Česká filharmonie • Semjon Byčkov

Narodil se na území tehdejšího Sovětského svazu, studoval v USA, Španělsku a Maďarsku a nyní žije v Berlíně. Klavírista Kirill Gerstein, dnes americký občan, představuje jakýsi průsečík interpretačních tradic, které nasál v průběhu svého hráčského zrání a nechal se jimi inspirovat pro vytvoření vlastní hudební řeči. Stejně jako zeměpisně, pohybuje se také na rovině historické: jeho repertoár zahrnuje skladby tradičního kánonu i soudobou hudbu. Vyrostl však také na jazzu.

Právě jazz ho přivedl na Berklee College of Music, jejímž historicky nejmladším žákem se ve čtrnácti letech stal. Jako prostředník zde fungovala jazzová legenda Gary Burton, se kterým se Gerstein setkal Petrohradu. V Bostonu poté studoval několik let jazzový i klasický klavír, než se nakonec rozhodl pro kariéru klasického pianisty a vydal se na newyorskou Mannhattan School of Music. Po jejím absolvování si své interpretační obzory rozšířil ještě u Dmitrije Baškirova na Escuela Superior de Musica Reina Sofia v Madridu a u Ference Radose v Budapešti. V této době se začal objevovat na koncertních pódiích, k čemuž mu dopomohlo vítězství ve slavné Mezinárodní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu. 

Vybudoval si pověst světového klavíristy, který je známý svou pokročilou technikou, promyšlenou interpretací a důkladným ctěním partitur. Jako sólista vystupuje s nejproslulejšími světovými tělesy, v sezoně 2023/24 například s orchestry lipského Gewandhausu a curyšského Tonnahle, Orchestre national de France, Bostonským symfonickým orchestrem či Orchestrta del Teatro alla Scala, v recitály pak dával mj. v Carnegie Hall či vídeňském Konzertahusu. 

Je znám svou interpretací soudobé hudby – dokonce i výdělek z ceny Gilmore Artist Award použil na objednávku nových děl. Spjat je zejména se skladatelem Thomasem Adèsem, který pro něj napsal klavírní koncert, jehož nahrávka s Bostonským symfonickým orchestrem byla v roce 2020 nominována na cenu Grammy a získala Gramophone Award. Další společná cena přišla roku 2021, International Classical Music Award, a to za nahrávku Adèsových sólových klavírních kompozic a skladeb pro dva klavíry, které natáčeli společně. 

Druhý klavírní koncert přímo věnovaný Gersteinovi napsal Thomas Larcher. Právě toto dílo měl Gerstein provést i v Praze s Českou filharmonií v roce 2021, ale kvůli koronavirovým omezením se program tohoto tehdy pouze streamovaného večera změnil na Schumannův klavírní koncert, který si v Rudolfinu zopakuje i dnes. S Českou filharmonií váže Gersteina dlouholetá spolupráce, jež započala v roce 2012 ještě pod vedením Jiřího Bělohlávka a pokračovala množstvím dalších pražských návštěv, evropským i americkým turné a nahrávkou Čajkovského klavírních koncertů.

Gersteinův předává své zkušenosti studentům klavíru na Vysoké škole Hannse Eislera v Berlíně a na Kronbergově akademii. Právě pod záštitou druhé zmíněné školy pak vznikl i cyklus online seminářů s názvem „Kirill Gerstein invites…“, v rámci nichž debatuje s významnými osobnostmi hudebního světa, včetně zmíněného Thomase Adèse, Kaiji Saariaho či Sira Antonia Pappana.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Burleska z roku 1885 je jediné Straussovo dílo pro klavír a orchestr. Toho roku se Richard Strauss stal druhým kapelníkem dvorního divadla v durynském Meiningenu, kde jako hlavní kapelník působil Hans von Bülow. Roli v tvůrčím vývoji jednadvacetiletého skladatele sehrálo také seznámení s houslistou tamního dvorního orchestru Alexandrem Ritterem, manželem jedné z neteří Richarda Wagnera; jeho prostřednictvím se Strauss blíže seznámil s Wagnerovými idejemi a s dílem Franze Liszta. V Burlesce je však především zřetelně patrný vliv Johannesa Brahmse, který tehdy přijel do Meiningenu dirigovat koncert ze svých děl. Strauss později napsal, že od seznámení s Brahmsem „už se nezdráhal ve svých skladbách použít líbivou melodii“. Jako s interpretem pro svou Burlesku počítal Strauss s Hansem von Bülowem, současně uznávaným klavíristou. Ten však dílo odmítl jako „nepianistické“, a především pro něj nehratelné pro příliš velký rozsah hmatů; postavou drobný Bülow měl malé rozpětí ruky a svých limitů si byl vědom. Premiéru nakonec provedl 21. června 1890 v rámci Hudebního festivalu v Eisenachu Lisztův žák a tehdy velmi oslavovaný virtuos Eugen d’Albert; skladba zazněla na koncertě společně s premiérou Straussovy symfonické básně Smrt a vykoupení. „Technické a rytmické obtíže jsou pro sólistu enormní a žádají celého muže,“ psala kritika. „Je to osobité dílo, žertovné, arabeskám podobné zvraty nedovolí, aby posluchačova pozornost i jen na okamžik ochabla.“ V Burlesce už se objevuje pro Strausse tolik typický parodistický, ironizující prvek, záměrná nadsázka konvencí, uplatňovaných v romantických virtuózních koncertech. Zaslechneme názvuky motivů, které se později staly pro Strausse charakteristickými, například šprýmovné posměšky fléten, jak je známe z jeho symfonické básně Enšpíglova šibalství, valčíkové rytmy, a už tehdy se projevil skladatelův smysl pro umění instrumentace. Vlastní téma Burlesky ohlašují tympány a také v dalším průběhu jim zůstává důležitá role, jejich motivek se v průběhu dvacetiminutové skladby stále vrací a tvoří klavíru zvukový a rytmický protějšek. Ztišený závěr skladby po poslední bouřlivé kaskádě je pravým opakem vygradovaného finále, obvykle uplatňovaného efektu instrumentálních koncertů.

