Česká filharmonie • Semjon Byčkov

Rakouský basista Albert Pesendorfer studoval zpěv a hru na flétnu na Brucknerově univerzitě v Linci a na Hudební univerzitě ve Vídni. V letech 2002 až 2005 získal stálé angažmá v divadle v Erfurtu, v sezoně 2005/2006 v Tyrolském zemském divadle v Innsbrucku a od roku 2006 do 2011 ve Státní opeře v Hannoveru. V roce 2012 nastoupil do Německé opery v Berlíně, kde působil do roku 2016.

Od té doby účinkoval mimo jiné ve Vídeňské státní opeře, Hamburské státní opeře, Opeře Kolín nad Rýnem, Národní opeře v Tokiu, curyšském Opernhausu, madridském Teatro Real, v drážďanské Semperoper, Divadle na Vídeňce a Vlámské opeře v Antverpách. Z významných operních festivalů účinkoval v létě 2014 v Bregenzu v roli Sarastra a v roce 2016 v Bayreuthu jako Hagen ve Wagnerově Soumraku bohů pod taktovkou Marka Janowského. Ve stejné roli exceloval s obrovským úspěchem ve Vídeňské státní opeře za řízení Ádáma Fischera.

Repertoár Alberta Pesendorfera zahrnuje více než sedmdesát rolí, mezi jinými jsou to Hans Sachs (Mistři pěvci norimberští), Gurnemanz (Parsifal), Fasolt (Zlato Rýna), Hunding (Valkýra), Hagen (Soumrak bohů), Král Marke (Tristan a Isolda), Král Heinrich (Lohengrin), Osmin (Únos ze Serailu), Rocco (Fidelio), Sparafucile (Rigoletto), Filip II (Don Carlos) a Banquo (Macbeth). V roce 2011 ho nominoval časopis „Opernwelt“ na titul Zpěvák roku – za ztvárnění rolí Hundinga a Hagena v hannoverské Státní opeře.

Koncertní vystoupení zavedla Alberta Pesendorfera mimo jiné do vídeňského Musikvereinu a Konzerthausu, budapešťského Musikpalastu, Brucknerhausu v Linci, Berlínské Filharmonie, Barbican Hall v Londýně a do Japonska a Spojených států amerických. Patří sem i debut s Českou filharmonií.

Od zimního semestru roku 2015 je Albert Pesendorfer profesorem zpěvu na Universität der Künste v Berlíně.

Ve vídeňské Volksoper ho lze nyní potkat jako Timura (Turandot), Eremita (Čarostřelec), Sarastra (Kouzelná flétna) a s obzvláště velkým úspěchem jako Sebastiana Kundrathera v opeře Kehraus um St. Stephan skladatele Ernsta Křenka.

V sezoně 2019/2020 se Pesendorfer vrací do titulní role v Musorgského opeře Boris Godunov ve vídeňské Volksoper.

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Zcela jiný svět, než na jaký jsme u Dvořáka zvyklí, představuje jeho Symfonie č. 7 d moll op. 70. Postrádá slovanskou melodiku, bohaté větvení myšlenek, folklorní inspiraci i nezdolný optimismus. Odkud se v této skladbě najednou vzala chmurná, temná nálada, vzdor, pochybnosti a patos? Podle některých badatelů za to mohl autorův vnitřní konflikt mezi vlastenectvím a kosmopolitismem, touhou a vnějším očekáváním, ve dvořákovské literatuře se také často píše o tvůrčí krizi, jíž hudebník procházel a jež jako by v této symfonii vrcholila. Nasnadě je i souvislost s opusy Johannesa Brahmse, Dvořákova objevitele a velkého osobního vzoru, jehož symfonie se staly Dvořákovi silnou inspirací a výzvou. On sám si do partitury poznamenal, že hlavní téma první věty vymyslel v roce 1884 při vjezdu slavnostního vlaku několika stovek maďarských Čechů a Maďarů do Prahy, kteří přijeli navštívit Národní divadlo. V napjaté společenské atmosféře šlo více o politickou než kulturní událost, doprovázenou navíc rozsáhlými manifestacemi, ovšem nemůžeme s jistotou říci, že podobu symfonie ovlivnila tehdejší politická situace.

Sedmou symfonii začal Dvořák psát na popud londýnské Filharmonické společnosti, jež ho zároveň jmenovala čestným členem, přičemž nabídku pojal jako skvělou příležitost zkomponovat něco opravdu výjimečného a vyrovnat se jak Brahmsovi, tak Beethovenovi. A vskutku, tato symfonie je považována za Dvořákovu nejsymfoničtější skladbu, jež je sice intimní, ale zároveň nadmíru dramatická, dokonale vyrovnaná z hlediska formy a obsahu, instrumentačně úsporná, myšlenkově soudržná, skoro až sevřená, zkrátka beethovensko-brahmsovská.

První věta v sonátové formě začíná zlověstně ostrým tématem, jež posléze promění kontrastní smířlivá myšlenka. Poté na něj opět padne stín a celá věta končí podobně rezignovaně, jako začala. Skutečné zklidnění přináší druhá věta, již lze vnímat jako modlitbu duše, následuje rytmicky výrazné, temné scherzo s dramatickou melodií. Ve čtvrté větě dochází konečně k zásadnímu zlomu, heroickému vzedmutí vůle, jež vyústí v plné osvobození.

Premiéra Sedmé symfonie se uskutečnila 22. dubna roku 1885 v londýnské St. James Hall pod Dvořákovým vedením a byla až na ojedinělé výjimky nadšeně přijata laickým publikem i kritikou. Česká premiéra se konala 29. listopadu téhož roku v pražském Rudolfinu.