Vstupenky? Máme! Prodej jednotlivých vstupenek na abonentní koncerty je zahájen.

Prohlédnout program

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Premiérový večer


Vítězná díla 2. ročníku skladatelské soutěže České filharmonie.

Koncert z řady M | Délka programu 2 hod

Program

Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra op. 91

Adrián Demoč
Neha, adagio pro orchestr (světová premiéra)

Jana Vöröšová
Písně Vrbovýho proutku pro soprán a orchestr (světová premiéra)

Matouš Hejl
Crossings (světová premiéra)

Leoš Janáček / arr. V. Talich
Příhody lišky Bystroušky, svita z opery

 

 

Účinkující

Vanda Šípová
soprán

Keith Lockhart
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Premiérový večer

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla

Když se v roce 2012 stal Jiří Bělohlávek šéfdirigentem České filharmonie, jedním z jeho uměleckých cílů bylo vytvořit důstojné podmínky pro mladé umělce, podněcovat jejich profesní rozvoj a přispět k jejich úspěchu na mezinárodním poli. Kromě práce s mladými hudebníky v orchestru a podpory talentovaných sólistů se společně se skladatelem Miroslavem Srnkou zamýšlel nad účinnou formou podpory mladých skladatelů. Díky tomu už v roce 2014 proběhla první skladatelská soutěž České filharmonie a další následovala o čtyři roky později. V prvním kole se sešlo úctyhodných 57 přihlášek z České republiky a ze Slovenska, z nichž komise, kterou tvořili hráči České filharmonie, dramaturgové a renomovaní skladatelé, vybrala tři finalisty. Adrián Demoč, Matouš Hejl a Jana Vörösovávytvořili na objednávku České filharmonie díla, která uslyšíte na tomto mimořádném koncertu. Ve finálové porotě zasedla profesorka Harvardovy univerzity Chaya Czernowin, šéfdirigent Sydney Symphony Orchestra David Robertson a šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov, kteří se shodli na vítězství Jany Vörösové. Vysoké nároky jsme měli i na výběr dirigenta, který skladby provede v premiéře: Keith Lockhart je nejen špičkovým hudebníkem, ale také jedním z nejoblíbenějších dirigentů, s nimiž naši hráči spolupracují.

Účinkující

Keith Lockhart  dirigent

Amerického dirigenta Keitha Lockharta si příznivci České filharmonie nejspíše vybaví v souvislosti s již tradičními červnovými open-air koncerty na Hradčanském náměstí – na konci minulé sezony Lockhart už podruhé při této příležitosti stanul před prvním českým orchestrem s taktovkou v ruce. Šéfa orchestru Boston Pops a uměleckého ředitele Brevard Music Center v Severní Karolíně však český divák může mít spjatého i s ještě populárněji laděnou čtveřicí koncertů po České republice, kdy v roce 2016 Česká filharmonie spolu s ním uvedla pořad Best of Broadway, vůbec první sestavený z muzikálových melodií, který kdy orchestr sídlící v pražském Rudolfinu zahrál.

Keith Lockhart se narodil v Poughkeepsie ve státu New York a své hudební vzdělání zahájil v sedmi letech hrou na klavír. Absolvoval Furman University ve dvojoboru němčiny a hry na klavír a dále také Carnegie Mellon University studiem nakonec převládnuvšího dirigování. Dirigentem zmíněného tělesa Boston Pops je již bezmála třicet let, od roku 1995. Absolvoval s ním téměř dva tisíce představení, pětačtyřicet amerických turné do sto padesátky měst a čtyři turné mimo Spojené státy. Plnost otisku do amerického kulturního života navíc dokladuje na osmdesát televizních pořadů, ve kterých se objevil, a také účinkování na nejvýznamnějších sportovních událostech, jako jsou finále nejvyšší tamní ligy amerického fotbalu s názvem Super Bowl nebo závěrečné kolo basketbalové NBA. Na Den nezávislosti 4. července pak orchestr každoročně přiláká více než půl milionu diváků (s tím, že další miliony sledují živý přenos) na akci Boston Pops Fireworks Spectacular. Ne všechen americký hudební odkaz dirigenta je však spjatý s orchestrem Boston Pops. Jedenáct let zastával vedoucí funkci hudebního ředitele také v Utažském symfonickém orchestru, přičemž veřejnosti dozajista nejnápadnějším počinem této doby je účast na zahájení zimních olympijských her v Salt Lake City, které se konaly v roce 2002.

