Český spolek pro komorní hudbu • Klavírní kvarteto Josefa Suka

Klavírní kvarteto Josefa Suka vystoupilo od svého vzniku na mnoha významných světových pódiích, nevyjímaje festival Pražské jaro v roce 2016, dále pak na koncertech v Itálii, Rakousku, Španělsku, Slovensku, Německu, Francii či Japonsku. Ansámbl byl založen houslistou Radimem Krestou v roce 2007 původně ve složení klavírního tria. V tomto obsazení dosáhl soubor řady ocenění na mezinárodních soutěžích, například na Johannes Brahms Wettbewerb 2007 (1. cena), Premio Rovere d’Oro 2008 (1. cena) a Val Tidone Music Competitions 2010 (1. cena).

Od roku 2012 hraje ansámbl v obsazení klavírního kvarteta. V této podobě dosáhl vítězství na mezinárodních soutěžích Concorso Salieri-Zinetti 2013 ve Veroně (1. cena) a na jedné z nejprestižnějších soutěží tohoto oboru, ACM Premio Trio di Trieste, v roce 2013 (1. cena). Soubor je též nositelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu nejlepšímu komornímu souboru za rok 2014. Ansámbl byl dvakrát za sebou (2019 a 2020) nominován na prestižní cenu Classic Prague Awards v kategorii Komorní výkon roku.

V letech 2014 a 2015 natočilo kvarteto dvě CD pro italské vydavatelství s hudbou Johannesa Brahmse, Gustava Mahlera a Gabriela Faurého a v roce 2017 své nové české CD u společnosti Supraphon s hudbou Josefa Suka a Antonína Dvořáka. Toto CD bylo oceněno jako Disc of the week na BBC radio 3 (2017) a Recordings of the Year na MusicWeb International (2018). V sezoně 2019/2020 bylo Klavírní kvarteto Josefa Suka rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii.

Kvarteto je pojmenováno podle houslisty Josefa Suka (1929–2011), jedné z největších osobností houslové generace 20. století, vnuka skladatele Josefa Suka a pravnuka Antonína Dvořáka. Kromě klasického repertoáru kvarteto pravidelně premiéruje skladby, jenž mu věnovali významní soudobí skladatelé jako Michal Müller, Jean-Luc Darbelay, Max E. Keller, Matteo d´Amico, Jiří Gemrot nebo Marta Jiráčková. Na svých koncertech vystupuje soubor také v obsazení klavírního nebo smyčcového tria (pod názvem Josef Suk Trio).

Česká divadelní, filmová, dabingová a rozhlasová herečka se narodila 10. listopadu 1953 v Praze. V roce 1975, hned poté co zakončila studium na DAMU, se stala členkou činohry Národního divadla, kde účinkuje dodnes. Za tu dobu zde vytvořila víc než 100 rolí rozmanitých typů a žánrů. Pohostinsky vystupuje i jiných pražských divadlech (Rokoko, Divadlo Ungelt, Viola). Za svoje divadelní herectví byla dvakrát odměněna cenou Thálie (v letech 2000 a 2002).

Věnuje se práci v dabingu i v rozhlase. Nejčastěji svůj hlas propůjčuje americké herečce Susan Sarandon. V roce 1997 jí byla za dabing udělena cena Františka Filipovského. Byla mnohokrát nominována na ocenění Neviditelný herec a sedmkrát v této rozhlasové anketě zvítězila, je i držitelkou rozhlasové Thálie za rok 2013.

Ve filmu na sebe poprvé upozornila v komedii Oldřicha Lipského Marečku, podejte mi pero! Hrála v celé řadě televizních inscenací. Je držitelkou Českého lva za vedlejší roli ve filmu Dům. Za tentýž film obdržela i cenu Slnko v sieti. Věnuje se i nahrávání audioknih a uměleckému přednesu.

