Český spolek pro komorní hudbu • Josef Špaček

Josef Špaček si svou hrou podmaňuje publikum celého světa a řadí se mezi nejvýraznější talenty své generace. Jeho hra vyniká technickou jistotou, virtuozitou, osobitým výrazem a širokým rozsahem barevnosti zvuku. Vystupuje s významnými orchestry po celém světě a spolupracuje s uznávanými dirigenty. Stejnou pozornost jako sólovým recitálům věnuje i komorní hudbě a je pravidelným hostem prestižních festivalů i koncertních sálů v Evropě, Asii a v USA. Josef Špaček studoval pod vedením renomovaných pedagogů Idy Kavafian a Jaimeho Laredy na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii nebo Jicchaka Perlmana na newyorské Juilliard School. Studium na Pražské konzervatoři absolvoval pod vedením Jaroslava Foltýna. Je laureátem světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu. V roce 2011 se stal historicky nejmladším koncertním mistrem České filharmonie a na této pozici setrval devět sezon až do roku 2020. Josef Špaček hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ Guarneri del Gesù cca 1732 zapůjčené od společnosti Ingles & Hayday.

Italský klavírista Federico Colli, kterého deník The Daily Telegraph ocenil za „nádherně jemný úhoz a něžný půvab přednesu“, si pro své podmanivé vystupování, originální interpretace a zvukovou čistotu rychle získává celosvětovou proslulost. Specifičností jeho koncertního vystupování i hudebních nahrávek je neotřelost a velice nápaditý až filozofický přístup k hudební interpretaci. Jeho první nahrávka sonát Domenica Scarlattiho u vydavatelství Chandos Records, se kterým má Federico Colli uzavřenou exkluzivní smlouvu, byla vyznamenána nahrávkou roku (Presto Classical), druhá nahrávka Scarlattiho sonát se stala nahrávkou měsíce (BBC Music Magazine a magazín International Piano) a BBC Music Magazine ji navíc zařadil mezi nejlepší alba klasické hudby roku 2020.

Po několika soutěžních úspěších (např. zlatá medaile z Mezinárodní klavírní soutěže v Leedsu z roku 2012) ho magazín International Piano vybral mezi „třicet klavíristů pod třicet let, kteří v budoucích letech pravděpodobně ovládnou světová pódia“. Také se mu dostalo pocty spolupracovat se světově renomovanými orchestry (Orchestr Mariinského divadla, Petrohradská filharmonie, Královská liverpoolská filharmonie, BBC Symphony, BBC Philharmonic ad.) a významnými dirigenty. S recitály vystoupil ve světově nejproslulejších koncertních sálech a na prestižních festivalech jako je Klavier Festival Ruhr v Dortmundu, Dvořákova Praha, Mezinárodní hudební festival Chopin i jego Europa ve Varšavě, Lucerne Festival a Ravinia Festival v Chicagu.

Kromě dnešního koncertu s Josefem Špačkem v Rudolfinu se Federico Colli tuto sezonu představí v hamburské Elbphilharmonie, v Konserthuset Stockholm, ve Vienna Ehrbar Saal, v Leeds Town Hall a v rámci recitálového turné po Severní Americe také v Herbst Theatre v San Franciscu, Vancouver Chopin Society a v michiganském Wellspring Theater v rámci Gilmore Rising Stars Series. Jakožto sólista klavírních koncertů tuto sezonu spolupracuje s Petrohradským filharmonickým orchestrem, Orchestra di Padova e del Veneto, Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI a Sečuánským symfonickým orchestrem.

Kromě koncertování je umělecký život Federica Colliho naplněn i nahrávací činností. S Chandos Records chystá album zaměřené na hudbu D. Šostakoviče a S. Prokofjeva a pětiletý projekt postihující sólové i komorní kusy W. A. Mozarta. Právě jeho láska k Mozartovi ho v průběhu pandemie dovedla k vytvoření řady krátkých Youtube videí, ve kterých se snaží „znovuobjevit“ Mozartovu Fantazii c moll (KV 475) a Mozartovy hudební myšlenky zasadit do historického a kulturního kontextu.

Federico Colli se narodil v lombardském městě Brescia v roce 1988 a studoval na konzervatoři v Miláně, Mezinárodní klavírní akademii v Imole a v Salcburském Mozarteu pod vedením Sergia Marengoniho, Konstantina Bogina, Borise Petrušanského a Pavla Gililova.

Od roku 1918 žil Sergej Prokofjev mimo svou vlast. Vystupoval jako klavírista, nové kontakty mu přinesly inspirace, a také zakázky na nová díla. Roku 1920 vytvořil v Kalifornii Pět písní beze slov (Mélodies sans paroles) op. 35, vokalízy pro zpěvačku a filmovou herečku Ninu Pavlovnu Košicovou (Koshetz, Koschitz, 1894–1965). Košicová vystupovala s písňovými programy za doprovodu Sergeje Rachmaninova či Vladimira Horowitze, koncertně také například provedla za řízení Sergeje Kusevického roku 1928 v Paříži úryvky z Prokofjevovy opery Ohnivý anděl (roli Renaty). Prokofjev vokalízy pro Ninu Košicovou upravil roku 1925 jako Pět melodií pro housle a klavír, op. 35 bis. O sazbě houslového partu se skladatel radil s houslistou Pavlem Kochanskim (1887–1934), jemuž jsou věnovány tři věty, adresátem dalších dvou částí byli houslistka ruského původu Cecilia Hansen (1897–1989) a z Budapešti pocházející houslový virtuos Joseph Szigeti (1892–1973). Přes řadu typicky houslistických efektů (dvojhmaty, flageolety ap.) dílo nezapře vokální původ.

