Česká filharmonie • Jarní koncert

Jiří Vodička, koncertní mistr České filharmonie, sólista a komorní hráč, patří k nejvýznamnějším a nejvyhledávanějším českým houslistům. Už v dětství na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana, Prague Junior Note a Čírenie talentov (Slovensko). V roce 2002 získal první cenu na mezinárodní houslové soutěži Beethovenův Hradec a v témže roce i cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. V roce 2004 si titul absolutního vítěze odnesl také z prestižní mezinárodní houslové soutěže Louise Spohra konané v německém Výmaru. V roce 2008 si přivezl první a druhou cenu ze světově proslulé soutěže Young concert Artist, která probíhala v Lipsku a v New Yorku.

Ve svých 14 letech byl Jiří Vodička mimořádně přijat na vysokou školu - Institut pro umělecká studia v Ostravě, a to do třídy renomovaného pedagoga prof. Zdeňka Goly. V roce 2007 zde uzavřel studium magisterským titulem.

Jiří Vodička pravidelně vystupuje jako sólista s mnoha význačnými českými i zahraničními orchestry, a to např. s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a jinými. Z těch zahraničních jsou to např. Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie. Je dlouholetým sólistou předního čínského orchestru Wuhan Philharmonic Orchestra. Spolupracuje také s významnými dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Jakubem Hrůšou, Tomášem Netopilem a jinými.  
V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, které obsahuje jedny z nejtěžších skladeb pro sólové housle a které bylo pozitivně přijato kritiky u nás i v zahraničí. Mnohé z jeho koncertů byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. 

Jako komorní hráč vystupuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským a Miroslavem Sekerou. V roce 2011 byl pozván slavným houslistou Gidonem Kremerem a společně s mnoha světovými umělci vystoupil na jeho festivalu Kammermusikfest v rakouském Lockenhausu. Bývá pravidelně zván na významné festivaly – například Pražské jaro, Janáčkův Máj, Hohenloher Kultursommer, Choriner Musiksommer a jiné. Od roku 2012 je členem Smetanova tria, se kterým natočil dvě CD pro Supraphon. 

V roce 2015 se stal koncertním mistrem České filharmonie. Je pedagogem na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě.

Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1767.  

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.
V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem, v květnu 2019 turné do Číny s Českou filharmonií.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Nástrojový koncert je pro skladatele vždy výzvou. Není-li sám virtuosem na daný nástroj, málokdy se obejde bez nástrojového poradce. Brahmsovi a Dvořákovi byl při komponování jejich houslových koncertů takovým partnerem slavný virtuos Joseph Joachim a ani Petr Iljič Čajkovskij se bez konzultanta neobešel.

Koncert pro housle a orchestr D dur vznikal v březnu 1878 ve švýcarské vesničce Clarens, nedaleko Montereux, s výhledem vrchol Mont Blancu vznášející se v dáli za Ženevským jezerem. Čajkovskij zde pobýval díky své nezištné mecenášce Naděždě von Meck, která jej sem poslala na zotavenou. Skladatel tou dobou procházel jednou z nejtěžších duševních krizí souvisejících s jeho sexuální orientací, která byla tehdy společensky naprosto nepřijatelná. Své nepřiznané homosexualitě se pokusil v červnu 1877 čelit sňatkem se svou žačkou Antoninou Ivanovnou Miljukovovou, ale jejich soužití nemělo dlouhého trvání – manželé se rozešli již po dvou měsících. Čajkovskij vnímal debakl manželského svazku jako osobní selhání a uvítal možnost útěku před příkrým soudem ruské společnosti do dočasného švýcarského „azylu“. Po čase sem za ním přijel i jeho žák Josif Kotek, s nímž ho pojily mimořádné sympatie. Kotek byl ovšem především houslista (v té době studoval v Berlíně u Joachima) a do Clarensu přijel s houslemi. Čajkovskému se takřka okamžitě vrátila dlouho postrádaná duševní pohoda a s ní tvůrčí invence – do měsíce byl s Houslovým koncertem hotov. Dílo poslal Naděždě von Meck a ta mu 29. května 1878 odepsala: „Canzonetta je přímo úžasná. Kolik poezie a touhy je v těch zastřených zvucích, těch tajuplných tónech!“

Přestože Kotek byl účasten celého tvůrčího procesu a uměl sólový part zpaměti, premiéru mu – ze zmíněných společenských ohledů – Čajkovskij nesvěřil. Skladbu věnoval v prvním tištěném vydání Leopoldu Auerovi, jenž byl tehdy v Rusku nejvyšší houslovou autoritou. Ten však chtěl sólový part upravit sám, na což Čajkovskij nepřistoupil. Dílo bylo tedy nakonec premiérováno až za tři roky ve Vídni Adolfem Brodským a místními filharmoniky pod taktovkou Hanse Richtera. Slavný vídeňský kritik, pražský rodák Eduard Hanslick ovšem koncert ztrhal, o poslední větě například napsal, že byla ovlivněna vodkou… Tentokrát se však Hanslick mýlil – Čajkovského skladba se stala jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších houslových koncertů celé hudební historie.

