Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

A přece se učí!


Česká studentská filharmonie koncertem s názvem A přece se učí! poděkuje všem, kdo pečují o vzdělání. V první polovině večera bude orchestr řídit Marko Ivanović, v druhé před mladé hudebníky poprvé předstoupí Semjon Byčkov. V Beethovenově Třetím klavírním koncertu se představí pianista Cédric Tiberghien. Akci moderují Alice Nellis a Karel Kovář.

Vzdělávací programy | Délka programu 1 hod 30 min

Program

Josef Suk
V nový život

Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur
II. Adagio

Leoš Janáček
Taras Bulba
III. Proroctví a smrt Tarase Bulby

Richard Wagner
Mistři pěvci norimberští
předehra k opeře

Ludwig van Beethoven
Klavírní koncert č. 3 c moll
I. Allegro con brio

Giuseppe Verdi
Síla osudu
předehra k opeře

Účinkující

Cédric Tiberghien klavír

Marko Ivanović dirigent
Semjon Byčkov dirigent

Alice Nellis moderátorka
Karel Kovář moderátor

Fotografie ilustrujicí událost A přece se učí!

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V sobotu 20. února bude od 20.15 živě přenášen na ČT art a streamován na Facebooku a YouTube České filharmonie a dalších partnerů.

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V sobotu 20. února bude od 20.15 živě přenášen na ČT art a streamován na Facebooku a YouTube České filharmonie a dalších partnerů.

"V současnosti je kolem nás nejviditelnější boj o zdraví. Ale není to jediný boj. Jeden z těch méně viditelných je boj o vzdělání. A tak stejně jako v červnu 2020 děkovala Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem zdravotníkům, nyní chceme společně vyjádřit poděkování a podporu všem, kteří statečně – a přitom nenápadně a často nepovšimnuti – usilují o to, aby pokračovalo vzdělávání. V rámci úspěšné spolupráce s Českou televizí tak znovu činíme s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem, který se pro tuto příležitost poprvé propojuje s klíčovými aktéry vzdělávacích programů České filharmonie – s Českou studentskou filharmonií a dirigentem Markem Ivanovićem. V záloze je také několik filharmoniků, podporovatelů – například v prvních houslích to budou koncertní mistr Josef Špaček a Magdaléna Mašlaňová," říká vedoucí vzdělávacího oddělení České filharmonie Petr Kadlec.

Hlavní myšlenka koncertu vychází z širokého pojetí vzdělání, které se neomezuje na faktografii zprostředkovanou ve škole. "Vzdělání je něco, co vede k porozumění fungování světa a co nám o něco víc pomáhá najít svoje pravé místo ve světě. Ne jako ozubenému kolečku, ale jako lidské bytosti. Proto je vzdělání nemyslitelné bez něčeho lidského, člověčenského. Vzdělání bereme jako schopnost mít otevřené oči, mít chuť vstupovat do nových oblastí a učit se, a zároveň mít odvahu vykračovat ze svých komfortních zón," zdůrazňuje Kadlec.

Proto se koncert obrací nejen na učitele všech stupňů škol, ale také na sbormistry, učitele hudebních nástrojů, sportovní trenéry, skautské a jiné vedoucí atd. Ovšem také na rodiče, prarodiče a v neposlední řadě na děti a mladé lidi. Projekt se snaží propojit všechny tyto i generačně různorodé skupiny a nabídnout jim pocit vzájemnosti a pospolitosti.

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie Semjon Byčkov se na spolupráci se studentským orchestrem za účelem podpory vzdělávání velmi těší. "Od 70. let minulého století, kdy jsem stál včele orchestru při Mannes College of Music v New Yorku, cítím touhu sdílet hudbu s mladšími generacemi muzikantů. Jak pronikají do repertoáru a čelí jeho nástrahám, zřetelně vnímáte sílu jejich pocitů a uvědomění si hodnoty hudby v životě. Nenesou si s sebou z minulosti představy o tradicích, nereagují reflexivně nebo na základě návyků. Jednají instinktivně a jsou vnímaví. Představují plodnou půdu, kterou můžete obdělávat a kultivovat," vysvětluje Byčkov. "V České filharmonii jsme si velmi dobře vědomi jedinečného zvuku orchestru a jeho hudební kultury. Navzdory generačním výměnám obojí přetrvává, a to díky rozsáhlým edukačním programům s celorepublikovým dosahem i díky tomu, že mnoho našich muzikantů se věnuje také výuce. Mladí lidé vyrůstají se zvukem a muzikálností České filharmonie, řada z nich sní o tom, že se jednou stanou členy orchestru. A když se jim to podaří, rychle splynou s naší tradicí a pomáhají ji nést dál," uzavírá.

