Český spolek pro komorní hudbu • Smetanovo trio

Smetanovo trio založené v roce 1934 legendárním českým klavíristou Josefem Páleníčkem, patří k nejprestižnějším českým souborům současnosti. Současní členové – všichni významní čeští sólisté – ve své interpretaci navazují na ideál, který vytvořili jeho předchůdci, a dokazují, že základním předpokladem úspěchu každého kvalitního tria je dokonalá sólistická vybavenost hráčů. Na žádost pořadatelů čas od času kombinují svá triová vystoupení se sólovými skladbami tak, jak to odpovídá původní slavné tradici této komorní formace.

Cesta Smetanova tria je v poslední době lemována mimořádnými mezinárodními úspěchy. Soubor je pravidelným hostem významných pódií doma (Pražské jaro, Janáčkův máj, Malostranské komorní slavnosti ad.) i v zahraničí (Evropa, Asie, Severní i Jižní Amerika, Afrika). Spolupracuje s předními dirigenty i orchestry (Bamberští symfonikové, Orchestra della Svizzera italiana Lugano, Orchestre National des Pays de la Loire nebo Orquestra Sinfonica Brasileira).

Smetanovo trio realizovalo celou řadu nahrávek repertoáru od konce 18. do poloviny 20. století, a to u domácích a zahraničních společností. Pravidelná spolupráce s firmou Supraphon (od roku 2000) přinesla již celou řadu prestižních ocenění u nás i v zahraničí (Diapason d’Or, cena časopisu Le Monde de musique; nahrávky měsíce – BBC Music Magazine ad.). Kritika v této souvislosti dokonce mluví o “krevní spřízněnosti tří umělců”. Snad nejvyššího ocenění se zatím dostalo souborné nahrávce klavírních trií Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů (BBC Music Magazine Award za rok 2007 a 2017).

V roce 2020 přes nepřízeň pandemické situace Smetanovo trio natočilo 2CD k výročí Ludwiga van Beethovena, které okamžitě přitáhlo pozornost domácích i světových médií. Po nucené covidové pauze, kdy soubor natočil či přímo odvysílal celou řadu streamovaných on line přenosů, se Smetanovo trio opět rozjíždí na česká i zahraniční pódia; od začátku sezony 2021/2022 vystoupilo na celé řadě koncertů a festivalů, mj. Terras sem sombra v Portugalsku, Lípa Musica, Prague Proms v Čechách nebo Wigmore Hall v Londýně.

Klavíristka Jitka Čechová vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři a na HAMU v Praze. Získala titul laureáta v řadě mezinárodních soutěží. Jako sólistka je velmi vysoko ceněna kritikou v mnoha evropských zemích; jednou z nepostradatelných složek její hudební identity je hudba komorní.

Houslista Jan Talich dokáže ve své bohaté kariéře spojovat na nejvyšší úrovni zkušenosti z několika povolání; působí jako vyhledávaný sólista (laureát mnoha mezinárodních soutěží), komorní hráč (Talichovo kvarteto), dirigent a pedagog po celém světě.

Violoncellista Jan Páleníček, laureát několika mezinárodních soutěží, vystudoval konzervatoř a HAMU v Praze. Jako sólista spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry v mnoha zemích Evropy, Ameriky, Afriky a Asie.

Ludwig van Beethoven (1770–1827) vydal svá první tři tria jako op. 1 teprve poté, co si je ve Vídni „obehrál“, aby se přesvědčil, že se mu povedlo záhy po příchodu do města okouzlit vídeňskou elitu a upozornit na sebe jako skladatel. (Zdaleka to ovšem nebyly jeho první kompozice, kromě jiného předcházely jen z komorní tvorby nejméně tři klavírní kvartety, dvě tria a dechový oktet). Tria začal nejspíše komponovat už v Bonnu a poprvé pak zazněla roku 1795 v paláci knížete Lichnovského, kterému jsou věnována. Kompozice se už velmi vzdálily skladbám spíše zábavného charakteru pro stejné obsazení, jak je psali Haydn nebo Mozart. Všechna tria jsou čtyřvětá na rozdíl od obvyklých dvou nebo tří vět, obtížné jsou party všech hráčů a autor zde usiluje o umělecky závažnou výpověď; zdaleka už se nejedná o ryze intimní díla, jsou to spíše symfonie pro tři nástroje. Především Klavírní trio č. 3 c moll je výrazně novátorské, a traduje se, že se příliš nelíbilo z Londýna právě se navrátivšímu Haydnovi, který se údajně snažil odvrátit Beethovena od jeho vydání tiskem. Přitom šlo o Beethovenovo první mistrovské dílo, navíc v pro něho charakteristické tónině c moll – a časem se z něho stala jedna z nejoblíbenějších skladeb komorního repertoáru. Už tady se rodil turbulentní styl, který je typický pro svět Beethovenovy Patetické sonáty nebo Páté symfonie. Příznačný je hned samotný začátek první věty tria – sedm not, hraných všemi třemi nástroji v unisonu. Druhá část přináší variace, založené na prostém a čistém tématu v hlavní tónině; nápadná je třetí variace se svými akcenty a pizzicaty smyčců, nebo čtvrtá, kde se dostává do popředí sólové violoncello. Třetí větu vystavěl Beethoven jako Menuet, namísto obvyklého Scherza. Je v základní tónině c moll, s triem v C dur. Závěrečné Finale, nadepsané Prestissimo, prozrazuje divokého mladého skladatele a klavírního virtuosa – tempové označení znamená zkrátka asi tolik: hraj co nejrychleji můžeš!

