Česká filharmonie • Karen Gomyo

Houslistka Karen Gomyo se narodila v Tokiu, svoji hudební kariéru nastartovala v Montrealu a New Yorku a nedávno se usadila v Berlíně. Deník Chicago Tribune ocenil tuto špičkovou hudebnici takto: "…prvotřídní umělkyně se skutečnou hudební rozhodností, vitalitou, leskem a intenzitou."

V sezoně 2019/2020 stihla evropské debuty s berlínským Deutsches Symphonie-Orchester a Cristianem Macelaru, s Orchestre de la Suisse Romande a Jonathanem Nottem, s Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern a Pietarim Inkinenem, s BBC Scottish Symphony Orchestra a Gergelym Madarasem a s Dresdner Philharmoniker a Roderickem Coxem.

Nedávno v Evropě vystupovala také s Philharmonia Orchestra, City of Birmingham Symphony Orchestra, Orchestre Symphonique de Radio France, WDR Sinfonieorchester Köln, Dánským národním symfonickým orchestrem a v březnu 2019 Karen zahájila festival Dubai Proms s BBC Symphony a Benem Gernonem. Její nynější koncert v Praze je debutem s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem.

Karen Gomyo má mnoho úspěchů v Severní Americe, spolupracovala s Newyorskou filharmonií, Chicago Symphony, Cleveland Orchestra, Philadelphia Orchestra, Los Angeles Philharmonic, Minnesota Orchestra a symfonickými orchestry Detroitu, San Francisca, Toronta, Montrealu, Vancouveru a Washingtonu D.C. V Australasii je populární díky vystoupením s New Zealand Symphony, West Australian Symphony Orchestra v Perthu, Tasmanian Symphony a recitálu v Sydney Opera House. V loňské sezoně debutovala také s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Karen se silně angažuje v provádění soudobých skladeb. Ve Washingtonu hrála s National Symphony Orchestra severoamerickou premiéru 2. koncertu Matthiase Pintschera Mar’eh pod vedením autora, premiérovala také skladbu Vox Amoris Pēterise Vaskse s Lapland Chamber Orchestra a Johnem Storgårdsem. V květnu 2018 provedla s Chicago Symphony Orchestra a Esou-Pekkou Salonenem ve světové premiéře Camber Concerto Samuela Adamse. Skladba vznikla konkrétně pro Karen a u Adamse ji objednal orchestr k 20. výročí svého založení.

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Na jaře roku 1773 se Wolfgang Amadeus Mozart vrátil do rodného Salcburku ze své třetí cesty po Itálii. Mohl se pyšnit třemi úspěšnými operními premiérami v Miláně, setkáním s významnými osobnostmi včetně Josefa Myslivečka i Řádem zlaté ostruhy, jež mu udělil papež Klement XIV. Vrátil se jako zdatný skladatel, který se už nadobro vymanil z role zázračného dítěte. V salcburském arcibiskupském dvorním orchestru se stal koncertním mistrem (na dvorního kapelníka byl v sedmnácti letech ještě příliš mladý), přičemž příležitostně vystupoval s houslemi jako sólista i mimo Salcburk. Snad pravě souhrn těchto okolností způsobil, že se poprvé a naposledy ve své kompoziční kariéře zaměřil právě na housle. Díky tomu vzniklo pro tento nástroj pět koncertů (první v roce 1773, ostatní roku 1775), z nichž jeden z nejpůvabnějších, Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur, KV 216, dnes uslyšíme. Nevíme přesně, pro jakou příležitost skladba vznikla a kdo byl jejím prvním interpretem, předpokládáme však, že se hrála na salcburském dvoře, a to v podání dvorního houslisty Antonia Brunettiho. Pro něj Mozart upravoval koncerty tak, aby vyhovovaly jeho požadavkům.

Koncert G dur je rozvržen podle vzoru Antonia Vivaldiho do tří vět. Otevírá ho energické Allegro, jehož téma si Mozart vypůjčil ze své opery Il re pastore. Ne snad proto, že by se mu nedostávalo invence, ale spíše z důvodu, že téma houslovému partu slušelo ještě víc než vokální lince. Následuje nebesky okouzlující Adagio s taneční střední částí v dechových nástrojích, jediná věta všech Mozartových houslových koncertů, kde jsou předepsány namísto hobojů dvě flétny. Obě věty uzavírají kadence, které skladatel nevypsal do not, je tedy na sólistovi, zda zvolí vypracované kadence jiných autorů, nebo si vytvoří vlastní. Živé taneční Rondo ve francouzském stylu (skladatelem nazváno "Rondeau") obsahuje přinejmenším jednu citaci francouzské lidové melodie určenou zřejmě pro intelektuální pobavení tehdejšího publika, jež se ji pokoušelo identifikovat. Celý koncert ukončuje Mozart se svou charakteristickou nepředvídatelností: namísto orchestrálního tutti se s posluchači loučí skupina dechových nástrojů v zeslabené dynamice a hudba se rozplývá jakoby do ztracena.

Počátkem 19. století byl Beethoven vídeňskou veřejností oceňován především jako klavírista a zdatný improvizátor, po premiéře 1. symfonie C dur se však začal prosazovat i jako skladatel. V době komponování 2. symfonie D dur, tedy v letech 1801–1802 procházel skladatel krizí, která měla původ v jeho zdravotním stavu. Nebyl zdráv, potíže se již ohlašovaly několik let. Lékaři, aniž by znali skutečnou příčinu obtíží, ordinovali různé terapie, ty však nepomáhaly. Jeho sluch – smysl pro hudebníka nejdůležitější – se stále horšil. Roku 1802 napsal Beethoven svým bratrům dopis, nazvaný později podle místa vzniku "Heiligenstadtská závěť". Heiligenstadt, nyní součást Vídně, je idylické místo i dnes. Zoufalství Beethovenových slov prudce kontrastuje s tamní klidnou a nevzrušivou atmosférou. Uvažoval o smrti, ale rozhodl se pro život. Toto rozhodnutí můžeme vycítit z 2. symfonie D dur. Její hudba je až vzpurná, často bývá citována kritika z Zeitung für die elegante Welt, kde se o nové Beethovenově symfonii psalo takto: "Křiklavá obluda, zasažený, divoce se svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního." Právě tato symfonie poprvé označuje taneční větu jako "scherzo". Druhá symfonie se dočkala uznání a s odstupem času byla vnímána jako dílo významné nejen v kontextu Beethovenovy tvorby. Je věnována skladatelovu mecenáši knížeti Karlu Lichnowskému.