Český spolek pro komorní hudbu • Dvořákovo klavírní trio

Dvořákovo trio spojuje tři hudebníky, kteří patří k interpretační špičce ve svých oborech - hous-listu Jana Fišera, violoncellistu Tomáše Jamníka a klavíristu Ivo Kahánka. Soubor vznikl v roce 2004 na HAMU v Praze pod vedením violoncellisty Josefa Chuchro a klavíristy Ivana Klánského a ještě témže roce přišel úspěch v podobě vítězství na 9. ročníku Interpretační soutěže Nadace Bo-huslava Martinů. V roce 2007 soubor obdržel Cenu Českého spolku pro komorní hudbu.

Stěžejním repertoárem Dvořákova tria jsou skladby českých skladatelů, jeho debutové album u firmy Supraphon v roce 2013 obsahuje díla Antonína Dvořáka (Dumky, Slovanské tance) a Bedřicha Smetany (Trio g moll). Soubor se věnuje také skladbám, které zasluhují více pozornosti, jako jsou klavírní tria Antonína Rejchy nebo skladby českých současných skladatelů Luboše Sluky, Aleš Březiny a Jiřího Gemrota. V roce 2018 trio provedlo na Hudebním maratonu Leoše Janáčka recitál složený z Janáčkových děl včetně zrekonstruované Kreutzerovy sonáty pro klavírní trio.

Dvořákovo trio pravidelně vystupuje na pódiích v Německu, Rakousku, Švýcarsku nebo Lucem-bursku, mj. na festivalech Dresdner Musikfestpiele, Mainzer Musiksommer nebo v rámci popu-lární odpolední koncertní řady v Berlínské filharmonii. Opakovaně byl soubor pozván v letech 2011 a 2015 k účinkování na festivalu Styriarte Graz pod uměleckou patronací Nicolause Harnoncourta. Velkého uznání se dostalo Dvořákovu triu v roce 2018, kdy byl soubor pozván spo-lu s dalšími vynikajícími soubory Pavel Haas Quartet, Bennewitzovým kvartetem a dechovým kvintetem Belfiato k celovečernímu debutu v hamburské Elbphilharmonie.

Vedle komorního repertoáru se Dvořákovo trio věnuje také tvorbě koncertantní, s orchestrem Ca-pella Istropolitana a dirigentem Kasparem Zehnderem soubor provedl v rámci festivalu Murten Classics Trojkoncert Op. 56 Alfredo Caselly. Beethovenův Trojkoncert C dur op. 56 trio opako-vaně předneslo např. s Pardubickou komorní filharmonií, Státní filharmonií Košice nebo s PKF - Prague Philharmonia na festivalu Smetanova Litomyšl. Uvedení obou trojkoncertů Bohuslava Martinů se Dvořákovo trio ujalo společně s PKF - Prague Philharmonia a dirigentem Jakubem Hrůšou. V roce 2018 trio debutovalo v Berlínské filharmonii s Concertinem Bohuslava Martinů za doprovodu Komorního orchestru Bohdana Warchala.

Sergej Rachmaninov (1873–1943) pocházel z hudbymilovné zámožné rodiny a od svého devátého do dvacátého roku vyspěl na petrohradské a moskevské konzervatoři ve skvělého klavírního virtuosa. Měl úspěchy na koncertech v Rusku i v zahraničí, ale to mu nestačilo. Studoval kompozici u Tanějeva a Arenského a poutalo ho i dirigování. Dva roky (1904–1906) byl dirigentem Velkého divadla v Moskvě a potom dirigentem Moskevské filharmonie (1911–1913). Už před říjnovou revolucí žil a koncertoval tři roky v cizině a po roce 1917 odešel z Ruska natrvalo. Vrátil se k dráze fenomenálního klavíristy a vlastně až do konce svého života interpretoval na koncertních pódiích a v nahrávacích studiích svá díla. Složil také opery, tři symfonie, symfonickou báseň Ostrov mrtvých a Symfonické tance, ale těžiště jeho odkazu spočívá v tvorbě pro klavír. Klavíristé se k ní stále vracejí, ať už k Preludiím pro sólový klavír, ke čtyřem klavírním koncertům nebo k proslulé Rapsodii na Paganiniho téma. Důvodem trvalé obliby Rachmaninovovy hudby je především  skvělá, virtuózní klavírní stylizace. Jeho klavír efektně zní a zároveň je třeba zdůraznit autorovu bohatou melodickou invenci, mistrovskou kompoziční techniku a jedinečný smysl pro barvitou a posluchačsky přitažlivou instrumentaci. Nelze opomenout další důvod popularity jeho díla: zůstává věrný odkazu Čajkovského a pozdnímu romantismu, nevydává se na nové neprobádané cesty, ale obratně navazuje na osvědčené postupy – styl romantismu, impresionismu i poválečného modernismu.

