Český spolek pro komorní hudbu • Eben trio

Eben Trio patří mezi nejvýznamnější klavírní tria v České republice a má jméno i v zahraničí. Členové ansámblu jsou klavíristka Terezie Fialová, houslista Roman Patočka a violoncellista Jiří Bárta. Soubor nese ve svém názvu jméno významného českého skladatele druhé poloviny 20. století Petra Ebena. Trio koncertuje na nejprestižnějších pódiích, jakými například jsou pařížské Auditorium du Louvre, mnichovský Gasteig, hamburská Laeiszhalle, Kennedyho Centrum ve Washingtonu, National Hall of Performing Arts v Pekingu, Oriental Arts Center v Šanghaji či pražské Rudolfinum. Soubor je nositelem Ceny Spolku pro komorní hudbu České Filharmonie, držitelem Masefield Prize Hamburg a absolutním vítězem Concours de musique du Lyceum Club International de Suisse Lausanne.

V roce 2013 získalo Eben trio jako první český ansámbl pozvání k účasti na Verbier Festival Academy a Septembre Musical Montreux-Vevey ve Švýcarsku. Trio koncertovalo ve většině států Evropy, USA, Číně a Koreji a je pravidelným hostem mezinárodních hudebních festivalů. Věnují se propagaci a interpretaci skladeb současných českých i světových autorů, jako jsou například Peteris Vasks, Toru Takemitsu nebo Bent Sørensen, jehož koncert pro trio a orchestr LʼIsola della città provedli v roce 2019 v české premiéře.

„Arcivévodské“ se Klavírní trio B dur Ludwiga van Beethovena nazývá proto, že nese věnování arcivévodovi Rudolfu Rakouskému, nejmladšímu z šestnácti dětí císaře Leopolda II. Jde o jedno z dvanácti klavírních trií, která Beethoven zkomponoval. Do Vídně přišel Beethoven z Bonnu a v rakouské metropoli se nastálo usadil ve dvaadvaceti, rok po Mozartově smrti. A po Mozartovi a Haydnovi nakonec posunul výrazové prostředky, hudební formy a styl, nazvaný později hudebním klasicismem, k dalším úrovním, směřujícím v některých aspektech výrazu až k tomu, čemu s odstupem říkáme hudební romantismus. Činil tak v symfonické i komorní hudbě i v klavírních skladbách. Skladatelsky byl v počátcích jistě ovlivněn Haydnem, Mozartem a dalšími o něco staršími autory. Ostatně, Haydn – i když hodně zaměstnán a nakonec víc než rok působící v Londýně – patřil vedle Salieriho a Albrechtsbergera i k jeho učitelům. A konkrétně právě u Josepha Haydna mohl mladík Beethoven čerpat případnou inspiraci z jeho citu pro dramatičnost i eleganci hudby, možná i z jeho smyslu pro humor a určitě z jeho řemeslné kompoziční zdatnosti. Nicméně od samých začátků byl už Beethoven také sám sebou, a to postupně čím dál víc: inovátorem forem a výrazu, originálním hudebním myslitelem, který se nebál zkoušet a přinášet nová řešení a nové koncepce. Ukotvenost v dosavadním převládajícím stylu se od jeho raných děl mísí s čím dál typičtější vášnivostí, idyličností a virtuozitou. Jeho hudba zachycuje a odráží snahu o čistou srozumitelnost, ale také v ní hoří oheň lidské emocionality. A zprostředkovaně reflektuje rovněž revoluční ideály svobody, důstojnosti a bratrství. A tak jednotlivá díla dokázal čím dál víc profilovat umělecky skutečně individuálně a jedinečně. To vše ovšem především díky tomu, že ve Vídni postupně získal mezi šlechtici stálé a štědré podporovatele. Věnovat se plně jen hudbě mu umožňovala peněžní renta.

Jedním z mecenášů byl arcivévoda Rudolf von Habsburg-Lothringen, o osmnáct let mladší než Beethoven. Stal se jako schopný amatérský hudebník ve hře na klavír a v kompozici jeho žákem a pak i přítelem. Beethoven arcivévodovi dedikoval víc než tucet svých děl. Jsou mezi nimi Sonáta „Hammerklavier“, Klavírní koncert zvaný „Císařský“ nebo Sonáta „Les Adieux“. Rudolf se v roce 1819 stal arcibiskupem olomoucké římskokatolické diecéze. Za hlavní rezidenci si vybral zámek v Kroměříži, kde budoval rozsáhlé hudební sbírky a také sbírky knih, map a mědirytin. Přál si od Beethovena skladbu ke své intronizaci, skladatel ji však dokončil až o několik let později: jde o jeho Missu solemnis. Vznikala se vznešeným záměrem, z přesvědčení, že je v silách člověka vyvolat ve svých bližních víru. Působení, ve které skladatel u své hudby doufal, mělo samozřejmě přesáhnout církevní prostor. Beethovenova Mše je výjimečné dílo, vzdálené církevnímu mysticismu, vzdálené dobovému katolicismu, dílo v moderní době spíše koncertní.

