Jarní hvězdy České filharmonie II • Nikolaj Szeps-Znaider

Nikolaj Szeps-Znaider se narodil v roce 1975 v Kodani. Je absolventem newyorské Juilliard School a v roce 1992 zvítězil v Mezinárodní soutěži Carla Nielsena v dánském Odense. O pět let později získal první cenu v prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu.

Po celém světě vystupuje s předními hudebními tělesy jako dirigent a sólový houslista. Patří mezi absolutní houslovou špičku, jeho koncertní kalendář zaplňují jak spolupráce s předními orchestry, tak sólové recitály. V posledních sezonách vystoupil mimo jiné s Vídeňskými symfoniky, Orchestre National de France nebo London Symphony Orchestra. Své nejlepší nahrávky uskutečnil s Newyorskou filharmonií, drážďanskou Staatskapelle, Vídeňskými filharmoniky nebo Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a dirigenty Alanem Gilbertem, Sirem Colinem Davisem, Valerijem Gergievem, Zubinem Mehtou, Marissem Jansonsem a Riccardem Chaillym.

Nikolaj Szeps-Znaider je pravidelným dirigentem předních světových těles, včetně Chicago Symphony, Cleveland Orchestra, Orchestre Symphonique de Montréal, Bamberských symfoniků a Královské filharmonie Stockholm. Jako operní dirigent uvedl Kouzelnou flétnu v Královské dánské opeře a v drážďanské Semperově opeře a tamtéž ještě Růžového kavalíra. V září 2021 se představí poprvé jako hudební ředitel Orchestre national de Lyon. Tento orchestr dirigoval už na zahajovacím koncertě sezony 2019/2020 a v únoru 2020 s ním absolvoval turné v Rusku.

Je velmi aktivní v podpoře nastupující generace hudebních talentů – mimo jiných aktivit je prezidentem Mezinárodní soutěže Carla Nielsena a založil a deset let vedl letní školu Nordic Music Academy.

Hraje na nástroj postavený v roce 1741 houslařem Guarnerim del Gesù, na který hrál v minulosti Fritz Kreisler. Nikolaj Szeps-Znaider jej má v dlouhodobé výpůjčce od Dánského královského divadla, díky štědrosti nadací Knuda Højgaarda, VELUX a Villum.

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři hudebnědramatický obor. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a v letech 1983–2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – například soutěže O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusního pořadu Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Završitel hudebního klasicismu Ludwig van Beethoven (1770–1827) patosem své tvorby, výběrem hrdinských námětů a užíváním nekonvenčních výrazových prostředků v mnohém předznamenal následující slohové období romantismu. Jeho předehra Coriolanus, op. 62 byla napsána v roce 1807, tedy v těsné časové blízkosti kompozice Razumovských kvartetů, prvních dvou verzí jeho jediné opery Leonora (později uváděná jako Fidelio), Houslového koncertu a Čtvrté i Páté symfonie. V této době se skladatel vzpamatovával z otřesu způsobeném neopětovanou láskou k mladé vdově po hraběti Josephu Deymovi, k Josephině von Brunsvik, kterou učil hrát na klavír. Zároveň však měl za sebou jinou vážnou duševní krizi, jež souvisela s jeho sžíravým vnitřním bojem s postupující hluchotou. Ta mu později zabránila v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění. Smysl svého života pak mohl hledat výhradně v kompoziční činnosti. Beethoven se v oné době intenzivně zabýval otázkami hrdinství a vysokými humánními myšlenkami o konečném spasení všehomíra, což se projevilo ve zvýšeném patosu jeho kompozic. Byl právě na vrcholu tvůrčích sil a vypouštěl do světa jedno kvalitní dílo za druhým.