Jednověté, patnáctiminutové Elegické trio č. 1 g moll (Trio élégiaque No. 1) je dílem devatenáctiletého zrajícího umělce. Na pódiích se s ním setkáváme jen velmi zřídka, patrně také proto, že bylo – určitě neprávem – zastíněno jen o rok později vzniklým Elegickým triem č. 2 d moll, věnovaným památce předčasně zemřelého Petra Iljiče Čajkovského. Navíc se toto první trio dočkalo tištěného vydání až po Rachmaninovově smrti v roce 1947. Konkrétní okolnosti vzniku nejsou známy, nicméně melancholická atmosféra skladby je pro jejího autora charakteristická od raného mládí v celé jeho tvorbě. Můžeme jen spekulovat, proč do partitury skladby vepsal instruktivní poznámku „lugubre“ (truchlivě, smutečně) a proč poslední část tria připomene smuteční pochod. Zajímavá je také – oproti klasickému, obvykle třívětému či čtyřvětému cyklu – formální koncentrace do jediné sonátové věty, obsahující sérii drobných epizod s četnou variabilitou tempa i dynamiky. Své trio dopsal Rachmaninov brzy po dokončení jednoaktové opery Aleko v lednu roku 1892 a během několika následujících dnů usedl ke klavírnímu partu při premiérovém provedení díla s houslistou Davidem Krejnem a violoncellistou Anatolijem Brandukovem.

Po příchodu z rodného Bonnu do Vídně v listopadu 1792 bylo Ludwigu van Beethovenovi (1770–1827) téměř dvaadvacet let. Měl za sebou těžké hudební začátky pod kuratelou násilnického otce, který záhy rozpoznal jeho talent. A také důležitou etapu svého skladatelského růstu pod vedením bonnského dvorního skladatele Christiana Gottloba Neefeho. Právě on byl vlastně prvním Beethovenovým řádným učitelem hudby. Neefe pracoval s mladým nezkrotným talentem s velkým porozuměním a citlivostí, umožnil mu působení ve dvorním orchestru a byl samozřejmě mentorem Beethovenových skladatelských začátků. Šlo převážně o kompozice klavírní – sonáty, ronda, klavírní kvartety. Avšak teprve příchodem do Vídně končí Beethovenova léta raného mládí a začíná nový samostatný život, plný existenčních a tvůrčích zápasů. Mozart už byl rok po smrti, a proto Beethoven ve Vídni kratší dobu docházel na hodiny kontrapunktu ke stárnoucímu Josephu Haydnovi. Když pak Haydn na začátku roku 1794 odcestoval do Anglie, doporučil mu k důkladnému studiu Johanna Georga Albrechtsbergera, skvělého teoretika a kapelníka svatoštěpánského dómu. Beethovenova první vídeňská léta jsou poznamenána zejména třemi klavírními trii op. 1 a trojicemi klavírních sonát opusu č. 2 (s věnováním Haydnovi) a č. 10. V nich – podobně jako ve třech triích pro smyčcové nástroje – se intenzivně zabývá uvolněním a proměnou sonátové formy.

Nejinak je tomu v případě Tria B dur pro klavír, klarinet (nebo housle) a violoncello op. 11, které vznikalo někdy na přelomu let 1797 a 1798. Iniciátorem skladby byl asi vídeňský klarinetista Joseph Bähr, ale autor ji věnoval hraběnce Thunové, která byla tchyní knížete Lichnowského, Beethovenova mecenáše. Podtitul „Gassenhauer“ se ujal podle populární melodie z opery Josepha Weigla L´amor marinato, kterou si obyčejní lidé ve Vídni hvízdali a hráli v ulicích (die Gasse). Beethoven popularity árie využil a zkomponoval na jejím základě variace ve finální větě. Náladově jasné a jiskřivě humorné Trio B dur otevírá sonátová věta, občas až překvapující použitím širší škály motivů i tóninové variability. Vroucí Adagio střední věty s výraznou akcentací violoncella střídá Thema con variazioni s devíti variacemi na zmíněnou operní árii. První je nezvykle určena jen klavíru, druhá je koncipována jako dialog obou smyčců. Beethoven dále použil zpracování tématu v mollové tónině, imitační metodu a do závěru vložil rozvernou codu.

Pražská konzervatoř se nemůže chlubit Antonínem Dvořákem jako svým studentem, jelikož Dvořák v Praze absolvoval Varhanickou školu, získala jej však do svého pedagogického sboru. V době příchodu na konzervatoř byl bezmála padesátiletý skladatel již na vrcholu své kariéry, vzápětí navíc dostal další nabídku, kterou po delším zvažování přijal – místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Své pražské angažmá proto Dvořák v letech 1892–1895 přerušil, poté zde ve výuce opět pokračoval a od roku 1901 až do konce svého života zastával současně i místo ředitele této školy. Před odjezdem do Ameriky Dvořák uspořádal unikátní, skoro půlroční koncertní turné na rozloučenou. Na celkem čtyřiceti koncertech v českých a moravských městech zněla téměř výhradně Dvořákova komorní díla, ze všech nejčastěji klavírní tria v podání profesorů pražské konzervatoře, houslisty Ferdinanda Lachnera, violoncellisty Hanuše Wihana a skladatele u klavíru. Celkem se z Dvořákovy dílny dochovala čtyři klavírní tria. V pořadí druhé, Klavírní trio g moll, op. 26, napsal Dvořák v lednu 1876, jen necelý rok po prvním triu, od něhož se tolik odlišuje. Bytostná touha po vynalézání, experimentu a řešení obtížných úkolů Dvořáka neustále posouvala dál. Rozený melodik Dvořák, který nikdy neměl nouzi o zásobu melodií, v tomto triu po celou dobu záměrně zůstává tematicky úsporný. Žádná věta nemá víc než dvě témata, druhá věta je utvářena dokonce jen jedním tématem, a přesto je uvnitř dostatečně kontrastní. Klavírní trio g moll zaznělo v rámci turné na rozloučenou v několika městech v Čechách i na Moravě. Na koncertě v Rudolfinu (18. února 1892) bylo provedeno třemi profesory pražské konzervatoře jako úvodní skladba celého programu.