Česká filharmonie • Novoroční koncert

Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil se světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony, Symphony of Florida, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu nebo finský orchestr Lappeenranta City Orchestra. Vystupuje též s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal pro švýcarské vydavatelství Onyx CD s Houslovým koncertem a dalšími Dvořákovými skladbami s klavíristou Lukášem Klánským a s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

V roce 2021 mu byla na Open Air koncertu České filharmonie udělena Cena Jiřího Bělohlávka.

Nescházelo mnoho k tomu, aby se Jiří Vodička, koncertní mistr, sólista a komorní hráč, jeden z nejvýznamnějších a nejvyhledávanějších českých houslistů, profesionálně věnoval místo hry na housle latinskoamerickým tancům. Ve dvanácti letech věku se nakonec rozhodl naplno věnovat nejvyššímu smyčcovému nástroji. Na adresu tance však smířlivě podotýká: „Něco mi to dalo, třeba v oblasti rytmického cítění.“ Už ve čtrnácti letech byl mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, a to do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly; studium uzavřel v roce 2007 magisterským titulem. Ještě předtím na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana a Prague Junior Note. V roce 2002 získal rovněž cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. Už v dospělém věku následovaly úspěchy například ve formě první a druhé ceny ze světově proslulé soutěže Young concert Artist (2008), která se uskutečnila v Lipsku a v New Yorku.

Pětinásobný otec a majitel hravě nazvané produkční společnosti Wassermann Media, založené za koronavirových dob, vstupuje do své jubilejní desáté sezony coby koncertní mistr České filharmonie. Jako sólista spolupracuje nejen s význačnými českými orchestry, například s PKF — Prague Philharmonia či Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, ale i s Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie či Wuhan Philharmonic Orchestra.

Jeho interpretační činnost je však širší. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, milovníci crossoverů ho mohou slyšet v rámci světového turné s názvem Vivaldianno, nedávno vystoupil s Tomášem Kačem na Pražském hradě u příležitosti udělování státních vyznamenání, dříve byl členem Smetanova tria (další dvě CD pro Supraphon), jako komorní hráč koncertuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským, Davidem Marečkem a Miroslavem Sekerou. Mnohé z koncertů „českého Paganiniho“, jak se Vodičkovi někdy přezdívá pro jeho mimořádnou technickou zdatnost, byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. K tomu všemu učí na Ostravské univerzitě a příležitostně rekreačně létá.

Cesta k italskému nástroji Joseph Gagliano 1767, na který hraje, je dle jeho slov „mecenášstvím starého dobrého stylu“. Housle totiž dostal do dlouhodobého užívání od bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka.

Již více než desetiletí zastává post koncertního mistra violoncell v České filharmonii, od dvanácti let vystupuje sólově a jako člen souboru The Trio se věnuje také hudbě komorní: mladý violoncellista Václav Petr si vybudoval pozici jednoho z nejúspěšnějších umělců své generace. 

Základům violoncellové hry se naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, na HAMU byl posluchačem ve třídě Daniela Veise, absolvoval pak u Michala Kaňky. Svou hru dále zdokonaloval pod vedením Wolfganga Boettchera na Universität der Künste v Berlíně a zúčastnil se řady mezinárodních mistrovských kurzů v Kronbergu, Hamburku, Vaduzu, Bonnu či Baden-Badenu. Na svém kontě má také množství soutěžních úspěchů, které sbíral už od dětství (Prague Junior Note, Mezinárodní violoncellová soutěž v rakouském Liezenu, Talents of Europe) a postupně se propracoval až k nejprestižnějším evropským soutěžím (semifinalista soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann, vítěz soutěže Pražského jara).

Ve 24 letech vyhrál konkurz do České filharmonie a stal se tak jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii tohoto orchestru. S Českou filharmonií již několikrát vystoupil také sólově, stejně jako například se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, PKF – Prague Philharmonia, Janáčkovou filharmonií Ostrava či Baden-Baden Philharmonie.

