Česká filharmonie • Semjon Byčkov

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3. 

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Burleska z roku 1885 je jediné Straussovo dílo pro klavír a orchestr. Toho roku se Richard Strauss stal druhým kapelníkem dvorního divadla v durynském Meiningenu, kde jako hlavní kapelník působil Hans von Bülow. Roli v tvůrčím vývoji jednadvacetiletého skladatele sehrálo také seznámení s houslistou tamního dvorního orchestru Alexandrem Ritterem, manželem jedné z neteří Richarda Wagnera; jeho prostřednictvím se Strauss blíže seznámil s Wagnerovými idejemi a s dílem Franze Liszta. V Burlesce je však především zřetelně patrný vliv Johannesa Brahmse, který tehdy přijel do Meiningenu dirigovat koncert ze svých děl. Strauss později napsal, že od seznámení s Brahmsem „už se nezdráhal ve svých skladbách použít líbivou melodii“. Jako s interpretem pro svou Burlesku počítal Strauss s Hansem von Bülowem, současně uznávaným klavíristou. Ten však dílo odmítl jako „nepianistické“, a především pro něj nehratelné pro příliš velký rozsah hmatů; postavou drobný Bülow měl malé rozpětí ruky a svých limitů si byl vědom. Premiéru nakonec provedl 21. června 1890 v rámci Hudebního festivalu v Eisenachu Lisztův žák a tehdy velmi oslavovaný virtuos Eugen d’Albert; skladba zazněla na koncertě společně s premiérou Straussovy symfonické básně Smrt a vykoupení. „Technické a rytmické obtíže jsou pro sólistu enormní a žádají celého muže,“ psala kritika. „Je to osobité dílo, žertovné, arabeskám podobné zvraty nedovolí, aby posluchačova pozornost i jen na okamžik ochabla.“ V Burlesce už se objevuje pro Strausse tolik typický parodistický, ironizující prvek, záměrná nadsázka konvencí, uplatňovaných v romantických virtuózních koncertech. Zaslechneme názvuky motivů, které se později staly pro Strausse charakteristickými, například šprýmovné posměšky fléten, jak je známe z jeho symfonické básně Enšpíglova šibalství, valčíkové rytmy, a už tehdy se projevil skladatelův smysl pro umění instrumentace. Vlastní téma Burlesky ohlašují tympány a také v dalším průběhu jim zůstává důležitá role, jejich motivek se v průběhu dvacetiminutové skladby stále vrací a tvoří klavíru zvukový a rytmický protějšek. Ztišený závěr skladby po poslední bouřlivé kaskádě je pravým opakem vygradovaného finále, obvykle uplatňovaného efektu instrumentálních koncertů.

Symfonii č. 5 dokončil Gustav Mahler v létě roku 1902 ve svém letním domicilu v Maierniggu v Korutanech a v dalších dvou letech dopracovával instrumentaci. Dílo je dalším projevem Mahlerova novátorství v pojetí formy. Pětivětá skladba je členěna do tří oddělení, první oddělení je tvořeno prvními dvěma větami, které myšlenkově souvisí; první větu lze tedy chápat jako expozici, resp. úvod k celé symfonii, druhou jako vlastní první větu. Centrem je Scherzo, ve známém Adagiettu, vyznání lásky skladatelově ženě Almě Mahler, hrají pouze smyčce a harfa. Má funkci jakéhosi intermezza před finální větou, spolu s níž tvoří třetí oddělení symfonie. Ve volbě tonálního plánu se Mahler rovněž nedrží klasického kánonu, proto také odmítl uvádění tóniny v názvu. V dopise nakladateli Petersovi napsal: „Podle dispozic vět (kdy je obvyklá první věta umístěna až na druhém místě) je obtížné hovořit o tónině celé symfonie, a aby se předešlo nedorozuměním, nechť zůstane symfonie raději bez označení. Hlavní věta (č. 2) je v a moll, Andante (č. 1) je v cis moll. Symfonie se pojmenovávají podle hlavní věty – ale jen tehdy, stojí-li na prvním místě, čemuž tak dosud vždy bylo – s výjimkou tohoto díla.“

Symfonie byla poprvé provedena 18. října 1904 pod skladatelovou taktovkou v Kolíně nad Rýnem, poté 20. února 1905 v Berlíně, již 2. března 1905 zazněla poprvé v Praze v provedení orchestru Nového německého divadla za řízení Leo Blecha, a 5. března ji Mahler osobně dirigoval v Amsterodamu. V den pražského koncertu tisk upozorňoval: „Publikum se naléhavě žádá, aby zaujalo místa před začátkem (začátek v půl osmé), neboť první dvě věty symfonie budou hrány bez přerušení a nikdo nebude vpuštěn.“ V kritikách se připomínalo, že Mahler „svou uměleckou činnost zahájil ve zdejším divadle a chtěl být vždy počítán mezi napůl domácí.“ Byla zmíněna spřízněnost Mahlerovy tvůrčí osobnosti s Wagnerovou (smuteční pochod první věty byl přirováván ke scéně Siegfriedovy smrti ze Soumraku bohů), a pokud jde o scherzovou větu, také s Antonem Brucknerem. Nejvíce se líbilo Adagietto, ovšem podle kritikova mínění příliš komplikovaná polyfonní technika ve finální větě kladla na posluchače přílišné požadavky. Stejný názor ostatně vyslovil i Mahlerův stoupenec a příští velký propagátor jeho díla Bruno Walter po berlínské premiéře: „Bylo to poprvé a myslím jen jedinkrát, kdy mě provedení Mahlerova díla neuspokojilo. Instrumentace komplikované kontrapunktické spleti je nepřehledná a Mahler sám si mi stěžoval, že se mu stále nedaří s orchestrem dosáhnout dokonalosti.“ Skladatel se k Páté symfonii ještě znovu vrátil v roce své smrti a teprve tehdy ji, jak zaznamenal Bruno Walter, považoval za dokončenou.

Všechny Mahlerovy symfonie jsou v principu programní skladby: první symfonie nesla původně titul „Titán“ (který však Mahler později zavrhl), druhá a čtvrtá obsahuje vokální složku, která poskytuje vodítko. Zejména po zkušenostech s první symfonií Mahler od konkretizování obsahu upustil a k páté symfonii žádný program nesdělil, což činilo při prvním poslechu potíže i zkušeným. Spisovatel a hudební historik Romain Rolland, který byl svědkem provedení symfonie 21. května 1905 ve Štrasburku, napsal: „Mahler chtěl dokázat, že je schopen psát ryzí hudbu a odmítl k programu připojit výklad svého díla, (...) chtěl tedy, aby se posuzovalo z čistě hudebního hlediska. To pro něj byl nebezpečný experiment.“ Mahlerova hudba často získávala další kontext ve spojení s jinými uměleckými druhy: silně emotivní Adagietto z Páté symfonie například doprovází film režiséra Luchina Viscontiho podle povídky Thomase Manna Smrt v Benátkách.