Česká filharmonie • Rudolf Buchbinder

Rudolf Buchbinder je jedním z legendárních umělců naší doby. Jeho hra na klavír je jedinečným spojením elánu a spontánnosti se zkušeností čerpající z více než šedesátileté kariéry; jeho interpretace je po celém světě ceněna pro intelektuální hloubku a hudební svobodu.

Zvláště jeho ztvárnění děl Ludwiga van Beethovena jsou považována za příkladná. Beethovenových 32 klavírních sonát hrál v šedesáti cyklech po celém světě a jejich interpretaci rozvíjel a cizeloval během několika desetiletí. Stal se prvním klavíristou, který na Salcburském festivalu zahrál všechny Beethovenovy klavírní sonáty. Živý záznam těchto koncertů je dostupný na DVD.

U příležitosti oslavy 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vídeňský Musikverein poprvé ve své 150leté historii umožnil jedinému klavíristovi provést všech pět Beethovenových klavírních koncertů – tento čestný úkol byl svěřen právě Rudolfu Buchbinderovi formou speciálního cyklu v koncertní sezoně 2019/2020. Buchbinderovými partnery v tomto jedinečném projektu jsou špičkové orchestry: Orchestr lipského Gewandhausu pod vedením Andrise Nelsonse, Vídenští filharmonikové pod taktovkou Riccarda Mutiho a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Mnichovská filharmonie a drážďanská Staatskapelle se svými šéfdirigenty Marissem Jansonsem, Valerijem Gergijevem a Christianem Thielemannem.

V rámci turné se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Marissem Jansonsem se Rudolf Buchbinder vrátil na pódia Labské filharmonie v Hamburku, filharmonií v Paříži a Lucemburku a newyorské Carnegie Hall.

Na oslavu jubilejního beethovenovského roku 2020 inicioval Rudolf Buchbinder vytvoření nového cyklu variací na týž valčík Antona Diabelliho, na který vzniklo Beethovenovo mistrovské dílo 33 variací na Diabelliho valčík, op. 120. Oslovil dvanáct předních současných skladatelů a skladatelek různých generací: Leru Auerbach, Bretta Deana, Toshia Hosokawu, Christiana Josta, Brada Lubmana, Philippa Manouryho, Krzysztofa Pendereckého, Maxe Richtera, Rodiona Ščedrina, Johannesa Mariu Stauda, Tchana Tuna a Jörga Widmanna. Provedení Nových variací na Diabelliho valčík bylo s podporou Hudební nadace Ernsta von Siemense objednáno různými organizátory koncertů po celém světě.

Premiérová nahrávka Nových variací na Diabelliho valčík je počátkem exkluzivního partnerství Rudolfa Buchbindera a Deutsche Grammophon. Pro toto vydavatelství Buchbinder zároveň znovu natočí Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík, neboť toto dílo naposledy nahrál roku 1976.

Rudolf Buchbinder je čestným členem Vídeňských filharmoniků, Společnosti přátel hudby ve Vídni, Vídeňských symfoniků a Izraelské filharmonie. Je prvním sólistou, jenž získal Zlatý odznak cti drážďanské Staatskapelle.

Rudolf Buchbinder přikládá velký význam pramennému výzkumu. V jeho soukromé sbírce se nachází 39 souborných vydání klavírních sonát Ludwiga van Beethovena a rozsáhlý soubor prvních tisků, originálních vydání a kopií klavírních výtahů obou klavírních koncertů Johannese Brahmse.

Rudolf Buchbinder je uměleckým ředitelem Hudebního festivalu Grafenegg u Vídně již od jeho založení v roce 2007. Tento festival si rychle vydobyl své místo mezi nejdůležitějšími orchestrálními festivaly v Evropě.

Dosud vyšly dvě knihy Rudolfa Buchbindera, jeho autobiografie Da Capo a Můj Beethoven – život s Mistrem. Jeho kariéru dokumentuje řada oceněných nahrávek na CD a DVD.

Termíny koncertů a další informace naleznete na umělcově domovské stránce www.buchbinder.net

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy. Na jaře 2018 s ní absolvoval dlouhé turné po Velké Británii a týž rok s ní provedl Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v přímém přenosu České televize. V sezoně 2020/2021 řídil Českou filharmonii mimo jiné na festivalu Smetanova Litomyšl v červnu 2021.

