Česká filharmonie • Novoroční odpolední koncert

Hornista a dirigent Radek Baborák patří mezi nejvýraznější osobnosti mezinárodní klasické hudební scény. Od svého sólového debutu v roce 1989 spolupracuje se světovými orchestry, významnými sólisty a soubory, špičkovými dirigenty. Po mnohaletém působení na postu sólohornisty (Berlínská filharmonie, Mnichovská filharmonie, Česká filharmonie) a obohacen řadou zkušeností na poli komorní hudby (Afflatus Quintet) i uměleckým vedením souborů (Baborák Ensemble — Orquestrina, Czech Horn Chorus) se od roku 2008 začal paralelně věnovat kariéře dirigenta. Tím navazuje na tradici dirigujících instrumentalistů, kteří se rozhodli realizovat své umělecké představy a sny ve vlastním dirigentském nastudování. Baborákovým mentorem a vzorem je v tomto především maestro Daniel Barenboim, jemuž asistoval u West-Eastern Divan Orchestra. Pod jeho taktovkou Baborák sólově vystupuje, participuje i na komorních projektech Boulez Ensemble a působí jako profesor na Barenboim-Said Akademii v Berlíně.

Iniciačním impulzem pro vykročení k dirigentskému pultu bylo vyzvání hudebníků Mito Chamber Orchestra, aby zastoupil jejich indisponovaného šéfdirigenta, maestra Seiji Ozawu na evropském turné orchestru v roce 2008. Baborák se stal Ozawovým žákem a jejich spolupráce vyvrcholila při jubilejním, stém koncertu MCO, při kterém zazněla Beethovenova devátá symfonie — první dvě věty dirigoval Radek Baborák, třetí a finální Seiji Ozawa.

V roce 2011 inicioval založení festivalového orchestru Česká sinfonietta, jehož je šéfdirigentem, a od roku 2013 je i uměleckým vedoucím Pražských komorních sólistů. Od sezóny 2017 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra. Repertoár Radka Baboráka zahrnuje skladby barokní, klasicistní, romantické i díla skladatelů 20. a 21. století (Na'ama Tamir Kaplan, Toshio Hosokawa, John Adams, Esa-Pekka Salonen, Antti Sakari Saario). Ve světových premiérách uvedl kromě svých kompozic i skladby dalších českých soudobých autorů (Jean-Gaspard Páleníček, Lukáš Hurník, Aleš Březina). Od roku 2021 je šéfdirigentem Západočeského symfonického orchestru.

Manfred Honeck si za poslední čtvrtstoletí vybudoval pozici jednoho z předních světových dirigentů, ceněného pro osobitost interpretace a hudební úpravy repertoáru širokého spektra. Jako hudební ředitel Pittsburského symfonického orchestru se již patnáctým rokem úspěšně podílí na budování prestiže tohoto orchestru doma i v zahraničí; orchestr mj. získal pod jeho vedením – kromě řady nominací – v roce 2018 cenu Grammy za nejlepší orchestrální výkon.

Jako rodilý Rakušan získal své hudební vzdělání na Vídeňské hudební akademii. Ve violové sekci Vídeňských filharmoniků a orchestru Vídeňské státní opery poté sbíral cenné zkušenosti, které se později promítly i do jeho osobité dirigentské interpretace. Svou kariéru dirigenta začal jako asistent Claudia Abbada, načež získal angažmá v curyšském Opernhausu, během něhož mu také byla udělena prestižní European Conductor’s Award. Působil v Symfonickém orchestru lipského rozhlasu MDR a Filharmonii Oslo; post hudebního ředitele zastával v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu ve Stockholmu a ve Státní opeře ve Stuttgartu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s předními světovými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Orchestr lipského Gewandhausu, drážďanská Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia v Římě a pravidelně hostuje u všech nejvýznamnějších amerických orchestrů. Řadu let byl také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a dodnes s tímto orchestrem pravidelně vystupuje.

Profiluje se též jako operní dirigent. Během čtyř sezon ve funkci hudebního ředitele Státní opery ve Stuttgartu řídil premiéry oper Berlioze, Mozarta, Poulenca, Strausse, Verdiho a Wagnera. Jako host se objevil ve významných operních domech, jako jsou drážďanská Semperova opera, Královská opera v Kodani, Komická opera v Berlíně, bruselská Théâtre de la Monnaie a také na Salzburském festivalu. Letos na podzim debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde dirigoval nové nastudování Mozartova Idomenea.

