Česká filharmonie • Alain Altinoglu

Nescházelo mnoho k tomu, aby se Jiří Vodička, koncertní mistr, sólista a komorní hráč, jeden z nejvýznamnějších a nejvyhledávanějších českých houslistů, profesionálně věnoval místo hry na housle latinskoamerickým tancům. Ve dvanácti letech věku se nakonec rozhodl naplno věnovat nejvyššímu smyčcovému nástroji. Na adresu tance však smířlivě podotýká: „Něco mi to dalo, třeba v oblasti rytmického cítění.“ Už ve čtrnácti letech byl mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, a to do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly; studium uzavřel v roce 2007 magisterským titulem. Ještě předtím na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana a Prague Junior Note. V roce 2002 získal rovněž cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. Už v dospělém věku následovaly úspěchy například ve formě první a druhé ceny ze světově proslulé soutěže Young concert Artist (2008), která se uskutečnila v Lipsku a v New Yorku.

Pětinásobný otec a majitel hravě nazvané produkční společnosti Wassermann Media, založené za koronavirových dob, vstupuje do své jubilejní desáté sezony coby koncertní mistr České filharmonie. Jako sólista spolupracuje nejen s význačnými českými orchestry, například s PKF — Prague Philharmonia či Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, ale i s Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie či Wuhan Philharmonic Orchestra.

Jeho interpretační činnost je však širší. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, milovníci crossoverů ho mohou slyšet v rámci světového turné s názvem Vivaldianno, nedávno vystoupil s Tomášem Kačem na Pražském hradě u příležitosti udělování státních vyznamenání, dříve byl členem Smetanova tria (další dvě CD pro Supraphon), jako komorní hráč koncertuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským, Davidem Marečkem a Miroslavem Sekerou. Mnohé z koncertů „českého Paganiniho“, jak se Vodičkovi někdy přezdívá pro jeho mimořádnou technickou zdatnost, byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. K tomu všemu učí na Ostravské univerzitě a příležitostně rekreačně létá.

Cesta k italskému nástroji Joseph Gagliano 1767, na který hraje, je dle jeho slov „mecenášstvím starého dobrého stylu“. Housle totiž dostal do dlouhodobého užívání od bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka.

Francouzský skladatel, varhaník a improvizátor Thierry Escaich je jedinečnou osobností soudobé hudby a jedním z nejvýznamnějších francouzských skladatelů své doby. Jeho tři umělecké role jsou vzájemně provázané a umožňují mu představit se publiku jako sólový interpret, spoluúčinkující i jako samotný tvůrce při vystoupeních různých charakterů.

Escaichova tvorba není omezena hudebními formami ani žánry a čítá přes sto skladeb, které si svou lyrikou, bohatými harmoniemi a energickými rytmy podmanily široké publikum a byly oceněny čtyřmi cenami „Victoires de la Musique“. Kromě několika dalších významných ocenění se Escaichovi dostalo také pocty být rezidenčním skladatelem Lyonského národního orchestru, Orchestre National de Lille a Pařížského komorního orchestru.

Jeho skladatelská dráha je úzce spjata s kariérou varhaníka a s Mauricem Duruflé, kterého vystřídal na varhanickém postu pařížského kostela Saint-Étienne-du-Mont. Jako zástupce slavné francouzské improvizační školy své skladby a improvizace zařazuje na repertoár svých mezinárodních recitálových koncertů; věnuje se také tzv. „cine-concerts“, kdy na varhany nebo klavír vytváří improvizované doprovody němých filmů, jako jsou Fantom opery nebo Metropolis.

Mezi hlavní nadcházející události v Escaichově uměleckém životě patří světové premiéra jeho nové opery Shirine v Lyonské opeře, která je po ročním odkladu naplánována na letošní květen. Kromě dnešního koncertu s Českou filharmonií vystupuje Escaich tuto sezonu s londýnským Královským filharmonickým orchestrem, Tchaiwanskou filharmonií a Orchestre National de Lyon; recitály chystá pro Drážďanskou filharmonii, koncertní sál Mariinského divadla, Velký sál Moskevské konzervatoře, Auditorium de Lyon a Toulouse les Orgues.

