Český spolek pro komorní hudbu • Josef Špaček

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

„Sám sebe nepokládám jen za klavíristu či za technika klavírní hry. Pokládám se za umělce, jehož nejvýraznějším povahovým rysem by měla být zvědavost. Být zvědavý na každý aspekt reality, jež může přispět k vytváření harmonie mezi lidskou duší a krásou. Každý aspekt života a každý aspekt vědomí by měly být podřízeny úsilí učinit umění služebníkem krásy,“ říká mladý italský klavírista Federico Colli, který již několik let zaujímá posluchače slavných evropských koncertních síní svou neotřelostí a velice nápaditým až filozofickým přístupem k hudební interpretaci. Kromě hudby se zabývá také studiem beletrie, filozofie a náboženství, které na sebe nechává působit tak, aby, jak sám říká, „se stal lepší lidskou bytostí“ a dodává: „Byl bych šťastný, kdyby mne lidé považovali za umělce s otevřenou myslí. Umělce, který používá pochybnost k tomu, aby více porozuměl hudbě, kráse a vztahu mezi krásou a pravdou.“

Rodák z lombardské Brescie, oceněný titulem jednoho z třiceti nejlepších umělců pod třicet let a nedávno i jedním ze čtyřiceti nejvlivnějších Italů pod čtyřicet let, však s hudební dráhou nezačal automaticky. Nikdo z jeho rodičů se hudbě nevěnoval. Přesto už od tří či čtyř let začal navštěvovat soukromé hodiny bicích a později přešel na elektrický klavír. Klasickému klavíru se začal věnovat až v jedenácti letech, následovala studia na konzervatoři v Miláně (ve speciálním režimu soukromé výuky s docházkou pouze na zkoušky), poté na Mezinárodní klavírní akademii v Imole a v Salcburském Mozarteu. Právě v Salcburku dosáhl jednoho z prvních velkých soutěžních úspěchů, když v roce 2011 na tamní slavné mozartovské soutěži zvítězil. Rok nato následovala zlatá medaile z Mezinárodní klavírní soutěže v Leedsu, která ho doslova vynesla na evropská pódia, mezi něž v současnosti patří například vídeňský Musikverein, berlínský Konzerthaus, londýnská Wigmore Hall či pražské Rudolfinum.

V Praze se úspěšně představil v únoru 2022 na recitálu s Josefem Špačkem, s nímž ho pojí přátelství, ale již dříve jsme ho zde mohli potkat na Dvořákově Praze. Jak obrovské šíře dosahuje jeho klavírní repertoár však může potvrdit spíše Ostrava ‒ s Janáčkovou filharmonií spolupracuje Colli již řadu let. Například v dubnu 2019 představil českému publiku v recitálu své pojetí interpretace sonát Domenica Scarlattiho, které právě nahrával u vydavatelství Chandos Records, s nímž má podepsanou exkluzivní smlouvu. CD získalo množství ocenění prestižních hudebních časopisů (Presto Classical, BBC Music Magazine, International Piano Magazine). S Janáčkovou filharmonií Ostrava se již představil také na sólových koncertech s hudbou Roberta Schumanna, Franze Liszta a Dmitrije Šostakoviče. V květnu 2023 záskočil za Lukáše Vondráčka a tak Česko poprvé slyšelo jeho podání Schubertovy Fantazie f moll, původně psané pro čtyřruční klavír. Tuto ikonickou skladbu, jejíž nácvik popisuje Colli na sociálních sítích jako „když nemáte čtyři ruce a dvacet prstů, ale máte úžasnou transkripci, dobrý klavír a doslova tunu hodin ke cvičení“, uslyšíme v aranži pro sólový klavír i dnes.

Od roku 1918 žil Sergej Prokofjev mimo svou vlast. Vystupoval jako klavírista, nové kontakty mu přinesly inspirace, a také zakázky na nová díla. Roku 1920 vytvořil v Kalifornii Pět písní beze slov (Mélodies sans paroles) op. 35, vokalízy pro zpěvačku a filmovou herečku Ninu Pavlovnu Košicovou (Koshetz, Koschitz, 1894–1965). Košicová vystupovala s písňovými programy za doprovodu Sergeje Rachmaninova či Vladimira Horowitze, koncertně také například provedla za řízení Sergeje Kusevického roku 1928 v Paříži úryvky z Prokofjevovy opery Ohnivý anděl (roli Renaty). Prokofjev vokalízy pro Ninu Košicovou upravil roku 1925 jako Pět melodií pro housle a klavír, op. 35 bis. O sazbě houslového partu se skladatel radil s houslistou Pavlem Kochanskim (1887–1934), jemuž jsou věnovány tři věty, adresátem dalších dvou částí byli houslistka ruského původu Cecilia Hansen (1897–1989) a z Budapešti pocházející houslový virtuos Joseph Szigeti (1892–1973). Přes řadu typicky houslistických efektů (dvojhmaty, flageolety ap.) dílo nezapře vokální původ.

