32 klavírních sonát, které Ludwig van Beethoven (1770–1827) zkomponoval v průběhu téměř tří dekád, patří k vrcholům klavírní literatury. Sonáta pro klavír č. 18 Es dur, op. 31/3, je poslední z trojice sonát sdružených pod opusovým číslem 31, pod kterým najdeme i neméně známou sonátu s přízviskem „Bouře“. Pocházejí z roku 1802, a vznikaly tedy v době, kdy si skladatel již plně připustil počínající ztrátu sluchu. Sonáta č. 18 Es dur však ani v nejmenším nenaznačuje, jakými trudomyslnými myšlenkami se Beethoven tehdy zaobíral (nedlouho po dokončení této sonáty napsal „Heiligenstadtskou závěť“). Její atmosféra je naopak odlehčená, často dokonce žertovná. Je vystavěna na čtyřvětém půdorysu a překvapivě neobsahuje pomalou větu. Úvodní věta je v sonátové formě a začíná výraznou figurou, na kterou navazuje akordická odpověď. Materiál tohoto motivického úvodu (jenž se v průběhu věty objeví ještě několikrát) rozvíjí první téma. Druhá věta, Scherzo, je neobvykle opět v sonátové formě – a navíc v 2/4 taktu (u scherza bychom očekávali takt 3/4). Následuje graciézní Menuet. Jako poněkud „zastaralou“ hudební formu z období baroka však Beethoven menuet záhy opouští a toto je poslední případ, kdy se s ním můžeme v jeho sonátě setkat. Energická závěrečná věta Presto con fuoco je gejzírem nápadů.
Arnold Schönberg (1874–1951), hlavní představitel Druhé vídeňské školy, byl v komponování do značné míry samoukem. Jeho raná díla jsou ve znamení pozdního romantismu (např. symfonická báseň Pelleas a Melisanda či kantáta Písně z Gurre), cca v roce 1908 se však rozhodl pro odklon od tradičního tonálního systému a začal zkoumat svět atonality. Volnou atonalitu brzy opustil a položil základy pro vlastní kompoziční techniku dodekafonie. Ta staví na principu dvanáctitónové řady, z níž se rozvíjí veškerý tematický materiál skladby. Suita pro klavír, op. 25, vznikla mezi lety 1921–1923 a je jednou ze skladatelových prvních dodekafonických kompozic. Jak napovídají už názvy jednotlivých částí, byla inspirována formou barokní suity. Navzdory někdejší kritice, která dílu vyčítala přílišný akademismus, jde o skladbu pulsující životem.
Hudební vzdělávání Györgye Ligetiho (1923–2006) přervala druhá světová válka, ve které zahynula část jeho rodiny. Po dokončení Hudební akademie Ference Liszta v Budapešti, kde mezi jeho učitele patřil také Zoltán Kodály, se věnoval výzkumu maďarské lidové hudby v Transylvánii (řada skladeb z jeho raného tvůrčího období jsou úpravy lidových písní). Posléze na svou alma mater vrátil jako člen pedagogického sboru. Neúspěšné maďarské povstání, utopené v krvi vpádem sovětských tanků, ho roku 1956 přimělo odjet do Vídně, odkud pokračoval do Kolína nad Rýnem, kde v společně s Karlheinzem Stockhausenem a Gottfriedem Michaelem Koenigem pracoval na rozvoji elektronické hudby. V 60. letech působil jako lektor na letních kurzech nové hudby v Darmstadtu, který se po druhé světové válce stal centrem hudební avantgardy. Jeho hudbu zná i mnoho filmových fanoušků – objevila se například ve slavném filmu Stanleyho Kubricka Vesmírná odysea z roku 1968. Oblibu u veřejnosti si získalo i 18 klavírních etud, které zkomponoval v letech 1985–2001. Jsou považovány za jeden z největších přínosů klavírní literatuře za posledních několik dekád a zároveň jsou svědectvím Ligetiho hlubokého ponoru do složitých kompozičních technik v daném období. Tiskem vyšly uspořádané do tří svazků. Automne à Varsovie (Podzim ve Varšavě) je poslední etudou v prvním z nich a skladatel ji věnoval svým polským přátelům. Etuda je výrazně polyrytmická – mísí se v ní více rytmických vrstev. L’escalier du diable (Ďáblovo schodiště) pochází z druhého svazku. Ligeti složil tuto etudu v roce 1993 a k názvu jej inspirovala představa schodiště, po kterém stoupá stále výš, aniž by dosáhl konce. K vystavění potřebného napětí přispívá chromatika plnící roli tematické výstavby a neustálé stoupání a klesání vytvářející dojem nekonečnosti.
