Mahan Esfahani - program večera
Za Sonátou pro hoboj, lesní roh a cembalo stojí dva autoři. Claude Debussy (1862–1918) dílo pro neobvyklou nástrojovou sestavu zamýšlel, ale nenapsal. Pro jeho hudbu je charakteristickým to, co uměli malíři a básníci konce devatenáctého století, impresionisté a symbolisté. To znamená jednak zachycování barev a nálad, okamžiků krásy a života nepopsatelných slovy, a to na úkor dodržování zaužívaných pravidel, jednak naplňování starých forem zneklidňujícím novým obsahem. Dařilo se mu do hudební řeči přenášet výtvarné snahy nekreslit, ale vystihovat atmosféru. Debussyho hudba tak dokáže vyzařovat lahodnou krásu, něhu a smutek a zdůrazňovat jemnost i opojnost, proměnlivost a intenzitu: ovšem nikoli vizuálních vjemů, ale zvukových barev. Nedal základ žádné jasně vyhraněné kompoziční škole, ale přesto zůstává téměř výhradním představitelem hudebního impresionismu. Jak by asi Debussy napsal svou čtvrtou z volného cyklu sonát pro různé kombinace nástrojů, se můžeme jen domýšlet. Ke kompozičnímu záměru, vyslovenému v roce 1917, se nedochovaly ani náčrtky. Sonáta nicméně existuje. Zrekonstruoval ji, respektive v roce 2011 celou napsal, americký muzikolog a cembalista Kenneth Cooper (1941–2021), uznávaný sólista v oboru staré hudby, ale také častý interpret současné tvorby, umělecký vedoucí souboru Berkshire Bach Ensemble a pedagog několika prestižních vysokých uměleckých škol v USA. Pro skladbu použil jako základ tři vhodné klavírní kusy Clauda Debussyho. První věta je tak výňatkem z baletu La Boîte à joujoux (Skříňka hraček), který se dochoval jen v klavírní podobě, druhá věta sonáty je aranží skladby Étude pour les notes répétées a třetí věta využívá jako základ finále z Debussyho Obrazů. Patrně nejnáročnější je part lesního rohu.
Kaija Saariaho (1952), finská skladatelka žijící již čtyři desetiletí v Paříži, píše hudbu typu, který se označuje jako spektralismus. Od 80. let se vyvíjel jako polemická tvůrčí alternativa k racionálnímu serialismu reprezentovanému Pierrem Boulezem. Raději než s řazením a střídáním tónů chtěli mladí autoři zacházet s nestabilními a proměnlivými zvuky, s přechody mezi témbrem a harmonií, rytmem a frekvencí či rytmem a intenzitou, tedy s proměnami – s analýzou a zpětnou syntézou – tónového spektra v čase. Kaija Saariaho v tomto smyslu kombinuje živou hudbu s elektronickou a počítačovou. Tuzemské publikum se mohlo s její tvorbou setkat prostřednictvím brněnské inscenace mezinárodně úspěšné opery Láska na dálku, která je podmanivě lyrickým kouzlením se zvuky a jejich barvami. Stavebními kameny v ní nejsou ani tak hudební motivy a témata, jako spíše celé plochy a vrstvy. A děj je magickým podobenstvím. V případě komorních Zrcadel hovoří autorský komentář skladatelky o kompozici pro dva až pět hudebníků, o dílu, respektive spíše hříčce, z roku 1997. Zrcadla napsala pro CD-ROM (optické záznamové médium uchovávající počítačová data) s názvem Prisma, věnovaný její hudbě. Koncept umožnuje různé výsledné podoby, to znamená, že si uživatel, tedy interpret, může vytvořit z naznačených fragmentů svou vlastní verzi. Rytmus, témbr, gesto hudby, její intenzita… To vše jsou proměnné parametry a Kaija Saariaho výslovně dovoluje „zrcadlení“ v jednom i ve více těchto rozměrech současně, horizontálně i vertikálně.
