Nenašli jsme žádné výsledky

Zkuste použít jiný výraz nebo kontaktujte náš Zákaznický servis.

Hledat

Česká filharmonie • Jakub Hrůša


Ke Slavomíru Hořínkovi, finalistovi prvního ročníku skladatelské soutěže České filharmonie v roce 2014, logicky směřovala objednávka nové skladby. První houslový koncert Bohuslava Martinů si vybral umělecký partner orchestru Josef Špaček, na závěr zazní Sukova Pohádka léta.

Subscription series A | Délka programu 1 hod 50 min

Program

Slavomír Hořínka
Raduj se III, chacona pro orchestr (světová premiéra) (15')

Bohuslav Martinů
Koncert pro housle a orchestr č. 1, H 226 (26')
Allegro moderato
Andante
Allegretto

— Přestávka —

Josef Suk
Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29 (52')
Hlasy života a útěchy
Poledne
Intermezzo – Slepí hudci
V moci přeludů
Noc

Účinkující

Josef Špaček housle, umělecký partner orchestru

Jakub Hrůša dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Jakub Hrůša

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Prodej jednotlivých vstupenek na všechny veřejné generální zkoušky:
od 11. září 2024, 10.00

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.

Účinkující

Josef Špaček  housle, umělecký partner orchestru

Josef Špaček

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Jakub Hrůša  hlavní hostující dirigent

Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

Skladby

Slavomír Hořínka
Raduj se III, chaconna pro orchestr

Když Česká filharmonie – nikoliv poprvé – oslovila Slavomíra Hořínku s objednávkou nové skladby, měl na svém kontě již dvě kompozice nazvané Raduj se. První z nich byla Chairé pro komorní ansámbl (2005), podruhé se jednalo o prostorovou skladbu z projektu Hudba k siréně, s texty z dopisů svaté Kláry svaté Anežce České (2020). Premiérované Raduj se III (2020–2021) se k nim připojuje jako další část stejnojmenného volného cyklu skladeb pro různá obsazení, v tomto případě pro velký orchestr s bohatě vybavenou sekcí bicích, harfou a celestou. Je koncipováno jako ciaccona, vnitřně členěná na způsob čtyřdílného cyklu. Zvukovou a rytmickou stránku autor přirovnává „k vyzvánění celé řady zvonů zároveň, z jejichž harmonií vybírám někdy jen jeden jediný tón, jindy více“. Partituru uvozují tři úryvky ze středověkého gregoriánského hymnu Exsultet s imperativy „zajásejte“ nebo „raduj se“, který se zpívá při velikonoční vigilii a v křesťanské liturgii je symbolicky propojen právě s „návratem“ zvonů a světla.

Slavomír Hořínka vyučuje na katedře skladby HAMU, kde sám dříve studoval pod vedením Ivana Kurze. Komponovat začal poměrně brzy, jeho dílo zahrnuje například skladby orchestrální, komorní, vokální, koncertantní, prostorové, instruktivní, soundscape kompozice či zvukové instalace. Hořínkova hudební řeč je průzračná, zaměřená na redukci použitých prostředků, koncentrovaná, jde k podstatě. Snahu jít k podstatě ostatně vyčteme i z úvah, které skladatel publikoval: často se v nich zabývá duchovním rozměrem hudby a zvukovými krajinami kolem nás.

Bohuslav Martinů
Koncert pro housle a orchestr č. 1, H 226

O tom, že se ani slavnému autorovi někdy nevyhnou tvůrčí potíže, svědčí technicky velmi náročný Koncert pro housle a orchestr č. 1 (H 226) Bohuslava Martinů. Vznikl v Paříži v letech 1932–1933 a jeho prvním interpretem měl být houslový virtuos Samuel Dushkin, věhlasný umělec polsko-ruského původu, který krátce předtím nastudoval a provedl houslový koncert Igora Stravinského. Spolupráce s Dushkinem však vedle nesporné inspirace jeho brilantní hrou přinášela i problémy: sólista podněcoval Martinů k dalším a dalším úpravám vznikajícího koncertu, a to i v době, kdy dílo bylo z hlediska autora hotovo, a dokonce byla naplánována jeho premiéra – v Praze, pod taktovkou Georga Szella. Z premiéry nakonec sešlo. Pohnuté osudy měl také autograf skladby, který se poměrně brzy stal nezvěstným. V roce 1961 ho získal muzikolog a archivář Hans Moldenhauer a jeho prostřednictvím konečně zazněl koncert veřejně, s Josefem Sukem ml. jako sólistou a Chicago Symphony Orchestra za řízení Georga Soltiho (Chicago, 25. a 27. října 1973). Suk na to vzpomínal s velkou pokorou: „Bylo to pro mne povznášející. … Se skvělým orchestrem a nejlepším žijícím dirigentem jsem hrál hudbu, kterou zatím nikdo, kromě autora, neslyšel.“ Tím ovšem anabáze autografu neskončila; po Moldenhauerově smrti byla totiž jeho sbírka rozdělena a nad partiturou Koncertu pro housle a orchestr č. 1 se zdánlivě uzavřela voda, aby se teprve po mnoha letech ukázalo, že rukopis je spolu s dalšími prameny k této skladbě uložen v Northwestern University Library.