Kompozice je vybudována na typickém třívětém půdorysu nástrojových koncertů rychlá–pomalá–rychlá. První věta, Allegro moderato, je vystavěna na dvou krásných melodických tématech a sólista má možnost předvést svou virtuozitu v úžasné kadenci. Druhá věta, Andante, je prostou lyrickou melodií plnou nostalgie a něhy. (Původně měl koncert jinou druhou větu, tu Čajkovskij později přepracoval do skladby nazvané Vzpomínka na drahé místo.) Její idylický název Canzonetta (písnička) nemůže zastřít, že jde o hlubokou osobní výpověď: teskné téma, jímž sólista odpoví na vlídný orchestrální úvod, je výrazem těžké deprese. Právě Canzonettou se koncert dostal do řady velkých skladeb, jež jsou zrcadlem skladatelova vnitřního života. Třetí věta, Allegro vivacissimo, je vrcholně virtuózním kouskem. Hudba koncertu je lehká a svěží, skladatel používá průzračnou orchestraci s minimálními speciálními efekty. Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur není těžkomyslně komplikovaný – prostě zaujme nádhernými, jímavými melodiemi. A to je pravděpodobně také důvod jeho obrovské popularity.

Prestižní pozvání do New Yorku nespadlo z nebe. Ve Spojených státech se Dvořákova hudba hrála již řadu let, z amerických novin se čtenáři dovídali o mistrových evropských úspěších skladatelských i dirigentských. Ale především byl Dvořák pro Ameriku ikonou národního skladatele. „Amerikáni očekávají veliké věci ode mne a hlavní je, abych prý jim ukázal cestu do zaslíbené země a říše nového samostatného umění, zkrátka vytvořit muziku národní!! […] Je to zajisté stejně veliký jako krásný úkol pro mne a doufám, že pomocí Boží se mně to poštěstí. Materiálu je zde dost a dost,“ psal skladatel po příjezdu do Ameriky příteli Josefu Hlávkovi. S hudebním materiálem se Dvořák skutečně seznamoval s velkým zájmem, prozradil to i v rozhovoru pro New York Herald: „Od chvíle, co žiji v této zemi, zajímám se hluboce o lidovou hudbu černochů a indiánů […] a mým úmyslem je učiniti, co bude v mých silách, abych upoutal pozornost k tomuto skvělému pokladu melodií, který máte.“ Melodie však Dvořák nepřejímal. Tvořil své vlastní, využívaje při tom celé řady charakteristických rysů lidových písní, které si spojoval s americkou folklorní substancí. Motivy k nové Symfonii e moll, op. 95, „Z Nového světa“ se navíc nezrodily hned v té podobě, jak je známe nyní. Dokumentují to skladatelovy skicáře, ve kterých jsou dnes již slavná témata zapsána ještě s mnoha odchylkami od finální verze. Je zřejmé, že v průběhu kompozičního procesu Dvořák stále prohluboval onen „americký duch“, který chtěl do své hudby vtělit: přidával synkopy, včetně speciality zvané „schotch snap“, zvýrazňoval pentatoniku a podobně. Rozhodně však v nové symfonii neusiloval o to, aby se od jeho předchozích symfonií odlišovala ve všem. V době dokončování partitury se o tom sám zmínil v dopise příteli Göblovi: „Nyní právě dodělávám novou Sinfonii E moll která se bude nápadně lišit od mých předešlých, a sice nejvíce v melodických harmon. i rhytm. obratech – jenom instrumentace ta se nezměnila v tom asi již dále pokračovat nebudu a také nechci, a vím proč.“

O bouřlivém přijetí díla při jeho slavné premiéře v newyorské Carnegie Hall v prosinci 1893 (Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl) referoval skladatel i svému nakladateli Fritzi Simrockovi do Berlína: „Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, hala byla obsazena nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král!? à la Mascagni ve Vídni (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se.“ Název „Z Nového světa“ („From the new world“) skladatel připsal na titulní stranu partitury až několik měsíců po dokončení díla; přesně v den, kdy předával partituru dirigentovi k nastudování. Název tohoto prvního díla, které napsal v Americe, zavdal příčinu k celé řadě úvah v novinových článcích. Když si je skladatel pročítal, poznamenal prý s úsměvem: „Tak se zdá, že jsem jim trochu popletl rozumy.“