Byť je Lockhartovo působení situováno převážně do Severní Ameriky – dá se říci, že řídil téměř všechny tamní významné orchestry –, jeho evropské působení v žádném případě není zanedbatelné. Stanul v čele orchestrů, jako jsou Královský orchestr Concertgebouw, Londýnský symfonický orchestr či Vídeňský rozhlasový orchestr a v letech 2010–2018 zastával pozici hlavního dirigenta BBC Concert Orchestra. S tímto orchestrem se podílel na každoročním vystoupení na festivalu The Proms a také oslavách šedesáti let od vzniku orchestru. Stejného roku 2012 těleso také vedl při slavnostním galakoncertu nedávno zesnulé britské královny Alžběty II.

Vanda Šípová  soprán

Vanda Šípová

Koloraturní sopranistka Vanda Šípová absolvovala Pražskou konzervatoř, kde byl jejím hlasovým pedagogem národní umělec Václav Zítek. Poté studovala u ruského barytonisty Vladimira Černova a její současnou hlasovou poradkyní je česko-bulharská operní pěvkyně Christina Vasileva. Zúčastnila se také řady pěveckých kurzů, mj. u Josefa Protschky, Toma Krauseho, Nancy Hanninger a Gabriely Beňačkové. Byla oceněna na několika mezinárodních soutěžích, jako například Vissi dʼarte – 2. místo, první cena na soutěži v Montrealu, cena Slovenského národního divadla na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech ad.

Během studia externě spolupracovala se Státní Operou Praha a koncertovala s Karlovarským symfonickým orchestrem. Zpívala Madame Giry v muzikálu Fantom opery Andrewa Lloyda Webbera, vystupovala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, F. X. Šaldy v Liberci a Národním divadle v Brně. V Národním divadle v Praze ztvárnila roli Pěvkyně Kristýny ve světové premiéře Fantom, čili Krvavá opera Petra Kofroně, v opeře Nagano Martina Smolky trojroli Gejša-Divačka-Hlas, v opeře Don Hrabal Miloše Orsona Štědroně roli Múzy, v opeře Jonny vyhrává Ernsta Kreneka roli pokojské Yvonne a v opeře Sternenhoch Ivana Achera hlavní ženskou roli – Helgu. Její současný repertoár dále zahrnuje Královnu noci (Kouzelná flétna), Gildu (Rigoletto), Ofelii (Hamlet), Musettu (La Bohéme), Glauce (Medea) a další role.

Ráda se zúčastňuje moderních projektů, ve kterých se prolínají různé divadelní žánry – zpívala například na slavnostním zahájení a zakončení MFF Karlovy Vary 2017 nebo Mši Leonarda Bernsteina v české produkci Vojtěcha Dyka. Účinkovala i v několika činoherních představeních – ve Studiu Hrdinů Praha po boku Karla Dobrého ve hře Den Opričnika nebo v Národním divadle v Brně vedle Vladimíra Javorského v představení Vévodkyně a kuchařka, hostovala i v mezinárodním divadelním souboru Krepsko. Věnuje se také koncertní činnosti, například interpretaci děl Arnolda Schönberga, Richarda Strausse a Ericha Korngolda.

Skladby

Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra op. 91

Adrián Demoč
Neha, Adagio pro orchestr

Skladatel Adrián Demoč nazval svoje adagio pro orchestr Neha a samotným titulem jako by bylo řečeno všechno o hudebním i emocionálním obsahu skladby. Tiché a plynoucí souzvuky se takřka hladí mezi sebou a měkce vyzařují do prostoru. Jakkoli ale titul skladby nabízí její výklad, Demočovo uvažování bylo v první řadě hudební. Neha je tichá skladba bez nutnosti ukazování „nekonečných“ možností orchestrace. Autor uvádí v partituře pokyny jako „celistvě“, „hladce“, „něžně“ případně „bez vibrata“. To ale neznamená, že výsledek je statický – chvění a pohyb probíhají méně okatě pod povrchem. Něžně, měkce a křehce by měl znít každý jednotlivý tón.

Mezi bicími nástroji se objevují mimo jiné thajské gongy, které mají dlouhý, rozmlžený zvuk s konkrétní výškou v jádru. Jeho spojení s dechovými nástroji má blízko k měkkému hlaholu zvonů. Zároveň ale působí i jako stmelující prvek – podobně jako klavírní pedál. Neméně důležité v celkovém souzvuku je použití dechových nástrojů s takzvanými „hotelovými dusítky“, která se používají především na cvičení. Velkou péči vyžadují i zvukové rejstříky. Souzvuky Nehy jsou známé, ale jejich zvuk je jiný, snad nostalgický. Slovy spisovatele Dominika Tatarky věnuje autor svoji skladbu „českým priatelom, ktorých miluje“.

