Český spolek pro komorní hudbu • Jiří Vodička


Koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička a komorní orchestr složený z jeho kolegů připravili velmi originální program, uvozený skladbou od dalšího Vodičky, který byl ve 2. polovině 18. století koncertním mistrem mnichovské kurfiřtské kapely. Následují dvě barokní díla, krátký „duchovní“ opus Arvo Pärta a Šostakovičova Komorní symfonie.

  • Koncert z řady II
  • |
  • Délka programu 1 hod 20 min
  • |
  • Český spolek pro komorní hudbu

Program

Wenceslaus Wodiczka
Sonáta F dur, op. 1 č. 6 (10'-13')

Arcangelo Corelli
Concerto grosso D dur, op. 6 č. 4 (10')

Pietro Antonio Locatelli
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 3 č. 12 (20')

Arvo Pärt
Silouan’s Song (6')

Dmitrij Šostakovič
Komorní symfonie c moll, op. 110a (25'-30')

Účinkující

Jiří Vodička housle

Komorní orchestr České filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu Jiří Vodička

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 100 do 350 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Účinkující

Jiří Vodička  housle
Jiří Vodička

Už v dětství na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana, Prague Junior Note a Čírenie talentov (Slovensko). V roce 2002 získal první cenu na mezinárodní houslové soutěži Beethovenův Hradec a v témže roce i cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka. V roce 2004 si titul absolutního vítěze odnesl také z prestižní mezinárodní houslové soutěže Louise Spohra konané v německém Výmaru. V roce 2008 si přivezl první a druhou cenu ze světově proslulé soutěže Young concert Artist, která probíhala v Lipsku a v New Yorku. Ve svých 14 letech byl mimořádně přijat na vysokou školu (Institut pro umělecká studia v Ostravě) do třídy renomovaného pedagoga, profesora Zdeňka Goly. V roce 2007 zde uzavřel studium magisterským titulem.

Pravidelně vystupuje jako sólista s mnoha význačnými českými i zahraničními orchestry, například s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, v zahraničí pak s Qatar Philharmonic Orchestra nebo Neue Westfalen Philharmonie. Je dlouholetým sólistou předního čínského orchestru Wuhan Philharmonic Orchestra. V roce 2014 natočil pro Supraphon kritikou pozitivně přijaté debutové sólové album „Violino Solo“, které obsahuje jedny z nejtěžších skladeb pro sólové housle. Mnohé z jeho koncertů byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD.

Jako komorní hráč vystupuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivo Kahánkem, Ivanem Klánským a Miroslavem Sekerou. V roce 2011 jej slavný houslista Gidon Kremer pozval, aby společně s mnoha světovými umělci vystoupil na jeho festivalu Kammermusikfest v rakouském Lockenhausu. Bývá pravidelně zván na významné festivaly, například Pražské jaro, Janáčkův Máj, Grand festival of China a Choriner Musiksommer. Od roku 2012 do začátku roku 2018 byl členem Smetanova tria, se kterým natočil dvě CD pro Supraphon oceněná prestižní cenou BBC a Diapason d´Or. V roce 2020 založil Klavírní Trio České filharmonie, s kterým v roce 2021 vyhrál mezinárodní soutěž Vienna International Competition. Také s ním nahrál několik videí, které na sociálních sítích dosáhli desetitisíce shlédnutí.

Vyučuje na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě. Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1774.

Komorní orchestr České filharmonie  

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie.

Skladby

Wenceslaus Wodiczka
Sonáta F dur, op. 1, č. 6

Wenceslaus Wodiczka (Vodička), Archangelo Corelli a Pietro Antonio Locatelli patřili k předním houslistům-skladatelům své doby. Nebo spíš skladatelům-houslistům? Těžko říct. V každém případě jejich práce prozrazují, že znali technické a výrazové možnosti houslí velice dobře. A jak jinak začít odlehčenou první půli programu než vtipně: koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička zahraje sonátu od svého jmenovce!