Jeden jediný klavírní kvartet zkomponoval i Josef Suk, navíc jako svůj opus číslo 1. Stalo se tak pod vlivem jeho učitele a pozdějšího tchána Antonína Dvořáka, který ho ke kompozici kvartetu přímo vyzval. Mladý skladatel na díle pracoval během velikonočních prázdnin roku 1891 v rodných Křečovicích a stihl zde dokončit první větu a napsat i vstupní část následného Adagia. Dvořák mu dílo pochválil a Suk brzo nato kvartet v Praze dokončil – a protože s ním byl spokojen on i jeho učitel, (jemuž ho nakonec dedikoval a který měl jedinou připomínku – že Suk píše všechno do moll), označil dílo jako svůj první opus, přestože už dříve zkomponoval Trio c moll a dvě balady – pro housle a pro violoncello. Suk se tu začíná projevovat jako tvůrce obdivuhodně ovládající sonátovou hudební formu i minuciózní práci s tématy a jednotlivými nástroji. A také jako bytostný lyrik a melodik, kterému nejsou cizí radostné hudební tóny – stačí připomenout Serenádu Es dur pro smyčce, op. 6, z roku 1892 nebo hudbu k Zeyerově hře Radúz a Mahulena z roku 1898. Dvořák Sukův Klavírní kvartet a moll zařadil na reprezentační koncert své kompoziční třídy 13. května roku 1891 v pražském Rudolfinu. Se Sukovými spolužáky ho nastudoval prof. Hanuš Wihan. Mezi hráči byl i houslista Karel Hoffmann a cellista Otto Berger, s nimiž Suk následně zasedl jako sekundista do ansámblu, který pod názvem České kvarteto slavil úspěchy po celé Evropě.

Marta Jiráčková studovala skladbu nejprve na Pražské konzervatoři ve třídě Emila Hlobila, v 60. letech pak soukromě u Aloise Háby a v 70. letech ještě v rámci postgraduálního studia na brněnské JAMU u Ctirada Kohoutka a Aloise Piňose. Tehdy také vstoupila se svou tvorbou do českého hudebního života. Důkladné a všestranné vzdělání a dlouholetá redaktorská práce v rozhlase obohatily zvukovou složku jejích děl, tragické úmrtí jejího manžela, dirigenta Václava Jiráčka (1966) a blízký vztah ke skladatelce Slávě Vorlové prohloubily celkový filozofický podtext její tvorby. Ta zahrnuje většinu hudebních druhů a žánrů, včetně scénické hudby pro rozhlas a televizi. Pro skladatelku je typická vokální složka mnoha skladeb, kde lidský hlas používá jako hudební nástroj; ráda se nechává inspirovat neobvyklými podněty. Do její tvorby se promítla například i dodekafonie a současné, často experimentální postupy. Úspěšně se věnuje také elektroakustické hudbě. Její skladby získaly uznání doma i v zahraničí. Elektroakustická kompozice Loď bláznů byla v roce 1992 oceněna Výroční cenou Českého hudebního fondu a v roce 1998 se její skladba Pura sub nocte umístila jako druhá na mezinárodní soutěži Musica Nova (1. cena nebyla udělena). U příležitosti 100. výročí OSA převzala spolu s dalšími osobnostmi české hudby ocenění za přínos české kultuře.