Průvodci koncertem uvádějí každou skladbu živými nebo předtočenými komentáři či rozhovory s dirigenty a mladými hudebníky. Moderátorskou dvojici tvoří Alice Nellis a Karel Kovář. Oba jsou ve svých oborech veřejně známými postavami a zároveň mají silné pouto k tématu vzdělávání. Alice Nellis spolupracuje od roku 2012 s Českou filharmonií na jejích vzdělávacích programech pro děti, mladé lidi i dospělé posluchače, zároveň ji – po zkušenostech s distanční výukou jejích dětí – trápí situace, ve které se dětem často právě ve sféře vzdělávání nedůvěřuje a nedostává se jim podpory. Karel Kovář se v nedávné době věnoval tématu problematické výuky dějepisu ve školách v pořadu České televize Kovy řeší dějiny. Alice Nellis o něm říká, že je jedinou "institucí", která se věnuje mladé generace ve věci společenského a politického vzdělávání. Karel Kovář má velmi rád Rudolfinum, má vztah ke klasické hudbě, ale cítí, že by ho rád dále rozvíjel. Je otevřený všem zkušenostem, které mu může přinést příprava tohoto koncertu: říká, že to je z jeho pohledu silná příležitost pro sebevzdělání.

Česká studentská filharmonie je orchestr složený z mladých nadšených hudebníků, převážně studentů a absolventů hudebních škol – gymnázií, konzervatoří a akademií. Uplatňují se v něm také současní a bývalí členové Orchestrální akademie České filharmonie. Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně spoluúčinkuje na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (za řízení Vojtěcha Jouzy) a Kdo se bojí filharmonie (pod vedením Ondřeje Vrabce). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie spolu s Idou Kelarovou a dětským pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro, které byly hudební oslavou Mezinárodního dne Romů. V listopadu 2019 orchestr hrál na Koncertu ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta – pod taktovkou Roberta Kružíka. Na mimořádném koncertu Pomáháme s Českou filharmonií IV v červnu 2020 těleso řídil sir Simon Rattle.

Pro Českou studentskou filharmonii je projekt s názvem A přece se učí! největší výzvou v jeho čtrnáctileté historii nejen kvůli první umělecké spolupráci s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem, ale také kvůli délce a náročnosti programu, který tvoří šest kratších skladeb. Tomu odpovídá i rozsah zkoušek. Místo obvyklých pěti až šesti frekvencí jich orchestr bude mít tentokrát dvanáct.

Účinkující

Česká studentská filharmonie  

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 ČSF poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezoně 2022/2023 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem a Giovannim Antoninim. Letos se ČSF představí filharmonickým abonentům pod taktovkou Jakuba Hrůši a opět Giovanniho Antoniho. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedou mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Wagnera a dalších.

Cédric Tiberghien  klavír

Cédric Tiberghien

Francouzský klavírista Cédric Tiberghien slaví mezinárodní úspěchy především pro svou všestrannost a široký repertoár, zajímavé programy, otevřenost, s níž se pouští do novátorských koncertních formátů, a živou spolupráci v oblasti komorní hudby.

V koncertní sezoně 2020/2021 vystoupil s Orchestre National de Lyon, Filharmonií Oslo a Singapurským symfonickým orchestrem. Tiberghien je silně provázán s londýnskou Wigmore Hall, v sezonách 2019/2020 a 2020/2021 v této koncertní síni kromě řady komorních projektů provedl kompletní Beethovenovy variace. Koncerty v Berlíně, Drážďanech a Madridu pokračuje také jeho komorní spolupráce s Antoinem Tamestitem a Alinou Ibragimovou. Na divadelních prknech se v poslední době podílel na premiéře představení Zauberland. V tomto hudebně-divadelním projektu v režii Katie Mitchell je použit Schumannův cyklus Láska básníkova a nová skladba Bernarda Foccroulla s textem Martina Crimpa. Tiberghien na uvedení spolupracoval se sopranistkou Julií Bullock a s projektem vystoupil v New Yorku, Moskvy, Londýna a Bruselu.

