentinského skladatele Alberta Ginastery (1916-1983). Osobité v ní jsou především citace argentinských lidových tanců z venkovského a městského prostředí, či užívání prvků převzatých z tzv. payadas (zpívaných balad) provozovaných mezi gauchy. Dílo mělo premiéru v roce 1943 v podobě čtyřvěté orchestrální suity a o deset let i jako balet. Zhudebněný příběh popisuje vztah městského chlapce, který se zamiluje do rančerovy dcery.

Španělsko a jeho kultura bylo vděčnou inspirací pro Maurice Ravela (1875-1937). Jeho otec byl Španěl, rodina žila v době Mauricova narození u španělských hranic, zajímal se o tamní tradice lidové hudby, a to i židovské, arabské a cikánské, a tak není divu, že mu bylo blízké vše, co pocházelo z iberského poloostrova. Nejznámější je v této souvislosti jeho Španělská rapsodie (1907), Alborada del gracioso (1919) a samozřejmě Bolero (1928). Velmi často hranou, a to v různých úpravách, je i drobná skladba španělského charakteru Habanera (Pièce en forme de Habanera) z roku 1907.

Skladbu Cirkusová polka s dedikací mladému slonovi (Circus Polka: For a Young Elephant), napsal Igor Stravinskij (1882-1971) v roce 1942. Podnět ke vzniku této svérázné polky dal skladatelovi jeho celoživotní spolupracovník choreograf gruzínského původu Georg Balanchine (Georgij Melitonovič Balanczivadze), který připravoval baletní inscenaci pro skupinu slonů a tanečníky. Krátká skladba má však spíše charakter pochodu, který často mění rytmus, což vedlo Stravinského k dodatečnému označení této skladby jako hudební satira. Napsaná byla nejdříve pro klavír, ale záhy ji skladatel přepracoval i pro orchestr. V této podobě se objevuje na světových podiích, vždy v postavení hudební kuriozity.

Závěr koncertu bude patřit třem skladbám Ástora Piazzolly (1921-1992), který je významným jubilantem končícího roku. Úvodní nazvaná Bordello 1900 je prvou větou známé Piazzollovy skladby Histoire du Tango (1985), v které se autor pokusil ve zkratce čtyř vět zachytit vývoj tanga ve dvacátém století. Adios Nonino (Sbohem dědečku) je legendární skladbou, která vznikla v roce 1959 krátce po smrti autorova otce Vicente Piazzolly, přezdívaného Nonino. Je to skladba, která podle svědectví rodiny vznikla během krátké doby a je plná smutku a nostalgie. Neméně legendární je i poslední skladba programu nazvaná Libertango. Název vznikl spojením slov Libertad (svoboda) a Tango. Vyjadřuje odklon Ástora Piazzolly od tradičního tanga k novému stylu tzv. tango nuevo. Skladba vznikla a byla poprvé nahrána v roce 1974. Od té doby se stala obecným symbolem svobody a byla nahrána v mnoha dalších verzích.