Česká filharmonie • Víkingur Ólafsson

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Islandský klavírista Víkingur Ólafsson si za poslední roky vydobyl pozici světové “hvězdy klasické hudby”, jak ho pojmenoval deník The Daily Telegraph. Kritika oceňuje jeho nadstandardní technické dovednosti a “nevyprázdněnou” virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko “islandský Glenn Gould” (poprvé ho tak označil deník The New York Times): stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít skryté kvality díla a dojít tak ke zcela jinému – avšak přirozenému a citlivému – pojetí.

Jeho mistrovství mu vyneslo již mnohá ocenění, jako například titul Umělec roku 2019 udělený časopisem Gramophone, a jeho nahrávky získaly dvakrát cenu Opus Klassik a Album roku 2019 od BBC Music Magazine. Mezi kritikou i širší veřejností nejoblíbenější alba, které natočil u společnosti Deutsche Grammophon, patří Philip Glass Piano Works (2017), Johann Sebastian Bach (2018), Debussy – Rameau (2020) a Mozart & Contemporaries (2021).

Víkingur Ólafsson je v současnosti jedním z nejžádanějších klavíristů světa; účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje také s významnými současnými skladateli.

V časech menšího vytížení se věnuje tvorbě hudebních pořadů pro rozhlasové nebo televizní vysílání. Počas “lockdownu” byl tři měsíce rezidenčním umělcem projektu Front Row vysílaném stanicí BBC Radio 4; z prázdné Harpa Concert Hall v Reykjavíku se tak každý týden jeho um donesl k milionu posluchačů po celém světě.

Britský skladatel a pedagog Julian Anderson patří mezi nejuznávanější a nejvlivnější tvůrce své generace. Skladbu studoval u významných zástupců britské a francouzské soudobé tvorby Johna Lamberta, Alexandra Goehra a Tristana Muraila. Andersonova hudba vychází ze spektralismu, objevují se v ní i prvky folkloru východní Evropy, především Litvy, Polska a Rumunska. Z Litvy pochází rodina jeho otce, Anderson se už narodil ve Velké Británii. V roce 2014 mělo v English National Opera úspěšnou premiéru jeho hudební drama Thébané, jeho skladbu Incantesimi premiéroval v roce 2016 Simon Rattle s Berlínskými filharmoniky. O rok později uvedl světovou premiéru klavírního koncertu The Imaginary Museum dirigent Ilan Volkov s BBC Scottish Symphony Orchestra.

Inspiraci pro Symfonii č. 2 „Pražská panoramata“ dostal Anderson v roce 2005 při návštěvě fotografické výstavy v jedné londýnské galerii. Mezi exponáty byla kniha černobílých fotografií Josefa Sudka Praha panoramatická, ikonické dílo vydané v roce 1959, které skladatele okouzlilo. Praha a její scenérie ho natolik uchvátily, že si je začal představovat v hudbě: „Má to rozmach a trajektorii, jako když posloucháte symfonii. Tehdy jsem si uvědomil, že kdybych někdy napsal hudbu inspirovanou Prahou panoramatickou, muselo by to být podstatné dílo. Velkolepost samotných fotografií téměř napovídala orchestrální zvuky a textury.“