Tiberghien se v poslední době zaměřoval na hudbu Bély Bartóka. Vrcholem této etapy byla nahrávka tří disků s Bartókovými kompozicemi pro sólový klavír u nahrávací společnosti Hyperion. Za sólové a duetové nahrávky pro Hyperion získal pět ocenění Diapason d’Or (Zlatá ladička). Řadu koncertních i recitálových programů natočil i pro společnost Harmonia Mundi.

Intenzivně se věnuje komorní hudbě a pravidelně spolupracuje s houslistkou Alinou Ibragimovou, violistou Antoinem Tamestitem a barytonistou Stéphanem Degoutem. Jeho vášeň pro komorní hudbu se propsala i do řady nahrávek: spolu s Ibragimovou natočil kompletní cykly skladeb Franze Schuberta, Karola Szymanowského a Wolfganga Amadea Mozarta (pro Hyperion) a Beethovenův sonátový cyklus (Wigmore Live).

Alice Nellis  režie

Alice Nellis

Alice Nellis vystudovala Pražskou konzervatoř, dále anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako překladatelka, od roku 2002 vyučuje na FAMU. V roce 2000 debutovala filmovou komedií Ene Bene s Ivou Janžurovou a její dcerou Theodorou Remundovou v hlavních rolích. Film získal řadu mezinárodních ocenění (mj. hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v San Franciscu). Spolupráce s Ivou Janžurovou a jejími dcerami – herečkami Theodorou a Sabinou Remundovými – pokračovala filmem Výlet (2002), za který Alice Nellis obdržela Cenu nových režisérů na 50. Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu. Za scénář k filmu Výlet získala Českého lva za nejlepší scénář roku 2002. Dále natočila celovečerní filmy Tajnosti (2007), Mamas and Papas (2010), Perfect Days (2011), Revival (2013), Andělé všedního

dne (2014) a Sedmero krkavců (2015). Pod všemi snímky je zároveň podepsána coby scenáristka. Jako herečka se objevila ve filmu Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy.

Alice Nellis se také věnuje divadelní režii. Spolupracuje s Divadlem Na zábradlí (Perfect Days, Záplavy), Divadlem Bez zábradlí (Láska, Když tančila, Cesta dlouhého dne do noci), Café Theatre Černá labuť (Lidský hlas, Růžový šampaňský) nebo Divadlem v Řeznické (Pomoc). Za vlastní hru Záplavy, kterou uvedla v Divadle Na zábradlí, získala 3. místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka.

Karel Kovář  průvodce pořadem

Karel Kovář, známý jako Kovy, je český youtuber, vloger, student a v minulosti také let's player. V současnosti má na svém hlavním YouTube kanále přes 840 tisíc odběratelů. Ve videích probírá celospolečenská témata, politiku, finanční gramotnost, soukromí či sociální sítě. Jeho tvorba se zakládá na infotainmentu (propojení informací a zábavy, které má většinou za cíl vzbudit určité emoce) a pomocí videí se snaží bořit předsudky ve společnosti.

V letech 2016, 2017 a 2019 dostal ocenění Video Bloger roku, v roce 2016 mu časopis Forbes připsal 17. příčku mezi nejvlivnějšími Čechy na sociálních sítích a o rok později pak 30. místo v žebříčku „30pod30“, zobrazujícím 30 nejtalentovanějších Čechů pod 30 let. V minulosti moderoval diskuzní pořad V centru, benefiční koncert Světlo pro Světlušku a vedl rozhovor s bývalým předsedou Evropské komise Jeanem Claudem Junckerem pro televizi Euronews. Zatančil si v pořadu Stardance a s Ivo Bystřičanem pro Českou televizi vytvořil dokumentární sondu do české výuky moderních dějin „Kovy řeší dějiny“. S Terezou Salte nahrává podcast Linka a je také autorem dvou knih: autobiografického bestselleru Ovšem a young adult fikce iPohádka.