Velké úspěchy sklízí Václav Petr i jako komorní hráč. Mezi lety 2009–2020 byl členem Klavírního kvarteta Josefa Suka, se kterým získal první ceny v soutěži komorních souborů v italském Val Tidone, v soutěži komorních souborů Salieri-Zinetti a v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem „Premio Trio di Trieste“. V roce 2019 pak spolu s koncertním mistrem České filharmonie Jiřím Vodičkou a klavíristou Martinem Kasíkem založili Klavírní trio České filharmonie, později přejmenované na The Trio. Když vypukla pandemie Covidu, natočili Bergeretty Bohuslava Martinů v dobových kostýmech a vyhráli tak mezinárodní soutěž ve Vídni.

S mladým klavíristou Markem Kozákem zaujali v prosinci 2023 na festivalu Dny Bohuslava Martinů: „Na interpretačních pojetích všech kompozic byl znát rukopis již zkušených komorních hráčů, a tak bylo pro posluchače velkým zážitkem sledovat kompetentní práci dua při řešení úkolů v oblasti tempové, agogické, dynamické i barevné,“ píše Jiří Bezděk pro server OperaPlus. A kdoví? Možná se – stejně jako tehdy – i dnes dočkáme od interpretů odlehčeného přídavku ve formě čtyřruční hry na klavír.

Hru na pozoun studoval v letech 1994–1997 na Konzervatoři P. J. Vejvanovského Kroměříž, následně 1997–2002 na pražské AMU. Zúčastnil se mistrovských kurzů Česko-francouzské akademie Telč 1998 (prof. Michel Becquet) a v roce 2001 absolvoval půlroční stáž na Guildhall School of Music v Londýně u profesora Simona Willse. Je také laureátem mezinárodních soutěží Ženeva 1998, Gdaňsk 1999, Markneukirchen 2002, Cheju 2002, Lieksa, Helsinki (ITA) 2003.

Členem České filharmonie je od roku 2002 na pozici první pozounista a v sezoně 2014/2015 se stal vedoucím skupiny pozounů. Sólově vystoupil s Filharmonií Plzeň, Filharmonií Brno, Filharmonií Bohuslava Martinů, PKF – Prague Philharmonia, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dalšími. Natočil 3 sólová profilová CD a dalších 20 CD s komorními soubory. Od roku 2003 je pedagogem na JAMU v Brně, kde v roce 2011 habilitoval a získal titul docent.

Vystudoval Pražskou konzervatoř u profesora Jiřího Formáčka a HAMU v Praze u profesorů Jiřího Seidla a Františka Hermana. Již během studií získal ocenění na různých soutěžích (např. Brno 1987 – 1. cena, Kraslice 1988 – 1. cena) včetně titulu laureáta Mezinárodní soutěže Pražské jaro a Ceny Nadace Pro Harmonia Mundi (1996).

V roce 1995 spoluzaložil komorní soubor Afflatus Quintet, s nímž získal 1. cenu v prestižní mezinárodní soutěži ARD v Mnichově (1997). Se souborem vystoupil na mnoha významných pódiích tuzemska, Evropy i Japonska. Afflatus Quintet má na svém kontě osm CD, a to především pro japonskou společnost Octavia Records, u které natáčí i sólově – v roce 2006 mu zde vyšlo CD „Combination“ a v roce 2013 CD Suity J. S. Bacha BWV 1007-9. Působil také v Českém nonetu, konkrétně v letech 1989–1993.
Členem orchestru České filharmonie je od roku 1993, zastává zde pozici vedoucího skupiny fagotů. Od roku 2002 se také věnuje pedagogické činnosti a vyučuje hru na fagot na Pražské konzervatoři. Je jedním ze zakladatelů Letní fagotové akademie v Ratajích nad Sázavou. V roce 2016 spoluzakládal Český spolek dvouplátkových nástrojů. Příležitostně je zván na vyučování do zahraničí (např. Royal Academy of Music v Londýně nebo Hochschule für Musik, Theater und Medien v Hannoveru).

V roce 1992 získal Jaroslav Halíř 1. cenu na mezinárodní soutěži Concertino Praga. Krátce poté je pozván k účasti na trumpetovém semináři Evropské hudební akademie v Bonnu pod vedením prof. Edwarda H. Tarra. Následně začínají jeho sólová vystoupení a slaví úspěchy na mnohých mezinárodních soutěžích.

V roce 1995 nahrává své první sólové CD. V roce 1996 se stává členem České filharmonie, kde od roku 2001 působí jako první trumpetista a kde se také uvedl jako sólista se skladbami A. Joliveta, J. Matěje, V. Trojana. Je také jedním z nejžádanějších studiových hráčů moderní hudby a od roku 2010 je členem jazzového souboru Czech Philharmonic JazzBand.