Manfred Honeck je držitelem čestných doktorátů od několika severoamerických univerzit a od rakouského prezidenta získal čestný profesorský titul. Mezinárodní porota mu v roce 2018 v rámci Classical Music Awards udělila cenu „Umělec roku“.

Když se na podzim roku 1844 poprvé představil vídeňské veřejnosti devatenáctiletý Johann Strauss mladší (1825–1899), stalo se jeho vystoupení senzací. Nejstarší syn slavného kapelníka Johanna Strausse se uvedl v Dommayerově kasinu jako houslista, skladatel a dirigent vlastního orchestru. Sál pro 600 posluchačů tehdy praskal ve švech v očekávání, dostojí-li syn kvalitám svého otce, nebo si utrhne ostudu. Mladičký Schani si ale publikum během několika minut omotal kolem prstu, a nakonec ho noví fanoušci za frenetického potlesku odnášeli na ramenou. Radost neměl z tohoto úspěchu snad jen skladatelův otec, který se s hudební dráhou svého syna dlouho nemohl smířit – jednak z něj chtěl mít stůj co stůj seriózního bankovního úředníka, jednak ho vnímal jako konkurenta. Johann číslo dvě se později skutečně stal Johannem číslo jedna a miláčkem Vídně, napsal více než 400 instrumentálních skladeb, 16 operet a jednu operu. Dodnes je právem považován za krále valčíku a také za jednoho z hlavních představitelů zlaté éry vídeňské operety.

K jejím vrcholným dílům bezesporu patří situačně komediální příběh Netopýr. Straussova v pořadí třetí opereta vznikla během pouhých šesti týdnů roku 1874, libreto napsal podle úspěšné francouzské komedie Le Réveillon kapelník Divadla na Vídeňce Richard Genée. Skladatele nadchl příběh zejména tím, že vypráví v roztomilé nadsázce o lidech tehdejší současnosti: manželka svádí v přestrojení na maškarním plese svého manžela, její bývalý milenec se ocitá ve vězení (zcela nevhodně oděn do županu jejího manžela), služebná Adéla se na plese vydává za herečku a blýskne se v posměšné árii Mein Herr Marquis (Můj pane markýzi)… Frivolnost, škádlení a narážky vyvolaly sice ve vídeňském publiku nejprve rozpaky, takže operetu proslavila teprve berlínská premiéra téhož roku, vzápětí se ale Vídeň k Netopýrovi pokorně vrátila a dílo poté uvedla snad všechna světová divadla. Traduje se, že ve Vídni si žádné představení Netopýra nenechal ujít Straussův přítel a obdivovatel Johannes Brahms. V Praze zazněla opereta poprvé v českém jazyce v září roku 1875 v dnes již neexistující Aréně na hradbách (stávala v místě dnešního Národního muzea), pražské Národní divadlo ji zařadilo do repertoáru v roce 1888.

Opereta Vídeňská krev nese název podle Straussova slavného valčíku. Skladatel už k ní hudbu nenapsal, z již existujících děl ji poskládal dirigent Adolf Müller. Premiéra se uskutečnila po Straussově smrti 26. října roku 1899, svůj úspěch datuje od roku 1905, kdy ji uvedlo Divadlo na Vídeňce. Příběh zasazený do období vídeňského kongresu je opět plný vtipných záměn a nedorozumění, k nejslavnějším částem operety patří árie hraběnky Gabriele Grüss dich Gott, du liebes Nesterl! (Buď pozdraveno, milé hnízdečko).

Z bohatství Straussových instrumentálních děl zazní na dnešním koncertě elegantní valčík Hlasy jara, op. 410, part obligátního sopránu napsal autor pro slavnou pěvkyni vídeňského Dvorního divadla Biancu Bianchi, klavírní verzi věnoval skladateli, profesorovi vídeňské konzervatoře Alfredu Grünfeldovi (1852–1924), mimochodem absolventovi Pražské konzervatoře. Tři Straussovy polky, Za hromu a blesku, op. 324, V Krapfenwaldu, op. 336, a Na lovu, op. 373, jsou výtečnou ukázkou skladatelovy efektní práce s barvami a zvuky, ať už jde o použití perkusí, vyjádření ptačího zpěvu, či dokonce výstřel z lovecké pušky.

