Česká filharmonie • Anne-Sophie Mutter

Anne-Sophie Mutter je hudební fenomén: již více než 45 let je stálým hostem všech světově významných koncertních sálů a kromě své sólové dráhy se ve světě klasické hudby nesmazatelně zapsala i jako objevitelka mladých talentů. Tato čtyřnásobná držitelka ceny Grammy se věnuje tradičnímu houslovému repertoáru i uvádění nových skladeb; doposud premiérovala třicet děl známých současných skladatelů (Unsuk Chin, Sebastian Currier, Henri Dutilleux, Sofia Gubajdulina, Witold Lutosławski, Norbert Moret, Krzysztof Penderecki, sir André Previn, Wolfgang Rihm, Jörg Widmann a John Williams), kteří jí svá díla věnovali. Pořádá také benefiční akce a podporuje nastupující hudební generaci; se svými „svěřenci“ koncertně vystupuje již od roku 2011, kdy založila projekt „Mutter’s Virtuosi“.

Pod záštitou tohoto projektu pořádá Anne-Sophie Mutter v sezoně 2021/2022 rozsáhlé evropské turné, do něhož spadá i dnešní Brahmsův dvojkoncert s Pablem Ferrándezem a Českou filharmonií pod vedením Manfreda Honecka. Čeká ji také turné s Royal Philharmonic Orchestra a Vasilijem Petrenkem a stane na pódiu s Baltimore Symphony Orchestra (Andrew Davis) a Chicago Symphony Orchestra (Riccardo Muti). V plánu jsou i komorní koncerty, mj. uvedení houslových sonát a klavírních trií W. A. Mozarta spolu s Lambertem Orkisem a Maximilianem Hornungem.

Anne-Sophie Mutter získala množství čestných vyznamenání a medailí nejen v rodném Německu, ale hned v několika evropských zemích (Polsko, Rumunsko, Francie, Španělsko nebo Rakousko). V roce 2018 byla jmenována čestným členem hudební instituce Accademia Nazionale di Santa Cecilia, v roce 2015 jí Oxfordská univerzita udělila titul „Honorary Fellow of Keble College“, v roce 2010 získala čestný doktorát od Norwegian University of Science and Technology v Trondheimu. Za své společenské aktivity také obdržela Brahms-Preis, Erich-Fromm-Preis a Gustav-Adolf-Preis.

Zářnou hudební dráhu nyní již dvaatřicetiletému Španělu Pablu Ferrándezovi rodiče (taktéž hudebníci) předurčili již při narození. Pojmenovali ho totiž podle španělského ikonického violoncellisty Pabla Casalse. A Ferrández svému jménu brzy dostál: stalo se z něj „zázračné dítě“, ve třech letech působil jako „hotový“ cellista, v devíti letech začal vystupovat na veřejnosti a ve dvanácti sólově debutoval se Španělským národním orchestrem. Jako dítě byl prý velice disciplinovaný a svou výjimečnost si ani neuvědomoval, protože byl neustále ponořen do práce. 

Ve třinácti letech začal studovat na prestižní Escuela Superior de Música Reina Sofía u Natalie Šachovské, kdysi studentky slavného Mstislava Rostopoviče, jehož interpretační tradici Ferrández do značné míry následuje. V hudebním vzdělávání pokračoval Ferrández na Kronberg Academy v Německu. Jeho hudební kariéra by však nebyla tam, kde je, nebýt dvou skutečností: vítězství ve slavné Mezinárodní Čajkovského soutěži (2015) a setkání s Anne-Sophie Mutter, která ho zahrnula do okruhu svých stipendistů. Nejen, že se tak Ferrández dostal do kontaktu se svou hudební „modlou“, která mu poté předala spoustu nových dovedností, ale zároveň získal velké množství příležitostí k účinkování ve slavných sálech, mimo jiné i po jejím boku.

Tak se dostal Ferrández také poprvé do Rudolfina. S Annou-Sophie Mutter, Českou filharmonií a Manfredem Honeckem zde v lednu minulého roku excelovali v Brahmsově dvojkoncertu a my dnes máme to štěstí, že z tohoto úspěšného koncertu existuje živá nahrávka. Ohlasy byly dokonce tak bouřlivé, že Pablo Ferrández ihned obdržel další nabídky na zdejší účinkování. Ani netušil, že to bude tak brzo: hned v září zaskakoval při zahájení festivalu Dvořákova Praha ve Dvořákově slavném violoncellovém koncertu. Tuto skladbu, kterou uslyšíme i dnes, už hrál přes svůj nízký věk nesčetněkrát a věnoval jí místo i ve své první nahrávce. Dvořákem se podle některých světových recenzentů z Ferrándeze stal „pan cellista světového formátu“ (The Guardian) a chválou nešetří ani česká hudební kritika.

