Česká filharmonie • Jarní koncert

Jiří Vodička patří k nejvýznamnějším českým houslistům. Díky svému mimořádnému talentu už od útlého dětství vítězil v prestižních soutěžích (Mezinárodní Kocianova houslová soutěž v Ústí nad Orlicí, Mezinárodní houslová soutěž Louise Spohra v německém Výmaru, Beethovenův Hradec, Čírenie talentov). První a druhou cenu si také přivezl ze světově proslulé soutěže Young Concert Artists, které probíhala v Lipsku a New Yorku. Ve svých 14 letech získal mimořádnou výjimku ke studiu na vysoké škole. Pod vedením renomovaného profesora Zdeňka Goly uzavřel magisterským titulem své studium na Institutu pro umělecká studia v Ostravě v roce 2007.

Jako sólista pravidelně vystupuje s těmi nejlepšími orchestry u nás i v zahraničí, je zván na nejznámější festivaly klasické hudby, jeho koncerty u nás pravidelně přenáší Česká televize i Český rozhlas. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, obsahující jedny z nejtěžších skladeb pro sólové housle. CD bylo skvěle přijato kritikou u nás i v zahraničí.

Kromě sólového hraní se věnuje i komorní hudbě, v roce 2020 založil Klavírní trio České filharmonie, ve kterém hraje spolu s dalšími dvěma sólisty (Martin Kasík klavír, Václav Petr violoncello). V roce 2021 zvítězili v mezinárodní soutěži Vienna International Music Competition. Jejich videonahrávky získávají pravidelně statisíce zhlédnutí na sociálních sítích.

Od roku 2015 zastává také post koncertního mistra České filharmonie. V roce 2019 obdržel prestižní cenu Prague Classic Awards. Věnuje se i pedagogické činnosti, vyučuje na Pražské konzervatoři a na Ostravské univerzitě. Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1774.

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.

V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem, v květnu 2019 turné do Číny s Českou filharmonií.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Nástrojový koncert je pro skladatele vždy výzvou. Není-li sám virtuosem na daný nástroj, málokdy se obejde bez nástrojového poradce. Brahmsovi a Dvořákovi byl při komponování jejich houslových koncertů takovým partnerem slavný virtuos Joseph Joachim a ani Petr Iljič Čajkovskij se bez konzultanta neobešel.

Koncert pro housle a orchestr D dur vznikal v březnu 1878 ve švýcarské vesničce Clarens, nedaleko Montereux, s výhledem vrchol Mont Blancu vznášející se v dáli za Ženevským jezerem. Čajkovskij zde pobýval díky své nezištné mecenášce Naděždě von Meck, která jej sem poslala na zotavenou. Skladatel tou dobou procházel jednou z nejtěžších duševních krizí souvisejících s jeho sexuální orientací, která byla tehdy společensky naprosto nepřijatelná. Své nepřiznané homosexualitě se pokusil v červnu 1877 čelit sňatkem se svou žačkou Antoninou Ivanovnou Miljukovovou, ale jejich soužití nemělo dlouhého trvání – manželé se rozešli již po dvou měsících. Čajkovskij vnímal debakl manželského svazku jako osobní selhání a uvítal možnost útěku před příkrým soudem ruské společnosti do dočasného švýcarského „azylu“. Po čase sem za ním přijel i jeho žák Josif Kotek, s nímž ho pojily mimořádné sympatie. Kotek byl ovšem především houslista (v té době studoval v Berlíně u Joachima) a do Clarensu přijel s houslemi. Čajkovskému se takřka okamžitě vrátila dlouho postrádaná duševní pohoda a s ní tvůrčí invence – do měsíce byl s Houslovým koncertem hotov. Dílo poslal Naděždě von Meck a ta mu 29. května 1878 odepsala: „Canzonetta je přímo úžasná. Kolik poezie a touhy je v těch zastřených zvucích, těch tajuplných tónech!“

Přestože Kotek byl účasten celého tvůrčího procesu a uměl sólový part zpaměti, premiéru mu – ze zmíněných společenských ohledů – Čajkovskij nesvěřil. Skladbu věnoval v prvním tištěném vydání Leopoldu Auerovi, jenž byl tehdy v Rusku nejvyšší houslovou autoritou. Ten však chtěl sólový part upravit sám, na což Čajkovskij nepřistoupil. Dílo bylo tedy nakonec premiérováno až za tři roky ve Vídni Adolfem Brodským a místními filharmoniky pod taktovkou Hanse Richtera. Slavný vídeňský kritik, pražský rodák Eduard Hanslick ovšem koncert ztrhal, o poslední větě například napsal, že byla ovlivněna vodkou… Tentokrát se však Hanslick mýlil – Čajkovského skladba se stala jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších houslových koncertů celé hudební historie.

