Zahajovací koncert České filharmonie • Daniil Trifonov, Selina Ott, Semjon Byčkov

Ruský klavírista Daniil Trifonov, držitel ceny Grammy či ocenění „Umělec roku 2019“ magazínu Musical America, si vydobyl svou reputaci jako sólista, komorní hráč i skladatel. Kombinací mistrovsky zvládnuté techniky s výjimečnou citlivostí a hloubkou interpretace je schopen učarovat posluchačům i odborné kritice. Jeho lisztovská nahrávka Transcendental u vydavatelství Deutsche Grammophon, pro něž exkluzivně nahrává, získala cenu Grammy za nejlepší sólové album roku 2018. Jak poznamenal deník The Times of London, Trifonov je „nepochybně nejvíce strhujícím klavíristou naší doby.“

Minulou sezonu Trifonov vydal pod labelem Deutsche Grammophon desku s názvem Bach: The Art of Life, jejíž obsah inspiroval i program jeho turné po USA a Evropě. Mimo to uváděl Brahmsův první klavírní koncert s Dallaským symfonickým orchestrem a Fabiem Luisim i s Curyšskou filharmonií a Gianandreou Nosedou. Na evropském turné pak s Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Antoniem Pappanem hrál Mozartův devátý klavírní koncert. S různými orchestry, mezi nimiž nechyběly například Newyorská nebo Mnichovská filharmonie, uvedl všech pět Beethovenových klavírních koncertů a premiéroval nový, pro něho zkomponovaný klavírní koncert Masona Batese.

Trifonov působil jako rezidenční umělec u Newyorské filharmonie, mimo jiné zde premiéroval svůj klavírní kvintet. Působil též jako kurátor koncertní řady „Perspectives“ v Carnegie Hall, kterou korunovalo uvedení jeho vlastního klavírního koncertu. Absolvoval velké množství recitálů v různých koutech světa. Mezi jeho nejúspěšnější nahrávky patří „Silver Age“, za kterou získal cenu Opus Klassik (hudebník/klavírista roku 2021), a tři alba Rachmaninových děl (Filadelfský orchestr a Yannick Nézet-Séguin), z nichž jedno získalo nominaci na cenu Grammy (2021) a jiné vyhrálo cenu BBC Music – Koncertní nahrávka roku 2019. V roce 2016 se stal Umělcem roku v časopise Gramophone a v roce 2021 získal od francouzské vlády titul Rytíře Řádu umění a literatury.

Daniil Trifonov se narodil v Nižním Novgorodu a na klavír se začal učit v pěti letech. Studoval na Ruské hudební akademii Gněsinových v Moskvě (Tatiana Zelikmanová) a dále pak u Sergeje Babajana v Clevelandském hudebním institutu. Do mezinárodního povědomí se dostal v průběhu sezony 2010/2011, kdy se umístil na předních příčkách ve třech prestižních soutěžích; získal třetí cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě, první cenu na Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu a první cenu (spolu s tzv. Grand Prix) na Čajkovského soutěži v Moskvě.