Pro jinou práci úvahy o Sudkovi na čas odložil. Když však přišel jeho přítel Semjon Byčkov s objednávkou nového symfonického díla, které provede s Českou filharmonií, BBC Symphony Orchestra, Mnichovskou filharmonií a Cleveland Orchestra, téma se probudilo v plné síle. Navzdory tomu, že v Praze nikdy nebyl (a vinou následného uzavření hranic kvůli pandemii covidu se tam ani nadále nemohl podívat), pustil se do díla na české motivy. Znalostí české hudby byl na britské poměry vybaven nadstandardně: díky posluchačské vášni svých rodičů od dětství vyposlechl vše podstatné od Smetany, Dvořáka, Janáčka, později mu učaroval Martinů a nyní má velice dobře zmapovanou i soudobou českou tvorbu. Při psaní nové symfonie ho nečekaně inspiroval i oblíbený youtubový Honest Guide to Prague Janka Rubeše a Honzy Mikulky, a to dokonce dvakrát: „Zaujala mě jejich akce, při které odstranili z Karlova mostu množství zámků lásky. Ty, které byly kolem sochy Jana Nepomuckého, je inspirovaly ke sbírce na zvon v kostele sv. Havla na Starém Městě, kde Nepomucký kázal. Starý zvon z toho kostela nechali kdysi roztavit nacisté. Nový zvon byl vyroben v Innsbrucku a poté dovezen přes Karlův most ke sv. Havlovi. Analyzoval jsem zvukové spektrum nového zvonu a získal tak harmonie pro část své symfonie. Mezi perkusemi je také skutečný zvon ve stejném ladění jako Rubešův a Mikulkův ‚Honest Guide Bell‘,“ dodává v rozhovoru pro magazín České filharmonie.

Podruhé se z videoprůvodce naučil známou českou lidovou píseň: „Líbila se mi akce, při níž Rubeš s Mikulkou znovu vysadili trávník, který rozšlapali turisté na Jiráskově náměstí před Tančícím domem. Viděl jsem v tom i hlubší symboliku vzhledem k tomu, že nový trávník začal růst uprostřed pandemie. Ale taky jsem díky jejich akci poznal dětskou písničku Travička zelená. Nemá zrovna komplexní melodii, ale okouzlila mě textem i půvabnou prostotou. Použil jsem ji v poslední větě symfonie, ale myslím, že není moc rozeznatelná.“ Pro uklidnění konzervativnějších posluchačů uvádíme ještě jeden inspirační zdroj, který zaslechnou v symfonii Pražská panoramata podstatněji: je jím chorál Svatý Václave, který zná Anderson také od dětství a má ho silně spojený s českou hudební tradicí. „Slýchal jsem ho z gramofonové desky Supraphonu, kterou si pouštěl můj otec. Nerozuměl jsem slovům, ale měl jsem od malička rád tu melodii.“

Na jaře roku 1786 měl Wolfgang Amadeus Mozart spoustu práce. Od října předchozího roku intenzivně komponoval novou italskou komickou operu Figarova svatba, od níž si hodně sliboval, a zároveň německou hudební komedii Divadelní ředitel. Rozepsaná díla ho však nemohla uživit, a proto v období postní sezony, kdy se opery nehrály, pravidelně pořádal akademie v Burgtheatru – koncerty, na které prodával v předprodeji vstupenky a pro něž byl hlavním autorem i účinkujícím. Jako lákadlo na ně nejčastěji dodával zbrusu nové klavírní koncerty – v největší „hustotě“ se tak dělo od února 1784 do března 1786, kdy jich napsal a uvedl jedenáct.

Během postní sezony 1786 zazněly na akademiích 22., 23. a 24. z Mozartových koncertů pro klavír a orchestr. Koncert Es dur, K 482, dokončil v prosinci 1785, Koncert A dur, K 488, 2. března 1786 a Koncert c moll, K 491, jen o dva týdny později. Trojice se od předchozích koncertů liší v důležitém parametru instrumentace – v sekci dřevěných dechů zde Mozart místo hobojů použil poprvé nově se etablující klarinety, které měly temnější zvukové zabarvení a lépe se pojily se smyčci. V Koncertu A dur nepoužil ani trubky, ani bicí, tak jako v obou zbývajících, a jeho atmosféra je tak intimnější. První dvě věty vyzařují optimismus a poklid, finále v obvyklé formě rondo střídá jásavou atmosféru s jemným patosem. Koncert A dur je dílem třicetiletého skladatele, ve všech svých složkách však působí mistrně a vyzrále. Ale právě u Mozarta nás tento fakt ani trochu nepřekvapí – pro vytvoření všech dalších velkých děl mu zbývalo už jen pět let života.

