Felix Mendelssohn-Bartholdy
Klavírní trio č. 1 d moll, op. 49
V hudbě Felixe Mendelssohna-Bartholdyho se od počátku mísí typicky romanticky vybuzená fantazie spolu s tvůrčím naladěním na vlnu mozartovské jasnosti a ekonomičnosti. Syn z dobře situované měšťanské rodiny, vnuk velkého židovského myslitele, skutečné zázračné dítě jako Mozart, dostal do vínku nejen mimořádný talent, ale také podporu rodičů v podobě vzdělání i nadstandardního zázemí, včetně okamžité možnosti slyšet vlastní kompozice živě hrané. Hodiny kompozice měl u významného berlínského hudebníka té doby Carla Friedricha Zeltera, později pak u neméně proslulého Ignaze Moschelese. Byl veden umělecky konzervativně, ale sám obdivoval pozdní díla Ludwiga van Beethovena. Získal rovněž historické povědomí, které jako první ze skladatelů skutečně promítal do své tvorby. A jelikož rodina přijala křesťanskou víru a on sám byl upřímně cítícím evangelíkem, mohla ho tak intenzivně zaujmout Bachova hudba. A tak ve dvaceti objevil svým současníkům berlínským provedením Matoušových pašijí jeho pozapomenutý kompoziční odkaz. Současně ho Johann Sebastian Bach výrazně ovlivnil jako skladatele hudby pro protestantskou církev a nakonec i v koncepci biblických oratorií Eliáš a Paulus. Stal se záhy úspěšným dirigentem. V letech 1835 až 1847 zastával významnou pozici u Orchestru lipského Gewandhausu – byl jeho v historii pátý „Kapellmeister“, tedy šéfdirigent.
Seznam skladeb v odkazu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, které jsou stálou součástí světového repertoáru, začíná u děl z jeho dětství a mládí. V šestnácti napsal dodnes známý smyčcový Oktet, Předehru ke Snu noci svatojánské složil, když mu bylo sedmnáct. A dvanáct drobnějších symfonií pro smyčcové nástroje vznikalo dokonce ještě o tři roky dříve. Jeho Písně beze slov patří k nejznámějším dílům klavírního repertoáru romantické doby; je autorem nástrojových koncertů, předehry Hebridy a symfonií, zejména Skotské, Italské a Reformační, ve kterých dosáhl zřetelného a dokonalého propojení klasické formy s romantickou citovostí. Jeho symfonické skladby mají nápady, charakter, svéráznost i náladu. Řada Mendelssohnových děl vykazuje v prvních větách bujnost, v dalších oddechovost i expresivní emocionalitu a ve finále nakonec energičnost a jiskřivost, kterou prostupují klidnější epizody. K tomu přistupuje křehkost a éteričnost, poetičnost i lyrická majestátnost, také okouzlení evropským jihem a dojmy z Anglie a Skotska, i duchovní hloubka křesťanské víry. Houslový koncert e moll, který vznikal – za úzké spolupráce obou umělců – pro houslistu Ferdinanda Davida, koncertního mistra lipského Gewandhausorchestru, je nejen virtuózní a zpěvný, ale k tomu všemu také výrazně inovativní.
Tria pro klavír, housle a violoncello napsal tři, první už v jedenácti letech, číslovaná jsou však až ta dvě zralejší. Trio č. 1 d moll nese jako datum dokončení první podzimní den roku 1839. Vedle již zmiňovaného Oktetu se díky svým hudebním krásám stalo nejoblíbenějším komorním dílem v Mendelssohnově odkazu. První větu, v klasické sonátové formě s expozicí, provedením a reprízou, otvírá hned, bez introdukce, zpěvné hlavní téma svěřené violoncellu. K druhému tématu, přednesenému poprvé rovněž violoncellem, se kompozice dostává variacemi. Druhá věta je jakousi písní beze slov, téma v ní nastiňuje klavír. Scherzo je krátké a lehkonohé, vychází z rytmu hlavního tématu díla. Ve finále je technicky nejexponovanějším nástrojem klavír. Věta a celá skladba se nedlouho před koncem projasní do tóniny D dur. Právě ve čtvrté větě se nejvíc projevily úpravy, které autorovi, žádajícímu o oponenturu a revizi, navrhl skladatel Ferdinand Hiller. I když vedly k prohloubení romantičtějšího výrazu, nazval Robert Schumann kolegu Mendelssohna „Mozartem devatenáctého století“.