Alexandr Nikolajevič Skrjabin (1872–1915) se narodil v Moskvě do rodiny právníka a diplomata. Lásku k hudbě v něm podporovala teta, která byla zároveň jeho první učitelkou hry na klavír. V dospělosti se hluboce zajímal o filozofii, nejrůznější duchovní nauky a mysticismus. I to bylo jedním z důvodů, proč své skladby často doprovázel komentářem. Sonáta pro klavír č. 3 fis moll, op. 23, vznikla v letech 1897–1898 a sestává ze čtyř vět. Zaujme mimo jiné velmi neobvyklým závěrem, kdy se po připomínce tématu z pomalé věty namísto grandiózního finále dočkáme návratu tóniny fis moll a náhlého konce, jenž v nás zanechá neuspokojivý pocit nedokončenosti. Skrjabin skladbu později doplnil názvem „Stavy duše“ a následujícím popisem jednotlivých vět. „První věta: Duše, svobodná a divoká, vržená do víru utrpení a bojů. Druhá věta: Zdánlivý chvilkový a iluzorní oddech […]. Třetí věta: Moře citů, něžných i smutných: láska, smutek, nejasné touhy, nevysvětlitelné myšlenky, iluze jemného snu. Čtvrtá věta: Ve vřavě nespoutaných živlů se duše zmítá jako omámená. Z hloubi bytí se ozývá strašlivý hlas poloboha […]. Je však ještě příliš slabý na to, aby dosáhl vrcholu, a noří se, dočasně poražený, do propasti nicoty.
Rodák z Katalánska Isaac Albéniz (1860–1909) byl považován za zázračné dítě – nejenže od nejútlejšího věku veřejně koncertoval, ale v pouhých sedmi letech úspěšně složil přijímací zkoušky na Pařížskou konzervatoř (kvůli nízkému věku jej však nakonec nepřijali). Později studoval na konzervatořích v Lipsku, Madridu a zejména v Bruselu. Svůj otisk zanechal v řadě žánrů, těžiště jeho odkazu však leží v hudbě pro klavír (sám byl vynikající klavírista). Do hudebních dějin se zapsal především skladbami inspirovanými tradiční španělskou lidovou hudbou. Mnohé z jeho klavírních skladeb dnes posloucháme také v úpravě pro kytaru. Klavírní suita Iberia je mistrovským dílem jeho pozdního tvůrčího období. Komponoval ji v posledních letech svého života, kdy žil v Paříži. Španělské rytmy a kolorit, ale i melancholie a záblesky časů dávno minulých – Albénizova Iberia je dvanáct impresí ve čtyřech svazcích. Část Lavapiés, kterou charakterizuje střídání rytmů (slyšíme zde například habaneru) a velké dynamické kontrasty, je jednou z technicky nejobtížnějších částí suity.
Ukrajinský skladatel a klavírista Nikolaj Kapustin (1937–2020) studoval klavírní hru na Moskevské konzervatoři. Je autorem cca 160 opusů, jeho jméno však proniklo do světa ve větší míře až na přelomu tisíciletí. Významnou část jeho díla tvoří skladby pro klavír spojující barokní a klasicistní hudební formy s jazzovými prvky. Příkladem je Suita ve starém slohu z roku 1977, kde v rámci barokní formy uplatnil jazzovou improvizaci. Cyklus 24 preludií, op. 53, vznikl v roce 1988. Jde o drobné skladby, které podobně jako 24 preludií, op. 28, Fryderyka Chopina pokrývají všechny durové a mollové tóniny. V Kapustinových 24 preludiích se střídají různé jazzové styly, v Preludiu č. 10 cis moll jsou místy i lehké názvuky gospelu, v Preludiu č. 11 H dur slyšíme blues.
