Hledat

Česká filharmonie • Semjon Byčkov


Když se v říjnu 1921 zeptal newyorský reportér Richarda Strausse, které ze svých děl má nejraději, skladatel odpověděl, že jsou to ta, „která nejlépe vystihují mě a mé názory: Zarathustra, Quijote a Domestica.“

Koncert z řady B | Délka programu 1 hod 45 min

Program

Richard Strauss
Don Quijote, symfonická báseň, op. 35 (38')
–––
Sergej Rachmaninov
Symfonické tance, op. 45 (40')

Účinkující

Gautier Capuçon violoncello
Lawrence Power viola

Semjon Byčkov dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Semjon Byčkov

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Zrušeno
Zrušeno
Zrušeno
Zrušeno
Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Když se v říjnu 1921 zeptal newyorský reportér Richarda Strausse, které ze svých děl má nejraději, skladatel odpověděl, že jsou to ta, „která nejlépe vystihují mě a mé názory: Zarathustra, Quijote a Domestica.“ Síla Dona Quijota spočívá v tom, že kromě popisu samotného příběhu dokázal Strauss vyjádřit i duševní proměny jednotlivých postav kompoziční prací s tématy,která je představují. Dona Quijota ztvárňuje sólové violoncello místy střídané houslemi, Sancho Panzu svěřil Strauss klarinetu a tenorové tubě a Dulcineu hoboji. Podle anglického kritika Ernesta Newmana od Bachových dob nikde jinde nenajdeme takovou kombinaci „nevyčerpatelné inspirace a fantazie“. Strauss dokončil Dona Quijota roku 1897 v Mnichově a premiéra se konala o rok později v Kolíně nad Rýnem.

Symfonické tance Sergeje Rachmaninova slyšelo publikum poprvé v úpravě pro dva klavíry, jíž se spolu s autorem ujal Vladimir Horowitz. Orchestrální premiéru připravil v lednu 1941 Eugene Ormandy s Filadelfským orchestrem. Před posluchači se otevřel úchvatný a podmanivý zvukový svět plný bohatých harmonií a nápaditých rytmů, které si nezadají se Stravinského Svěcením jara. Najdeme zde citace Korsakovova Zlatého kohoutka, téma sekvence Dies Irae i Rachmaninovovu Celonoční vigilii, která jako symbol vzkříšení nad tématem smrti zvítězí. Mimořádným činem je i použití altového saxofonu jako sólového nástroje. Zvuková krása, kompoziční mistrovství a nevyčerpatelný pramen hudebních nápadů činí ze Symfonických tanců jednu z nejpůsobivějších skladeb dvacátého století.

Účinkující

Gautier Capuçon  violoncello

Gautier Capuçon

Jméno Gautier Capuçon je skutečným synonymem pro violoncello v jednadvacátém století. Vystupuje po celém světě s těmi nejlepšími dirigenty a instrumentalisty, a navíc je i zakladatelem a hybatelem „Classe d’Excellence de Violoncelle“ při nadaci Louise Vuittona v Paříži. Jako držitel mnoha ocenění je žádán pro svůj expresivní hudební styl, živelnou virtuozitu a pro lahodný zvuk svého violoncella “L’Ambassadeur”, které roku 1701 vyrobil italský nástrojař Matteo Goffriller. 

V touze prozkoumat a rozšířit violoncellový repertoár provádí Capuçon každoročně širokou paletu hudebních děl, včetně uvádění nově objednaných skladeb. K jeho nejnovějším projektům patří světová premiéra violoncellového koncertu „Léto“ Michela Tabachnika a spolupráce s Danny Elfmanem a Thierry Escaichem.

V sezoně 2019/2020 vystoupí mimo jiné s Losangeleskou filharmonií a Philippem Jordanem, s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem, Rotterdamskou filharmonií a Valerijem Gergijevem, dále se St. Louiským symfonickým orchestrem a Stéphanem Denèvem, Singapurským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou a s frankfurtským hr-Sinfonieorchesterem vedeným Alainem Altinoglu. Na turné po Evropě a Spojených státech amerických vyrazí s Orchestrem lipského Gewandhausu a Andrisem Nelsonsem a se Sanfranciskou filharmonií a Michaelem Tilsonsem Thomasem. Je také rezidenčním umělcem festivalu LuganoMusica.

Spoluhráčku pro komorní hru nalezl pro tuto sezonu zejména v Yuje Wang – navštíví spolu například Labskou filharmonii v Hamburku, vídeňský Konzerthaus, londýnský Barbican a pařížskou Filharmonii, zahraje si ale i s dalšími slavnými instrumentalisty, jako jsou Renaud Capuçon, Frank Braley, Jérôme Ducros a Leonidas Kavakos. Partnery při jeho recitálech mu pravidelně bývají klavíristé Nicholas Angelich, Martha Argerich, Daniel Barenboim, Jean-Yves Thibaudet, houslistka Lisa Batiashvili a smyčcová kvarteta Artemis a Ébène.