Marko Ivanović  dirigent

Marko Ivanović patří k předním dirigentům a všestranným hudebním osobnostem naší současné hudební i divadelní scény. Na pražské AMU vystudoval obory dirigování a skladba. Je laureátem Mezinárodní soutěže mladých dirigentů Grzegorze Fitelberga v Katowicích (2003). Jako dirigent spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry a operními domy: Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia, Národním divadlem v Praze, Göteborg Opera atd. V letech 2009–2014 byl šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice, od 1. ledna 2015 je šéfdirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno.

Vedle tradičního repertoáru se zajímá o novější tvorbu a nejnovější tituly, které často premiéruje. Marko Ivanović je aktivní i jako skladatel. Je také autorem hudby k filmům a rozhlasovým a divadelním hrám. V lednu 2012 měla v Národním divadle v Praze premiéru jeho opera Čarokraj, pro Národní divadlo Brno napsal operu Monument, která měla premiéru v roce 2020. Je vyhledávaným hudebním popularizátorem na koncertech koncipovaných speciálně pro děti a mládež (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Komorní filharmonie Pardubice).

Marko Ivanović spolupracuje s Českou studentskou filharmonií (ať už se jmenovala jakkoli) od jejích počátků v roce 2006 a zůstává jejím opěrným pilířem. Mladým hudebníkům se trpělivě a s pokorou věnuje a atmosféra, kterou vytváří, je pro vzájemné naladění a společné úsilí klíčová. „Spolupráce s Markem,“ jak píše jedna z hudebnic, „a celkově ovzduší projektů je jeden z důvodů, proč mám Kroky ráda. Markův skautský přístup – nenapadá mě lepší výraz – k orchestru je prostě fajn. Nikde žádná manýra.“

A sám Marko Ivanović dodává: „Kvalitních studentských orchestrů je v České republice celá řada. Česká studentská filharmonie je ovšem jedinečná především tím, že má ambici být orchestrem profesionálním. A to v tom pravém slova smyslu slova – v technické způsobilosti, sehranosti, domácí přípravě. A právě tato pracovitost a svědomitost v kombinaci s ještě neopotřebovaným nadšením a zvídavostí je potenciál, se kterým mě velmi baví pracovat a dále ho rozvíjet. Je totiž určitou pastí každého profesionálního tělesa, že zabředne do jakési každodenní rutiny a i od dirigenta očekává především co nejefektivnější a nejméně bolestnou cestu k přijatelnému výsledku. O to větším osvěžením pak pro mě bývá rozkrývat studovanou skladbu s lidmi, pro které hudba není jen živobytím, ale především vášní. A jedním z mých cílů je dosáhnout toho, aby si tento zdravý vztah k orchestrální praxi naši členové uchovali i ve svých budoucích profesionálních působištích.“

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Skladby


Suk-Dvořák-Janáček

První polovinu koncertu si můžeme představit jako přátelské abiturientské setkání tří skladatelů ze tří zcela mimořádných generací českých hudebníků. Podle data narození byl nejstarší Dvořák, o něco mladší Janáček a nejmladší Suk.  A vztahy mezi nimi, učitelské, žákovské i přátelské, jsou stejně úžasné a inspirativní, jako jejich hudba. Co nám vzkazují?

Sukův pochod V nový život je příležitostné, ale naprosto mimořádné dílo z roku 1919, věnované Sokolu. Velmi se liší od většiny pochodů, které jsou spojeny buď s válkou, armádou nebo s nějakou vojenskou oslavou. Tento sokolský pochod je naopak oslavou toho, že válka skončila a je závěrečnou částí triptychu, který začíná Meditací na chorál sv. Václave a pokračuje Legendou o mrtvých vítězích z časů 1. světové války. Pro pochody bývá typický výrazný rytmus, ale tento pochod je zajímavý určitou jemností a melodickým půvabem, který mají všechna ostatní Sukova díla. A je v něm odhodlané vykročení mladé generace po těžkých dobách, mladé generace, která nechce násilím měnit svět, ale má upřímnou a jednoznačnou důvěru v lepší budoucnost. Tím se zase liší od všech okázalých budovatelských pochodů, které známe z neblahých časů po 2. světové válce. Pravda, skladateli už bylo pětačtyřicet, ale věděl, v čem potřebuje mladou generaci, ale také, v čem jako učitele potřebuje mladá generace jeho.