Zároveň je nyní desátou a poslední sezonu generálním hudebním ředitelem Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Zde bude řídit Wagnerova Tannhäusera, Mozartovu Figarovu svatbu a Dogville Gordona Kampeho. Na začátku sezony také připravil inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v ženevském Grand Théâtre.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.

Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Tomáš Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu a Orchestra Sinfonica della Rai.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukův Asrael a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na pražské HAMU. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Stává se, že umělec, jehož díla běžně označujeme jako prvotřídní (primae classis), tedy klasická, vytvoří kvalitní skladbu, která zapadne. A důvody takové přehlíživosti leží často u samotného autora! Když dobrou kompozici následují slavnější partitury, jen obtížně překračuje opomíjený opus svůj vlastní stín. Snad na tomto stavu nese svůj podíl i okolnost, když se dílo tváří jako prvotina; Hippolytos a Aricia je první operou Jeana-Philippa Rameaua, Beethovenův klavírní koncert opus 15 byl vydán pod číslem 1. Na druhou stranu, málo hrané kusy nám mohou přinášet radostná překvapení a osvěžující vytržen z obvyklého repertoáru. Přihodí se to tím spíše, když se – jako v případě dnešního koncertu – nejedná o začátečnické pokusy.

Je to právě hudební tragédie Hippolytos a Aricia Jeana-Philippa Rameaua, jež stojí na počátku válečného tažení na poli opery. Jinými slovy řečeno, ve Francii 18. století každých dvacet let vzplály války o operu, které zasáhly celý kontinent a určovaly cesty hudební historie: ve třicátých letech proti sobě stáli lullisté (lullistes) proti ramistům (ramistes), v padesátých letech se rozhořely boje o italskou komickou operu (La querelle des buffons) a konečně v letech sedmdesátých se nemilosrdně střetli zastánci Niccoly Piccinniho a Christopha Willibalda Glucka (La querelle des Gluckistes et des Piccinnistes).

Rameau přistoupil k operní kompozici ve zralém věku. Opera Hippolytos a Aricia měla premiéru krátce poté, co J. P. Rameau oslavil své 50. narozeniny, 1. října 1733. Renomovaný hudební teoretik vzbudil rozruch již před premiérou, neboť hudebníci nebyli schopni některé části nastudovat pro jejich náročnost. První provedení jen potvrdilo nezvyklost Rameauovy hudby: chromatické postupy, propracovaná instrumentace, rozsáhlá taneční čísla. „Lullisté“ tvrdili, že z partitury zaznívá „příliš mnoho not“. A své konkurenty nazvali hanlivě „ramisty“, resp. „ramonéry“ (ve francouzštině znamená ramoneur „kominík“). Rameau patrně neměl v úmyslu vést uměleckou polemiku s Lullym, vždyť Hippolyta a Aricii komponoval jako tzv. tragédie lyrique, což bylo pětiaktové hudební drama s prologem, jež v sedmdesátých letech 17. století uvedl na scénu dvorní skladatel „krále slunce“ Ludvíka XIV. Jean Baptiste Lully. Navíc literární předlohou pro Hippolyta a Aricii se stala tragédie dalšího velikána francouzské kultury 17. století, Faidra Jeana Racina. Avšak způsob uchopení Lullyho a Racinova odkazu byl roku 1733 chápán jako útok na hodnoty „grand siècle“. Aby kritici popsali dojem ze zvláštně přebujelé hudby, použili urážlivý výraz „baroque“, který později označil celou epochu.

Příběh Hippolyta převzal Rameau z Racinovy Faidry, ovšem dodržel operní konvenci a původní tragický námět nechal vyústit ve šťastný konec. Zatímco v činohře je Hippolytos proklet svým otcem Théseem za domnělé svedení Faidry, v opeře je zachráněn bohyní Dianou, aby se v závěru shledal s milovanou Aricií. Rameauovi se dostalo příležitosti napsat sugestivní sólové scény (zejména pro Faidru a Thésea) a řadu instrumentálních čísel ke spektakulárním obrazům. Hned v prologu nacházíme dvě gavoty, které byly brzy po premiéře hrány samostatně. Ve 2. jednání se Théseus dostává do podsvětí, s jeho nářky ostře kontrastují divoké tance démonů. Ve třetím aktu děkují námořníci v Théseově paláci Neptunovi za bezpečný návrat z cest, na oslavě je dvakrát tančen tanec rigaudon. V Dianině háji u moře se ve 4. jednání nejprve koná hon (Rameau na tomto místě exponoval ve své době stále populárnější lesní rohy), aby si nakonec mořské příšery odnesly Hippolyta – rozbouřeným živlům vodě a ohni sekunduje vítr ve flétnách. V pátém jednání zaznívá pastorální hudba s imitací dud (musette), bohatě instrumentovaná chaconna, šťastné shledání Hippolyta a Aricie korunuje gavota.

