Česká filharmonie • Karen Gomyo

Houslistka Karen Gomyo se narodila v Tokiu, svoji hudební kariéru nastartovala v Montrealu a New Yorku a nedávno se usadila v Berlíně. Deník Chicago Tribune ocenil tuto špičkovou hudebnici takto: "…prvotřídní umělkyně se skutečnou hudební rozhodností, vitalitou, leskem a intenzitou."

V sezoně 2019/2020 stihla evropské debuty s berlínským Deutsches Symphonie-Orchester a Cristianem Macelaru, s Orchestre de la Suisse Romande a Jonathanem Nottem, s Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern a Pietarim Inkinenem, s BBC Scottish Symphony Orchestra a Gergelym Madarasem a s Dresdner Philharmoniker a Roderickem Coxem.

Nedávno v Evropě vystupovala také s Philharmonia Orchestra, City of Birmingham Symphony Orchestra, Orchestre Symphonique de Radio France, WDR Sinfonieorchester Köln, Dánským národním symfonickým orchestrem a v březnu 2019 Karen zahájila festival Dubai Proms s BBC Symphony a Benem Gernonem. Její nynější koncert v Praze je debutem s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem.

Karen Gomyo má mnoho úspěchů v Severní Americe, spolupracovala s Newyorskou filharmonií, Chicago Symphony, Cleveland Orchestra, Philadelphia Orchestra, Los Angeles Philharmonic, Minnesota Orchestra a symfonickými orchestry Detroitu, San Francisca, Toronta, Montrealu, Vancouveru a Washingtonu D.C. V Australasii je populární díky vystoupením s New Zealand Symphony, West Australian Symphony Orchestra v Perthu, Tasmanian Symphony a recitálu v Sydney Opera House. V loňské sezoně debutovala také s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Karen se silně angažuje v provádění soudobých skladeb. Ve Washingtonu hrála s National Symphony Orchestra severoamerickou premiéru 2. koncertu Matthiase Pintschera Mar’eh pod vedením autora, premiérovala také skladbu Vox Amoris Pēterise Vaskse s Lapland Chamber Orchestra a Johnem Storgårdsem. V květnu 2018 provedla s Chicago Symphony Orchestra a Esou-Pekkou Salonenem ve světové premiéře Camber Concerto Samuela Adamse. Skladba vznikla konkrétně pro Karen a u Adamse ji objednal orchestr k 20. výročí svého založení.

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Na jaře roku 1773 se Wolfgang Amadeus Mozart vrátil do rodného Salcburku ze své třetí cesty po Itálii. Mohl se pyšnit třemi úspěšnými operními premiérami v Miláně, setkáním s významnými osobnostmi včetně Josefa Myslivečka i Řádem zlaté ostruhy, jež mu udělil papež Klement XIV. Vrátil se jako zdatný skladatel, který se už nadobro vymanil z role zázračného dítěte. V salcburském arcibiskupském dvorním orchestru se stal koncertním mistrem (na dvorního kapelníka byl v sedmnácti letech ještě příliš mladý), přičemž příležitostně vystupoval s houslemi jako sólista i mimo Salcburk. Snad pravě souhrn těchto okolností způsobil, že se poprvé a naposledy ve své kompoziční kariéře zaměřil právě na housle. Díky tomu vzniklo pro tento nástroj pět koncertů (první v roce 1773, ostatní roku 1775), z nichž jeden z nejpůvabnějších, Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur, KV 216, dnes uslyšíme. Nevíme přesně, pro jakou příležitost skladba vznikla a kdo byl jejím prvním interpretem, předpokládáme však, že se hrála na salcburském dvoře, a to v podání dvorního houslisty Antonia Brunettiho. Pro něj Mozart upravoval koncerty tak, aby vyhovovaly jeho požadavkům.

Koncert G dur je rozvržen podle vzoru Antonia Vivaldiho do tří vět. Otevírá ho energické Allegro, jehož téma si Mozart vypůjčil ze své opery Il re pastore. Ne snad proto, že by se mu nedostávalo invence, ale spíše z důvodu, že téma houslovému partu slušelo ještě víc než vokální lince. Následuje nebesky okouzlující Adagio s taneční střední částí v dechových nástrojích, jediná věta všech Mozartových houslových koncertů, kde jsou předepsány namísto hobojů dvě flétny. Obě věty uzavírají kadence, které skladatel nevypsal do not, je tedy na sólistovi, zda zvolí vypracované kadence jiných autorů, nebo si vytvoří vlastní. Živé taneční Rondo ve francouzském stylu (skladatelem nazváno "Rondeau") obsahuje přinejmenším jednu citaci francouzské lidové melodie určenou zřejmě pro intelektuální pobavení tehdejšího publika, jež se ji pokoušelo identifikovat. Celý koncert ukončuje Mozart se svou charakteristickou nepředvídatelností: namísto orchestrálního tutti se s posluchači loučí skupina dechových nástrojů v zeslabené dynamice a hudba se rozplývá jakoby do ztracena.

Počátkem 19. století byl Beethoven vídeňskou veřejností oceňován především jako klavírista a zdatný improvizátor, po premiéře 1. symfonie C dur se však začal prosazovat i jako skladatel. V době komponování 2. symfonie D dur, tedy v letech 1801–1802 procházel skladatel krizí, která měla původ v jeho zdravotním stavu. Nebyl zdráv, potíže se již ohlašovaly několik let. Lékaři, aniž by znali skutečnou příčinu obtíží, ordinovali různé terapie, ty však nepomáhaly. Jeho sluch – smysl pro hudebníka nejdůležitější – se stále horšil. Roku 1802 napsal Beethoven svým bratrům dopis, nazvaný později podle místa vzniku "Heiligenstadtská závěť". Heiligenstadt, nyní součást Vídně, je idylické místo i dnes. Zoufalství Beethovenových slov prudce kontrastuje s tamní klidnou a nevzrušivou atmosférou. Uvažoval o smrti, ale rozhodl se pro život. Toto rozhodnutí můžeme vycítit z 2. symfonie D dur. Její hudba je až vzpurná, často bývá citována kritika z Zeitung für die elegante Welt, kde se o nové Beethovenově symfonii psalo takto: "Křiklavá obluda, zasažený, divoce se svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního." Právě tato symfonie poprvé označuje taneční větu jako "scherzo". Druhá symfonie se dočkala uznání a s odstupem času byla vnímána jako dílo významné nejen v kontextu Beethovenovy tvorby. Je věnována skladatelovu mecenáši knížeti Karlu Lichnowskému.