Coriolanus je předehrou ke stejnojmenné tragédii na téma z dějin starověkého Říma od rakouského pokrokového literáta Heinricha Josepha Collina (1771–1811), jehož dílo Beethoven obdivoval. Tato ve své době úspěšná divadelní hra ve verších je adaptací někdejšího dramatu Williama Shakespeara o vojevůdci z 5. století před naším letopočtem, který se stal obětí spiknutí. Beethovenova skladba je vlastně symfonickou básní vyjadřující skladatelovy dojmy ze hry. Je komponována v sonátové formě a postavena na práci s dvěma kontrastními tématy, jež podle mnoha vykladačů díla německého hudebního génia znázorňují vnitřní boj titulního hrdiny. Beethovenova předehra Coriolanus byla poprvé provedena na koncertu ve vídeňském paláci knížete Lobkowitze v březnu 1807. Spolu s ní tehdy zazněly další dvě skladatelovy žhavé novinky – Čtvrtá symfonie a Čtvrtý klavírní koncert.

Vorspiel. Allegro moderato
Adagio
Finale. Allegro energico

Německý skladatel Max Bruch (1838–1920) začal skládat už v devíti letech a ve čtrnácti napsal první symfonii. Velmi brzy se stal mezinárodně uznávaným umělcem, avšak spíše v oblasti dirigování, jelikož se jeho kompozice u publika i kritiky prosazovaly jen s velkými obtížemi. Je přitom autorem více než 200 opusů včetně tří symfonií, čtyř oper, několika instrumentálních koncertů a slušné řádky sborových skladeb z oblasti duchovní i světské hudby. Bruch jako skladatel zkrátka zůstal celý život v zajetí konzervativní „školy“ německé hudby a tradičním způsobem psal i ve 20. století, kdy umělecký svět už dávno fascinovaly zcela odlišné tvůrčí postupy.

S podobnými rozpaky je Bruchovo hudební dědictví přijímáno i dnes a takřka jediným dílem, které v současnosti žije na koncertních pódiích, je první z jeho tří houslových koncertů, jenž naopak v repertoáru koncertantních skladeb zaujímá velmi významné místo a je mezi houslovými virtuózy i publikem mimořádně oblíbené. Max Bruch komponoval svůj Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll op. 26 v roce 1866, kdy působil jako hudební ředitel v porýnském Koblenzi. Původní verze skladby měla premiéru 24. dubna téhož roku s Otto von Königlowem jako sólistou a se skladatelem v úloze dirigenta. Poté Bruchovi pomohl koncert zrevidovat světoznámý houslista Joseph Joachim a vtiskl mu tím podobu, v níž je tato kompozice uváděná dodnes. Na první poslech zaujme, že Bruch v této skladbě svěřil sólovému nástroji nepoměrně důležitější roli než orchestru, který má zde spíše doprovodnou úlohu. Koncert začíná zpěvnou kadencí houslí, po níž následuje neméně zpěvný rapsodický průběh v partu sólisty i orchestru. První část ústí attaca do pomalé druhé věty, jež je z celé skladby melodicky nejinvenčnější. Rychlejšího tempa se dočkáme až v části třetí, která má hravý charakter energického tance a vede do efektního virtuózního závěru.

Allegro con brio
Marcia funebre. Adagio assai
Scherzo. Allegro vivace
Finale. Allegro molto

Historie Beethovenovy Třetí symfonie zaujímá v literatuře rozsáhlý prostor a úvahy skladatelových životopisců v souvislosti s tímto dílem daleko přesahují rámec vlastní hudby. Je uváděna do souvislosti se skladatelovým světonázorem a politickým přesvědčením, zkoumaly se pohnutky k její kompozici, řada hypotéz se vztahuje k názvu a dedikaci. Podle zpráv z druhé ruky měl podnět k symfonii poskytnout francouzský vyslanec ve Vídni generál Bernadotte, jehož Beethoven obdivoval a navštěvoval jeho salon. Smuteční pochod druhé věty se například kladl do spojení se smrtí admirála Nelsona (v době jeho smrti u Trafalgaru 1805 však už byla symfonie napsána), jiní ji kladli do souvislosti se skladatelovým zájmem o antické hrdiny a podobně.