Spolu s Českou filharmonií vyveze Ferrández Dvořáka do Japonska, a to hned na přelomu října a listopadu, a bude též součástí březnového evropského turné filharmonie po Španělsku, Německu (19. března mu můžete přijet popřát k narozeninám na koncert do Mnichova) a Francii. Masy orchestrálního zvuku, kterou na sólových vystoupeních tak zbožňuje, si letos užije ještě dost: v jeho nabitém kalendáři dále figuruje množství debutů s americkými orchestry v Bostonu, Clevelandu, San Franciscu, Pittsburghu a dalších významných městech, stejně tak koncerty s pro něj již známými tvářemi z London Philharmonic Orchestra či Orchestre National de France. „Nový genius violoncella“ (Le Figaro) se svým nástrojem od Stradivariho z roku 1689 dobývá svět.

Manfred Honeck si za poslední čtvrtstoletí vybudoval pozici jednoho z předních světových dirigentů, ceněného pro osobitost interpretace a hudební úpravy repertoáru širokého spektra. Jako hudební ředitel Pittsburského symfonického orchestru se již patnáctým rokem úspěšně podílí na budování prestiže tohoto orchestru doma i v zahraničí; orchestr mj. získal pod jeho vedením – kromě řady nominací – v roce 2018 cenu Grammy za nejlepší orchestrální výkon.

Jako rodilý Rakušan získal své hudební vzdělání na Vídeňské hudební akademii. Ve violové sekci Vídeňských filharmoniků a orchestru Vídeňské státní opery poté sbíral cenné zkušenosti, které se později promítly i do jeho osobité dirigentské interpretace. Svou kariéru dirigenta začal jako asistent Claudia Abbada, načež získal angažmá v curyšském Opernhausu, během něhož mu také byla udělena prestižní European Conductor’s Award. Působil v Symfonickém orchestru lipského rozhlasu MDR a Filharmonii Oslo; post hudebního ředitele zastával v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu ve Stockholmu a ve Státní opeře ve Stuttgartu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s předními světovými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Orchestr lipského Gewandhausu, drážďanská Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia v Římě a pravidelně hostuje u všech nejvýznamnějších amerických orchestrů. Řadu let byl také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a dodnes s tímto orchestrem pravidelně vystupuje.

Profiluje se též jako operní dirigent. Během čtyř sezon ve funkci hudebního ředitele Státní opery ve Stuttgartu řídil premiéry oper Berlioze, Mozarta, Poulenca, Strausse, Verdiho a Wagnera. Jako host se objevil ve významných operních domech, jako jsou drážďanská Semperova opera, Královská opera v Kodani, Komická opera v Berlíně, bruselská Théâtre de la Monnaie a také na Salzburském festivalu. Letos na podzim debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde dirigoval nové nastudování Mozartova Idomenea.

Manfred Honeck je držitelem čestných doktorátů od několika severoamerických univerzit a od rakouského prezidenta získal čestný profesorský titul. Mezinárodní porota mu v roce 2018 v rámci Classical Music Awards udělila cenu „Umělec roku“.

Skotský skladatel a dirigent sir James MacMillan studoval skladbu na Univerzitě v Edinburghu u Rity McAllisterové a Kenneta Leightona a na Durnhamské univerzitě u Johna Caskena. Po ukončení studií krátce vyučoval na Viktoriině univerzitě v Manchestru (1986–1988), poté spolupracoval se Skotským komorním orchestrem na edukativních projektech. Do všeobecného povědomí se dostal v roce 1990, kdy uvedl na BBC Proms premiéru své skladby The Confession of Isobel Gowdie tematizující čarodějnické procesy ve Skotsku v 17. století. Dalším úspěchem bylo uvedení skladby Veni, veni, Emmanuel pro bicí a orchestr (1992), která se zařadila mezi nejuváděnější MacMillanovy skladby. Jednou z významných objednávek byl i violoncellový koncert pro Mstislava Rostropoviče z roku 1996 a Velšská národní opera objednala operu The Sacrifice (2007), která získala Cenu Královské filharmonické společnosti. Vedle koncertních a operních děl se prosadilo i pět autorových symfonií a tvorba duchovní, Magnificat (1999), St. John Passion (2007), Strathclyde Motets (2005–2010), St. Luke Passion (2012–2013) a řada mší, z nichž jedna byla objednána pro příležitost návštěvy papeže Benedikta XVI. ve Velké Británii (2010). V letech 2000–2009 působil jako skladatel i dirigent BBC Philharmonic a poté byl hlavním hostujícím dirigentem Nizozemské rozhlasové komorní filharmonie, dirigoval celou řadu renomovaných těles po celém světě. Jeho skladby pravidelně zařazují do svého programu věhlasné orchestry (Londýnský symfonický orchestr, Newyorská filharmonie, Losangeleská filharmonie, Clevelandský orchestr) i festivaly (Edinburgh Festival, Grafenegg Festival).