Thierry Escaich studoval na Pařížské konzervatoři, kde nyní učí skladbu a improvizaci.

Přestože se současný profesní život Alaina Altinoglu příliš neliší od jeho slavných dirigentských kolegů, jeho cesta do nejprestižnějších koncertních sálů a slavných operních domů je vskutku jedinečná. Vyrostl na chudém předměstí Paříže v rodině s arménskými kořeny; otec byl profesorem matematiky, matka klavíristka. Noty se prý naučil dříve než písmena abecedy. V pěti letech začal hrát na housle, ty však záhy vyměnil za klavír, který posléze také na pařížské konzervatoři vystudoval. Uchvacoval ho však symfonický zvuk, který mu klavír neposkytoval: poslouchal nahrávky orchestrálních skladeb a k tomu doslova hltal partitury, jež sbíral jeho dědeček. Ve dvanácti letech se dokonce bavil jejich přepisováním do formy klavírních výtahů. S tím pak ruku v ruce šla i fascinace dirigováním: rád pozoroval dirigenty a diskutoval s nimi. Jeho cesta k tomuto oboru tedy šla cestou sebevzdělávání, ale k tomu, aby ukázal, co v něm je, musel dostat příležitost.

Ta se mu naskytla zcela náhodou v osmnácti letech, když pracoval v pařížské Opéra Bastille jako korepetitor. Na jedné ze zkoušek bylo potřeba zaskočit za dirigenta Denise Russella Daviese. Zkouška dopadla výborně a mladý korepetitor dostal velké povzbuzení od orchestru, aby se vydal na dráhu dirigenta. Než se však dostal na světovou špičku, čekala ho ještě dlouhá cesta – i to je součástí jeho dirigentské filozofie: „Abyste dosáhli nejlepšího výsledku, potřebujete zralost, potřebujete ve svém životě hodně času. Musíte umět číst mezi řádky. Nikdy nejste hotový, každý den musíte pracovat a snažit se pochopit, proč něco nejde tak, jak jste chtěl.“ Dirigenta vnímá jakožto prostředníka mezi orchestrem a posluchači, přičemž se snaží zprostředkovat posluchačům skladatelovu intenci a zároveň prezentovat svůj vlastní názor. 

Ten v současnosti uplatňuje na pozici šéfdirigenta Frankfurtského rozhlasového orchestru i v rámci množství hostování, například u Berlínských a Vídeňských filharmoniků, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, Londýnského symfonického orchestru či Clevelandského orchestru. Své nadšení pro operu zase projevuje jako hudební ředitel Théâtre Royal de la Monnaie, kde v současnosti pracuje mj. na uvedení celého Prstenu Nibelungů. Vídáme ho i na dalších světových scénách od newyorské Metropolitní opery po londýnskou Covent Garden. Vyučuje dirigování na pařížské konzervatoři a od července 2023 je také uměleckým ředitelem Mezinárodního festivalu v Colmaru. Se svou ženou, mezzosopranistkou Norou Gubitch, vystupuje v rámci recitálů i jako klavírista a písňový repertoár, na který se manželské duo specializuje, je zaznamenán na mnoha nahrávkách. 

S Českou filharmonií se poprvé naživo seznámil v roce 2022. Při zkouškách programu zahrnujícího díla Clauda Debussyho, Maurice Ravela a Camilla Saint-Saënse se zaměřil hlavně na vytvoření autentické zvukovosti orchestru. Jak sám prozradil: „Chtěl jsem orchestr naučit, jak má mluvit francouzsky.“

