Česká filharmonie • Ariadna

Roku 2003 absolvoval studium na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě pod vedením Sergeje Kopčáka. Od roku 2002 účinkoval jako sólista Státní opery v Banské Bystrici. V roce 2004 debutoval v Opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě jako Zachariáš ve Verdiho Nabuccovi a od roku 2007 se stal jeho sólistou. Roku 2009 se představil jako Vodník v inscenaci Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. V roce 2011 se rolí Kecala podílel na koncertním provedení Smetanovy Prodané nevěsty v Barbican Hall v Londýně s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Z této inscenace uveřejnilo vydavatelství Harmonia Mundi nahrávku na CD. S Bělohlávkem v roli Purkrabího realizoval roku 2012 také rozhlasový snímek Dvořákovy opery Jakobín pro londýnskou BBC.

Koncertně účinkoval doma na Slovensku i na pódiích v Lucembursku, Francii, Itálii, Rakousku, Polsku atd. Roku 2011 vystoupil na Bratislavských hudebních slavnostech na společném vokálním recitálu se sopranistkou Editou Gruberovou. S dirigentskou legendou Nellem Santim nastudoval basový part Verdiho Requiem, jež bylo v roce 2012 zařazeno do programu Opery Slovenského národního divadla.

Pražský filharmonický sbor (PFS) je nejvýznamnější a nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku. Během dlouhé historie se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři; od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem je aktuálně Lukáš Kozubík.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská a Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové) pod vedením významných dirigentů (mj. sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

PFS realizuje řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena hlavně na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. Nedílnou součástí aktivit sboru je i péče o hudební vzdělávání mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů. Za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby se stal PFS v roce 2022 laureátem Ceny Antonína Dvořáka.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason. Od roku 2021 vyučuje obor dirigování sboru na Akademii múzických umění v Praze.

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy. Na jaře 2018 s ní absolvoval dlouhé turné po Velké Británii a týž rok s ní provedl Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v přímém přenosu České televize. V sezoně 2020/2021 řídil Českou filharmonii mimo jiné na festivalu Smetanova Litomyšl v červnu 2021.

Zároveň je nyní desátou a poslední sezonu generálním hudebním ředitelem Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Zde bude řídit Wagnerova Tannhäusera, Mozartovu Figarovu svatbu a Dogville Gordona Kampeho. Na začátku sezony také připravil inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v ženevském Grand Théâtre.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.

Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Tomáš Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu a Orchestra Sinfonica della Rai.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukův Asrael a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na pražské HAMU. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Allegro non tanto
Adagio
Scherzo: Presto
Finale: Allegro con spirito

Dvořákova Symfonie č. 6 D dur, op. 60, bývá někdy označována přívlastkem „česká“. Skladatel ji psal na podzim roku 1880 již jako zralý tvůrce, který svou hudbou právě začal dobývat svět. V této době měl za sebou evropský úspěch Moravských dvojzpěvů, Slovanských tanců a Slovanských rapsodií, po nichž se začaly množit objednávky zahraničních vydavatelů na další skladby. Šestá symfonie je také první Dvořákovou symfonií, jež byla vydána tiskem, a to u proslulého berlínského vydavatele Fritze Simrocka (proto byla dlouho uváděna jako První). Hned po jejím dokončení skladatel svého nakladatele informoval slovy: „Milý pane Simrocku! Ve vší krátkosti Vám oznamuji, že jsem právě zcela vypracoval a zinstrumentoval novou symfonii. Pravděpodobně příští týden pojedu do Vídně, kde ji budou hrát na zkoušku filharmonici. Vynaložil jsem velké úsilí, abych vytvořil životné dílo, a mám z něho také radost.“ Bezprostředním inspiračním vlivem byla Dvořákovi zřejmě Druhá symfonie jeho staršího přítele Johannese Brahmse, která vznikla o tři roky dříve. Celá skladba vyniká nekonfliktností, optimismem a radostí. Je totiž očividně odrazem skladatelova zdárného životního období, kdy dosáhl kýženého světového úspěchu u publika, interpretů, kritiků i vydavatelů. Spokojenou atmosféru celého díla předznamenává hned první věta Allegro non tanto zkomponovaná v sonátové formě. Druhá část Adagio je vroucím nokturnem. Začíná zadumaným tématem, které se v průběhu této části v malých obměnách třikrát vrátí, čímž věta nabývá formy ronda. Scherzová třetí věta v tempu Presto je ohlasem Dvořákova oblíbeného českého tance furiant a připomíná o málo starší Dvořákův cyklus Slovanské tance. Toto scherzo je orámováno výrazně rytmickou hudbou, které kontrastuje uvolněné trio ve střední části věty. Stejně jako první věta, je i finále Allegro con spirito psáno v sonátové formě. Tato část podtrhuje radostné vyznění díla. Rozrůstá se v plnou symfonickou šíři a končí stupňovitou codou, jež nenechává posluchače na pochybách, že je tato symfonie dílem tvůrce, jenž právě prožívá chvíle štěstí. Z výše citovaného dopisu vyplývá, že skladatel počítal s premiérou svého opusu ve Vídni. Z toho však nakonec sešlo. Poprvé bylo dílo provedeno orchestrem Národního divadla 25. března 1881 pod taktovkou Adolfa Čecha. Cestu na světová pódia Šesté symfonii zajistilo v následující sezoně její londýnské uvedení, které dirigoval Hans Richter, jemuž Dvořák tuto svou skladbu věnoval.