Skladba Communicatio intima, op. 66, vznikla roku 2015 a dnešní interperti, kterým je věnována, ji úspěšně provedli u nás i v zahraničí (premiéra 9. dubna 2015 v Praze) a nahráli pro Český rozhlas – ovšem v ryze hudební podobě, bez veršů Jana Skácela (od jehož narození uplynulo letos v únoru sto let). Autorka k dílu podotýká: „Skladba vznikla pro mého přítele Miroslava v roce 2015. Uvádím ji též pod českým názvem ‚Důvěrná sdělení‘. Je skutečně jakousi bilancí ‚důvěrných sdělení‘ od dětství až po dnešek. Poprvé to bylo ve věku pěti roků, kdy mě rodiče poslali na jakýsi předškolní dětský tábor, kde jsme si s další dívenkou před usnutím na jediném polštářku šeptaly ty naše pětileté důvěrnosti a staly se z nás nerozlučné kamarádky po celou dobu. – A jak šel život a přinášel zákonitě dobré i zlé, přibývalo dalších důvěrných sdělení, z nichž některá měla v kritických situacích i potřebné terapeutické účinky. – Slovo ‚důvěrnost‘ je odvozeno od slova ‚důvěra‘, takže důvěrná sdělování jsou možná jedině mezi lidmi, kteří si věří, respektují se, nebo dokonce milují. A nemusí to být vždy jen harmonie a soulad, život přináší i ostřejší momenty... ale ta harmonie budiž cílem. Pro celý život.“

Skladba vznikla na objednávku Klavírního kvarteta Josefa Suka a jeho primárius Radim Kresta dodává: „Již od počátku nás okouzlila nádherná poetičnost tohoto díla, a tak jsem přišel v roce 2020 s nápadem upravit ji do podoby spojení hudby a recitace básní Jana Skácela (1922–1989). Paní skladatelka Jiráčková nebyla proti, a tak ve spolupráci paní skladatelky a také jedné z nejvýznamnějších našich českých hereček paní Taťjany Medvecké (jež má se spojením hudby a slova již bohaté zkušenosti) vznikla druhá verze skladby Communicatio intima v symbióze s intimitou hudby a poetickou atmosférou Skácelových veršů.“ Verše, které se dnes propojí s hudbou Marty Jiráčkové, pocházejí ze Skácelových sbírek Zaklínání v předminulém čase, Kdo se vejde na housle, A znovu láska a Kolik příležitostí má růže.

Johannes Brahms jako uznávaný přední světový skladatel sledoval s pozorností nejen tvůrčí zrání Antonína Dvořáka, ale také mladého Josefa Suka. Když České kvarteto hrálo roku 1893 ve Vídni Sukův Klavírní kvintet, byl Brahms na koncertě přítomen a Sukovi sdělil své postřehy ke skladbě. Brahms, o plných čtyřicet let starší než Suk, měl v tu dobu svůj tvůrčí list v oblasti komorní hudby uzavřený. Obsahoval – vedle klavírních skladeb, písní a skladeb pro smyčcová seskupení (kvartety, sextety, kvintety) i klavírní kvintet, klavírní tria a v neposlední řadě tři klavírní kvartety (z let 1861, 1862 a 1874). Klavírní kvartet č. 3 c moll, op. 60 (k němuž se často přidává podtitul ‚Werther‘) se rodil dlouho: první verzi komponoval Brahms v letech 1855–1856 v Düsseldorfu; k této verzi (původně v cis moll) se vrátil nejprve v roce 1869 a do konečné podoby kvartet dovedl v letech 1873–1874 ve Vídni. Tuto definitivní verzi (nyní v c moll) tvoří úvodní věta, komponovaná v letech 1855–1856, scherzo z let 1856–1861 a nové Andante a Finale. Na kvartetu je patrné Brahmsovo tehdejší duševní rozpoložení. Vydavateli Simrockovi k zásilce not žertem připsal, že by se v notovém vydání mohl objevit obrázek skladatele ve Wertherově oblečení, tzn. modrém kabátě a žluté vestě, případně s pistolí v ruce. Brahms se tak vyloženě identifikoval s Goethovým nešťastně zamilovaným hrdinou – Brahmsovou láskou byla žena skladatelova přítele Roberta Schumanna, Clara Schumannová. Kvartet op. 60 bývá také charakterizován jako „Důvěrné listy“ Kláře. K premiéře došlo 18. listopadu 1875 ve Vídni: na housle hrál Joseph Hellmesberger – primárius stejnojmenného kvarteta, na violoncello slavný virtuos David Popper a klavírní part sám Brahms.