Američan Elliott Carter (1908–2012) proslul nejen věkem, kterého se v nepřestávající tvůrčí aktivitě dožil, ale i svým ultramodernistickým stylem, o němž se tamní média v případě konkrétních smyčcových kvartetů a jejich posluchačské náročnosti vyjadřovala jako o „nejsložitější hudbě, jaká kdy byla napsána“. A skutečně, po neoklasickém období dospěl Carter nakonec až k atonální hudbě, ke zcela osobitému hudebnímu jazyku, který ho zařadil mezi ultramodernisty. Sonáta pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo z počátku padesátých let stojí na začátku stylové proměny. Ke Carterovým učitelům patřili Angličan Gustav Holst, autor slavných Planet, nebo proslulá pařížská pedagožka Nadia Boulangerová, k níž se hlásilo a hlásí široké spektrum hudebníků od skladatelů George Gershwina, Aarona Coplanda, Ástora Piazzolly a Philipa Glasse až po dirigenty Daniela Barenboima a Johna Eliota Gardinera. Sám Carter žádné významné žáky nemá.
Nejen věhlasný skladatel, ale také uznávaný klarinetista, dirigent Irského komorního orchestru a berlínský pedagog na Barenboim-Said Akademie. To vše je Jörg Widmann (1973), jehož hudba se často objevuje na programech symfonických orchestrů, a to těch nejlepších včetně Berlínských a Vídeňských filharmoniků, i v projektech specialistů na soudobou hudbu, jako jsou pařížský Ensemble Intercontemporain nebo rakouské Klangforum Wien. Mezi jeho skladbami figurují desítky orchestrálních děl a instrumentálních koncertů i celé série komorních děl nebo celovečerní opera Babylon, avantgardní tituly jako 180 bpm (180 úderů za minutu), ale také kompozice obracející se k minulosti – vždyť jedním z jeho nejoblíbenějších autorů je Carl Maria von Weber, při jehož opeře Čarostřelec v dětství prožil doslova iniciační okamžiky, a v poslední době také Ludwig van Beethoven. Widmann je opravdovým dítětem své doby. Jeho díla jsou plná spletitých gest a vědomě nepřesných citací i dalších zábavných odkazů k již existující hudbě. Skladba pro sólový lesní roh nesoucí název Air vznikla v roce 2005 jako povinná položka do repertoáru předepsaného po 54. ročník proslulé mnichovské rozhlasové interpretační soutěže ARD. Vyžaduje vyspělou virtuózní hráčskou techniku, je postavena na zvukovém materiálu obsahujícím protínající se přirozené tónové řady a mikrointervaly i proměny mezi otevřeným a tlumeným tónem. Přes všechnu komplikovanost, pohrávající si i s pocitem blízkosti a vzdálenosti zvuku, je skladba, v logice svého názvu, založena na pozornosti k melodii.
Výraznou a vysoce oceňovanou mnohostrannou postavou současné světové hudby je také Thomas Adès (1971), britský skladatel velké zvukové představivosti, působivého hudebního jazyka, barvitých námětů a vyhraněného rukopisu, jehož díla uvádějí světové orchestry, festivaly i operní domy, často za jeho řízení. Vystupuje však také jako sólový pianista. Přesně tak ho má v paměti brněnské publikum z jeho janáčkovského klavírního recitálu v roce 2018. Kompozičně se v tuzemsku představil mimo jiné v programu České filharmonie, která před několika lety zařadila jeho až brutálně znějící skladbu pro baryton, mezzosoprán a orchestr nazvanou Totentanz (Tanec mrtvých), inspirovanou německými středověkými texty a nástěnnými malbami v katedrále v Lübecku, za války zničenými. V Národním divadle Brno se naopak prezentoval jedním ze svých scénických děl – provokativní komorní operu Powder Her Face zaobírající se sexuálními aférami Margaret Campbell, vévodkyně z Argyllu, které v Británii před třemi desetiletími zvířily veřejné mínění jako skutečný skandál. Sonata da Caccia, objednaná britskou BBC a premiérovaná v roce 1994 v Birminghamu, je dílem dvaadvacetiletého mladíka. Skladbou se program koncertu pomyslně vrací na začátek. I Adès se totiž nechal inspirovat Debussyho nezrealizovaným záměrem napsat sonátu pro hoboj, lesní roh a cembalo. Ještě víc než jakousi poctou francouzskému impresionistovi je však Sonata da Caccia, v drobnokresbě a zdobnosti poměrně komplikovaná, poctou či ohlasem ohlížejícím se trochu tesklivě k baroknímu francouzskému mistru Françoisi Couperinovi. Ostatně, partitura dokonce jako alternativu umožňuje užití barokního hoboje.