Česká filharmonie • Gustav Mahler

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Od roku 1908 žil Gustav Mahler v New Yorku – byl šéfdirigentem Metropolitní opery, později i nově založeného orchestru Newyorských filharmoniků. Skutečně doma se však stále cítil v Rakousku. Nedaleko tyrolské vesnice Toblach měl na samotě pronajatý dům, kde během tří letních měsíců roku 1909 vytvořil koncepci své Deváté symfonie. Tedy její souvislý náčrt, instrumentaci pak dokončil v prosinci opět v New Yorku. Ani on, tak jako Beethoven, Bruckner nebo Dvořák, nepřekročil „zakletý“ počet devíti symfonií, ač se o to pokoušel tím, že předchozí Píseň o zemi pro jistotu za symfonii nepovažoval a nečísloval ji.

Těžce nemocnému Mahlerovi nebylo dopřáno svoji Devátou ani slyšet. Její premiéry se ujali Vídeňští filharmonikové za řízení Bruna Waltera rok po skladatelově smrti, 26. června 1912 ve Velkém sále vídeňského Musikvereinu. Příslušníci vídeňské avantgardy dílu okamžitě porozuměli. Alban Berg ji označil za to nejnádhernější, co kdy Mahler napsal, Arnold Schönberg ji považoval za dílo transcendence. „Téměř to vypadá tak, jako by toto dílo mělo ještě jednoho skrytého autora, který Mahlera zvolil za svého mluvčího. Přináší takříkajíc objektivní konstatování, téměř oproštěné vášně, a takové krásy, že je postřehne pouze ten, kdo se dovede vzdát živočišného tepla a kdo se cítí dobře v duchovním chladu. [...] Zdá se, že Devátá je hranicí. Kdo ji chce překročit, musí odejít. Vypadá to, jako kdyby nám Desátou měli sdělit cosi, co ještě nemáme vědět, pro co ještě nejsme zralí. Ti, kdož napsali Devátou, stáli blízko onoho světa. Možná by se hádanky tohoto světa rozluštily, kdyby někdo z těch, kdo rozluštění znají, svou Desátou napsal. To však asi nemá být,“ řekl Schönberg ve své pražské přednášce o Mahlerovi v roce 1912. V Praze symfonii premiérovala 6. listopadu 1918 Česká filharmonie za řízení Otakara Ostrčila, oddaného tlumočníka Mahlerova odkazu. Tím byl i Alexander Zemlinsky, který dílo provedl 14. ledna 1923 s orchestrem Nového německého divadla a ve třicátých letech několikrát s Českou filharmonií jako host.

Devátá symfonie využívá – na rozdíl od předchozí Osmé a Písně o zemi – čistě instrumentální obsazení pro velký orchestr s početnou sekcí dechových a bicích nástrojů. Její čtyři věty mají s klasickou formou pramálo společného, včetně kuriózního tóninového sledu (D dur, C dur, a moll, Des dur). Rozsáhlé krajní věty v pomalém tempu tvoří ideové a filozofické těžiště, do něhož vnitřní dvojice vět svou záměrnou obhroublostí a groteskností vnáší maximální myslitelný kontrast. Scherzo „v tempu pohodlného ländleru“ (s poznámkou „poněkud nemotorně a velmi drsně“) je připodobňováno k tanci smrti. Burleskní rondo třetí věty („velmi vzdorovitě“) věnoval skladatel „bratřím ve znamení Apollona“; její veselí je veselím nad propastí. Skladatelovo pověstné instrumentační umění zde slaví pravé hody, nicméně meditativní vyústění celého osmdesátiminutového kolosu je příznačně svěřeno pouze niternému zvuku smyčců v nejnižší dynamice, vytrácí se do prázdna a přetrhává všechny svazky s pozemským životem.