V roce 1892 napsal vlámský dramatik Maurice Maeterlinck svůj nejúspěšnější opus Pelléas a Mélisanda. O deset let později na toto téma vytvořil libreto, které Claude Debussy převtělil do pětiaktové opery, jediné dokončené v rámci jeho díla a premiérované 30. dubna 1902 v pařížské Komické opeře. Námět vychází z mýtu o Tristanovi a Izoldě – dvou mladých lidech, kteří jsou do sebe beznadějně zamilováni, ale ve štěstí jim stojí starší manžel. Jejich láska může dojít naplnění pouze ve smrti. Debussy byl fascinován pohádkovou atmosférou a tajemnou řečí dramatu v duchu symbolismu. Úspěch premiéry nebyl nijak oslnivý, ale v následujících letech byla opera provedena na mnoha místech v Evropě i v USA a dnes je Pelléas a Mélisanda jednou z nejhranějších francouzských oper počátku 20. století.

Předehry před jednotlivými akty a mezihry s propojujícími hudebními motivy využil dirigent Alain Altinoglu pro vytvoření koncertní suity, která sleduje průběh děje: od ponurého začátku až po smrt Mélisandy na konci opery. Suitu Altinoglu poprvé uvedl 20. září 2017 během svého debutu u Berlínských filharmoniků.

Orchestrální suity vznikaly v 19. a 20. století se záměrem popularizace rozsáhlých operních nebo baletních děl na koncertních pódiích. Stejný cíl měl i Altinoglu, který operu dirigoval na několika renomovaných scénách. Podle svých slov věděl, že má dost originálního materiálu: „Claude Debussy musel komponovat orchestrální mezihry v Pelléasovi a Mélisandě velmi rychle... Chvíli před premiérou se ukázalo, že původní hudební čísla nestačí na mnohonásobné přeměny scén. Muselo se přidat téměř 150 taktů hudby,“ popsal v rozhovoru pro server francouzského hudebního nakladatelství Durand-Salabert-Eschig. A dodal: „Tyto dokomponované části přecházejí magicky jedna do druhé a zachovávají typicky debussyovskou harmonickou konstrukci.“

Během svého uměleckého turné po Anglii v roce 1922 zažil slavný francouzský skladatel Maurice Ravel zásadní setkání s devětadvacetiletou maďarskou houslistkou Jelly d’Arányi, neteří houslové legendy Josepha Joachima. Na soukromém koncertě provedla jeho Sonátu pro housle a violoncello a poté hrála na skladatelovo přání až do rána cikánské melodie. Dva roky nato pro ni Ravel dokončil virtuózní rapsodickou kompozici Tzigane (Cikán). Úspěšná premiéra díla pro housle s doprovodem klavíru nebo luthéalu (mechanismus vynalezený v roce 1919, který se připojuje ke klavíru a vydává zvuk podobný barvě cimbálu), proběhla v Londýně v dubnu 1924, poslední úpravy proběhly pár dní před premiérou. Ravel ve stejném roce skladbu orchestroval a d’Arányi premiérovala i tuto verzi – v listopadu 1924 v Paříži se symfonickým orchestrem Colonne. Obě verze umožňují houslovým virtuosům blýsknout se s technikou a brilancí a jsou velmi oblíbené u publika. Jelly d’Arányi je pravidelně interpretovala po celou svou dlouhou a hvězdnou kariéru. Tzigane odráží tehdejší oblibu v exotice – ať už orientální nebo cikánské motivy byly v Ravelově době módní a vyhledávanou záležitostí. Skladba necituje žádné autentické romské písně, ale využívá tradiční melodické postupy, formy a rytmy. Jde v podstatě o „maďarskou rapsodii“ v lisztovském duchu, jen modernější a rytmičtější.

Londýn i Liszt jsou pojítkem k poslední skladbě programu. Padesátiletý Camille Saint-Saëns dostal zakázku na velkou symfonii od Londýnské filharmonické společnosti a od počátku dílo koncipoval jako poctu Franzi Lisztovi, svému velkému příteli a vzoru. Proto k běžnému obsazení orchestru přidal dva klavíry (nebo jeden klavír na čtyři ruce) a varhany, oba typické Lisztovy nástroje. Dále cituje chorální úryvek ze sekvence Dies irae, stejně jako Liszt ve svém Tanci mrtvých pro klavír a orchestr. Podobné Lisztovým jsou i mnohé harmonické nebo instrumentační postupy v práci s hudebními tématy.