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie. 

Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.

Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.

Vjezd gladiátorů, pochod op. 68 (Einzug der Gladiatoren) od Julia Fučíka (1872–1916) patří k nejpopulárnějším světovým pochodům. Jeho autor, v kompozici žák Karla Steckera a Antonína Dvořáka, se proslavil především jako kapelník vojenských hudeb. V této funkci vystřídal dva pěší pluky rakousko-uherské armády a několik štací počínaje Sarajevem, přes Budapešť a Szabadku až po Terezín. Triumfální Vjezd gladiátorů vznikl v Sarajevu roku 1899. Skladba se dočkala různých aranžmá, hrály ji např. hudební automatofony a především zdomácněla v cirkusech jako doprovod pro nástup klaunů.

Julius Fučík měl však také průpravu nadaného instrumentalisty. Na pražské konzervatoři vystudoval hru na fagot a tympány a jako fagotista se ještě před svou kapelnickou kariérou uplatnil v Komorním dechovém triu a různých orchestrech. Burleskní polka Starý bručoun, op. 210 (Der alte Brummbär) z roku 1907 prozrazuje, že skladatel kromě zběhlosti ve hře na fagot nepostrádal ani smysl pro humor. Pokud tušíte v německém výrazu Brummbär našeho českého brundibára, jste na správné stopě: je to čmelák, jehož zvuky fagot připomíná.

Hra na labutě a pávy od Josefa Suka (1874–1935) čerpá motivicky ze scénické hudby, kterou tento přední představitel české hudební moderny vytvořil k Zeyerově hře Radúz a Mahulena. Suk, výborný houslista a klavírista, v kompozici také Dvořákův žák, ji dokončil roku 1898 a pak z ní sestavil suitu Pohádka, op. 16. Tu poprvé koncertně uvedla v roce 1901 Česká filharmonie pod taktovkou Oskara Nedbala. Druhá část suity, polkově laděná Hra na labutě a pávy, kombinuje taneční intermezzo s písňovým motivem. Nechybí jí vroucí citovost, tak příznačná pro Sukovo „radúzovské“ období, mimo jiné ovlivněné láskou k Otilii Dvořákové.

Václav Trojan (1907–1983) ve svém efektním Žabákovi z hudby k pohádce Císařův slavík podle díla H. Ch. Andersena napodobil konkrétní přírodní zvuk. Pozoun, „když se k němu přidá sordinka, tak získá takový zvláštní hlas, který se tomu žabímu přibližuje,“ vzpomínal skladatel později. „Začíná to staccatem, to abych nenápadně spletl posluchače, aby to vypadalo, že tak nějak ta žába kuňká. A když navodím tuto fantazii, tak si mohu dovolit nechat tu žábu krásně zpívat.“ Kongeniální Trojanova hudba k loutkovému filmu Jiřího Trnky vznikla v roce 1948 a později z ní autor vytvořil orchestrální suitu. Nostalgický, trochu komický žabák kváká ve stylu blues.

Oskar Nedbal (1874–1930) byl Sukovým a Fučíkovým generačním druhem, spolužákem z Dvořákovy kompoziční třídy. Kromě toho jeho hudební talent obsáhl hru na violu a dirigování. Kavalier-Walzer napsal na motivy své operety Polská krev (Polenblut), s níž při vídeňské premiéře v roce 1913 slavil velký úspěch. Podle dobového tisku dokonce zastínil premiéru Pucciniho opery Dívka ze zlatého Západu, kterou Vídeň vyslechla den předtím; Nedbal se prý při provedení Polské krve sám bavil tak dobře, že si cpal kapesníky do úst, aby se za dirigentským pultem nerozesmál…

Václav Vačkář (1881–1954) se do povědomí posluchačů zapsal zejména jako autor pochodů a valčíků, ačkoliv jeho rozsáhlá tvorba zahrnuje i další žánry. Hrál výtečně na křídlovku, na trubku a housle, cestoval, účinkoval v několika orchestrech včetně České filharmonie, jako kapelník působil např. na Korčule, v Krakově, v Boskovicích anebo pražských biografech. Po rozšíření zvukového filmu se pak výhradně věnoval hudebně organizační, publikační a skladatelské činnosti. Serenáda Vzpomínka na Zbiroh zachycuje jeho osobní vzpomínku na návštěvu v rodině zbirožského nadlesního pana Herzoga.