Dmitrij Šostakovič (1906–1975), autor dvou klavírních trií, komponoval své první klavírní trio rovněž jako mladík. Jeho op. 8 s původním názvem „Poème“ je studentskou prací z roku 1923, kdy mu bylo 16 let, a už třetí rok navštěvoval konzervatoř v Petrohradě. Krátce před absolventským koncertem podstoupil operaci lymfatických uzlin, Beethovenovu Valdštejnskou sonátu hrál se zavázaným krkem, a kvůli rekonvalescenci byl poslán na Krym. Tady komponoval Klavírní trio č. 1 c moll, op. 8, a věnoval ho své rané lásce Taťáně Glivenko, s níž se v tu dobu seznámil. V následujícím roce, na jaře 1924, se Šostakovič rozhodl ucházet o přijetí na konzervatoř v Moskvě. Vezl s sebou několik skladeb pro violoncello a zmíněné Klavírní trio, které spolu s ním přednesli houslista Vlasov a cellista Klevensky, a jak psal Šostakovič v dopise matce: „Hráli strašně, ale výsledek byl zcela nečekaný. To jsem si ani nedokázal představit. Komise se shodla na tom, že Trio budou považovat za moji skladbu sonátové formy a budu přijat rovnou do třídy volného komponování.“ Nakonec se do Moskvy nepřestěhoval a pokračoval ve studiu v Petrohradě. Přivydělával si v kině hraním na klavír a dokonce zkoušeli s přáteli hrát k němým filmům zmíněné trio. Publikum prý Šostakovičovy doprovody k filmům nemělo občas vůbec rádo… Přitom má právě tato skladba málem filmové vlastnosti, především výrazné tempové kontrasty a náladové proměny. Trio je jednověté, založené na sonátové formě se dvěma kontrastními tématy a provedením. Už v této studentské práci se objevuje typický pozdější Šostakovič s lyrickými melodiemi, podbarvenými natrpklými harmoniemi, prudkými tempovými protiklady, důraznými rytmy a úspornou texturou. Trio bylo publikováno až po skladatelově smrti. Z neúplně dochovaných materiálů dílo dokončil skladatelův žák Boris Tiščenko; další úpravy později provedl například Leslie Howard.

Antonín Dvořák (1841–1904) svým odkazem nezapře mimořádný vztah ke komorní hudbě – dokládá to nejen čtrnáct smyčcových kvartetů, ale rovněž čtyři klavírní tria, tři kvintety a další skladby. A to nevíme, co všechno Dvořák zničil – přinejmenším to byla už v úvodu tohoto textu zmíněná dvě raná klavírní tria. Klavírní trio č. 3 f moll, op. 65, však patří k vrcholům Dvořákovy komorní tvorby. Vyniká bohatou škálou hudebních myšlenek a jejich prokomponovaností, mistrovskou výstavbou jednotlivých vět a téměř symfonickou a přitom nástrojově vyváženou sazbou. Trio se často pokládá za komorní protějšek Dvořákovy 7. symfonie d moll, která vznikla o dva roky později. Výrazově a náladově se liší od toho, co bylo u Dvořáka obvyklé v jeho předchozím, slovanském tvůrčím období – Trio je vážné, zádumčivé, přemítavé a vzdorné zároveň, a bývá považováno za „nejbrahmsovštější“ ve Dvořákově odkazu. Dvořák měl v té době výrazně nakročeno k mezinárodní kariéře (mj. Londýn, Filharmonická společnost) a zdá se, že se racionálně rozhodl vytvořit dílo, které by vycházelo z nejlepších evropských hudebních tradic a po všech stránkách obstálo na mezinárodní scéně vedle děl Beethovena či Brahmse, podobně jako se o to stejně úspěšně snažil v Sedmé symfonii. Ke svému slovanství se tu Dvořák ale přece jen přihlásil: citací jedné ze svých Písní na slova z Rukopisu královédvorského z roku 1872 (Zezhulice, v první větě). Za bezprostřední podnět ke kompozici Tria bývá považována smrt skladatelovy matky Anny Dvořákové. Skladatel začal komponovat asi měsíc po její smrti, psal od ledna do března 1883; hodně předělával, krátil, upravoval. K premiéře definitivního tvaru došlo 27. října 1883 v Mladé Boleslavi; hráli houslista Ferdinand Lachner, violoncellista Alois Neruda a sám skladatel jako vynikající pianista (nejen violista a houslista!) převzal klavírní part. Ve stejném obsazení zaznělo Trio zanedlouho v Praze a v roce premiéry vyšlo u berlínského nakladatelství Simrock. Internetové stránky věnované skladateli citují dobový názor kritika Eduarda Hanslicka v Neue Freie Presse, 13. února 1884: „Nejcennějším klenotem, který nám přinesla povodeň posledních koncertních týdnů, je bezesporu Dvořákovo nové klavírní trio f moll. Ukazuje nám svého autora na výši jeho dosavadní tvorby. Odhlédneme-li od menších forem, je to především symfonie D dur, smyčcový sextet a nyní trio f moll, co řadí Dvořáka mezi nejlepší moderní mistry.“