Jarní hvězdy České filharmonie II • Nikolaj Szeps-Znaider

Nikolaj Szeps-Znaider se narodil v roce 1975 v Kodani. Je absolventem newyorské Juilliard School a v roce 1992 zvítězil v Mezinárodní soutěži Carla Nielsena v dánském Odense. O pět let později získal první cenu v prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu.

Po celém světě vystupuje s předními hudebními tělesy jako dirigent a sólový houslista. Patří mezi absolutní houslovou špičku, jeho koncertní kalendář zaplňují jak spolupráce s předními orchestry, tak sólové recitály. V posledních sezonách vystoupil mimo jiné s Vídeňskými symfoniky, Orchestre National de France nebo London Symphony Orchestra. Své nejlepší nahrávky uskutečnil s Newyorskou filharmonií, drážďanskou Staatskapelle, Vídeňskými filharmoniky nebo Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a dirigenty Alanem Gilbertem, Sirem Colinem Davisem, Valerijem Gergievem, Zubinem Mehtou, Marissem Jansonsem a Riccardem Chaillym.

Nikolaj Szeps-Znaider je pravidelným dirigentem předních světových těles, včetně Chicago Symphony, Cleveland Orchestra, Orchestre Symphonique de Montréal, Bamberských symfoniků a Královské filharmonie Stockholm. Jako operní dirigent uvedl Kouzelnou flétnu v Královské dánské opeře a v drážďanské Semperově opeře a tamtéž ještě Růžového kavalíra. V září 2021 se představí poprvé jako hudební ředitel Orchestre national de Lyon. Tento orchestr dirigoval už na zahajovacím koncertě sezony 2019/2020 a v únoru 2020 s ním absolvoval turné v Rusku.

Je velmi aktivní v podpoře nastupující generace hudebních talentů – mimo jiných aktivit je prezidentem Mezinárodní soutěže Carla Nielsena a založil a deset let vedl letní školu Nordic Music Academy.

Hraje na nástroj postavený v roce 1741 houslařem Guarnerim del Gesù, na který hrál v minulosti Fritz Kreisler. Nikolaj Szeps-Znaider jej má v dlouhodobé výpůjčce od Dánského královského divadla, díky štědrosti nadací Knuda Højgaarda, VELUX a Villum.

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři hudebnědramatický obor. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a v letech 1983–2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – například soutěže O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusního pořadu Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Završitel hudebního klasicismu Ludwig van Beethoven (1770–1827) patosem své tvorby, výběrem hrdinských námětů a užíváním nekonvenčních výrazových prostředků v mnohém předznamenal následující slohové období romantismu. Jeho předehra Coriolanus, op. 62 byla napsána v roce 1807, tedy v těsné časové blízkosti kompozice Razumovských kvartetů, prvních dvou verzí jeho jediné opery Leonora (později uváděná jako Fidelio), Houslového koncertu a Čtvrté i Páté symfonie. V této době se skladatel vzpamatovával z otřesu způsobeném neopětovanou láskou k mladé vdově po hraběti Josephu Deymovi, k Josephině von Brunsvik, kterou učil hrát na klavír. Zároveň však měl za sebou jinou vážnou duševní krizi, jež souvisela s jeho sžíravým vnitřním bojem s postupující hluchotou. Ta mu později zabránila v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění. Smysl svého života pak mohl hledat výhradně v kompoziční činnosti. Beethoven se v oné době intenzivně zabýval otázkami hrdinství a vysokými humánními myšlenkami o konečném spasení všehomíra, což se projevilo ve zvýšeném patosu jeho kompozic. Byl právě na vrcholu tvůrčích sil a vypouštěl do světa jedno kvalitní dílo za druhým.

