Zahajovací koncert České filharmonie • Daniil Trifonov, Selina Ott, Semjon Byčkov

Ruský klavírista Daniil Trifonov, držitel ceny Grammy či ocenění „Umělec roku 2019“ magazínu Musical America, si vydobyl svou reputaci jako sólista, komorní hráč i skladatel. Kombinací mistrovsky zvládnuté techniky s výjimečnou citlivostí a hloubkou interpretace je schopen učarovat posluchačům i odborné kritice. Jeho lisztovská nahrávka Transcendental u vydavatelství Deutsche Grammophon, pro něž exkluzivně nahrává, získala cenu Grammy za nejlepší sólové album roku 2018. Jak poznamenal deník The Times of London, Trifonov je „nepochybně nejvíce strhujícím klavíristou naší doby.“

Minulou sezonu Trifonov vydal pod labelem Deutsche Grammophon desku s názvem Bach: The Art of Life, jejíž obsah inspiroval i program jeho turné po USA a Evropě. Mimo to uváděl Brahmsův první klavírní koncert s Dallaským symfonickým orchestrem a Fabiem Luisim i s Curyšskou filharmonií a Gianandreou Nosedou. Na evropském turné pak s Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Antoniem Pappanem hrál Mozartův devátý klavírní koncert. S různými orchestry, mezi nimiž nechyběly například Newyorská nebo Mnichovská filharmonie, uvedl všech pět Beethovenových klavírních koncertů a premiéroval nový, pro něho zkomponovaný klavírní koncert Masona Batese.

Trifonov působil jako rezidenční umělec u Newyorské filharmonie, mimo jiné zde premiéroval svůj klavírní kvintet. Působil též jako kurátor koncertní řady „Perspectives“ v Carnegie Hall, kterou korunovalo uvedení jeho vlastního klavírního koncertu. Absolvoval velké množství recitálů v různých koutech světa. Mezi jeho nejúspěšnější nahrávky patří „Silver Age“, za kterou získal cenu Opus Klassik (hudebník/klavírista roku 2021), a tři alba Rachmaninových děl (Filadelfský orchestr a Yannick Nézet-Séguin), z nichž jedno získalo nominaci na cenu Grammy (2021) a jiné vyhrálo cenu BBC Music – Koncertní nahrávka roku 2019. V roce 2016 se stal Umělcem roku v časopise Gramophone a v roce 2021 získal od francouzské vlády titul Rytíře Řádu umění a literatury.

Daniil Trifonov se narodil v Nižním Novgorodu a na klavír se začal učit v pěti letech. Studoval na Ruské hudební akademii Gněsinových v Moskvě (Tatiana Zelikmanová) a dále pak u Sergeje Babajana v Clevelandském hudebním institutu. Do mezinárodního povědomí se dostal v průběhu sezony 2010/2011, kdy se umístil na předních příčkách ve třech prestižních soutěžích; získal třetí cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě, první cenu na Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu a první cenu (spolu s tzv. Grand Prix) na Čajkovského soutěži v Moskvě.

V září 2018 ve svých 20 letech se Selina Ott stala první ženou v sedmdesátileté historii mezinárodní hudební soutěže ARD v Mnichově, která získala první cenu.
Poté ji pozvaly ke spolupráci přední orchestry, jako je Symfonický orchestr Západoněmeckého rozhlasu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Tonkünstler-Orchester Niederösterreich a Česká filharmonie, mezinárodní festivaly, jako je Bachfest Leipzig, Grafenegg, Rheingau Musik Festival, Sauerland Herbst, Festival Emergents Barcelona, Herbstgold Festival Eisenstadt, Musikfest Bremen a SWR Schwetzinger Festspiele, a koncertní sály jako vídeňský Konzerthaus a Musikverein, berlínská Filharmonie a pražské Rudolfinum.
Sólově také debutovala s Hamburskými symfoniky, Haydn Philharmonie, Nordwestdeutsche Philharmonie, Collegium Musicum Basel, Philharmonische Orchester Hagen v koncertních sálech, jako je Kolínská filharmonie, Philharmonie Essen, salcburské Mozarteum nebo Musical Theater Basel.
Selina Ott začala v pěti letech hrát na klavír a o rok později začala se studiem hry na trubku u svého otce Ericha Otta. Pokračovala na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst u Martina Mühlfellnera a na Hochschule für Musik v Karlsruhe u Reinholda Friedricha. V roce 2020 promovala s vyznamenáním (Bakalář umění) ve třídě Romana Rindbergera na Musik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien (MUK).
Kromě toho absolvovala mistrovské kurzy Gabora Tarköviho, Jense Lindemanna, Kristiana Steenstrupa, Allena Vizzuttiho, Bo Nilssona, Hanse Gansche, Guillauma Couloumyho a Klause Schuhwerka.
V počátcích své kariéry získala Selina Ott osmkrát první cenu v soutěži rakouské soutěže Prima la musica v kategorii sólová trubka na regionální i národní úrovni a získala první cenu Lions Music Prize 2017.

Semjon Byčkov stojí na počátku dalšího pětiletého období v roli šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie. Jeho hluboké propojení s orchestrem vzniklo díky špičkovým provedením skladeb významných českých skladatelů, oceňovanému mahlerovskému cyklu natočenému pro Pentatone a řadě nezapomenutelných koncertů s díly Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Schumanna a Beethovena. 