V tomto díle si Josef Suk zajímavě podává ruku s Leošem Janáčkem a oslavou svobody ve třetí části Tarase Bulby. I tato symfonická rapsodie vznikala v časech První světové války. Janáček je vůbec pozoruhodný zjev: když psal Suk svůj pochod, Janáčkovi bylo dokonce pětašedesát – a přesto právě v této době nejen všem stačil, ale v kmetském věku předběhl všechny modernisty, mladé generaci ukazoval cestu a mladistvá síla jeho hudby fascinuje dodnes. Koneckonců, být mladý není žádná zásluha, je to určité životní nastavení, které si Janáček udržel v posledních deseti letech života tak, jako nikdo jiný. V hudebním zpracování románu Taras Bulba hodil za hlavu všechno hrdinné kozácké barbarství Gogolovy předlohy z časů carského Ruska, a v hudbě všechnu komplikovanost a tragiku hudby pozdních romantiků své generace. A jeho Taras Bulba nakonec není tím ruským kozáckým bardem, který přivede na smrt oba syny a nakonec sám zahyne, jak tomu je u Gogola. Janáček chtěl mladé generaci vzkázat,  aby se nebála, a hlavně se sám ničeho nebál. Svým příkladem mladou generaci velmi svérázně učil něco, co je samozřejmě trochu riskantní, a je velmi těžké to někoho učit, ale je to životně důležité. Jeho závěrečné Proroctví je proroctví svobody, ale také horoucí lásky k právě osvobozené své zemi a k lidem.

A Dvořák? Ten byl jen o třináct let starší než Janáček, kdo by to byl řekl. A krom toho, že nám dal tu nejlepší a opravdu světovou symfonickou hudbu, to byl neuvěřitelně dobrý učitel. O několik desetiletí dříve poznal, že v tom neskutečně samorostlém, tvrdohlavém a zarputilém mladším kolegovi z Brna, je velký talent. Janáčkovi asi nic neradil, stejně by to nebylo nic platné, ale byl k němu vždy velkorysý a laskavý. Josef Suk ovšem byl řádným žákem (později dokonce zetěm) Antonína Dvořáka. A ten ho naučil nejen dokonalému kompozičnímu řemeslu, ale také ho vlídně nabádal, aby té všudypřítomné melancholické a pesimistické náladě konce století zas tolik nepodléhal. Naučil ho hledět do budoucnosti, která je jinde – a zároveň ho naučil všechno, co je potřeba k tomu, aby se v té budoucnosti neztratil. Takže, díky Bohu za takové učitele, jakým je Dvořák.

Česká studentská filharmonie složí poklonu třem skladatelům, která obsahuje jasný vzkaz, co je v dnešní době opravdu důležité.


Wagner-Beethoven-Verdi

Zatímco v první polovině koncertu zůstáváme doma a s hudbou, která je nám nějak důvěrně blízká, v druhé polovině vyrážíme do světa a hned za třemi velikány. Pro orchestr to bude náročná vysoká škola, kterou navíc není možné zdolat žádnou distanční výukou. Budou hozeni do vody v náročném symfonickém repertoáru pod vedením neméně náročného šéfdirigenta České filharmonie. A znít bude mladý Beethoven, obklopený dvěma slavnými operními předehrami dvou rozdílných operních velikánů, Wagnera a Verdiho. A ovšem, oba dva operu pozvedli tak vysoko, protože se  leccos naučili právě od Beethovena – přesto, že Beethovena opera zase tak moc nebavila. Tito tři skladatelé jsou nejprestižnější evropská univerzita 19. století.