Coriolanus je předehrou ke stejnojmenné tragédii na téma z dějin starověkého Říma od rakouského pokrokového literáta Heinricha Josepha Collina (1771–1811), jehož dílo Beethoven obdivoval. Tato ve své době úspěšná divadelní hra ve verších je adaptací někdejšího dramatu Williama Shakespeara o vojevůdci z 5. století před naším letopočtem, který se stal obětí spiknutí. Beethovenova skladba je vlastně symfonickou básní vyjadřující skladatelovy dojmy ze hry. Je komponována v sonátové formě a postavena na práci s dvěma kontrastními tématy, jež podle mnoha vykladačů díla německého hudebního génia znázorňují vnitřní boj titulního hrdiny. Beethovenova předehra Coriolanus byla poprvé provedena na koncertu ve vídeňském paláci knížete Lobkowitze v březnu 1807. Spolu s ní tehdy zazněly další dvě skladatelovy žhavé novinky – Čtvrtá symfonie a Čtvrtý klavírní koncert.

Vorspiel. Allegro moderato
Adagio
Finale. Allegro energico

Německý skladatel Max Bruch (1838–1920) začal skládat už v devíti letech a ve čtrnácti napsal první symfonii. Velmi brzy se stal mezinárodně uznávaným umělcem, avšak spíše v oblasti dirigování, jelikož se jeho kompozice u publika i kritiky prosazovaly jen s velkými obtížemi. Je přitom autorem více než 200 opusů včetně tří symfonií, čtyř oper, několika instrumentálních koncertů a slušné řádky sborových skladeb z oblasti duchovní i světské hudby. Bruch jako skladatel zkrátka zůstal celý život v zajetí konzervativní „školy“ německé hudby a tradičním způsobem psal i ve 20. století, kdy umělecký svět už dávno fascinovaly zcela odlišné tvůrčí postupy.

S podobnými rozpaky je Bruchovo hudební dědictví přijímáno i dnes a takřka jediným dílem, které v současnosti žije na koncertních pódiích, je první z jeho tří houslových koncertů, jenž naopak v repertoáru koncertantních skladeb zaujímá velmi významné místo a je mezi houslovými virtuózy i publikem mimořádně oblíbené. Max Bruch komponoval svůj Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll op. 26 v roce 1866, kdy působil jako hudební ředitel v porýnském Koblenzi. Původní verze skladby měla premiéru 24. dubna téhož roku s Otto von Königlowem jako sólistou a se skladatelem v úloze dirigenta. Poté Bruchovi pomohl koncert zrevidovat světoznámý houslista Joseph Joachim a vtiskl mu tím podobu, v níž je tato kompozice uváděná dodnes. Na první poslech zaujme, že Bruch v této skladbě svěřil sólovému nástroji nepoměrně důležitější roli než orchestru, který má zde spíše doprovodnou úlohu. Koncert začíná zpěvnou kadencí houslí, po níž následuje neméně zpěvný rapsodický průběh v partu sólisty i orchestru. První část ústí attaca do pomalé druhé věty, jež je z celé skladby melodicky nejinvenčnější. Rychlejšího tempa se dočkáme až v části třetí, která má hravý charakter energického tance a vede do efektního virtuózního závěru.

Allegro con brio
Marcia funebre. Adagio assai
Scherzo. Allegro vivace
Finale. Allegro molto

Historie Beethovenovy Třetí symfonie zaujímá v literatuře rozsáhlý prostor a úvahy skladatelových životopisců v souvislosti s tímto dílem daleko přesahují rámec vlastní hudby. Je uváděna do souvislosti se skladatelovým světonázorem a politickým přesvědčením, zkoumaly se pohnutky k její kompozici, řada hypotéz se vztahuje k názvu a dedikaci. Podle zpráv z druhé ruky měl podnět k symfonii poskytnout francouzský vyslanec ve Vídni generál Bernadotte, jehož Beethoven obdivoval a navštěvoval jeho salon. Smuteční pochod druhé věty se například kladl do spojení se smrtí admirála Nelsona (v době jeho smrti u Trafalgaru 1805 však už byla symfonie napsána), jiní ji kladli do souvislosti se skladatelovým zájmem o antické hrdiny a podobně.