Larghetto pro orchestr vzniklo v roce 2017 instrumentací původní skladby Miserere z roku 2009, která byla napsána pro osmihlasý sbor a cappella na žalmové texty. O několik let později vznikla adaptace díla pro orchestr, která využívá všech výhod původně vokálního díla – obsahuje výrazná melodická témata, kadence typické pro duchovní hudbu, navíc však využívá bohatší barevnosti symfonického orchestru a mohutnějších dynamických rozdílů. Premiéra Larghetta se konala v říjnu 2017 v Heinz Hall v Pittsburghu, zdejší symfonický orchestr řídil Manfred Honeck.

Hamburský rodák Johannes Brahms měl od malička zkušenosti s hudebním provozem – jeho otec byl městským hudebníkem a ovládal hru na několik nástrojů, mj. také na lesní roh či kontrabas. Muzikantský život přinášel rodině mnohé těžkosti, přesto Brahmsovi rodiče usilovali o dobré vzdělání svých dětí. Malému Brahmsovi se tak dostalo kromě humanitního a jazykového základu i vyššího hudebního vzdělání v klavíru a v kompozici, při kterém se důkladně seznámil s dílem Bachovým a vídeňskými klasiky, učil se také na violoncello a lesní roh. Záhy se začal objevovat na veřejnosti jako klavírista, první komorní vystoupení před publikem absolvoval v roce 1843, sólový koncert měl o pět let později. První ohlasy mu přinesly pracovní nabídky, v období dospívání se živil jako učitel klavíru a hrával na soukromých domácích i veřejných večírcích populární skladby, doprovázel v divadle a aranžoval hudbu pro různé nástroje, žestě či čtyřruční klavír. Tyto podněty a zkušenosti jak s populárními skladbami, tak s hudbou lidovou, později zužitkoval i ve svém díle. Jeho hudební tvorba byla inspirována především velkými osobnostmi německého literárního romantismu (Jean Paul, Ernst T. A. Hoffmann) a německými skladateli (Ludwig van Beethoven, Johann Sebastian Bach), ale také mnoha dalšími, Brahms byl rovněž sběratelem folkloru. Houslista Joseph Joachim ho uvedl k Lisztovi a Schumannovi, Brahms na počest této události napsal řadu skladeb a navázal s oběma skladateli přátelské styky. Vystřídal několik hudebních postů, byl dvorním kapelníkem v Detmoldu, sbormistrem pěvecké akademie ve Vídni, dirigentem koncertů Společnosti přátel hudby, podnikal koncertní cesty po Evropě. Byl vzorem Antonínu Dvořákovi a pomohl mu odstartovat jeho mezinárodní kariéru přímluvou u nakladatele Simrocka. Mezi Brahmsova nejznámější díla patří čtyři symfonie, Německé requiem inspirované smrtí skladatelovy matky a Uherské tance; jeho tvorba vokální zahrnuje množství písňových cyklů i skladeb pro sbor.

Brahms je rovněž autorem čtyř instrumentálních koncertů, dvou klavírních, jednoho houslového a Dvojkoncertu pro housle a violoncello a moll, op. 102, který patří mezi jeho vrcholná díla a je zároveň jeho poslední orchestrální kompozicí. Vznikl v letních měsících roku 1887, premiéra se konala 18. října téhož roku v Kolíně nad Rýnem a sólových partů se ujali Brahmsovi přátelé a dedikanti díla, houslový virtuos Joseph Joachim a violoncellista Robert Hausmann. Třívětá skladba představuje propracovaný dialog mezi houslemi a violoncellem, který bývá vzhledem k okolnostem vzniku díla interpretován symbolicky jako dialog ženy a muže, jako interpersonální drama. Impulzem ke vzniku díla byla krize Joachimova manželství, kdy se Brahms přiklonil na stranu Joachimovy ženy a vzájemný vztah obou umělců načas ochladl. Jedním z prostředků obnovení přátelství měl být právě Dvojkoncert, příklad mistrně zvládnuté symfonické skladby s důmyslně propracovanými tématy i polyfonními plochami. Oběma sólovým nástrojům je rovnocenným partnerem orchestr, jednou v úloze doprovodného sboru, jindy v roli hlavního představitele. V první, sonátově vystavěné větě převažuje vstupní téma s výrazem vášně, které je střídáno kantabilní vedlejší myšlenkou, druhá melodická část je plná nostalgického souladu a oktávových souzvuků houslí a violoncella, třetí rondová část přináší vzájemné povzbuzování obou nástrojů – jejich dialog zde dochází ke svému vrcholu a snaží se vzájemně technicky i zvukově vyrovnat.

