Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Jarní hvězdy České filharmonie IV • Kirill Gerstein


Sérii Jarní hvězdy České filharmonie uzavřou šéfdirigent Semjon Byčkov a pianista Kirill Gerstein. Ten v úvodu živě přenášeného koncertu přednese slavný klavírní koncert Roberta Schumanna. Ve druhé polovině večera zazní Maloruská symfonie Petra Iljiče Čajkovského.

Délka programu 1 hod 15 min

Program

Robert Schumann
Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54 (34')

— Přestávka (10') —

Petr Iljič Čajkovskij
Symfonie č. 2 c moll, op. 17 „Maloruská“ (32')

Účinkující

Kirill Gerstein klavír

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Marek Eben moderátor

Fotografie ilustrujicí událost Jarní hvězdy České filharmonie IV • Kirill Gerstein

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Koncert se uskuteční bez účasti publika. Ve čtvrtek 29. dubna ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Koncert se uskuteční bez účasti publika. Ve čtvrtek 29. dubna ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Účinkující

Kirill Gerstein  klavír, umělecký vedoucí

Kirill Gerstein

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Marek Eben  průvodce pořadem

Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři hudebnědramatický obor. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a v letech 1983–2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – například soutěže O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusního pořadu Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Skladby

Robert Schumann
Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54

Allegro affettuoso
Intermezzo: Andantino grazioso
Allegro vivace

Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 54 je jediným klavírním koncertem Roberta Schumanna. Jeho zrod nebyl jednoduchý: v roce 1841 Schumann složil Fantasii a moll pro klavír a orchestr, která však u nakladatelů ani pořadatelů nebudila tolik zájmu, kolik si skladatel sliboval. O čtyři roky později (částečně i na naléhání své manželky, klavírní virtuosky Clary Schumannové) se rozhodl dílo přepracovat do podoby klavírního koncertu. Z Fantasie se stala první věta, ke které Schumann připojil další dvě – Intermezzo a Allegro vivace. Premiéra se konala 1. ledna 1846 s Clarou Schumannovou jako sólistkou. Lipský Gewandhausorchester řídil Ferdinand Hiller, jemuž Schumann dílo věnoval.

V porovnání s jinými klavírními koncerty té doby Schumannův koncert na první poslech zaujme svou symfoničností. Sám autor o tom napsal v dopise své ženě: „Co se týče koncertů, už jsem Ti řekl, že to jsou směsi symfonie, koncertu a velké sonáty. Uvědomuji si, že nemohu napsat koncert pro virtuosy a musím vymyslet něco jiného.“ Klavírní part tak tvoří spolu s orchestrem velmi provázaný celek. U posluchačů i kritiků, kteří byli zvyklí na virtuosní kusy, při kterých orchestr plnil většinou pouze doprovodnou roli, se koncertu dostalo vesměs kladného ohlasu. Našli se ale i tací jako Ferenc Liszt, který se o díle vyjádřil jako o „koncertu bez klavíru“.

První věta se vyznačuje velmi prudkým střídáním tempa a změnami nálad, doslova od prvního taktu. Počáteční „vpád“ orchestru následovaný kaskádami akordů klavíru střídá tklivá melodie hoboje, kterou klavír bezprostředně opakuje. Toto první téma je hlavním stavebním materiálem celé věty. Rozsáhlá kadence je z pera samotného autora. Krátká prostřední věta (Intermezzo: Andante grazioso) je lyrickým dialogem mezi klavírem a orchestrem. Vrací se hlavní téma první věty, které tvoří přechod k části závěrečné, jež následuje attacca. Energické Allegro vivace se nese v triumfálně radostné atmosféře a je charakteristické množstvím působivých rytmických experimentů.

Petr Iljič Čajkovskij
Symfonie č. 2 c moll, op. 17 „Maloruská“

Andante sostenuto—Allegro vivo
Andantino marziale, quasi moderato
ScherzoAllegro molto vivace
Finale. Moderato assai—Allegro vivo

Nejvýznamnější z ruských hudebních romantiků Petr Iljič Čajkovskij studoval v Petrohradu právnickou školu; jeho srdce a nesporný talent jej však neustále táhly k hudbě. Vykonával místo právníka ve státních službách, ovšem záhy se začal vzdělávat u Antona Grigorjeviče Rubinštejna na petrohradské konzervatoři. Po absolutoriu nastoupil na základě doporučení svého učitele jako pedagog na konzervatoř v Moskvě, kterou vedl Rubinštejnův bratr Nikolaj. Učitelské působení ovšem Čajkovskému nepřinášelo radost, bylo pouze prostředkem materiálního zajištění začínajícího skladatele, který na zasloužený úspěch teprve čekal. Od roku 1876 mu však finanční podpora mecenášky Naděždy Filaretovny von Meck umožnila, že se mohl plně věnovat kompozici i provádění svých děl. V této době vznikla Čajkovského nejslavnější díla, kterými si brzy vydobyl uznání v Rusku i v Evropě: balety Labutí jezero (1876), Šípková Růženka (1889), opery Evžen Oněgin (1878), Piková dáma (1890) a řada dalších orchestrálních, komorních i vokálních děl. Čajkovskij navštívil se svými skladbami opakovaně i Prahu (1888, 1892), kde se spřátelil se svým vrstevníkem Antonínem Dvořákem. Labutí písní skladatele je 6. symfonie zvaná „Patetická“; týden po její premiéře zemřel podle oficiální zprávy na choleru. V souvislosti s jeho smrtí se však také mluví o vynucené sebevraždě, která měla zabránit prozrazení údajné Čajkovského homosexuality.