Symfonii č. 5 dokončil Gustav Mahler v létě roku 1902 ve svém letním domicilu v Maierniggu v Korutanech a v dalších dvou letech dopracovával instrumentaci. Dílo je dalším projevem Mahlerova novátorství v pojetí formy. Pětivětá skladba je členěna do tří oddělení, první oddělení je tvořeno prvními dvěma větami, které myšlenkově souvisí; první větu lze tedy chápat jako expozici, resp. úvod k celé symfonii, druhou jako vlastní první větu. Centrem je Scherzo, ve známém Adagiettu, vyznání lásky skladatelově ženě Almě Mahler, hrají pouze smyčce a harfa. Má funkci jakéhosi intermezza před finální větou, spolu s níž tvoří třetí oddělení symfonie. Ve volbě tonálního plánu se Mahler rovněž nedrží klasického kánonu, proto také odmítl uvádění tóniny v názvu. V dopise nakladateli Petersovi napsal: „Podle dispozic vět (kdy je obvyklá první věta umístěna až na druhém místě) je obtížné hovořit o tónině celé symfonie, a aby se předešlo nedorozuměním, nechť zůstane symfonie raději bez označení. Hlavní věta (č. 2) je v a moll, Andante (č. 1) je v cis moll. Symfonie se pojmenovávají podle hlavní věty – ale jen tehdy, stojí-li na prvním místě, čemuž tak dosud vždy bylo – s výjimkou tohoto díla.“

Symfonie byla poprvé provedena 18. října 1904 pod skladatelovou taktovkou v Kolíně nad Rýnem, poté 20. února 1905 v Berlíně, již 2. března 1905 zazněla poprvé v Praze v provedení orchestru Nového německého divadla za řízení Leo Blecha, a 5. března ji Mahler osobně dirigoval v Amsterodamu. V den pražského koncertu tisk upozorňoval: „Publikum se naléhavě žádá, aby zaujalo místa před začátkem (začátek v půl osmé), neboť první dvě věty symfonie budou hrány bez přerušení a nikdo nebude vpuštěn.“ V kritikách se připomínalo, že Mahler „svou uměleckou činnost zahájil ve zdejším divadle a chtěl být vždy počítán mezi napůl domácí.“ Byla zmíněna spřízněnost Mahlerovy tvůrčí osobnosti s Wagnerovou (smuteční pochod první věty byl přirováván ke scéně Siegfriedovy smrti ze Soumraku bohů), a pokud jde o scherzovou větu, také s Antonem Brucknerem. Nejvíce se líbilo Adagietto, ovšem podle kritikova mínění příliš komplikovaná polyfonní technika ve finální větě kladla na posluchače přílišné požadavky. Stejný názor ostatně vyslovil i Mahlerův stoupenec a příští velký propagátor jeho díla Bruno Walter po berlínské premiéře: „Bylo to poprvé a myslím jen jedinkrát, kdy mě provedení Mahlerova díla neuspokojilo. Instrumentace komplikované kontrapunktické spleti je nepřehledná a Mahler sám si mi stěžoval, že se mu stále nedaří s orchestrem dosáhnout dokonalosti.“ Skladatel se k Páté symfonii ještě znovu vrátil v roce své smrti a teprve tehdy ji, jak zaznamenal Bruno Walter, považoval za dokončenou.

Všechny Mahlerovy symfonie jsou v principu programní skladby: první symfonie nesla původně titul „Titán“ (který však Mahler později zavrhl), druhá a čtvrtá obsahuje vokální složku, která poskytuje vodítko. Zejména po zkušenostech s první symfonií Mahler od konkretizování obsahu upustil a k páté symfonii žádný program nesdělil, což činilo při prvním poslechu potíže i zkušeným. Spisovatel a hudební historik Romain Rolland, který byl svědkem provedení symfonie 21. května 1905 ve Štrasburku, napsal: „Mahler chtěl dokázat, že je schopen psát ryzí hudbu a odmítl k programu připojit výklad svého díla, (...) chtěl tedy, aby se posuzovalo z čistě hudebního hlediska. To pro něj byl nebezpečný experiment.“ Mahlerova hudba často získávala další kontext ve spojení s jinými uměleckými druhy: silně emotivní Adagietto z Páté symfonie například doprovází film režiséra Luchina Viscontiho podle povídky Thomase Manna Smrt v Benátkách.