Německý skladatel a dirigent Richard Strauss pocházel z hudební rodiny, jeho otec byl sólohornistou mnichovského dvorního orchestru. V raném dětství začal Strauss se svými prvními kompozičními pokusy a již v roce 1881 byla provedena jeho symfonie a smyčcový kvartet. Strauss studoval na univerzitě v Mnichově, ale svá studia záhy přerušil, neboť dostal od Hanse von Bülowa nabídku na dirigování a rovněž na místo zástupce kapelníka dvorního orchestru v Meiningen. Krátce poté v roce 1886 přijal Strauss místo třetího kapelníka mnichovské Dvorní opery. Následovala dirigentská angažmá ve Výmaru a rovněž v Berlíně, kde skladatel působil dvacet sezon. V letech 1919–1924 byl dirigentem a spoluředitelem vídeňské Státní opery, od roku 1924 působil díky finančnímu zajištění jen jako skladatel. Ve třicátých letech byl jmenován prezidentem Říšské hudební komory, po skončení druhé světové války trávil zbytek svého života ve Švýcarsku.

Straussova hudební orientace byla už od mládí konzervativní, jeho umělecký odkaz spočívá především v symfonických básních a operách. Stravinskij charakterizoval Straussovo dílo jako „triumfující banalitu“, dílo chudé ideově a bohaté na vnější okázalost a rafinované efekty. Strauss však patřil mezi mistry instrumentace, skvěle dokázal pracovat též s lidským hlasem. Osobitá je jeho programní orchestrální tvorba, která čerpala ze zkušeností s díly Berliozovými, Lisztovými a Franckovými. Z celé řady symfonických básní vyniká Macbeth (1888), Don Juan (1889), Smrt a vykoupení (1889), Till Eulenspiegel (1895), Tak pravil Zarathustra (1896) či Život hrdinův (1899), na tuto tvorbu rovněž navázaly Sinfonia domestica (1903) a Alpská symfonie (1905). V operní tvorbě Strauss navazoval na tvorbu Wagnerovu, hudební zlom ve prospěch osobitosti skladatelského jazyka nastal až u jednoaktovek Salome a Elektra, které nabídly posluchačům gradaci tradičních hudebních a dramatických prostředků vystupňovaných až po krajní mez.

Jednoaktovou operu Elektra, op. 58, na libreto Huga von Hofmannsthala složil Strauss v rozmezí let 1906–1908, premiéru měla 25. ledna 1909 v drážďanské Semperově opeře. Hofmannsthal hrál ve Straussově operní tvorbě klíčovou roli, společně připravili většinu skladatelových vrcholných oper a jako tvůrčí tandem byli přirovnáváni ke dvojici Mozart a da Ponte. Antický příběh o pomstě, smrti a šílenství bývá označován za brutální a krvavý operní horor, který může být i podobnou výzvou pro zpěváky, neboť mají proti sobě stopatnáctičlenný orchestr. Dnes večer lidské hlasy z Elektry nezazní, uslyšíte adaptaci díla v podobě Symfonické rapsodie z opery Elektra. Na její tvorbě se v roce 2016 podíleli rovnoměrně dva novodobí tvůrci, kteří spolu nespolupracují poprvé – dirigent dnešního koncertu Manfred Honeck a skladatel a klavírista Tomáš Ille. Jejich hlavní motivací byla poptávka po koncertním uvádění operních děl, společně již takto připravili symfonickou suitu z Janáčkovy Její pastorkyně (Jenůfy), která sklidila úspěch na zahraničních pódiích. Honeck je autorem koncepce a struktury rapsodie, Ille vytvořil instrumentaci a kompoziční detaily nového díla. Rapsodie představuje různé části opery, které autoři nově propojili, vytvořili novou koncepci díla, přepracovali instrumentaci a tektoniku díla uvedli do nových kontextů. Hudebně-dramatické dílo bylo přetvořeno do podoby díla koncertního, které má zcela jinou strukturu i požadavky na provedení – jednotlivé hlasy zpěváků nahradily nástroje, celková zvuková struktura díla byla rovněž podřízena koncertnímu provedení, redukováno a změněno bylo i původní obsazení orchestru, které bylo přizpůsobeno možnostem běžných symfonických těles.