Česká filharmonie • Franz Welser-Möst

Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil se světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony, Symphony of Florida, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu nebo finský orchestr Lappeenranta City Orchestra. Vystupuje též s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal pro švýcarské vydavatelství Onyx CD s Houslovým koncertem a dalšími Dvořákovými skladbami s klavíristou Lukášem Klánským a s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

V roce 2021 mu byla na Open Air koncertu České filharmonie udělena Cena Jiřího Bělohlávka.

Již 22 let formuje Franz Welser-Möst jako hudební ředitel nezaměnitelnou zvukovou kulturu Clevelandského orchestru. Tu vychvaluje nejen hudební kritika, ale i množství různorodého publika, které se za Welser-Möstovo dramaturgické působení značně rozrostlo o mladou generaci. Kromě tradičních koncertních repertoárových kusů zde uvádí tento držitel zlaté medaile Kennedyho centra umění světové premiéry skladeb psaných na objednávku i některé operní produkce. Se smlouvou až do roku 2027 se stává hudebním ředitelem s nejdelším funkčním obdobím, který tento orchestr kdy měl. 

Welser-Möstova cesta k dokonalé profesní realizaci, kterou mu nyní Clevelandský orchestr poskytuje, však nebyla jednoduchá. Dirigent vše popisuje ve své knize Als ich die Stille fand. Ein Plädoyer gegen den Lärm der Welt (v angličtině From Silence: Finding Calm in a Dissonant World), která vyšla v roce 2020 (v anglickém překladu 2021): například to, jak mu kariéru houslového virtuosa už v průběhu studií překazila těžká autonehoda, a to ho definitivně nasměrovalo vstříc dirigování. Také na své dirigentské začátky má množství krušných vzpomínek, a to hlavně na šestileté období, kdy stál v čele Londýnského filharmonického orchestru, který zastihl v dost nehostinné atmosféře. Poté však stoupal pouze vzhůru, přes curyšskou Operu až do Clevelandu.

Jen krátkou zastávkou bylo jeho působení ve Vídeňské filharmonii, se kterou má dodnes jako hostující dirigent obzvláště úzký a produktivní vztah. Dvakrát ji dirigoval při oblíbených Novoročních koncertech, pravidelně na koncertech ve vídeňském Musikvereinu i na turné po světě včetně pamětních koncertů v Sarajevu a ve Versailles. Často ho také vídáme na Salcburském festivalu, který Welser-Möstovi v roce 2020 udělil významnou festivalovou cenu (rubínovou brož). Kromě inscenací jako Rusalka, Růžový kavalír nebo Fidelio zde měl triumfální úspěch s novou produkcí opery Richarda Strausse Die Liebe der Danae a v roce 2017 s operou Lear Ariberta Reimanna. Obrovské nadšení sklidila v roce 2018 Salome Richarda Strausse i rok poté Elektra stejného autora, která se konala na sté výročí své premiéry a která Welser-Möstovi vynesla Rakouskou cenu hudebního divadla.

Ze Salcburského festivalu existuje také řada CD i DVD nahrávek, kterými Welser-Möst obohacuje svou i tak rozsáhlou a cenami ověnčenou diskografii. Jeho nahrávky s Clevelandským orchestrem (v poslední době například díla Richarda Strausse či amerického skladatele George Walkera, které vydal vlastní label orchestru) lze navíc od roku 2020 sledovat na vlastní streamovací platformě orchestru Adella.live.

Clevelandský orchestr vyslechla pod taktovkou Franze Welser-Mösta v září 2022 i Praha. Program sestavený pouze z děl Richarda Strausse tehdy ohromil publikum Dvořákovy Prahy. S Českou filharmonií se tento rakouský dirigent v Rudolfinu představí již potřetí.

Wolfgang Amadeus Mozart se vyučil hře na housle u svého otce Leopolda, výtečného pedagoga a instrumentalisty, ctitele Tartiniho a italského houslového umění vůbec. Mladý Mozart už jako „zázračné dítě“ cestoval po Evropě a udivoval zralou technikou. V polovině sedmdesátých let zkomponoval pět koncertů pro housle a orchestr (K 207, 211, 216, 218 a 219); poslední z nich, ač byla jeho partitura později opakovaně redatována, pochází z konce roku 1775. Není vyloučeno, že Mozart, tehdy pouze devatenáctiletý, avšak oplývající talenty virtuosa klavírního i houslového, a navíc evidentními skladatelskými schopnostmi, vytvořil tyto koncerty s vědomím, že je bude poprvé interpretovat právě on. Ještě v roce 1777 se prý při vystoupení v Mnichově cítil jako „největší houslista v Evropě“ (jak sděloval v dopisu otci), to se však mělo změnit.

Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur (K 219) se proslavil zejména „tureckým“ tématem v triu poslední věty, díky němuž bývá nazýván „Turecký“. Jednalo se o módní prvek, který s oblibou uplatňovali i jiní skladatelé a který tak dobře známe z Mozartova Únosu ze serailu nebo z jeho Klavírní sonáty A dur (K 331) s pochodem „alla Turca“. Janičáři, původně elitní jednotky osmanské armády, byli doprovázeni hřmotnými kapelami s početnými bicími nástroji, jejichž víření a bubnování mělo nemalý psychologický účinek, v Mozartově podání a době však sloužily prvky janičářské hudby spíš k navození exotické nálady nebo dokonce groteskního koloritu. Skladatel využil nezvyklých výrazových prostředků (např. chromatických běhů, hry col legno, pizzicata) jako kontrastu k odlehčenému menuetu, v jehož duchu se třetí věta koncertu (Rondeau – Tempo di minuetto) nese především. Neobvykle a jakoby otevřeně tato věta končí, neobvykle však koncert také začíná: v první větě (Allegro aperto) zazní po orchestrálním úvodu sólové, vroucné Adagio, přirovnávané například k árii operní primadony. Líbezná střední část (Adagio) v tónině E dur je postavena na dialogu sólových houslí a orchestru. Prvním posluchačům a koncertnímu mistru ze Salcburku Antoniu Brunettimu se snad zdála příliš sofistikovaná, a tak Mozart v roce 1776 napsal ještě alternativní Adagio (K 261).

Někdy se s nadsázkou říká, že v symfonické tvorbě jako takové hraje důležitou roli číslo devět. Ludwig van Beethoven, Antonín Dvořák, Gustav Mahler nebo Anton Bruckner, ti všichni napsali devět symfonií; pokud začali komponovat desátou, zůstala nedokončena nebo jen ve skicách. Bruckner ovšem nedopsal ani „Devátou“ a její finální čtvrtá věta existuje pouze ve fragmentech (WAB 143), které se odborníci pokoušejí čas od času rekonstruovat. Kromě toho vytvořil další symfonie nečíslované. Úvaha o devátých symfoniích jako o magickém nebo fatálním tvůrčím bodu tedy patří spíš do konspiračních teorií, podstatnější je skutečnost, že v určité životní fázi autoři pociťují potřebu shrnout to podstatné ze svých myšlenek a vyslovit se k nejzávažnějším tématům (svoboda, smrt, víra…). Logicky se takovými inspiracemi zabývají až v pozdějším věku a ve svých posledních dílech, ale klidně jím může být symfonie v pořadí osmá (Kabeláč) nebo třeba patnáctá (Šostakovič).

Anton Bruckner považoval symfonii za stěžejní hudební formu, nicméně jako skladatel a konkrétně symfonik se prosazoval pomalu, všeobecného přijetí se dočkal až na začátku osmdesátých let po premiéře své čtvrté symfonie. Jinak tomu bylo s jeho rolí vyhlášeného varhaníka. Narodil se v učitelské rodině a v rodinné tradici pokračoval: vystudoval učitelský ústav v Linci, pak učil a hrál na varhany v několika místech – asi nejraději v augustiniánském klášteře Sankt Florian, kde sám před léty začínal a nakonec tam byl také pohřben. Mohl se stát varhaníkem v olomoucké katedrále (konkurz 1855), ale zde neuspěl. O jeho věhlasu však svědčí například i to, že koncertoval ve Francii a Anglii, kolaudoval varhany v nově postaveném Rudolfinu (Praha, 1884), hrál při tryzně za zemřelého Franze Liszta (Bayreuth, 1886) anebo naopak, doprovodil radostnou událost v císařské rodině – svatbu velkovévodkyně Marie Valerie Habsbursko-Lotrinské (Bad Ischl, 1890). Od konce šedesátých let vyučoval ve Vídni na konzervatoři a od roku 1875 na vídeňské univerzitě. Traduje se o něm, že byl neprůbojný, ale zároveň toužil po profesorském titulu, skromný, a zároveň i trochu tvrdohlavý v tom, s jakou úporností se držel svého uctívaného vzoru Richarda Wagnera navzdory vídeňským antiwagneriánům i zastáncům programní hudby a hudebních dramat.

Symfonii č. 9 d moll (WAB 109) začal komponovat v roce 1887 současně s revizemi symfonií osmé, druhé a třetí. Není divu, že se práce na rozsáhlé skladbě vlekla a nebyla dokončena, protože Bruckner v závěru života churavěl a během kompozice poslední věty zemřel (1896). I tak ve třech zachovaných větách (I. Feierlich, misterioso – II. Scherzo. Bewegt, lebhaft; Trio. Schnell – III. Adagio. Langsam, feierlich) zanechal zhruba hodinovou plochu hudby, která sice v mnohém respektuje odkaz minulých epoch (ostatně Beethovenovy symfonie Bruckner obdivoval a sám sebe vnímal jako jeho nástupce), ale také je přesahuje – v harmonii, v zacházení s disonancemi, v instrumentaci. Dílo prý zasvětil „milému Bohu“, v něhož věřil; v předtuše, že finální větu již nedopíše, navrhoval končit symfonii svým Te Deum (WAB 45). Ve Vídni roku 1903 provedl Symfonii č. 9 Ferdinand Löwe, avšak s tak výraznými zásahy do partitury, že se vlastně o skutečné premiéře hovořit nedá. Teprve v roce 1932 bylo poslední Brucknerovo dílo nastudováno pietněji Siegmundem von Hauseggerem a předvedeno v Mnichově. Existence náčrtů čtvrté, závěrečné věty bude vždycky vyvolávat otázku, jak by zněla, kdyby ji Bruckner dopsal; vzhledem k jeho zvyku – a řekněme až posedlosti – skladby vylepšovat, revidovat a přepracovávat se neubráním ani nesmělé myšlence, co by na své „Deváté“ ještě změnil, kdyby měl tu příležitost.