Wolfgang Amadeus Mozart
Klavírní koncert č. 24 c moll
Wolfgangu Amadeu Mozartovi je připisováno celkem sedmadvacet klavírních koncertů. Zatímco první z nich jsou pouze jinými skladateli upravené klavírní sonáty pocházející z pera zázračného dítěte, ty pozdější se již řadí k vrcholům nejen Mozartovy instrumentální tvorby, ale také samotného žánru klavírního koncertu, jak jej známe z poslední třetiny 18. století.
Roku 1781 se Mozart natrvalo usadil ve Vídni. Po přetrvávajících neshodách se svým zaměstnavatelem, salcburským arcibiskupem Colloredem, se ze své služby vyvázal a nadále se živil především vyučováním ve šlechtických rodinách a pořádáním předplatitelských koncertů, další část příjmů pak tvořily honoráře za vlastní skladby. Od přesunutí do Vídně si Mozart sliboval umělecký úspěch a adekvátní ohodnocení, tedy i obživu. Toho prvního se mu začalo dostávat velmi záhy – s premiérou singspielu Únos ze serailu v létě roku 1782. Toho druhého, totiž ekonomické stability, se Mozartovi nepodařilo úplně dosáhnout nikdy. I přesto raná vídeňská léta patří k těm hojnějším. Zásluhu na tom měly objednávky od dvora i úspěch výše zmiňovaných abonentních koncertů, v nichž Mozart figuroval jako skladatel, pořadatel i interpret.
V dubnu 1786 ve vídeňském Burgtheatru na jednom z těchto koncertů zazněl také Klavírní koncert č. 24 c moll, předposlední z celkem dvanácti, které skladatel napsal v rozmezí let 1784 a 1786. Mozart zřídkakdy komponoval v mollových tóninách a někteří badatelé se domnívají, že kdykoli se tak stalo, měl něco důležitého na srdci. Možná právě proto jde o díla, která v kontextu Mozartovy tvorby dosud zaujímají výjimečné postavení a těší se velké oblibě. Zatímco dvě symfonie g moll (K 183 z roku 1773 a o patnáct let mladší K 550) jsou pravděpodobně Mozartovou reakcí na ideje hnutí Sturm und Drang, v klavírních koncertech d moll a c moll jako by probublával na povrch skladatelův smysl pro hudební drama. Ten se naplno odhaluje v jeho pozdních operách, zejména pak v Donu Giovannim. Není to však jen neobvyklá tónina, která z Klavírního koncertu c moll činí jeden z vrcholů Mozartovy koncertantní tvorby. Za zmínku stojí široký prostor, který v něm dostávají zejména dřevěné dechové nástroje, jež se ze zvuku celého ansámblu vynořují v dialozích s klavírem i v sólových pasážích. Ve Vídni, kde nebyla nouze o dobré hráče a kvalitní nástroje, si Mozart mohl dovolit obsadit do orchestru zároveň klarinety i hoboje. Ve své době stále ještě výjimečná kombinace mu otevřela nové možnosti a výsledkem je mimořádně bohatá paleta barev.
Na první pohled standardní třívětý instrumentální koncert je typickou ukázkou Mozartovy skladatelské výjimečnosti. Jeho talent nespočívá jen v prakticky nekonečné melodické invenci, ale také v dokonale zvládnuté práci s konkrétní hudební formou. Tu dokáže bezezbytku naplnit a zároveň drobnými kompozičními detaily obohatit a narušit tak, aby se vyhnul prosté schematičnosti. Klavírní koncert c moll nabízí celou řadu takových momentů. Neobvyklé je například tříčtvrteční metrum první věty Allegro. Její orchestrální úvod přináší hlavní téma a už během něj dostávají prostor také dechové nástroje, jež si předávají chromaticky sestupný motiv. Sólový nástup klavíru navzdory očekávání neopakuje téma exponované orchestrem, ale přichází s novým melodickým materiálem. Ten není vysloveně kontrastní, svým charakterem jen částečně uklidňuje navozenou závažnou náladu, která se však skrze vstupy celého orchestru nadále prodírá na povrch. Neočekávaně pak působí také závěr první věty; na sólistovu kadenci navazuje koda, kterou však poněkud překvapivě nedohrává jen samotný orchestr – opět se zapojuje sólový klavír a sledem rozložených akordů celá věta jakoby vyznívá do pianissima. Druhá věta Larghetto je psána v Es dur a přináší náladové rozjasnění. Její atmosféra je klidná a kantabilní motivy dávají vyniknout jak sólovému klavíru, tak dřevěným dechům. Virtuózní třetí věta Allegretto přináší zpět závažnou náladu základní tóniny c moll. Mozart zvolil formu variací, dvě z nich dokonce nechává zaznít v durových tóninách a připomíná tak lyričnost předchozí části. Závěrečná koda však stejně jako v první větě upevňuje základní mollovou tóninu – tentokrát nikoli do ztracena, ale dramaticky a rozhodně.