První skici k symfonii pocházejí z roku 1802, z doby, kdy se Napoleon Bonaparte stal konzulem francouzské republiky; Beethovenův obdiv k němu a ke všemu francouzskému vedl tak daleko, že dokonce zamýšlel přesídlit do Paříže. Novou symfonii chtěl Napoleonovi věnovat, což se však nezamlouvalo skladatelovu mecenáši knížeti Lobkowitzovi, který za skladbu nabídl nemalý obnos a vymínil si na půl roku provozovací právo. Beethoven záležitost vyřešil kompromisem, symfonii věnoval Lobkowitzovi a nazval ji „Bonaparte“. V polovině května 1804 se však Napoleon prohlásil císařem a podle svědectví tehdejšího skladatelova sekretáře Ferdinanda Riese rozhněvaný Beethoven titulní list symfonie roztrhal. Původní autograf se nezachoval, o změně názvu však vypovídá i opis, na němž byl původní titul odstraněn tak radikálně, až se protrhl papír. Na přelomu května a června 1804 se v Lobkowitzově vídeňském paláci uskutečnila soukromá zkušební provedení. Orchestr řídil při zkouškách koncertní mistr Anton Vranický a skladatel na jejich základě ještě prováděl korektury. Lobkowitz získaného práva na symfonii využil, dal ji provést na svém zámku Jezeří v severních Čechách, také za přítomnosti pruského prince Louise Ferdinanda, který projížděl s diplomatickým posláním Čechami, a v lednu 1805 ještě ve vídeňském paláci. Veřejná premiéra symfonie se uskutečnila 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce za Beethovenova řízení. Otázkou zůstává, komu náleží přípisek pod titulem „composta per festeggiare il sovvenire di un grand Uomo“ (komponována k oslavě a upomínce na velkého člověka), s jakým skladba vyšla na podzim roku 1806 tiskem, už pod názvem Sinfonia Eroica. Oním „velkým člověkem“ byl podle všeho míněn pruský princ Louis Ferdinand, který padl 10. října 1806 v bitvě u Saalfeldu.

Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ byla brzy apostrofována jako dílo revolucionáře, a to jak ve smyslu revoluce občanské, tak umělecké. Již roku 1839 se například psalo: „Beethoven převedl do tónů bouře světové revoluce; s úzkostí a přece plni nadšení nasloucháme, jak se opovážlivě blíží k hranicím harmonie.“ Symfonie představuje mezník ve vývoji symfonické tvorby svého autora i druhu. Především je neobyčejně rozměrná. Na tehdejší dobu neobvyklý počet tří lesních rohů v instrumentaci bývá někdy dáván do souvislosti s Beethovenovými počínajícími sluchovými obtížemi, spíše však naznačuje tendenci k rozšíření zvukových možností orchestru, jak je plně rozvinul (s pomocí technických zlepšení konstrukce nástrojů) romantismus. Hlavní téma nevychází pouze z tónů rozloženého kvartsextakordu Es dur s disonujícím cis; dva vstupní tutti akordy určují rytmický základ celé věty a tvoří podklad veškerého materiálu. Na významu nabývá část provedení, které přináší nové téma, objevující se také v kodě. Druhá věta je prvním příkladem užití smutečního pochodu jako samostatné věty symfonie, a scherzo je jedním z neenergičtějších v Beethovenově tvorbě vůbec. Mistrovské jsou variace finální věty, v nichž je nepopiratelná myšlenková souvislost s Beethovenovou hudbou k baletu Stvoření Prométheova, op. 43, resp. s Patnácti variacem a fugou na téma z Prométhea, op. 35, zvanými také Eroica-Variace. Beethovenova Eroica v mnoha směrech otevřela cestu velkým symfonickým dílům příštích skladatelských generací.