Svou první sonátu (op. 78) pro housle a klavír zkomponoval Johannes Brahms roku 1878, druhá (op. 100) následovala o osm let později. Obě jsou ve své základní náladě naplněné radostí, obě v durové tónině. Třetí a poslední Sonáta pro housle a klavír d moll, op. 108, je výrazně jiná, což je zřejmé už od prvních tónů vstupní věty. Zvláštní pozornost zaslouží provedení s prodlevou, trvající přes čtyřicet taktů, nad níž se obě témata sváří a prudce vybuchují. Druhá věta však zpěvnou melodií tvoří naprostý opak, i když je zřejmé, že se jedná pouze o přechodné zklidnění. Třetí věta, Scherzo, bývá obvykle charakterizovaná jako „nervózní“. Nahromaděný neklid věty se posléze vybije v bouřlivém Finále. Do okruhu intimní komorní lyriky, kam se obvykle skladby tohoto druhu řadí, dílo rozhodně nezapadá. Rovněž pokud jde o technické nároky, kladené na interprety, je to bez výhrady koncertní sonáta. Skladatel ji věnoval klavíristovi a dirigentu Hansi von Bülow. Poprvé zazněla v rámci Brahmsova večera 21. prosince 1888 v Budapešti, houslový part hrál Jenő Hubay (1858–1937) se skladatelem u klavíru. Na programu koncertu byly také Smyčcový kvartet G dur a písně v podání tenoristy Gustava Waltera, rodáka ze severočeské Bíliny. Zprávy uváděly, že Brahms byl zahrnut ovacemi a pomalá věta z houslové sonáty se musela opakovat.

Fazil Say studoval na Státní konzervatoři v Ankaře, pokračoval v Düsseldorfu a v Berlíně a v obou svých oborech, jako klasický i jazzový klavírista a skladatel, patří k renomovaným umělcům současnosti. Svůj kompoziční styl charakterizuje jako rapsodický, ovlivněný lidovou hudbou své turecké vlasti i jiných národů, jazzem a dalšími podněty. Sonáta pro housle a klavír vznikla na objednávku organizace Arizona Friends of Chamber Music roku 1997 a téhož roku ji autor s houslistou Markem Peskanovem v Tucsonu v Arizoně premiéroval. Pětivětá sonáta je orámována větami nazvanými Melancholie, prostřední věty jsou charakterizovány jako výlet po Anatolii. První věta vyvolává už úvodními čtyřmi takty klavíru tajemnou atmosféru, hlas houslí ve vysoké poloze se pohybuje jakoby ve sférách intimních vzpomínek, po kontrastním úseku, se vrací první část. Druhá věta je scherzo inspirované temperamentním tancem, klavír i housle napodobují zvuk tradičních tureckých nástrojů. Taneční je i třetí věta, tentokrát je využit tanec horon z černomořské oblasti Turecka a zvuk tamního strunného nástroje kemençe. Ve čtvrté větě se vrací melancholická nálada s melodií lidové písně, která hovoří o životě po smrti. Pátá věta je přesnou rekapitulací první věty a celkovým shrnutím.

Roku 1936 se Prokofjev po dlouhém pobytu v zahraničí vrátil definitivně do Sovětského svazu, s předsevzetím sloužit umění své domoviny. Jako kajícník, který nechtěl ztratit domov jednou provždy, jako se stalo mnoha dalším, kteří se se sovětským režimem nesmířili, a také proto – alespoň jak později tvrdil – že ho Západ zklamal. Roku 1938 začal komponovat svou první Sonátu pro housle a klavír, op. 80, avšak dokončil ji až roku 1946, což samo o sobě dokládá, v jakém duševním rozpoložení v situaci, zhoršené ještě vypuknutím války, nacházel. Ani vznik druhé houslové Sonáty D dur, op. 94a, nebyl jednoduchý. Ve skutečnosti se jedná o přepracování Sonáty pro flétnu (obě díla mají stejné opusové číslo), jejíž myšlenka pochází už z dvacátých let, kdy Prokofjeva za pobytu v Paříži nadchla hra tamních flétnistů. Napsána však byla až roku 1943 v Alma-Atě, kde skladatel po evakuaci z Moskvy současně pracoval na baletu Popelka. Houslová verze skladby vznikla z podnětu Davida Oistracha (1908–1974) a poprvé uvedena byla 17. června 1944 v Moskvě. Rozdílů je mezi oběma zněními minimálně, klavírní part zůstal beze změny, do houslového partu připojil Prokofjev s ohledem na využití zvukových a technických možností smyčcového nástroje dvojhmaty, pizzicata a pozměnil artikulaci. První věta je vybudována na schematu klasické sonátové věty se dvěma tématy, modernost propůjčuje skladbě harmonická složka. Scherzová věta se vyznačuje rytmickými efekty a její střední díl (trio) prozrazuje folklorní inspirace. Pomalá věta, nebýt překvapivých harmonických obratů, působí jako reminiscence mistrů 18. století. Také finální rondo má formální východisko v hudebním klasicismu.