Třicetiletým autorem byl v roce 1912 i Igor Stravinskij. Čekalo ho ještě 59 let života a pracoval na svém dosud nejodvážnějším díle. Znala ho celá Paříž, centrum tehdejší umělecké avantgardy, v níž od roku 1909 působil progresivní Ruský balet impresária Sergeje Ďagileva. Stravinského balety Pták Ohnivák a Petruška v podání tohoto souboru se staly diskutovanými událostmi, ale ta největší měla teprve přijít. V čerstvě otevřeném Théâtre des Champs-Élysées se 29. května 1913 odehrála premiéra třetího z baletů, Svěcení jara, s podtitulem Obrazy z pohanského Ruska. Vypukl při ní velký povyk: nesouhlas a znechucení konzervativní části publika a nadšení té progresivní. Už nic nemělo být jako dřív – nejen samotná hudba, ale i choreografické pojetí a kostýmy byly odlišné od všeho předchozího.

„Myšlenka Svěcení jara mě napadla, když jsem ještě skládal Ptáka Ohniváka,“ vzpomíná Igor Stravinskij 45 let po premiéře ve své knize Rozhovory. „Viděl jsem v představě slavnostní pohanský rituál: moudré starce sedící v kruhu a sledující tanec dívky končící vyčerpáním a smrtí. Obětují ji, aby si usmířili boha jara.“ Smlouvu na zkomponování posledního z trojice baletů Stravinskij podepsal s Ďagilevem v létě 1911 v Karlových Varech, na skladbě pracoval v letech 1911 až 1912 a poslední úpravy provedl v březnu 1913. Skladatel se v rámci přípravy na samotné komponování vydal se scénografem a scénáristou Nicolasem Roerichem, který byl zároveň archeologem, do Ruska, aby v centru lidového umění v Talaškinu u Smolenska studovali rituály slovanských kmenů. Spíše než použití konkrétních lidových témat šlo autorům o archetypy – mystické, divoké, primitivní a necivilizované, které by postavili proti dobovým měšťáckým konvencím a přecitlivělosti v umění.

Ani hudebně Stravinskij netěžil z konkrétních ruských lidových písní. Svěcení jara je nicméně vyvrcholením období jeho tvorby ovlivněného folklorismem. Jedinou konkrétní lidovou melodii, kterou použil ve Svěcení jara, hraje v samém úvodu fagot. Podle pozdějšího vyjádření skladatele ovšem není ruská – pochází prý z antologie litevské lidové hudby, kterou našel ve Varšavě. Stravinského současník Béla Bartók, sám známý svým zaujetím pro folklor, v roce 1943 nazval Svěcení jara „apoteózou hudby ruského venkova“ a o baletu prohlásil: „Rytmické buňky, které se zmenšují a zvětšují, lze najít v ruské a východoevropské hudbě běžně.“

Charakter tématu otevřel Stravinskému úžasné možnosti v hudebním zpracování – především ve využití síly elementární rytmiky, kdy celý orchestr působí jako gigantický bicí nástroj využívající prudkou rytmickou pulsaci, polyrytmiku, rychlé střídání metriky. Později Stravinskij vzpomínal, jak Ďagilevovi poprvé přehrál na klavír začátek skladby. „Ďagilev zeptal, zda tam budou ty opakované akordy ještě dlouho. A já mu odpověděl: ‚Až do konce, můj drahý.‘“ Svěcení jara se ale i tonálně posunulo mimo tradiční rámec prostřednictvím náznaků bitonality a tritonality, při níž Stravinskij klade nad sebe akordy vzdálené třeba o půltón.

S totálně revolučním pojetím hudby korespondovala i choreografie Václava Nižinského, postavená na primitivních pohybech tanečníků, zcela negujících estetické ideály klasického baletu. S odstupem času však byly právě choreografie a nepříliš zdařilá orientace Nižinského v inovátorské hudbě označeny za hlavní příčinu neúspěchu prvního uvedení skladby. O rok později bylo Svěcení jara v Paříži provedeno koncertně a ohlas publika byl veskrze kladný. Definitivně se stalo mezníkem na cestě k moderní hudbě.