Česká filharmonie • Gustav Mahler

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Od roku 1908 žil Gustav Mahler v New Yorku – byl šéfdirigentem Metropolitní opery, později i nově založeného orchestru Newyorských filharmoniků. Skutečně doma se však stále cítil v Rakousku. Nedaleko tyrolské vesnice Toblach měl na samotě pronajatý dům, kde během tří letních měsíců roku 1909 vytvořil koncepci své Deváté symfonie. Tedy její souvislý náčrt, instrumentaci pak dokončil v prosinci opět v New Yorku. Ani on, tak jako Beethoven, Bruckner nebo Dvořák, nepřekročil „zakletý“ počet devíti symfonií, ač se o to pokoušel tím, že předchozí Píseň o zemi pro jistotu za symfonii nepovažoval a nečísloval ji.

Těžce nemocnému Mahlerovi nebylo dopřáno svoji Devátou ani slyšet. Její premiéry se ujali Vídeňští filharmonikové za řízení Bruna Waltera rok po skladatelově smrti, 26. června 1912 ve Velkém sále vídeňského Musikvereinu. Příslušníci vídeňské avantgardy dílu okamžitě porozuměli. Alban Berg ji označil za to nejnádhernější, co kdy Mahler napsal, Arnold Schönberg ji považoval za dílo transcendence. „Téměř to vypadá tak, jako by toto dílo mělo ještě jednoho skrytého autora, který Mahlera zvolil za svého mluvčího. Přináší takříkajíc objektivní konstatování, téměř oproštěné vášně, a takové krásy, že je postřehne pouze ten, kdo se dovede vzdát živočišného tepla a kdo se cítí dobře v duchovním chladu. [...] Zdá se, že Devátá je hranicí. Kdo ji chce překročit, musí odejít. Vypadá to, jako kdyby nám Desátou měli sdělit cosi, co ještě nemáme vědět, pro co ještě nejsme zralí. Ti, kdož napsali Devátou, stáli blízko onoho světa. Možná by se hádanky tohoto světa rozluštily, kdyby někdo z těch, kdo rozluštění znají, svou Desátou napsal. To však asi nemá být,“ řekl Schönberg ve své pražské přednášce o Mahlerovi v roce 1912. V Praze symfonii premiérovala 6. listopadu 1918 Česká filharmonie za řízení Otakara Ostrčila, oddaného tlumočníka Mahlerova odkazu. Tím byl i Alexander Zemlinsky, který dílo provedl 14. ledna 1923 s orchestrem Nového německého divadla a ve třicátých letech několikrát s Českou filharmonií jako host.

Devátá symfonie využívá – na rozdíl od předchozí Osmé a Písně o zemi – čistě instrumentální obsazení pro velký orchestr s početnou sekcí dechových a bicích nástrojů. Její čtyři věty mají s klasickou formou pramálo společného, včetně kuriózního tóninového sledu (D dur, C dur, a moll, Des dur). Rozsáhlé krajní věty v pomalém tempu tvoří ideové a filozofické těžiště, do něhož vnitřní dvojice vět svou záměrnou obhroublostí a groteskností vnáší maximální myslitelný kontrast. Scherzo „v tempu pohodlného ländleru“ (s poznámkou „poněkud nemotorně a velmi drsně“) je připodobňováno k tanci smrti. Burleskní rondo třetí věty („velmi vzdorovitě“) věnoval skladatel „bratřím ve znamení Apollona“; její veselí je veselím nad propastí. Skladatelovo pověstné instrumentační umění zde slaví pravé hody, nicméně meditativní vyústění celého osmdesátiminutového kolosu je příznačně svěřeno pouze niternému zvuku smyčců v nejnižší dynamice, vytrácí se do prázdna a přetrhává všechny svazky s pozemským životem.