První houslový koncert zastupuje skladatelovu bohatou koncertantní tvorbu třicátých a začátku čtyřicátých let, charakteristickou příklonem ke starším formám, a nezapře svou spřízněnost s neobarokními orchestrálními díly Martinů. Hned úvodní věta (Allegro moderato) je ukázkou práce s krátkým, rytmicky výrazným motivem, který zaznívá sólově i v orchestru, a neustále se obměňuje. Druhá věta (Andante) bývá naopak ještě srovnávána s romantickými koncerty – krásná kantiléna, tak typická pro Martinů, tomu jistě napomáhá. Ihned navazuje třetí věta (Allegretto), opět v duchu virtuózního začátku s neklidným rytmicko-metrickým členěním. Završuje ji série kadencí, které potvrzují, jak dobře si Martinů jako houslista s tímto nástrojem rozuměl.

Josef Suk
Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29

Hlasy života a útěchy
Poledne
Intermezzo
Slepí hudci
V moci přeludů
Noc

Se skladatelem a houslistou Josefem Sukem se Bohuslav Martinů znal z dob svého studia na Pražské konzervatoři, zvlášť ze školního roku 1922–1923, kdy byl posluchačem v Sukově kompoziční třídě na mistrovské škole. Z mnoha důvodů nešlo o intenzivní výuku, ale oba k sobě chovali úctu i v dalších letech: „… pro Vás, mistře Suku, mám neskonalý obdiv, který nijak netajím“, píše Martinů Sukovi v roce 1930. To bychom však předbíhali událostem. Postavení Josefa Suka na české hudební scéně konce devatenáctého století a prvních dekádách století dvacátého nebylo jednoznačné a jeho hudba, včetně tetralogie velkých orchestrálních děl, měla své nadšené příznivce i odpůrce. Jako druhou z této řady napsal Suk Pohádku léta (1907–1909), kterou při premiéře v lednu 1909 zahrála Česká filharmonie v nastudování Karla Kovařovice. Pětivětá Pohádka léta, op. 29, bývá charakterizována jako hudební báseň (nebo také jako báseň o přírodě) a velmi často vysvětlována za pomoci mimohudebních, především psychologických souvislostí. Navazuje na symfonickou skladbu Asrael, v níž se Suk nejčitelnějším způsobem vyrovnával se smrtí Antonína Dvořáka (1904) a své milované ženy Otilie (1905), nyní se – podle vlastních slov – upíná po bouři a mystickém tichu noci k „záchvěvům probouzející se země a paprskům vycházejícího slunce“. Přes veškerou popisnost takovýchto výkladů, které dnes mohou působit příliš vzletně, je dílo pozoruhodné svou myšlenkovou hloubkou a pravdivostí.

Pohádka léta znamenala v Sukově tvorbě další krok od pozdního romantismu k modernímu vyjadřování: využita je zde v rámci rozšířené tonality volně utvářená melodika i polyrytmika, polyfonie, barva zvuku získává autonomní roli a Suk se při práci s ní projevuje jako skutečný mistr orchestrace. Není divu, že byl některými kritiky stavěn do jedné řady s Mahlerem, Debussym nebo Richardem Straussem. Zatímco v tištěné partituře figuruje jako dedikant Karel Kovařovic, autografní partituru autor přislíbil Oskaru Nedbalovi, svému bývalému druhu z Českého kvarteta a hlavně dirigentovi, který Pohádku léta hned následující rok po pražské premiéře uvedl ve Vídni. V poněkud složité historii přesunů autografních partitur, opisů a dalších písemných pramenů k této skladbě se pak objevují například jména Maxe Švabinského nebo Gustava Mahlera – s největší pravděpodobností autora přípisu „O lieber Tod, komm sachte!“ na korekturním archu z Universal Edition. Ale to už je jiný příběh…

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Zkuste použít jiný výraz nebo kontaktujte náš Zákaznický servis.