Pravidelný návštěvník koncertů varhanní hudby bezpochyby ocení jedinečnou a promyšlenou dramaturgii dnešního matiné. Výběr skladeb a autorů představuje svého druhu antologii francouzské hudby pro varhany. Sestavena je z děl skladatelů téměř pěti století a dokládá osobitost a originalitu francouzské tradice varhanní hry, včetně umění improvizace.
Úvodní kompozici dnešního koncertu napsal francouzský skladatel, který není mimo území a kulturu své rodné země příliš známý: Alexandre Pierre-François Boëly (1785–1858). Byl nejen kompozičně činný, ale proslul ve své době i jako varhaník, klavírista a violista. Pocházel z hudebnické rodiny, která mimo nesporný talent dědila i respekt a obdiv k dílu minulosti. Alexandre Boëly obdivoval skladby barokních mistrů, jako byl Frescobaldi, Couperin a především J. S. Bach. Obtížné pro Boëlyho bylo naopak přijmout estetiku a hudební styl nastupujícího romantismu. Jeho „nemodernost“, strohost a zahleděnost do minulosti ho nakonec stála prestižní místo varhaníka v pařížském kostele Saint-Germain-l'Auxerrois. I když následně působil jako řadový učitel klavírní hry, přece jen se dožil podle legendy i zadostiučinění, a to když ho ve stáří vyhledali dva mladí skladatelé a varhaníci César Franck a Camille Saint-Saëns, aby mu vyjádřili obdiv a respekt. Zanechal po sobě poměrně rozsáhlé dílo, které čítá téměř 300 skladeb, včetně skladeb edukativních. Fantasie a fuga B dur patří do sbírky 12 Pièces pour orgue, op. 18, která poprvé vyšla tiskem v Paříži krátce před skladatelovou smrtí.
Za téměř evergreen dnešního koncertu lze označit krátkou skladbu Panis angelicus, FWV 61b (Chléb andělů) pro hlas a varhany Césara Francka (1822–1890), belgicko-francouzského skladatele, kterého jsme již vzpomínali a který patří mezi nejdůležitější tvůrce varhanní hudby 19. století. Zhudebněný text je připisován sv. Tomáši Akvinskému. Je to předposlední sloka hymnu Sacris solemnis, který je určen pro liturgii svátku Božího těla. César Franck zhudebnil tento text v roce 1861 velice jednoduchým, ale o to více působivým způsobem. Podmanivá melodická linka sólového hlasu je doprovázena jednoduchou harmonii, která naplňuje slova této modlitby. Skladba žije i v mnoha dalších úpravách pro hlas a instrumentální doprovod.
Druhou velmi kontrastní skladbou Césara Francka na dnešním koncertu je Chorál č. 2 h moll, FWV 39, z roku 1890. César Franck znamená pro varhanní hudbu opravdu mnoho, neboť jeho přínos je zásadní a celosvětově respektovaný. Franckova díla pro tento nástroj tvoří mnohem důležitější a zásadnější příspěvek, než by jejich počet mohl naznačovat. Jako poslední skladbu pro varhany složil Franck Tři chorály pro varhany (Trois chorales). Jejich pojetí je odlišné od německé tradice, kde označení chorál znamená citování a zpracování luterského hymnu. Tři chorály pro varhany, FWV 38-40, jsou souborem melodicky originálních skladeb, které autor zkomponoval krátce před smrtí. Témata chorálů nejsou převzata z žádné tradice, ale jsou v chorálním duchu vytvořena samotným autorem. První chorál je dedikován varhaníkovi Eugènu Gigoutovi, druhý skladateli a vydavateli Augustu Durandovi a třetí dnes již poněkud zapomenuté francouzské skladatelce Augustě Mary Anne Holmès. Chorál č. 2 je z celé trojice nejzávažnější. Na začátku je užita passacaglia se třemi variacemi, druhý díl je řešen jako fuga a i v dalších částech této skladby pracuje César Franck způsobem, který připomíná nejlepší díla J. S. Bacha.
Skladatel, varhaník, improvizátor a sólista dnešního koncertu Thierry Escaich (*1965) je jedinečnou osobností současné hudby a jedním z nejvýznamnějších francouzských skladatelů své generace. Escaich komponuje nejen skladby pro varhany, které jsou mu nejbližší, ale realizuje se skladatelsky i v mnoha dalších žánrech. Přes intenzivní koncertní činnost skládá průběžně a soupis jeho díla již překročil sto opusů. Byl rezidenčním skladatelem v Orchestre National de Lyon, Orchestre National de Lille a Paris Chamber Orchestra a jeho hudba byla oceněna čtyřmi cenami „Victoires de la Musique“ v letech 2003, 2006, 2011 a 2017. V roce 2013 byl jmenován do Académie des Beaux-Arts; v roce 2018 se stal hlavním skladatelem na festivalu Radio France Presences v Paříži. Skladatelský vývoj Thierryho Escaicha je úzce spjat s jeho kariérou varhaníka. Dnes je totiž vnímán především jako jeden z ambasadorů velké francouzské improvizační školy po Maurice Duruflém, kterého vystřídal na postu varhaníka v chrámu sv. Étienna du Mont v Paříži. Vystupuje na mezinárodních recitálech, kde kombinuje repertoárová díla s vlastními skladbami a s osobitými improvizacemi. O jeho mistrovství improvizace se přesvědčíme opakovaně i dnes (závěrečná skladba Taneční suita či improvizace na skladbu Fantasie a fuga). Vedle toho uslyšíme i jeho Évocation IV, skladbu, která je i mezi dalšími evropskými varhaníky velmi oblíbená, stejně jako i předchozí Évocation I–III. Évocation IV vznikla v roce 2014 a dedikována je mladému francouzskému varhaníkovi, který působí při katedrále Notre Dame v Paříži Vincentu Dubois. Je inspirována skladbou Nicolase de Grigny Hymnus „Verbum supernum“. Druhou kompozicí (nikoliv improvizací) Thierryho Escaicha dnešního večera jsou dvě části (Eaux natales a kratší Vers l´espérance) z jeho třídílných Poém pro varhany (Poèmes pour orgue). Skladba vznikla v roce 2002 jako úprava staršího autorova cyklu Tří motet pro dvanáct hlasů (Trois Motets) na texty Alaina Suieda ze sbírky Le Pays Perdu (Ztracená země).