Kompozice je vybudována na typickém třívětém půdorysu nástrojových koncertů rychlá–pomalá–rychlá. První věta, Allegro moderato, je vystavěna na dvou krásných melodických tématech a sólista má možnost předvést svou virtuozitu v úžasné kadenci. Druhá věta, Andante, je prostou lyrickou melodií plnou nostalgie a něhy. (Původně měl koncert jinou druhou větu, tu Čajkovskij později přepracoval do skladby nazvané Vzpomínka na drahé místo.) Její idylický název Canzonetta (písnička) nemůže zastřít, že jde o hlubokou osobní výpověď: teskné téma, jímž sólista odpoví na vlídný orchestrální úvod, je výrazem těžké deprese. Právě Canzonettou se koncert dostal do řady velkých skladeb, jež jsou zrcadlem skladatelova vnitřního života. Třetí věta, Allegro vivacissimo, je vrcholně virtuózním kouskem. Hudba koncertu je lehká a svěží, skladatel používá průzračnou orchestraci s minimálními speciálními efekty. Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur není těžkomyslně komplikovaný – prostě zaujme nádhernými, jímavými melodiemi. A to je pravděpodobně také důvod jeho obrovské popularity.

Svoji poslední symfonii vytvořil Antonín Dvořák v prvním roce svého pobytu ve Spojených státech amerických. Sem ho pozvala zakladatelka newyorské Národní konzervatoře Jeanette Thurber, aby se stal ředitelem nové školy. Původně dvouletá smlouva se prodloužila na tři roky, od podzimu 1892 do roku 1895. New York přijal Dvořáka s oslavami a pozorností, která neopadla po celou dobu jeho působení. Silné dojmy z vřelého přivítání, z nového prostředí, dobré finanční podmínky a ambice prokázat své kvality stály na začátku roku 1893 u zrodu Dvořákova nejpopulárnějšího a světově nejznámějšího díla. Proslulá Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ vznikla v New Yorku mezi 10. lednem a 24. květnem 1893. Dvořák v jednom z dopisů do vlasti napsal: „Zdá se mi, že americká půda na mou mysl blahodárně bude působit a skoro bych řekl, že již v té nové symfonii něco takového uslyšíte.“ Symfonii postavil na zpěvných a přitom jednoduchých tématech, originální rytmice a temperamentu, který je v tomto případě opravdu mimořádný. Zároveň se otevřel novým hudebním vlivům. Zasáhly ho černošské duchovní zpěvy, inspirovala ho poezie vycházející z indiánských legend. Jedním z hlavních zdrojů byla Píseň o Hiawathovi, indiánském náčelníkovi, od Henryho Wadswortha Longfellowa. Dvořák toto významné dílo americké literatury četl již před svým pobytem v Americe v překladu Josefa Václava Sládka. Melodii anglického rohu ve druhé větě prý komponoval s vidinou pohřbu náčelníkovy ženy Minnehahy. Pro New York Herald prohlásil: „Scherzo z mé nové symfonie bylo inspirováno scénou slavnosti, ve které tančí indiáni.“ V závěrečném tématu první věty jasně slyšíme melodii spirituálu „Swing Low, Sweet Chariot“. Prostřednictvím všech těchto prvků se Dvořákovi podařilo vyvolat v Američanech dojem, že dílo je ryze americké. A přece se po premiéře vyjádřil jeden kritik: „Dvořák se nemůže zbavit svého češství, stejně jako se gepard nemůže zbavit svých skvrn.“ Nezbývá, než i s odstupem času souhlasit – české nápěvy a český charakter symfonie nezapře.

Symfonie byla poprvé provedena 26. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall Newyorskou filharmonií pod taktovkou Antona Seidla. Teprve v polovině listopadu, těsně před předáním partitury dirigentovi, připsal Dvořák pod název „Symfonie e moll“ podtitul „Z Nového světa“. Provedení skladby bylo očekáváno s velkým napětím, newyorský tisk již v předstihu přinesl řadu článků a prozradil i notové ukázky. Před veřejnou generální zkouškou, která se konala 15. prosince odpoledne, se navzdory silnému dešti táhla podél Carnegie Hall fronta zájemců o vstupenky. Samotná premiéra se stala vrcholem koncertní sezony. Dvořák to doložil v dopise svému nakladateli Simrockovi: „Milý příteli Simrocku! Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, sál byl obsazen nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se!“

Nebylo pochyb, že se zrodilo dílo, které bude znít po celém světě. Symfonii brzy hrály orchestry v Evropě, Americe i Austrálii. Evropskou premiéru měla Novosvětská 21. června 1894 v Londýně, v Čechách zazněla poprvé 20. července 1894 v Karlových Varech, pražské publikum se symfonie dočkalo 13. října 1894 v Národním divadle, dirigoval sám Dvořák. A když 20. července 1969 stanul Neil Armstrong jako první člověk na Měsíci, měl nahrávku Dvořákovy „Novosvětské“ s sebou!