Česká filharmonie • Franz Welser-Möst

Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil se světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony, Symphony of Florida, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu nebo finský orchestr Lappeenranta City Orchestra. Vystupuje též s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal pro švýcarské vydavatelství Onyx CD s Houslovým koncertem a dalšími Dvořákovými skladbami s klavíristou Lukášem Klánským a s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

V roce 2021 mu byla na Open Air koncertu České filharmonie udělena Cena Jiřího Bělohlávka.

FRANZ WELSER-MÖST
dirigent

Jako hudební ředitel formuje Franz Welser-Möst již 18 let nezaměnitelnou zvukovou kulturu Clevelandského orchestru. Pod jeho vedením byly výkony orchestru opakovaně chváleny mezinárodní hudební kritikou. Díky výjimečné inovativní dramaturgii jsou koncerty Clevelandského orchestru zajímavé i pro mladou generaci – publikum je z 20 % složeno z posluchačů mladších 25let! V clevelandské Severance Hall se díky Franzi Welser-Möstovi konalo mnoho světových premiér a operních produkcí. Kromě koncertních vystoupení ve Spojených státech amerických, Evropě a Číně je Franz Welser-Möst s Clevelandským orchestrem pravidelným hostem všech významných mezinárodních hudebních festivalů.

Jako hostující dirigent má Welser-Möst obzvláště úzký a produktivní vztah s Vídeňskou filharmonií. Dvakrát ji dirigoval při oblíbených Novoročních koncertech, pravidelně na koncertech ve vídeňském Musikvereinu i na turné po světě, například v Japonsku, Číně, Austrálii a Spojených státech amerických. S Vídeňskou filharmonií vystoupil také na pamětních koncertech v Sarajevu a ve Versailles.

Franz Welser-Möst pravidelně vystupuje na Salcburském festivalu, kde například uvedl Rusalku, Růžového kavalíra a Fidelia. V létě 2016 zde měl triumfální úspěch s novou produkcí opery Richarda Strausse Die Liebe der Danae a v roce 2017 s operou Lear Ariberta Reimanna.V roce 2018 zde dirigoval Salome Richarda Strausse a vzhledem k obrovskému úspěchu této operní produkce se s ní navrací i v roce 2019, podobně jako tomu bylo v roce 2014 s Růžovým kavalírem.

Franz Welser-Möst obdržel řadu významných ocenění. Je čestným členem Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni, nositelem ocenění Vídeňské filharmonie, Kilenyiho medaile Brucknerovy americké společnosti a zlaté medaile Kennedyho centra umění.

V jeho rozsáhlé diskografii bylo mnoho CD a DVD oceněno významnými mezinárodními cenami. V nejnovějších nahrávkách s Clevelandským orchestrem se věnoval symfoniím Johannese Brahmse a Antona Brucknera. Jeho salcburské operní inscenace, včetně Růžového kavalíra, který získal řadu mezinárodních cen, byly vydány na DVD labelu Unitel.

Pět koncertů pro housle a orchestr představuje v tvorbě Wolfganga Amadea Mozarta kompaktní skupinu skladeb, které všechny vznikly během roku 1775 (K 207, 211, 216, 218 a 219). Devatenáctiletý Mozart tehdy hrál v kapele salcburského arcibiskupa a zastával post druhého koncertního mistra, a tak je možné, že koncerty napsal sám pro sebe a jako sólista je poprvé provedl. Houslím opravdu rozuměl, veden už od dětství svým otcem Leopoldem, který tento nástroj ovládal a v roce 1756 dokonce vydal významné didaktické pojednání o základech hry na housle – Versuch einer gründlichen Violinschule. Mladý Mozart se postupně seznamoval s houslovou literaturou, zvlášť s italskými mistry, jako byli Giuseppe Tartini a Pietro Locatelli. Italskou hudbu poznal také za svých cest do Itálie, kdy slyšel jednoho z nejlepších houslových virtuosů té doby Pietra Nardiniho, zažil společné houslové muzicírování s jeho mladým žákem Thomasem Linleyem a takříkajíc nasával atmosféru: „Nad námi bydlí houslista, pod námi druhý, vedle nás učitel zpěvu, který dává hodiny, v posledním pokoji naproti nám bydlí hobojista. To se to vesele komponuje!“ (dopis z Milána sestře Nannerl, 1771). Další dojmy mu poskytly cesty po západní Evropě a Německu.

Z tohoto podhoubí vyrostl i Mozartův Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur (K 219), nazývaný „Turecký“. Třívětá kompozice zachovává půdorys klasicistního koncertu rychle-pomalu-rychle, ale projevuje se v ní i autorova tvůrčí originalita a fantazie – například hned v první větě, v níž po úvodním Allegru nastoupí kratičké, ale vroucné sólo houslí (Adagio). Nejznámějším ozvláštňujícím prvkem celé skladby je však „turecké“ téma v triu poslední věty, kdy se změní metrum i tónina a v kontrastu k ladnému menuetu sem vtrhne hudba inspirovaná janičářskými kapelami. Jejich exotický ráz Mozart napodobil výrazným rytmem, chromatickými běhy a hrou col legno (dřevěnou částí smyčce) ve violoncellech a basech. Šlo o tehdy módní prvek, určitě ne o připomínku agrese z Jihu či Východu, který s oblibou uplatňovali i jiní skladatelé a který tak dobře známe z Mozartova Únosu ze serailu nebo z jeho Klavírní sonáty A dur (K 331) se slavným pochodem „alla Turca“. Orchestr volil průzračný, zvlášť ve srovnání s obsazením následující Brucknerovy symfonie.