Pozoruhodnou osobností francouzské varhanní a klávesové hudby byl i předčasně zemřelý Nicolas de Grigny (1672–1703). I když zanechal pouze jednu sbírku varhanních skladeb Premier livre d'orgue contenant une messe et les hymnes des Principles festes de l'année a skladbu pro cembalo, přece jen vstoupil do dějin varhanní hry. Zmíněná sbírka, která vyšla v roce 1699 a v druhém vydání roku 1711, obsahuje dvě části. V prvé jsou otištěny varhanní skladby mešního ordinaria a ve druhé hymny pro hlavní části církevního roku, tedy Veni Creator, Pange lingua, Ave maris stella, A solis ortus a Verbum supernum, které zazní i na dnešním koncertě.
V letech 1932–1933 složil Olivier Messiaen (1908–1992), jeden z nejosobitějších francouzských skladatelů 20. století, čtyřdílnou skladbu pro orchestr, kterou nazval L'Ascension (Nanebevstoupení). Skladbu označil jako meditaci pro orchestr. O dva roky později přepracoval toto dílo pro varhany. Třetí věta varhanní verze vznikla nově, není tedy pouze novým aranžmá věty původní. Druhá část, mimořádně zamyšleného cyklu, která je zařazena do dnešního programu, nese plný název Alleluias sereins d'une âme qui désire le ciel (Poklidné alleluia duše, která touží po nebi), má svoji předlohu ve verzi orchestrální. Je však velmi svébytně upravena pro varhany, kterým skladatel velmi dobře rozuměl a kterými se zabýval celý život, i jako varhaník v kostele Nejsvětější Trojice (Église de la Sainte-Trinité), kde působil více jak 60 let. Messiaen složil v raném období své tvorby tři cykly skladeb pro tento nástroj, v kterých se projevuje jeho osobitý sklon k mystice: již zmíněné Alleluias sereins (1933-1934), dále La Nativité du Seigneur (1935) a následně Les Corps Glorieux (1939). Třetí rozsáhlý cyklus, který byl dokončen týden před začátkem Druhé světové války, v sobě nese i pozoruhodné inspirace. Autor se v té době intenzivně zabýval chorální hudbou a zdánlivě zcela nesourodě i indickou klasickou hudbou. Oba inspirační zdroje použil i v tomto sedmidílném cyklu Les Corps Glorieux (Slavné tělo). Šestá část Joie et clarté des Corps Glorieux (Radost a jasnost slavného těla) má vysvětlující podtitul převzatý z evangelia sv. Matouše (Matouš 13:43): „Pak budou spravedliví zářit jako slunce v království svého otce.“
Varhaník a skladatel Maurice Duruflé (1902–1986) patří mezi poslední varhaníky, kteří plynule navazovali na interpretační mistrovství a pojetí varhanní hry Césara Francka a Charles-Marie Widora. Hudební vzdělání získal jako sborista při Rouenské katedrále, kde se začal pod vedením Julese Haelinga věnovat i studiu hry na klavír a varhany. Po přesídlení do Paříže po prvé světové válce studoval na pařížské konzervatoři. Jeho pedagogy byli Paul Dukas, Louis Vierne a Charles Toumemir, tedy velké osobnosti francouzské varhanní tradice. Souběžně se studiem konzervatoře, kde vynikal ve všech předmětech, působil Duruflé i jako varhaník v bazilice sv. Klotildy, kam ho doporučil jeho posledně jmenovaný pedagog. Poznal totiž, že Duruflé je mimořádně talentovaným varhanním interpretem. V roce 1927 se stal asistentem Louise Vierna v chrámu Notre Dame. Ve třicátých letech se začal intenzivně věnovat i koncertní dráze a podnikl řadu turné po celé Evropě a také po USA. Na konci druhé světové války se stal profesorem pařížské konzervatoře, kde vyučoval především harmonii. Suita pro varhany, op. 5, byla dokončena v roce 1933, publikována pak o rok později. Obsahuje tři části: Prélude, Sicilienne a Toccatu. Suita je vnímána jako pozoruhodné dílo v celku i v jednotlivých částech, které se hrají na koncertech i samostatně. Dedikována je jeho učiteli Paulu Dukasovi. Úvodní Preludium je zvláštně ponurou skladbou, druhá Sicilienne je naopak silně ovlivněné Ravelem. Toccata je označována jako skladba náročná, velmi osobitá, ale po všech stránkách mistrovská. Ze všech částí Suity se hraje nejčastěji. Napsaná je v třídílné formě. Po krátkém úvodu je exponováno prvé rytmicky výrazné téma v pedálu. V prostřední části je uvedeno druhé kontrastní téma, které autor před začátkem třetí části propojí s prvým tématem. Závěr Toccaty, využívající obě témata, je napsán velmi působivě. Autor ho i několikrát přepracovával, než byl s výsledkem spokojený.
