Kroky do nového světa s Antonínem Dvořákem • Symfonické básně Vodník a Polednice

Hudba má ohromnou moc vytvářet před námi nové krajiny, malovat krásné obrazy a vyprávět příběhy. Jedna z hudebních forem, vytvořených speciálně pro tento účel v polovině 19. století – v době, kdy se věřilo, že po Beethovenovi už se nedají psát velké symfonie – se jmenuje symfonická báseň. Jejím vynálezcem byl Franz Liszt, který brzy našel četné následovníky v Rusku, ve Francii a zejména mezi českými skladateli. Samozřejmě Bedřicha Smetanu, kterého po nějaké době následoval Antonín Dvořák svými pěti symfonickými básněmi, většinou podle Karla Jaromíra Erbena.

Vodníka a Polednici začal Dvořák komponovat jen pár dnů poté, co v budoucí Dvořákově síni Rudolfina dirigoval – 4. ledna 1896 – historicky první koncert České filharmonie. O Dvořákově věhlasu ovšem svědčí, že světovou premiéru obou skladeb slyšelo ne pražské, ale londýnské publikum v listopadu téhož roku.

Dvořákův přítel a dirigent mnoha brněnských premiér jeho skladeb, Leoš Janáček, měl pro Dvořákovo symfonické básnění velký obdiv: „Do té míry určitosti, jasnosti a pravdivosti ve vlně nápěvů nevyzněla dosud (…) žádná přímá řeč nástrojů ve známých mi symfonických básních orchestrových jako ve Vodníku.“