Český spolek pro komorní hudbu • Jiří Vodička

Jiří Vodička patří k nejvýznamnějším českým houslistům. Díky svému mimořádnému talentu už od útlého dětství vítězil v prestižních soutěžích (Mezinárodní Kocianova houslová soutěž v Ústí nad Orlicí, Mezinárodní houslová soutěž Louise Spohra v německém Výmaru, Beethovenův Hradec, Čírenie talentov). První a druhou cenu si také přivezl ze světově proslulé soutěže Young Concert Artists, které probíhala v Lipsku a New Yorku. Ve svých 14 letech získal mimořádnou výjimku ke studiu na vysoké škole. Pod vedením renomovaného profesora Zdeňka Goly uzavřel magisterským titulem své studium na Institutu pro umělecká studia v Ostravě v roce 2007.

Jako sólista pravidelně vystupuje s těmi nejlepšími orchestry u nás i v zahraničí, je zván na nejznámější festivaly klasické hudby, jeho koncerty u nás pravidelně přenáší Česká televize i Český rozhlas. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, obsahující jedny z nejtěžších skladeb pro sólové housle. CD bylo skvěle přijato kritikou u nás i v zahraničí.

Kromě sólového hraní se věnuje i komorní hudbě, v roce 2020 založil Klavírní trio České filharmonie, ve kterém hraje spolu s dalšími dvěma sólisty (Martin Kasík klavír, Václav Petr violoncello). V roce 2021 zvítězili v mezinárodní soutěži Vienna International Music Competition. Jejich videonahrávky získávají pravidelně statisíce zhlédnutí na sociálních sítích.

Od roku 2015 zastává také post koncertního mistra České filharmonie. V roce 2019 obdržel prestižní cenu Prague Classic Awards. Věnuje se i pedagogické činnosti, vyučuje na Pražské konzervatoři a na Ostravské univerzitě. Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1774.

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie.

Wenceslaus Wodiczka (Vodička), Archangelo Corelli a Pietro Antonio Locatelli patřili k předním houslistům-skladatelům své doby. Nebo spíš skladatelům-houslistům? Těžko říct. V každém případě jejich práce prozrazují, že znali technické a výrazové možnosti houslí velice dobře. A jak jinak začít odlehčenou první půli programu než vtipně: koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička zahraje sonátu od svého jmenovce!

Wenceslaus Wodiczka (cca 1715–1774) bývá považován za dosud plně nedoceněného, a přesto zajímavého skladatele z období na přelomu baroka a raného klasicismu. Narodil se pravděpodobně v Čechách, ale už roku 1732 se stal houslistou v kapele bavorského kurfiřta Karla Albrechta v Mnichově. Pobýval v Paříži, snad také v Londýně a od roku 1745 opět v Mnichově, kde nakonec získal postavení koncertního mistra dvorní kapely a titul dvorního rady. Kromě povinností plynoucích z těchto postů vyučoval hru na housle v jezuitském ústavu Seminarium Gregorianum a předpokládá se, že právě on kolem roku 1757 vydal v Amsterdamu učebnici houslové hry jako vůbec první český autor zabývající se na vysoké úrovni houslovou pedagogikou. Uměnímilovná Vodičkova rodina (jeho manželkou byla pěvkyně Marie Johanna Brentani) se stýkala s rodinou Leopolda Mozarta. Cyklus šesti sonát pro housle a cembalo op. 1, dedikovaný kurfiřtu Karlu Albrechtovi, vyšel poprvé v Paříži roku 1739 jako Sei sonate a violino solo e basso, tedy s číslovaným basem. Závěrečná Sonáta F dur č. 6 nezapře, že je dílem mladého skladatele, plného tvůrčí energie, a špičkového sólisty v jedné osobě.

Minimálně o dvě generace starší Archangelo Corelli (1653–1713) bývá spojován zejména s rozvojem barokního concerta grossa a techniky houslové hry. Pocházel z Fusignana v dnešní italské provincii Ravenna, proslavil se v Paříži, cestoval. Nakonec zakotvil v Římě pod ochranou významných mecenášů z řad šlechty a církevní hierarchie, takže navzdory svému původu zemřel jako vážený a bohatý muž. K jeho podporovatelům náležela například bývalá švédská královna Kristina (ano, právě ta, která si objednala loupež kulturních památek v Čechách koncem třicetileté války) nebo kardinál Pietro Ottoboni, v jehož paláci se konaly slavné koncerty do značné míry organizované a formované právě Corellim. Se službou u Ottoboniho jsou spjaty i Concerti grossi, op. 6, které Corelli zkomponoval asi v 80. letech 17. století a koncem svého života je připravil k vydání. Jedná se o typickou barokní koncertantní formu, kde je orchestr rozdělen na tzv. concertino (skupinu sólistů) a ripieno (tutti) a tyto soubory spolu komunikují. Opus 6 zahrnuje dvanáct koncertů, z nichž nejznámější je osmý, nazývaný Vánoční koncert, nicméně také Concerto grosso D dur č. 4 se hraje poměrně často. Celá sbírka vyšla posmrtně roku 1714 v Amsterdamu.