Ludwig van Beethoven začínal svou profesionální uměleckou kariéru jako komponující klavírista. Beethovenův odkaz klavíru je monumentální, na jeho vrcholu stojí 32 klavírních sonát, které po Bachově Dobře temperovaném klavíru nazýváme druhým zákonem klavírní hry, a 5 klavírních koncertů. Pět číslovaných a dokončených klavírních koncertů! Beethoven totiž složil ještě před trvalým zakotvením ve Vídni klavírní koncert Es dur (1784). Z konce osmdesátých let pochází ještě klavírní koncert B dur, který nechal skladatel vydat až roku 1801 pod číslem 2. Koncert pro klavír a orchestr C dur, op. 15, je tedy třetím sólovým koncertem. Premiéra se konala ve Vídni 18. prosince 1795, k publikování došlo až po pečlivé revizi taktéž roku 1801, kdy koncert získal své číslo: 1.

Beethoven byl v devadesátých letech 18. století již pevně rozhodnut, jakou životní cestou se vydá. Naplňovaly se všechny předpoklady pro úspěšnou kariéru hudebního „génia“. Beethoven fascinoval svou nepřehlédnutelnou – poněkud roztržitou – osobností, dokázal pohotově improvizovat, hodiny skladby bral u proslulého Josepha Haydna. Zdálo se, že „hudební trůn“ po předčasně zemřelém Wolfgangu Amadeu Mozartovi převezme právě on. O Beethovenovi se začínalo mluvit a psát. První klavírní koncert skvěle dokumentuje tuto situaci; kompozice nepokrytě navazuje na Mozartovy klavírní koncerty, první uvedení řídil J. Haydn a Beethoven se ujal klavírního partu, do kterého vepsal několik brilantních kadencí (jednu do 1. věty a dvě do závěrečného ronda). První věta spoléhá na sonátovou formu Mozartových sólových koncertů, ve kterých sólový hráč pracuje s tématy až po orchestrální expozici; Beethoven však posílil virtuozitu klavírního partu a důkladně propracoval harmonický plán. Ve druhé větě Beethoven rozvinul do neobvyklé šíře melodické fráze a utlumil dechovou sekci, aby vynikl dialog klavíru s klarinety. Třetí věta hýří přímo haydnovským vtipem. Kupředu se řítící hudba sonátového ronda nešetří prudkými kontrasty v dynamice, překvapující jsou i tempové zvraty.

V době, kdy byly publikovány klavírní koncerty C dur a B dur, již Beethoven usiloval o zcela jiný hudební výraz. Autor přehodnocoval každý prvek hudební stavby – od harmonie, formy po využití nástrojových možností a orchestraci. Z klavírního virtuosa se stával skladatel, a to i ze zcela prozaických důvodů: Beethovenovi selhával sluch. Roku 1801 se svěřil svému příteli Franzi Wegelerovi: „Jen ten závistný démon, mé špatné zdraví, mi hodil špatnou kostku do hry: můj sluch slábne víc a víc.“ Beethoven si začal v každém novém díle svého zralého tvůrčího období zkoušet možnosti daného hudebního druhu. Jeho Symfonie č. 4 B dur, op. 60, není výjimkou, a ačkoliv nepatří mezi nejznámější symfonická díla, právem si získala respekt Hectora Berlioze, Roberta Schumanna nebo Igora Stravinského. Beethovenova 4. symfonie vyžaduje bystrého posluchače. V 1. větě téměř neustále zaznívá hlavní téma (dokonce v doprovodné funkci!), dechové nástroje si mezi sebou dělí melodii vedlejšího tématu. Monotónní tečkovaný rytmus provází celou 2. větu, aniž by nudil. Ve 3. větě si Beethoven poprvé ověřil nosnost tak zvané tří-pětidílné formy (tradiční menuetové trio se objeví dvakrát!). Finale psal autor jako nevázané perpetuum mobile s haydnovskými „fígly“ (např. před závěrečným fortissimem zazní hlavní myšlenka v pomalém tempu).