Wenceslaus Wodiczka (cca 1715–1774) bývá považován za dosud plně nedoceněného, a přesto zajímavého skladatele z období na přelomu baroka a raného klasicismu. Narodil se pravděpodobně v Čechách, ale už roku 1732 se stal houslistou v kapele bavorského kurfiřta Karla Albrechta v Mnichově. Pobýval v Paříži, snad také v Londýně a od roku 1745 opět v Mnichově, kde nakonec získal postavení koncertního mistra dvorní kapely a titul dvorního rady. Kromě povinností plynoucích z těchto postů vyučoval hru na housle v jezuitském ústavu Seminarium Gregorianum a předpokládá se, že právě on kolem roku 1757 vydal v Amsterdamu učebnici houslové hry jako vůbec první český autor zabývající se na vysoké úrovni houslovou pedagogikou. Uměnímilovná Vodičkova rodina (jeho manželkou byla pěvkyně Marie Johanna Brentani) se stýkala s rodinou Leopolda Mozarta. Cyklus šesti sonát pro housle a cembalo op. 1, dedikovaný kurfiřtu Karlu Albrechtovi, vyšel poprvé v Paříži roku 1739 jako Sei sonate a violino solo e basso, tedy s číslovaným basem. Závěrečná Sonáta F dur č. 6 nezapře, že je dílem mladého skladatele, plného tvůrčí energie, a špičkového sólisty v jedné osobě.

Arcangelo Corelli
Concerto grosso D dur, op. 6, č. 4

Minimálně o dvě generace starší Archangelo Corelli (1653–1713) bývá spojován zejména s rozvojem barokního concerta grossa a techniky houslové hry. Pocházel z Fusignana v dnešní italské provincii Ravenna, proslavil se v Paříži, cestoval. Nakonec zakotvil v Římě pod ochranou významných mecenášů z řad šlechty a církevní hierarchie, takže navzdory svému původu zemřel jako vážený a bohatý muž. K jeho podporovatelům náležela například bývalá švédská královna Kristina (ano, právě ta, která si objednala loupež kulturních památek v Čechách koncem třicetileté války) nebo kardinál Pietro Ottoboni, v jehož paláci se konaly slavné koncerty do značné míry organizované a formované právě Corellim. Se službou u Ottoboniho jsou spjaty i Concerti grossi, op. 6, které Corelli zkomponoval asi v 80. letech 17. století a koncem svého života je připravil k vydání. Jedná se o typickou barokní koncertantní formu, kde je orchestr rozdělen na tzv. concertino (skupinu sólistů) a ripieno (tutti) a tyto soubory spolu komunikují. Opus 6 zahrnuje dvanáct koncertů, z nichž nejznámější je osmý, nazývaný Vánoční koncert, nicméně také Concerto grosso D dur č. 4 se hraje poměrně často. Celá sbírka vyšla posmrtně roku 1714 v Amsterdamu.

Pietro Antonio Locatelli
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 3, č. 12

Jedním z Corelliho následovníků byl Pietro Antonio Locatelli (1695–1764), označovaný za Paganiniho 18. století. Narodil se v Bergamu v severní Itálii a jeho výjimečné hudební nadání ho brzy zavedlo na koncertní pódia. Někdy se uvádí, že u Corelliho studoval, to však není jisté; stylově je bližší Vivaldimu. Také Locatelli v době svého římského působení sloužil různým mecenášům včetně kardinála Ottoboniho. Ve 20. letech 18. století již podnikal koncertní cesty po Itálii a Německu a v roce 1729 se přestěhoval do Amsterdamu, vyhlášeného centra knihtisku a nototisku, kde zůstal až do smrti. Osvědčil se jako praktický obchodník, skladatel, houslový virtuos i pedagog, znalec knih a intelektuál. Soubor dvanácti koncertů pro housle a orchestr L’arte del violino, op. 3 (1733) náleží k jeho nejznámějším skladbám. V závěrečném Koncertu pro housle a orchestr D dur stejně jako v předcházejících jedenácti částech Locatelli na třívětém schématu (Allegro – Largo – Allegro) představil housle zejména ve vysokém rejstříku a v tzv. capprici nechal sólistu zazářit: tyto vysoce virtuózní, technicky obtížné pasáže ve vnějších větách, svým způsobem kadence, patřily podle Locatelliho současníků k dosud nejobtížnější houslové literatuře. Ne nadarmo sám autor k prvnímu cappriciu dvanáctého koncertu připsal Il Laberinto armonico, facilus aditus, difficilis exitus (Harmonický labyrint, snadné vstoupit, ale nesnadné odejít).