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií začala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a Washingtonu. Ve 128. sezoně je největší pozornost věnována Dvořákovi – jeho dílo zahájí novou sezonu a zazní i na prvním abonentním koncertě. Byčkov spolu s Českou filharmonií představí Dvořáka také publiku v Jižní Koreji a v Japonsku v rámci jihoasijského turné původně plánovaného na rok 2020. V druhé části sezony přiveze Česká filharmonie Dvořáka do hlavních evropských metropolí, aby jeho dílem oslavila rok 2024 jako Rok české hudby. 

V posledních třech sezonách se Byčkov v práci s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera, jehož symfonie zazněly v Rudolfinu, na turné a nakonec vyšly i na CD. Mahlerovský cyklus vydavatelství Pentatone zahájilo na jaře 2022 vydání Mahlerovy Symfonie č. 4, na niž navázala v říjnu Symfonie č. 5 a nejnověji také Symfonie č. 2. Mahlerova Symfonie č. 3 zazní v této sezoně v Rudolfinu a v Baden-Badenu. 

Další významné projekty Byčkovova působení ve funkci šéfdirigenta zahrnují objednávku 14 nových kompozic – devíti od českých skladatelů a pěti od zahraničních. Symfonie Detleva Glanerta a Juliana Andersona byly inspirovány Prahou – ta se také objevuje v názvech skladeb. Bryce Dessner složil hudební báseň inspirovanou přírodou baskického pobřeží, kde Byčkov žije, na objednávku vznikly také klavírní koncerty Thierryho Escaicha a Thomase Larchera. 

Byčkovovým prvním velkým počinem s Českou filharmonií byl Projekt Čajkovskij – komplet 7 CD věnovaný Čajkovského symfonickému repertoáru vydaný společností Decca Classics a série mezinárodních rezidencí. Loni v září, krátce po oficiálním koncertě u příležitosti českého předsednictví Rady EU, vstoupil Byčkov s Českou filharmonií do sezony na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha, kde třikrát koncertně provedl Dvořákovu Rusalku. 

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil. 

Než se v roce 1989 vrátil do Leningradu jako hlavní hostující dirigent Leningradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k dirigování Newyorské filharmonie, Berlínských filharmoniků a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery. 

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Mezi nedávné produkce patří Straussova Elektra v Paříži, Dvořákova Rusalka v Londýně a Wagnerův Tristan a Isolda v Madridu. 

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“ 

Byčkov byl mezi prvními hudebníky, kteří otevřeně vyjádřili svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. Byl osloven, aby napsal text pro časopis The Economist a jako host se objevil v pořadu HARDtalk BBC World Service. 

V říjnu 2022 byl Semjon Byčkov oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America, v témže roce získal i čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii. Titul Dirigent roku obdržel Semjon Byčkov také v mezinárodní soutěži International Opera Awards v roce 2015.

Dmitrij Šostakovič patří k největším symfonikům nejen 20. století, ale hudebních dějin vůbec. Jeho 15 symfonií, které vznikaly v letech 1925–1971, svébytně zrcadlí půlstoletí sovětských dějin – vždyť dějiny v tomto koutě světa dusaly těžkým krokem, drtíce lidské osudy. Zprávu o dramatickém vývoji Ruska po Velké válce, této sebevraždě Evropy jako světového hegemona, podalo ve svých geniálních dílech mnoho ruských umělců (vzpomeňme alespoň Bulgakova) a Šostakovič se k nim nepochybně řadí. Těžko si představíme Šostakoviče, který by tvořil za hranicemi Ruska. Na rozdíl od Stravinského či Prokofjeva, kteří se v zahraničí úspěšně prosazovali, Šostakovič byl „kronikářem“, v jeho díle čteme a slyšíme popis všeho, co se s lidmi v Sovětském svazu dělo. Jeho hudba byla z velké části podmíněna politickým a kulturním kontextem, proto na jeho dílo nelze nahlížet černobíle – hledání kompromisu mezi svobodným vyjádřením umělecké myšlenky a nepředstavitelně silným tlakem všemocné státní ideologie vedlo ke vzniku značně disparátních děl. To, že v propagandistických kusech i v třinácté symfonii Babij Jar rozpoznáváme stejného skladatele, svědčí o Šostakovičově hudebním géniu.

Pro svůj První klavírní koncert zvolil Šostakovič v roce 1933 střídmé obsazení: smyčcový orchestr obohacuje jediný nástroj, sólová trubka. Čtyřvětá neobarokní kompozice pozitivní a odlehčené nálady je vystavěna na poměrně tradičním formovém schématu: první věta je v sonátové formě, druhá v třídílné písňové formě, třetí je stručným intermezzem a čtvrtá má rozvolněnou sonátovou formu. Jistá divokost mládí (autorovi bylo teprve 27 let) se projevuje zejména v první větě rychlým střídáním velkého množství zcela rozdílných témat. Šostakovič do koncertu organicky včlenil množství hudebních citátů, pozorný a poučený posluchač tak může kromě autocitací (Zlatý věk, Kolumbus) mimo jiné zaslechnout i střípky z Beethovenovy Appasionaty, Griegova Peer Gynta či Mahlerovy Třetí symfonie. O charakteru skladby se trefně vyjádřil estetik Miloš Jůzl: „Radost ze života – tak by se dala asi vystihnout celková nálada koncertu. Skladatel se velkolepě baví, nic netušící posluchač je poněkud vyveden z míry.“

Skladba klade vysoké interpretační nároky na oba sólisty. Prvního uvedení koncertu se ujal 15. října 1933 sám autor, partu trubky se zhostil Alexander Schmidt, Leningradskou filharmonii řídil rakouský dirigent a skladatel Fritz Stiedry (mj. asistent Gustava Mahlera ve Vídeňské dvorní opeře).

Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.

Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.

Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.

Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".

Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“