Někdy se s nadsázkou říká, že v symfonické tvorbě jako takové hraje důležitou roli číslo devět. Ludwig van Beethoven, Antonín Dvořák, Gustav Mahler nebo Anton Bruckner, ti všichni napsali devět symfonií; pokud začali komponovat desátou, zůstala nedokončena nebo jen ve skicách. Bruckner ovšem nedopsal ani „Devátou“ a její finální čtvrtá věta existuje pouze ve fragmentech (WAB 143), které se odborníci pokoušejí čas od času rekonstruovat. Kromě toho vytvořil další symfonie nečíslované. Úvaha o devátých symfoniích jako o magickém nebo fatálním tvůrčím bodu tedy patří spíš do konspiračních teorií, podstatnější je skutečnost, že v určité životní fázi autoři pociťují potřebu shrnout to podstatné ze svých myšlenek a vyslovit se k nejzávažnějším tématům (svoboda, smrt, víra…). Logicky se takovými inspiracemi zabývají až v pozdějším věku a ve svých posledních dílech, ale klidně jím může být symfonie v pořadí osmá (Kabeláč) nebo třeba patnáctá (Šostakovič).

Anton Bruckner považoval symfonii za stěžejní hudební formu, nicméně jako skladatel a konkrétně symfonik se prosazoval pomalu, všeobecného přijetí se dočkal až na začátku osmdesátých let po premiéře své čtvrté symfonie. Jinak tomu bylo s jeho rolí vyhlášeného varhaníka. Narodil se v učitelské rodině a v rodinné tradici pokračoval: vystudoval učitelský ústav v Linci, pak učil a hrál na varhany v několika místech – asi nejraději v augustiniánském klášteře Sankt Florian, kde sám před léty začínal a nakonec tam byl také pohřben. Mohl se stát varhaníkem v olomoucké katedrále (konkurz 1855), ale zde neuspěl. O jeho věhlasu však svědčí například i to, že koncertoval ve Francii a Anglii, kolaudoval varhany v nově postaveném Rudolfinu (Praha, 1884), hrál při tryzně za zemřelého Franze Liszta (Bayreuth, 1886) anebo naopak, doprovodil radostnou událost v císařské rodině – svatbu velkovévodkyně Marie Valerie Habsbursko-Lotrinské (Bad Ischl, 1890). Od konce šedesátých let vyučoval ve Vídni na konzervatoři a od roku 1875 na vídeňské univerzitě. Traduje se o něm, že byl neprůbojný, ale zároveň toužil po profesorském titulu, skromný, a zároveň i trochu tvrdohlavý v tom, s jakou úporností se držel svého uctívaného vzoru Richarda Wagnera navzdory vídeňským antiwagneriánům i zastáncům programní hudby a hudebních dramat.

Symfonii č. 9 d moll (WAB 109) začal komponovat v roce 1887 současně s revizemi symfonií osmé, druhé a třetí. Není divu, že se práce na rozsáhlé skladbě vlekla a nebyla dokončena, protože Bruckner v závěru života churavěl a během kompozice poslední věty zemřel (1896). I tak ve třech zachovaných větách (I. Feierlich, misterioso – II. Scherzo. Bewegt, lebhaft; Trio. Schnell – III. Adagio. Langsam, feierlich) zanechal zhruba hodinovou plochu hudby, která sice v mnohém respektuje odkaz minulých epoch (ostatně Beethovenovy symfonie Bruckner obdivoval a sám sebe vnímal jako jeho nástupce), ale také je přesahuje – v harmonii, v zacházení s disonancemi, v instrumentaci. Dílo prý zasvětil „milému Bohu“, v něhož věřil; v předtuše, že finální větu již nedopíše, navrhoval končit symfonii svým Te Deum (WAB 45). Ve Vídni roku 1903 provedl Symfonii č. 9 Ferdinand Löwe, avšak s tak výraznými zásahy do partitury, že se vlastně o skutečné premiéře hovořit nedá. Teprve v roce 1932 bylo poslední Brucknerovo dílo nastudováno pietněji Siegmundem von Hauseggerem a předvedeno v Mnichově. Existence náčrtů čtvrté, závěrečné věty bude vždycky vyvolávat otázku, jak by zněla, kdyby ji Bruckner dopsal; vzhledem k jeho zvyku – a řekněme až posedlosti – skladby vylepšovat, revidovat a přepracovávat se neubráním ani nesmělé myšlence, co by na své „Deváté“ ještě změnil, kdyby měl tu příležitost.