Gautier Capuçon nahrává exkluzivně pro label Erato (Warner Classics), získal mnoho ocenění a jeho diskografie je velmi rozsáhlá. Nejnovější album obsahující Chopinovy a Franckovy sonáty natočil živě s Yujou Wang během loňského turné. Ze starších nahrávek zmiňme alespoň violoncellové koncerty Dmitrije Šostakoviče (Orchestr Mariinského divadla a Valerij Gergijev), Camilla Saint-Saënse (Filharmonický orchestr Francouzského rozhlasu a Lionel Bringuier), kompletní Beethovenovy sonáty s Frankem Braleyem, Schubertův Smyčcový kvintet s Ébène Quartet, album koncertních přídavků Intuition s Pařížským komorním orchestrem, Douglasem Boydem a Jérômem Ducrosem a konečně živou nahrávku Schumannových děl s Marthou Argerich, Renaudem Capuçonem a Chamber Orchestra of Europe pod taktovkou Bernarda Haitinka.

Na DVD vydal záznamy živých vystoupení s Berlínskými filharmoniky a Gustavem Dudamelem (Haydnův Koncert pro violoncello a orchestr č. 1) a s Lisou Batiashvili, Saskou Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem (Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr). Ve své rodné Francii jako obecně známá celebrita každý týden moderuje vlastní pořad „Zápisníky Gautiera Capuçona“ na vlnách Radio Classique, objevuje se také na obrazovkách a v online pořadech jako jsou Prodiges, Now Hear This a The Artist Academy.

Gautier Capuçon se narodil v Chambéry a na violoncello začal hrát v pěti letech. Studoval na pařížské konzervatoři u Philippa Mullera a Annie Cochet-Zakine, později ve Vídni u Heinricha Schiffa. Nyní vystupuje s předními světovými orchestry a dirigenty jako jsou Lionel Bringuier, Gustavo Dudamel, Charles Dutoit, Christoph Eschenbach, Andrés Orozco-Estrada a Yannick Nézet-Séguin. Spolupracuje také se soudobými skladateli, například s Lerou Auerbach, Karolem Beffou, Estebanem Benzecrym, Nicolou Campogrande, Qigang Chenem, Bryce Dessnerem, Jérômem Ducrosem, Henry Dutilleuxem, Thierry Escaichem, Philippem Manourym, Brunem Mantovanim, Krzysztofem Pendereckim, Wolfgangem Rihmem a Jörgem Widmannem.

 Další informace naleznete na stránkách https://www.gautiercapucon.com/

Lawrence Power  viola

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Skladby

Richard Strauss
Don Quijote, symfonická báseň, op. 35

Sergej Rachmaninov
Symfonické tance, op. 45

Odchovanec moskevské konzervatoře Sergej Vasiljevič Rachmaninov tvořil převážně ve 20. století, jeho díla – ovlivněná zejména Petrem Iljičem Čajkovským – však stojí oběma nohama ještě v pozdně romantickém slohu. Sám Rachmaninov se k tomu vyjádřil následovně: „Nemohu odhodit staré způsoby psaní a stejně tak nemohu přijmout nové. Intenzivně jsem se snažil cítit hudební způsoby dneška, ale nejde mi to.“ Ačkoliv zkomponoval tři opery, stejný počet symfonií, několik duchovních skladeb a řadu pozoruhodných písní, proslavil se především svým klavírním dílem zahrnujícím čtveřici koncertů a množství skladeb sólových. Rachmaninov, sám vynikající klavírista, vystupoval s úspěchy nejen ve své vlasti, ale i v Evropě a na americkém kontinentě. Byl činný rovněž coby dirigent; nejprve působil v Moskvě, kde pod jeho taktovkou na pódiu Velkého divadla zazněla operní díla Glinky a Čajkovského, v letech 1906–1909 pak účinkoval v Drážďanech a poté podnikl první velkou koncertní cestu do Spojených států amerických. Režim nastolený po Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917 Rachmaninov nepřijal a brzy poté natrvalo opustil svou vlast. Nejprve žil v Evropě a v roce 1935 se usadil ve Spojených státech, kde vyvíjel bohatou koncertní činnost a pokračoval v komponování. Ač sovětský režim v soukromí i veřejně kritizoval, odloučení od Ruska nesl velmi těžce, jeho rodina zachovávala ruské zvyky, obklopovala se ruskými přáteli a najímala si ruské služebnictvo. Rachmaninov v exilu vystupoval jako zapálený patriot, což se projevilo zejména po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, kdy své koncertní honoráře věnoval na podporu Rudé armády. Zemřel v Kalifornii pouhé čtyři dny před svými sedmdesátými narozeninami.

Jeho úplně poslední skladbou jsou Symfonické tance, op. 45, komponované roku 1940. Rachmaninov dal jednotlivým částem tohoto svého třívětého díla názvy označující zdánlivě denní doby (Poledne – Soumrak – Půlnoc), ve skutečnosti však zřejmě půjde o metaforu související s bilancováním života tehdy již značně nemocného umělce. K Rachmaninovovým Symfonickým tancům, k jejichž instrumentačním ozvláštněním patří užití altsaxofonu v první větě, byla několikrát vytvořena baletní choreografie, častěji jsou však prováděny jako autonomní symfonické dílo, jež dokáže emočně zapůsobit samo o sobě.