„Dal jsem do této práce vše, co jsem mohl dát. [...] To, co jsem udělal, už nikdy nebudu moci zopakovat,“ prohlásil Camille Saint-Saëns po dokončení Třetí symfonie c moll, op. 78, která si díky velkolepému použití varhan v rámci orchestru vysloužila přívlastek „Varhanní“. Skladatel sám řídil její premiéru 19. května 1886 v londýnské St. James Hall (zbořené v roce 1905), v první polovině koncertu navíc hrál jako sólista svůj Klavírní koncert č. 4 c moll. V červenci 1886 zemřel Franz Liszt a Saint-Saëns symfonii definitivně věnoval jeho památce. Pařížskou premiéru pak provedl 9. ledna 1887.

Myšlenka přidat varhanní part k světskému orchestrálnímu dílu určenému pro koncertní síň byla poměrně ojedinělá, i když to byl zase Franz Liszt, který varhany do orchestrálního zvuku zařadil daleko dříve – ve své symfonické básni Válka Hunů (1856/1857) – a dokázal, že je to funkční kombinace. Camille Saint-Saëns byl vynikajícím varhaníkem, Franz Liszt ho dokonce nazval „největším varhaníkem na světě“. Se Saint-Saënsovým umem se setkal už v době, kdy byl jako čerstvě dvacetiletý uveden do úřadu varhaníka v jednom z největších pařížských kostelů sv. Magdaleny, kde setrval dvacet let.

Třetí symfonie je ukázkou tematické propracovanosti. V jednotlivých částech přináší vždy nová témata, a přitom vrací témata předešlá, umně pozměněná, a přesto patrná. První věta má pomalý úvod, po němž následuje Allegro moderato s hlavním tématem ve smyčcích vycházejícím z chorálového nápěvu sekvence Dies irae. Toto neklidné téma se vyvíjí, prochází durovými i mollovými tóninami, a nakonec ustoupí vedlejšímu, klidnějšímu tématu. V prostřední části se obě témata objevují současně v rámci sonátového provedení. Po této rychlé pasáži dochází ke zklidnění doprovázené pizzicaty violoncell a kontrabasů až do závěrečné části první věty, jejíž téma provedené smyčci a varhanami a později dřevěnými dechy je nejspíš nejznámější melodií celé skladby. Druhou větu otevírá energická melodie smyčců, přidává se klavír s rychlými sledy arpeggií a tónových řad a nakonec hlubší nástroje s novým tématem, předjímajícím finále. To otevírají mohutné akordy varhan, klavír podporuje smyčce a zazní motiv Dies irae. Skladba se rozvine v majestátní pochod s varhanami, žesti a bicími. Po nutné klidnější pasáži nastupuje bouřlivý, polyfonií prodchnutý závěr.

Skladba byla od počátku přijata příznivě a autor sklidil velký úspěch. „Můj drahý skladateli slavné symfonie,“ napsal Saint-Saënsův přítel a žák Gabriel Fauré, „nedovedete si představit, jakou radost jsem měl minulou neděli! [při druhém provedení 16. ledna 1887] Měl jsem partituru a nevynechal jsem jediný tón této symfonie, která vydrží mnohem déle než my dva, i kdybychom spojili oba naše životy!“ Velkolepost symfonie vynikla při provedení v květnu 1915 v San Francisku u příležitosti Mezinárodní výstavy Panama-Pacific, v sále pro 3782 posluchačů. Osmdesátiletý Saint-Saëns tento koncert neřídil, ale byl přítomen a dočkal se bouřlivého potlesku vestoje. Nynější francouzská hudební historiografie počítá Saint-Saënsovu Třetí symfonii mezi hvězdný trojlístek – spolu s Fantastickou symfonií Hectora Berlioze a Symfonií Turangalîla Oliviera Messiaena.