Svou první sonátu (op. 78) pro housle a klavír zkomponoval Johannes Brahms roku 1878, druhá (op. 100) následovala o osm let později. Obě jsou ve své základní náladě naplněné radostí, obě v durové tónině. Třetí a poslední Sonáta pro housle a klavír d moll, op. 108, je výrazně jiná, což je zřejmé už od prvních tónů vstupní věty. Zvláštní pozornost zaslouží provedení s prodlevou, trvající přes čtyřicet taktů, nad níž se obě témata sváří a prudce vybuchují. Druhá věta však zpěvnou melodií tvoří naprostý opak, i když je zřejmé, že se jedná pouze o přechodné zklidnění. Třetí věta, Scherzo, bývá obvykle charakterizovaná jako „nervózní“. Nahromaděný neklid věty se posléze vybije v bouřlivém Finále. Do okruhu intimní komorní lyriky, kam se obvykle skladby tohoto druhu řadí, dílo rozhodně nezapadá. Rovněž pokud jde o technické nároky, kladené na interprety, je to bez výhrady koncertní sonáta. Skladatel ji věnoval klavíristovi a dirigentu Hansi von Bülow. Poprvé zazněla v rámci Brahmsova večera 21. prosince 1888 v Budapešti, houslový part hrál Jenő Hubay (1858–1937) se skladatelem u klavíru. Na programu koncertu byly také Smyčcový kvartet G dur a písně v podání tenoristy Gustava Waltera, rodáka ze severočeské Bíliny. Zprávy uváděly, že Brahms byl zahrnut ovacemi a pomalá věta z houslové sonáty se musela opakovat.

Fazil Say studoval na Státní konzervatoři v Ankaře, pokračoval v Düsseldorfu a v Berlíně a v obou svých oborech, jako klasický i jazzový klavírista a skladatel, patří k renomovaným umělcům současnosti. Svůj kompoziční styl charakterizuje jako rapsodický, ovlivněný lidovou hudbou své turecké vlasti i jiných národů, jazzem a dalšími podněty. Sonáta pro housle a klavír vznikla na objednávku organizace Arizona Friends of Chamber Music roku 1997 a téhož roku ji autor s houslistou Markem Peskanovem v Tucsonu v Arizoně premiéroval. Pětivětá sonáta je orámována větami nazvanými Melancholie, prostřední věty jsou charakterizovány jako výlet po Anatolii. První věta vyvolává už úvodními čtyřmi takty klavíru tajemnou atmosféru, hlas houslí ve vysoké poloze se pohybuje jakoby ve sférách intimních vzpomínek, po kontrastním úseku, se vrací první část. Druhá věta je scherzo inspirované temperamentním tancem, klavír i housle napodobují zvuk tradičních tureckých nástrojů. Taneční je i třetí věta, tentokrát je využit tanec horon z černomořské oblasti Turecka a zvuk tamního strunného nástroje kemençe. Ve čtvrté větě se vrací melancholická nálada s melodií lidové písně, která hovoří o životě po smrti. Pátá věta je přesnou rekapitulací první věty a celkovým shrnutím.

Roku 1936 se Prokofjev po dlouhém pobytu v zahraničí vrátil definitivně do Sovětského svazu, s předsevzetím sloužit umění své domoviny. Jako kajícník, který nechtěl ztratit domov jednou provždy, jako se stalo mnoha dalším, kteří se se sovětským režimem nesmířili, a také proto – alespoň jak později tvrdil – že ho Západ zklamal. Roku 1938 začal komponovat svou první Sonátu pro housle a klavír, op. 80, avšak dokončil ji až roku 1946, což samo o sobě dokládá, v jakém duševním rozpoložení v situaci, zhoršené ještě vypuknutím války, nacházel. Ani vznik druhé houslové Sonáty D dur, op. 94a, nebyl jednoduchý. Ve skutečnosti se jedná o přepracování Sonáty pro flétnu (obě díla mají stejné opusové číslo), jejíž myšlenka pochází už z dvacátých let, kdy Prokofjeva za pobytu v Paříži nadchla hra tamních flétnistů. Napsána však byla až roku 1943 v Alma-Atě, kde skladatel po evakuaci z Moskvy současně pracoval na baletu Popelka. Houslová verze skladby vznikla z podnětu Davida Oistracha (1908–1974) a poprvé uvedena byla 17. června 1944 v Moskvě. Rozdílů je mezi oběma zněními minimálně, klavírní part zůstal beze změny, do houslového partu připojil Prokofjev s ohledem na využití zvukových a technických možností smyčcového nástroje dvojhmaty, pizzicata a pozměnil artikulaci. První věta je vybudována na schematu klasické sonátové věty se dvěma tématy, modernost propůjčuje skladbě harmonická složka. Scherzová věta se vyznačuje rytmickými efekty a její střední díl (trio) prozrazuje folklorní inspirace. Pomalá věta, nebýt překvapivých harmonických obratů, působí jako reminiscence mistrů 18. století. Také finální rondo má formální východisko v hudebním klasicismu.