Josef Strauss (1827–1870), mladší bratr Johanna Strausse „druhého“ byl sice profesí projektantem, avšak ani v jeho případě nebyla o hudební nadání nouze. Poté, co musel starší bratr zvolnit kvůli fyzickému vyčerpání, nastoupil Josef dočasně jako kapelník jeho orchestru a během krátké kariéry, již tragicky ukončil kolaps při jednom z koncertů, napsal téměř 300 skladeb. Polku-mazurku Vážka inspiroval pobyt u Travenského jezera (Traunsee), hudební žert Drbny odkazuje na prostředí tanečních spolků a zábav.

Hudbu Straussovy dynastie ctila celá řada osobností včetně německého skladatele Richarda Strausse (1864–1949), který vzdal hold vídeňskému valčíku v opeře Růžový kavalír. Instrumentační mistrovství a melodickou nápaditost tohoto autora zastoupí na dnešním koncertě snové intermezzo Měsíční hudba z finální scény jeho poslední dokončené opery Capriccio (1941–1942), a to v úpravě klavíristy a skladatele Tomáše Illeho pro lesní roh a smyčcový orchestr.

Zájem o operetní žánr vzbudil ve Vídni 19. století také úspěch pařížských děl Jacqua Offenbacha, byl to ale rodák ze Splitu Franz von Suppé (1819–1895), celým jménem Francesco Ezechiele Ermenegildo de Suppe, kdo na Offenbacha navázal a začal psát operety na německé texty. V okamžiku, kdy vstoupil do těchto vod, byl již úspěšným tvůrcem hudby pro divadlo a zejména dirigentem. V roce 1846 na sebe poprvé výrazněji upozornil jako skladatel operetou Básník a Farmář, jejíž předehra s výrazným violoncellovým sólem se stala oblíbeným koncertním kusem. Tato melodie se považuje za možnou inspiraci americké lidové písně I’ve Been Working on the Railroad.

Jedním z nejvýznamnějších představitelů následujícího období vídeňské operety byl Franz Lehár (1870–1948). Skladatel s rodinnými vazbami k moravskému a maďarskému prostředí vystudoval Pražskou konzervatoř, kde se od svých dvanácti let vzdělával ve hře na housle u Antonína Bennewitze, v teorii u Josefa Förstera (otce Josefa Bohuslava Förstera), kompozici studoval u Antonína Dvořáka a soukromě docházel na lekce ke Zdeňku Fibichovi. Školu absolvoval roku 1888 v Rudolfinu Houslovým koncertem č. 2 d moll, op. 44, Maxe Brucha, směr jeho kariéře udala legendární Dvořákova věta „housle pověste na hřebík a věnujte se raději komponování,“ jakož i Brahmsova podpora. Na svůj nástroj ale Lehár nezapomněl a rád vkládal do skladeb houslová sóla. V roce 1902 přijal místo dirigenta v historickém Vídeňském divadle, o tři roky později stvořil v díle Veselá vdova moderní podobu operety, v níž nesmí chybět zejména něžný valčík. Od té doby vzniklo mnoho variací na příběh neustále se svářící zamilované dvojice, jež si vzájemné city vyjeví až v závěru. Slavnou píseň o lesní víle Vilje (Es lebt eine Vilja) přednáší ve 2. dějství hlavní hrdinka, „veselá vdova“ Hanna Glawari z fiktivní země Pontevedro.

Poslední Lehárova opereta Giuditta vznikla v roce 1934. Dílo bez happy-endu o temperamentní ženě, která touží po velké lásce, ale sama jí není schopna, jako by bylo jemnějším odstínem Bizetovy Carmen… Při premiéře ve vídeňské Státní opeře zpívali hlavní role česká pěvkyně Jarmila Novotná a významný lehárovský interpret Richard Tauber, představení přenášelo 120 rozhlasových stanic celé Evropy. Giudittina árie Meine Lippen, sie küssen so heiss (Mé rty líbají tak vroucně) se řadí k nejpopulárnějším melodiím tohoto díla. Obraz skladatele doplní valčík Zlato a stříbro, jenž Lehár napsal v roce1902 pro stejnojmenný ples kněžny a mecenášky Pauliny Metternichové, velké propagátorky díla Richarda Wagnera a Bedřicha Smetany.