Koncertní valčík Zimní bouře, valčík, op. 184 (Winterstürme-Walzer) Julia Fučíka pochází podobně jako Starý bručoun z roku 1907. Projevuje se v něm autorův cit pro melodii, dramatičnost a barevné možnosti orchestru. Také tento populární opus – a platí to o řadě skladeb z dnešního programu – se dočkal nejrůznějších úprav, např. pro smyčcové kvarteto nebo klavír.

Jan Kučera (nar. 1977) je český skladatel, klavírista, aranžér a dirigent, v současné době šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru. Na svém kontě má úspěšná operní nastudování a spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK a dalšími tělesy. Vedle klasického repertoáru často uvádí skladby soudobých autorů, k nimž se řadí i svou tvorbou symfonickou, komorní, písňovou, baletní nebo scénickou. Concerto grosso pro dvoje housle, violoncello a orchestr vzniklo na objednávku pro tuto příležitost a bylo dokončeno v dubnu 2020 během jarní karantény. Ve světové premiéře tak mohou posluchači sledovat moderní podobu concerta grossa – barokní hudební formy, založené na rozhovoru skupiny sólových nástrojů s orchestrálním tutti. Mezi energickými krajními větami je zasazeno jednoduché zpěvné téma ve velmi pomalém tempu – posel naděje, že nový rok přinese lepší zprávy než ten minulý.

Z tvorby Antonína Dvořáka (1841–1904), naplněné radostným a ryzím muzikantstvím, zazní nejprve Polonéza z 2. dějství opery Rusalka, op. 114 z roku 1900. Skladatel zvolil pro scénu ze zámku polonézu – třídobý tanec s typickým rytmem, který navozuje představu urozené společnosti a v protikladu s pohádkovými živly reprezentuje bytosti lidské. (Téma slavnostní polonézy si Dvořák načrtl již v roce 1894 jako materiál pro nerealizovanou klavírní skladbu Dithyramb.) Premiéra opery v březnu 1901 na scéně Národního divadla v Praze znamenala skladatelův triumf, oceňována byla zvlášť jeho melodická invence a skvělá instrumentace.

Rondo g moll pro violoncello a orchestr, op. 94 napsal Antonín Dvořák v souvislosti se svým „turné na rozloučenou“ po českých a moravských městech před odjezdem do New Yorku, kam byl povolán do čela konzervatoře. Původně bylo toto třídílné rondo určeno pro sólové violoncello a klavír. Takto zaznělo poprvé v Chrudimi v lednu 1892, kde ho zahrál Hanuš Wihan spolu s autorem u klavíru. Orchestraci Dvořák provedl v říjnu 1893, tedy již za svého pobytu v Americe.

Zatímco polonéza z Rusalky evokovala život na zámku, Skočná z opery Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany (1824–1884) je spjata se scénou komediantů, s děním na návsi. Smetanova snad nejpopulárnější opera krystalizovala od premiéry v roce 1866 až k definitivnímu tvaru z roku 1870. Skočná, rychlý dvojdobý tanec, se objevuje ve třetí verzi uvedené roku 1869. Není pochyb o tom, že Prodaná nevěsta měla a má pevné místo ve svátečních programech, a to nejen pro svou hudební krásu a zároveň přístupnost, ale také pro historii svých četných provedení a hudebněhistorických interpretací.

Závěr novoročního koncertu patří opět Antonínu Dvořákovi a jeho Slovanskému tanci č. 8 g moll, op. 46. Tímto furiantem završil skladatel I. řadu Slovanských tanců, jejichž čtyřruční klavírní i orchestrální verzi zkomponoval v roce 1878. Téhož roku se tance z op. 46 představily veřejnosti na akademii Spolku českých žurnalistů pod taktovkou Adolfa Čecha a velmi záhy získaly velký ohlas i mimo Rakousko-Uhersko. Optimistický, melodicky a rytmicky svěží Furiant g moll hrály městské a vojenské kapely, amatérské stejně jako věhlasné symfonické orchestry.