Arvo Pärt
Silouan’s Song

Druhá část programu jako by s barokními skladbami vědomě kontrastovala: brilantního Locatelliho střídá minimalismus estonského skladatele Arvo Pärta (nar. 1935), který nic nestaví na odiv, neopájí se tóny, zato se zajímá o existenciální otázky, respektive o duchovní rozměr lidského života. Tímto zaměřením, ale také experimentováním se skladebnými technikami 20. století Pärt nezapadal do vytčených kolejí socialistického realismu a pod tlakem vlády v roce 1980 Sovětský svaz opustil. Přes Vídeň odcestoval do Německa, kde působil víc jak čtvrt století. Do vlasti se vrátil až v roce 2008. Silouan’s Song (Siluánova píseň) z roku 1991 pro smyčcový orchestr je typickým příkladem Pärtovy svébytné techniky tintinnabuli, která se vyznačuje velmi úsporným vyjadřováním, inspirací ve středověké i pravoslavné hudbě a ponořením do ticha. A přece z tohoto asketického zvuku, v němž je možné zaslechnout bázeň před Hospodinem, vyrůstá emocionálně silná modlitba založená na textu mnicha Siluána z hory Athos, v níž se mluví o touze po Bohu: „Má duše touží po Pánu a já ho hledám v slzách. Jak bych mohl dělat něco jiného než hledat Tebe, vždyť Ty jsi nejprve hledal a našel mě a dal jsi mi potěšení ze svého svatého Ducha, a má duše se do Tebe zamilovala…“ Kromě orchestrální verze upravil autor Siluánovu píseň pro osm violoncell (2012).

Dmitrij Šostakovič
Komorní symfonie c moll, op. 110a

S nařčením z formalismu měl v sovětském Rusku své zkušenosti také Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906–1975), rodák z Petrohradu, skladatel, klavírista a pedagog. Dobově podbarvené bývají i výklady jeho díla, v němž se často odrážejí dějinné a politické zvraty – a nemusíme hned myslet na Symfonii č. 7 „Leningradskou“. Kořeny Komorní symfonie c moll, op. 110a, sahají k Šostakovičovu osmému smyčcovému kvartetu z roku 1960. Skladatel ho zkomponoval během tří dnů v Drážďanech, kde se podílel na natáčení filmu Fünf Tage – Fünf Nächte jako autor hudby a ve chvílích volna vstřebával atmosféru válkou poničeného města. Osmý kvartet je však považován také za jakési skladatelovo životní účtování, protkané citáty z vlastních skladeb (např. Lady Macbeth Mcenského újezdu, ze symfonií, koncertů) a ze světové hudební literatury (např. Čajkovskij, R. Strauss). Kryptogram DSCH (německy Dmitri Schostakowitsch) celou skladbu otevírá a prostupuje ji, tónina c moll a tempové rozvržení (Largo – Allegro molto – Allegretto – Largo – Largo: 3 × Largo!) jí propůjčují melancholický charakter. Transkripci Smyčcového kvartetu č. 8 do podoby Komorní symfonie vytvořil violista a dirigent Rudolf Barshai, zakladatel Moskevského komorního orchestru.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?