Jedním z Corelliho následovníků byl Pietro Antonio Locatelli (1695–1764), označovaný za Paganiniho 18. století. Narodil se v Bergamu v severní Itálii a jeho výjimečné hudební nadání ho brzy zavedlo na koncertní pódia. Někdy se uvádí, že u Corelliho studoval, to však není jisté; stylově je bližší Vivaldimu. Také Locatelli v době svého římského působení sloužil různým mecenášům včetně kardinála Ottoboniho. Ve 20. letech 18. století již podnikal koncertní cesty po Itálii a Německu a v roce 1729 se přestěhoval do Amsterdamu, vyhlášeného centra knihtisku a nototisku, kde zůstal až do smrti. Osvědčil se jako praktický obchodník, skladatel, houslový virtuos i pedagog, znalec knih a intelektuál. Soubor dvanácti koncertů pro housle a orchestr L’arte del violino, op. 3 (1733) náleží k jeho nejznámějším skladbám. V závěrečném Koncertu pro housle a orchestr D dur stejně jako v předcházejících jedenácti částech Locatelli na třívětém schématu (Allegro – Largo – Allegro) představil housle zejména ve vysokém rejstříku a v tzv. capprici nechal sólistu zazářit: tyto vysoce virtuózní, technicky obtížné pasáže ve vnějších větách, svým způsobem kadence, patřily podle Locatelliho současníků k dosud nejobtížnější houslové literatuře. Ne nadarmo sám autor k prvnímu cappriciu dvanáctého koncertu připsal Il Laberinto armonico, facilus aditus, difficilis exitus (Harmonický labyrint, snadné vstoupit, ale nesnadné odejít).

Druhá část programu jako by s barokními skladbami vědomě kontrastovala: brilantního Locatelliho střídá minimalismus estonského skladatele Arvo Pärta (nar. 1935), který nic nestaví na odiv, neopájí se tóny, zato se zajímá o existenciální otázky, respektive o duchovní rozměr lidského života. Tímto zaměřením, ale také experimentováním se skladebnými technikami 20. století Pärt nezapadal do vytčených kolejí socialistického realismu a pod tlakem vlády v roce 1980 Sovětský svaz opustil. Přes Vídeň odcestoval do Německa, kde působil víc jak čtvrt století. Do vlasti se vrátil až v roce 2008. Silouan’s Song (Siluánova píseň) z roku 1991 pro smyčcový orchestr je typickým příkladem Pärtovy svébytné techniky tintinnabuli, která se vyznačuje velmi úsporným vyjadřováním, inspirací ve středověké i pravoslavné hudbě a ponořením do ticha. A přece z tohoto asketického zvuku, v němž je možné zaslechnout bázeň před Hospodinem, vyrůstá emocionálně silná modlitba založená na textu mnicha Siluána z hory Athos, v níž se mluví o touze po Bohu: „Má duše touží po Pánu a já ho hledám v slzách. Jak bych mohl dělat něco jiného než hledat Tebe, vždyť Ty jsi nejprve hledal a našel mě a dal jsi mi potěšení ze svého svatého Ducha, a má duše se do Tebe zamilovala…“ Kromě orchestrální verze upravil autor Siluánovu píseň pro osm violoncell (2012).

S nařčením z formalismu měl v sovětském Rusku své zkušenosti také Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906–1975), rodák z Petrohradu, skladatel, klavírista a pedagog. Dobově podbarvené bývají i výklady jeho díla, v němž se často odrážejí dějinné a politické zvraty – a nemusíme hned myslet na Symfonii č. 7 „Leningradskou“. Kořeny Komorní symfonie c moll, op. 110a, sahají k Šostakovičovu osmému smyčcovému kvartetu z roku 1960. Skladatel ho zkomponoval během tří dnů v Drážďanech, kde se podílel na natáčení filmu Fünf Tage – Fünf Nächte jako autor hudby a ve chvílích volna vstřebával atmosféru válkou poničeného města. Osmý kvartet je však považován také za jakési skladatelovo životní účtování, protkané citáty z vlastních skladeb (např. Lady Macbeth Mcenského újezdu, ze symfonií, koncertů) a ze světové hudební literatury (např. Čajkovskij, R. Strauss). Kryptogram DSCH (německy Dmitri Schostakowitsch) celou skladbu otevírá a prostupuje ji, tónina c moll a tempové rozvržení (Largo – Allegro molto – Allegretto – Largo – Largo: 3 × Largo!) jí propůjčují melancholický charakter. Transkripci Smyčcového kvartetu č. 8 do podoby Komorní symfonie vytvořil violista a dirigent Rudolf Barshai, zakladatel Moskevského komorního orchestru.