Verdi a Wagner byli vrstevníci narození v roce jedné z nejkrvavějších bitev Napoleonských válek, které se přezdívá Bitva národů. Wagner dokonce v Lipsku, kolem kterého se odehrávala. A není náhoda, že hudba největšího italského a největšího německého operního skladatele se někdy vykládá trochu jako bitva dvou národů, dvou výrazných, protikladných a sebevědomých zemí s velkými hudebními dějinami.  Obětí nacionalismu bývali oba dva do té míry, že je pořád naléhavé učit se jejich hudbě rozumět z jiného pohledu a hledat to, co je spojuje mezi sebou, a i s námi. Málo platné, operu dala světu Itálie a dovedla jí k vrcholné podobě, a Verdiho klidné sebevědomé vystupování tomu odpovídá. Wagner se naopak choval jako arogantní bouřlivák, který se musí neustále vymezovat, soupeřit, vyhrávat nad všemi ostatními. Byl to ovšem geniální hudebník, který se mnoho naučil od všech skladatelů, včetně těch, které pomlouval a psal proti nim revoluční pamflety. Zjišťovat, co si ve své době mysleli, nebo dokonce, co občas říkali jeden o druhém, to je atraktivní a zajímavé – ale, není to to nejpodstatnější. Do Evropy se vždycky vešli oba, a jejich nejpodstatnější ideje jsou stejně ty, které se mohli učit od Beethovena: idea svobody, humanity a lidského napřímení. 

Wagner vyrůstal mezi divadelníky a zajímal se hlavně o divadlo až do chvíle, kdy jako patnáctiletý slyšel Sedmou Beethovenovu symfonii. Od té doby ho touha komponovat už neopustila a láska k symfoniím ho přivedla až k tomu, že i v operách pracuje s orchestrem se stejnou mírou důležitosti, jakou poznal u Beethovena. Opeře objevil německý středověk, staré severské i germánské ságy, vášeň i mystiku. Pak ale v jedné opeře nastaví své zemi úplně jinou tvář: Mistři pěvci norimberští. Herbert von Karajan ji považoval za nejlidštější Wagnerovo dílo, i když pro nás by asi byla celá opera trochu nelidsky dlouhá. Středověký Norimberk tu stojí jako líbezné, vlídné i trochu komické maloměsto. Končí se samozřejmě slavnostní ódou na německé mistry, ale příběh norimberských řemeslníků, kteří jsou s typickou stavovskou hrdostí spojeni do cechu hudebníků, pěvců, kteří soutěží o titul mistra pěvce… Je to takový hezký až idylický obraz o vztahu řemesla, umění, městských spolků a společenských událostí, starodávná pohádka o dobrém vztahu kultury a ekonomiky. A také tom, jak se na malém městě pěstuje až kultovní zájem o kulturu. V závěrečné scéně se na pódiu sejde tolik lidí, že v Česku je skoro nemožné operu provést, i když neplatí žádná protiepidemická opatření. Ale to nevadí. Učme se z toho nejzajímavějšího, co mohlo vzniknout jenom v Německu.

Je zajímavé, že Ludwig van Beethoven zkomponoval svůj Klavírní koncert č. 3 ve stejné tónině c moll, v jaké o osm let později dokončil svou nejslavnější Osudovou symfonii. Tento koncert psal ovšem ve třiceti a vůbec poprvé se pokusil dát i klavírními koncertu velkou symfonickou formu. Ve třiceti jakoby stál jakoby na začátku cesty ke svým největším dílům. Stojí pevně, odhodlaně, i když sám nemůže tušit, jak velké boje mu hluchota a všechny ostatní překážky ještě připraví. 

Zato opera Síla osudu má s Beethovenovou Osudovou společný jen název. Osudové prokletí pronásleduje jednu z postav do té míry, že podlehne a obě sympatičtější postavy kvůli tomu nakonec zahynou. Ale tak to někdy v operách bývá. Verdi je ovšem na vrcholu svého mistrovství a zkomponuje jednu ze svých nejpůsobivějších předeher. Jinak v celém svém díle převedl do opery Shakespeara, Schillera, Victora Huga, velké dramatické náměty a všechna hlavní témata, která v duchu osvícenských idejí hýbala Evropu - a přinesla svobodnější a krásnější svět nejen Itálii.

Přejme České studentské filharmonii, aby na atraktivní a náročné studijní cestě Evropou obstála.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.