V září 2018 ve svých 20 letech se Selina Ott stala první ženou v sedmdesátileté historii mezinárodní hudební soutěže ARD v Mnichově, která získala první cenu.
Poté ji pozvaly ke spolupráci přední orchestry, jako je Symfonický orchestr Západoněmeckého rozhlasu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Tonkünstler-Orchester Niederösterreich a Česká filharmonie, mezinárodní festivaly, jako je Bachfest Leipzig, Grafenegg, Rheingau Musik Festival, Sauerland Herbst, Festival Emergents Barcelona, Herbstgold Festival Eisenstadt, Musikfest Bremen a SWR Schwetzinger Festspiele, a koncertní sály jako vídeňský Konzerthaus a Musikverein, berlínská Filharmonie a pražské Rudolfinum.
Sólově také debutovala s Hamburskými symfoniky, Haydn Philharmonie, Nordwestdeutsche Philharmonie, Collegium Musicum Basel, Philharmonische Orchester Hagen v koncertních sálech, jako je Kolínská filharmonie, Philharmonie Essen, salcburské Mozarteum nebo Musical Theater Basel.
Selina Ott začala v pěti letech hrát na klavír a o rok později začala se studiem hry na trubku u svého otce Ericha Otta. Pokračovala na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst u Martina Mühlfellnera a na Hochschule für Musik v Karlsruhe u Reinholda Friedricha. V roce 2020 promovala s vyznamenáním (Bakalář umění) ve třídě Romana Rindbergera na Musik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien (MUK).
Kromě toho absolvovala mistrovské kurzy Gabora Tarköviho, Jense Lindemanna, Kristiana Steenstrupa, Allena Vizzuttiho, Bo Nilssona, Hanse Gansche, Guillauma Couloumyho a Klause Schuhwerka.
V počátcích své kariéry získala Selina Ott osmkrát první cenu v soutěži rakouské soutěže Prima la musica v kategorii sólová trubka na regionální i národní úrovni a získala první cenu Lions Music Prize 2017.

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Dmitrij Šostakovič patří k největším symfonikům nejen 20. století, ale hudebních dějin vůbec. Jeho 15 symfonií, které vznikaly v letech 1925–1971, svébytně zrcadlí půlstoletí sovětských dějin – vždyť dějiny v tomto koutě světa dusaly těžkým krokem, drtíce lidské osudy. Zprávu o dramatickém vývoji Ruska po Velké válce, této sebevraždě Evropy jako světového hegemona, podalo ve svých geniálních dílech mnoho ruských umělců (vzpomeňme alespoň Bulgakova) a Šostakovič se k nim nepochybně řadí. Těžko si představíme Šostakoviče, který by tvořil za hranicemi Ruska. Na rozdíl od Stravinského či Prokofjeva, kteří se v zahraničí úspěšně prosazovali, Šostakovič byl „kronikářem“, v jeho díle čteme a slyšíme popis všeho, co se s lidmi v Sovětském svazu dělo. Jeho hudba byla z velké části podmíněna politickým a kulturním kontextem, proto na jeho dílo nelze nahlížet černobíle – hledání kompromisu mezi svobodným vyjádřením umělecké myšlenky a nepředstavitelně silným tlakem všemocné státní ideologie vedlo ke vzniku značně disparátních děl. To, že v propagandistických kusech i v třinácté symfonii Babij Jar rozpoznáváme stejného skladatele, svědčí o Šostakovičově hudebním géniu.

Pro svůj První klavírní koncert zvolil Šostakovič v roce 1933 střídmé obsazení: smyčcový orchestr obohacuje jediný nástroj, sólová trubka. Čtyřvětá neobarokní kompozice pozitivní a odlehčené nálady je vystavěna na poměrně tradičním formovém schématu: první věta je v sonátové formě, druhá v třídílné písňové formě, třetí je stručným intermezzem a čtvrtá má rozvolněnou sonátovou formu. Jistá divokost mládí (autorovi bylo teprve 27 let) se projevuje zejména v první větě rychlým střídáním velkého množství zcela rozdílných témat. Šostakovič do koncertu organicky včlenil množství hudebních citátů, pozorný a poučený posluchač tak může kromě autocitací (Zlatý věk, Kolumbus) mimo jiné zaslechnout i střípky z Beethovenovy Appasionaty, Griegova Peer Gynta či Mahlerovy Třetí symfonie. O charakteru skladby se trefně vyjádřil estetik Miloš Jůzl: „Radost ze života – tak by se dala asi vystihnout celková nálada koncertu. Skladatel se velkolepě baví, nic netušící posluchač je poněkud vyveden z míry.“

Skladba klade vysoké interpretační nároky na oba sólisty. Prvního uvedení koncertu se ujal 15. října 1933 sám autor, partu trubky se zhostil Alexander Schmidt, Leningradskou filharmonii řídil rakouský dirigent a skladatel Fritz Stiedry (mj. asistent Gustava Mahlera ve Vídeňské dvorní opeře).

Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.

Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.

Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.

Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".

Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“