První skici k symfonii pocházejí z roku 1802, z doby, kdy se Napoleon Bonaparte stal konzulem francouzské republiky; Beethovenův obdiv k němu a ke všemu francouzskému vedl tak daleko, že dokonce zamýšlel přesídlit do Paříže. Novou symfonii chtěl Napoleonovi věnovat, což se však nezamlouvalo skladatelovu mecenáši knížeti Lobkowitzovi, který za skladbu nabídl nemalý obnos a vymínil si na půl roku provozovací právo. Beethoven záležitost vyřešil kompromisem, symfonii věnoval Lobkowitzovi a nazval ji „Bonaparte“. V polovině května 1804 se však Napoleon prohlásil císařem a podle svědectví tehdejšího skladatelova sekretáře Ferdinanda Riese rozhněvaný Beethoven titulní list symfonie roztrhal. Původní autograf se nezachoval, o změně názvu však vypovídá i opis, na němž byl původní titul odstraněn tak radikálně, až se protrhl papír. Na přelomu května a června 1804 se v Lobkowitzově vídeňském paláci uskutečnila soukromá zkušební provedení. Orchestr řídil při zkouškách koncertní mistr Anton Vranický a skladatel na jejich základě ještě prováděl korektury. Lobkowitz získaného práva na symfonii využil, dal ji provést na svém zámku Jezeří v severních Čechách, také za přítomnosti pruského prince Louise Ferdinanda, který projížděl s diplomatickým posláním Čechami, a v lednu 1805 ještě ve vídeňském paláci. Veřejná premiéra symfonie se uskutečnila 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce za Beethovenova řízení. Otázkou zůstává, komu náleží přípisek pod titulem „composta per festeggiare il sovvenire di un grand Uomo“ (komponována k oslavě a upomínce na velkého člověka), s jakým skladba vyšla na podzim roku 1806 tiskem, už pod názvem Sinfonia Eroica. Oním „velkým člověkem“ byl podle všeho míněn pruský princ Louis Ferdinand, který padl 10. října 1806 v bitvě u Saalfeldu.

Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ byla brzy apostrofována jako dílo revolucionáře, a to jak ve smyslu revoluce občanské, tak umělecké. Již roku 1839 se například psalo: „Beethoven převedl do tónů bouře světové revoluce; s úzkostí a přece plni nadšení nasloucháme, jak se opovážlivě blíží k hranicím harmonie.“ Symfonie představuje mezník ve vývoji symfonické tvorby svého autora i druhu. Především je neobyčejně rozměrná. Na tehdejší dobu neobvyklý počet tří lesních rohů v instrumentaci bývá někdy dáván do souvislosti s Beethovenovými počínajícími sluchovými obtížemi, spíše však naznačuje tendenci k rozšíření zvukových možností orchestru, jak je plně rozvinul (s pomocí technických zlepšení konstrukce nástrojů) romantismus. Hlavní téma nevychází pouze z tónů rozloženého kvartsextakordu Es dur s disonujícím cis; dva vstupní tutti akordy určují rytmický základ celé věty a tvoří podklad veškerého materiálu. Na významu nabývá část provedení, které přináší nové téma, objevující se také v kodě. Druhá věta je prvním příkladem užití smutečního pochodu jako samostatné věty symfonie, a scherzo je jedním z neenergičtějších v Beethovenově tvorbě vůbec. Mistrovské jsou variace finální věty, v nichž je nepopiratelná myšlenková souvislost s Beethovenovou hudbou k baletu Stvoření Prométheova, op. 43, resp. s Patnácti variacem a fugou na téma z Prométhea, op. 35, zvanými také Eroica-Variace. Beethovenova Eroica v mnoha směrech otevřela cestu velkým symfonickým dílům příštích skladatelských generací.