Klavírní trio B dur, známé jako „Arcivévodské“, je datováno rokem 1811. Je dnes vnímáno jako jedna z Beethovenových nejlepších komorních skladeb. Má rozměry i charakter téměř symfonických měřítek. Na majestátní sonátovou formu první věty navazuje bezstarostně roztančené scherzo, následuje pomalá věta s posmutnělou krásou odkazující k písním a nakonec hravé finále. Veřejná premiéra skladby se uskutečnila ve vídeňském hotelu Zum römischen Kaiser v dubnu 1814. Houslistou byl Ignaz Schuppanzigh, violoncellistou Josef Linkde a u klavíru seděl skladatel. Postupující hluchota mu už začala znemožňovat hraní. O několik týdnů později se s veřejným vystupováním definitivně rozloučil.

V hudbě Felixe Mendelssohna-Bartholdyho se od počátku mísí typicky romanticky vybuzená fantazie spolu s tvůrčím naladěním na vlnu mozartovské jasnosti a ekonomičnosti. Syn z dobře situované měšťanské rodiny, vnuk velkého židovského myslitele, skutečné zázračné dítě jako Mozart, dostal do vínku nejen mimořádný talent, ale také podporu rodičů v podobě vzdělání i nadstandardního zázemí, včetně okamžité možnosti slyšet vlastní kompozice živě hrané. Hodiny kompozice měl u významného berlínského hudebníka té doby Carla Friedricha Zeltera, později pak u neméně proslulého Ignaze Moschelese. Byl veden umělecky konzervativně, ale sám obdivoval pozdní díla Ludwiga van Beethovena. Získal rovněž historické povědomí, které jako první ze skladatelů skutečně promítal do své tvorby. A jelikož rodina přijala křesťanskou víru a on sám byl upřímně cítícím evangelíkem, mohla ho tak intenzivně zaujmout Bachova hudba. A tak ve dvaceti objevil svým současníkům berlínským provedením Matoušových pašijí jeho pozapomenutý kompoziční odkaz. Současně ho Johann Sebastian Bach výrazně ovlivnil jako skladatele hudby pro protestantskou církev a nakonec i v koncepci biblických oratorií Eliáš a Paulus. Stal se záhy úspěšným dirigentem. V letech 1835 až 1847 zastával významnou pozici u Orchestru lipského Gewandhausu – byl jeho v historii pátý „Kapellmeister“, tedy šéfdirigent.

Seznam skladeb v odkazu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, které jsou stálou součástí světového repertoáru, začíná u děl z jeho dětství a mládí. V šestnácti napsal dodnes známý smyčcový Oktet, Předehru ke Snu noci svatojánské složil, když mu bylo sedmnáct. A dvanáct drobnějších symfonií pro smyčcové nástroje vznikalo dokonce ještě o tři roky dříve. Jeho Písně beze slov patří k nejznámějším dílům klavírního repertoáru romantické doby; je autorem nástrojových koncertů, předehry Hebridy a symfonií, zejména Skotské, Italské a Reformační, ve kterých dosáhl zřetelného a dokonalého propojení klasické formy s romantickou citovostí. Jeho symfonické skladby mají nápady, charakter, svéráznost i náladu. Řada Mendelssohnových děl vykazuje v prvních větách bujnost, v dalších oddechovost i expresivní emocionalitu a ve finále nakonec energičnost a jiskřivost, kterou prostupují klidnější epizody. K tomu přistupuje křehkost a éteričnost, poetičnost i lyrická majestátnost, také okouzlení evropským jihem a dojmy z Anglie a Skotska, i duchovní hloubka křesťanské víry. Houslový koncert e moll, který vznikal – za úzké spolupráce obou umělců – pro houslistu Ferdinanda Davida, koncertního mistra lipského Gewandhausorchestru, je nejen virtuózní a zpěvný, ale k tomu všemu také výrazně inovativní.

Tria pro klavír, housle a violoncello napsal tři, první už v jedenácti letech, číslovaná jsou však až ta dvě zralejší. Trio č. 1 d moll nese jako datum dokončení první podzimní den roku 1839. Vedle již zmiňovaného Oktetu se díky svým hudebním krásám stalo nejoblíbenějším komorním dílem v Mendelssohnově odkazu. První větu, v klasické sonátové formě s expozicí, provedením a reprízou, otvírá hned, bez introdukce, zpěvné hlavní téma svěřené violoncellu. K druhému tématu, přednesenému poprvé rovněž violoncellem, se kompozice dostává variacemi. Druhá věta je jakousi písní beze slov, téma v ní nastiňuje klavír. Scherzo je krátké a lehkonohé, vychází z rytmu hlavního tématu díla. Ve finále je technicky nejexponovanějším nástrojem klavír. Věta a celá skladba se nedlouho před koncem projasní do tóniny D dur. Právě ve čtvrté větě se nejvíc projevily úpravy, které autorovi, žádajícímu o oponenturu a revizi, navrhl skladatel Ferdinand Hiller. I když vedly k prohloubení romantičtějšího výrazu, nazval Robert Schumann kolegu Mendelssohna „Mozartem devatenáctého století“.