Dnes uváděná skladba stojí poněkud ve stínu svých „sester“ z rodiny Čajkovského symfonií. Před Symfonií č. 2 „Maloruskou“ dávají konvenčně orientovaní dramaturgové symfonických těles často přednost posledním třem jeho symfoniím (č. 4–6). To však neznamená, že by nešlo o dílo hodné pozornosti hudbymilovné veřejnosti. Naopak, je dobře, že máme možnost je v tento koncertní večer vyslechnout!

V létě 1877 se Petr Čajkovskij oženil se svou žačkou z moskevské konzervatoře Antoninou Ivanovnou Miljukovovou. Jejich soužití však trvalo pouhé dva měsíce. Skladatel svou ženu nemiloval a nešťastné rozhodnutí vstoupit do manželství mělo neblahý vliv na jeho psychickou kondici, která mu ubíjela kreativitu a bránila věnovat se plnohodnotně kompoziční činnosti. Opustit manželku mu bylo dokonce doporučeno jeho ošetřujícím lékařem. Skladatelova rekonvalescence z neuváženého sňatku trvala řadu měsíců. Do období nacházení nových tvůrčích sil patří mj. Houslový koncert D dur a také Koncert pro klavír a orchestr č. 2 G dur op. 44, který Čajkovskij začal psát v říjnu 1879, když byl na návštěvě u rodiny své sestry ve vesnici Kamjanka v dnešní Čerkaské oblasti Ukrajiny. Jeho švagrovi Lvu Davidovovi záleželo, aby zde mohl Petr Iljič nerušeně komponovat a už dříve mu na svém statku dal k dispozici samostatný domek, který vybavil klavírem. Zdejší prostředí si skladatel neobyčejně oblíbil a pravidelně sem zajížděl.

První věta koncertu je tradičně psána v sonátové formě o dvou kontrastních tématech (vedlejší hudební myšlenka nastupuje po první sólové kadenci), má však nezvykle rozsáhlé provedení. Další zvláštnost najdeme ve druhé části Andante non troppo, kde se kromě klavíru stávají sólovými nástroji také housle a posléze i violoncello. Orchestr, omezený téměř jen na smyčce, má v této větě jen minimální úlohu. Svižná závěrečná část pak prověřuje především technickou zdatnost už mnoha generací sólistů. Čajkovskij věnoval tento koncert svému někdejšímu šéfovi Nikolaji Rubinštejnovi, jenž se měl stát prvním interpretem nového díla. To se však nestalo, jelikož Rubinštejn před premiérou díla zemřel. Hudebnímu světu tak skladbu představila 12. listopadu 1881 anglická klavíristka Madeline Schiller v New Yorku s místním proslaveným filharmonickým orchestrem.

Také Čajkovského Symfonie č. 2 c moll „Maloruská“ vznikla v Kamjance. Skladatel ji komponoval v letních měsících roku 1872. V 19. století se ukrajinskému území, jež bylo součástí ruského impéria, říkalo „Malorusko“. Na Ukrajině Čajkovskij zaslechl několik lidových písní, které si se zájmem zapsal, a následně použil ve všech částech této své čtyřvěté symfonické kompozice. Inspiraci východoslovanským folklórem symfonie nezapře hned v pomalé introdukci první věty přednášené lesním rohem a následně fagotem, další vývoj věty je sonátový a lidovým motivem exponovaným v úvodu pak celá první věta také končí. Rovněž druhá část je orámována jedním hudebním nápadem. Začíná netradičně pochodově rytmizovanými údery tympánu. Formu slavnostního pochodu (který je reminiscencí na Čajkovského operu Undina), má pak celý její další průběh. Na scherzo, v jehož triu dominují dechové nástroje, naváže čtvrtá věta majestátním úvodem. Po něm hudba značně zrychlí a nabízí řadu výrazových kontrastů. Skladatel zde často graduje a posluchač se domnívá, že jde o briskní codu, která symfonii brzy uzavře. Pak ovšem přijde expozice krátkého lyrického tématu a je zřejmé, že skutečné vyvrcholení bude teprve následovat. A skutečně, Čajkovskij symfonii končí svým typickým způsobem – monumentálním závěrem v orchestrálním tutti. Tento konec byl však dokomponován až při revizi díla, kterou skladatel učinil roku 1879.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.