Adrián Demoč je slovenský skladatel žijící ve Španělsku. Kompozici studoval soukromě u Igora Dibáka, dále na brněnské JAMU u Františka Emmerta a Martina Smolky, na Národní hudební univerzitě v Bukurešti u Doiny Rotaru a na Litevské akademii múzických umění u Osvaldase Balakauskase. V roce 2016 získal cenu pro mladé skladatele udělovanou madridským ansámblem Plural.

Jana Vöröšová
Písně Vrbovýho proutku pro soprán a orchestr

Písně Vrbovýho proutku pro soprán a orchestr skladatelky Jany Vöröšové vznikly na texty inuitské poezie, které vyšly v překladech Ladislava Nováka poprvé v roce 1965. Krátké básně evokují svojí atmosférou úplně jiný svět, než je ten náš. Skladatelce vyhovuje nejen jejich specifická obraznost, ale také charakter magických zaříkávání i jejich stručnost. Obsáhlý textový materiál by na sebe strhával až příliš mnoho pozornosti, zatímco na sevřená básnická vyjádření lze nabalovat další a další hudební významy.

„Nejdůležitější pro mě byl pocit, které ve mně básně vyvolaly, protože v Grónsku jsem nikdy nebyla," říká o inuitských textech Vöröšová. „Spousta inuitské poezie jsou spíš taková zaříkávadla. Je to odlišný svět, ale zároveň podmíněný tím, s čím se potkávám. Když je člověk dlouho v horách, tak získá něco jako obrazovou či barevnou deprivaci. A po návratu do civilizace si uvědomí, že červená barva je červená, protože ji dlouho neviděl. Snažila jsem se, aby každá část Písní Vrbovýho proutku byla jiná, aby každý z těch obrazů byl jiný. Vybírala jsem podle toho texty a každá část je jiná i kompozičně. Výsledkem jsou zvukově-vizuální obrazy na základě jednoduchých textových inspirací."

Jana Vöröšová je česká skladatelka. Kompozici studovala na pražské konzervatoři ve třídě Bohuslava Řehoře a na Hudební fakultě AMU v Praze ve třídě Václava Riedlbaucha. Dále studovala na Královské konzervatoři v Bruselu a absolvovala tříměsíční stáž v Paříži. Její skladby zazněly mimo jiné na festivalech Contempuls, Wien Modern či Pražské jaro.

Matouš Hejl
Crossings

"Postavil jsem domek pro Zuzku a pro sebe a ze vztyčených velrybích čelistí jsem udělal vstupní bránu ve tvaru gotického oblouku," napsal Nathaniel Hawthorne v povídce Vesnický strýček. Imaginárně protažené křivky oblouku z velrybích čelistí se protínají i ve skladbě Crossings Matouše Hejla. Zrcadlení, křížení a průsečíky hlasových linií stojí v základu kompozice, která vede orchestr k velkému a zároveň tichému zvuku sestavenému z množství individuálně vedených hlasů.

Zrcadlení je na první pohled patrné už v rozestavení orchestru. Skladatel předepisuje umístění skupin prvních a druhých houslí proti sobě. Čtyři trumpetisté mají být umístěni po dvojicích na protilehlých stranách orchestru. Stejně by měli být umístěni i dva z pěti hráčů na bicí nástroje. Vzájemně se zrcadlící linie ale procházejí především strukturou samotné skladby.

Skladba Crossings vyžaduje velké symfonické obsazení, ale jen málokdy vnímá nástrojové skupiny jako celek. Dechové nástroje obsazené většinou po čtyřech jen výjimečně hrají unisono, v některých místech jsou rozepsány do jednotlivých hlasů i dvanáctičlenné skupiny houslí či osm kontrabasů. Crossings nevytvářejí velký dynamický oblouk, pracují ve velké míře s pocitem pianissima a kontrasty mají zakódované především v horizontálním i vertikálním pohybu. Nástroje se dotknou extrémních hloubek: kontrafagot jde až k subkontra B, k němuž imaginárně sestoupí i trombony, které mají tento nejhlubší možný orchestrální tón mimo rozsah.

Matouš Hejl je český skladatel. Studoval na královské hudební akademii ve Stockholmu, Berklee College of Music v Bostonu a na pražské HAMU. V roce 2018 obdržel cenu za českou současnou kompozici Trochu nižší C4 a v roce 2016 Skladatelskou cenu Karla Krautgartnera za nejlepší kompozici pro jazzový orchestr.

Leoš Janáček
Příhody lišky Bystroušky, suita

Závěrečná suita z opery Příhody lišky Bystroušky připomene nejoptimističtější jevištní dílo Leoše Janáčka. Zároveň je také připomínkou mimořádného českého modernisty, který došel při hledání vlastního hudebního jazyka na samý okraj možností své doby. Janáčkovo dílo se dočkalo bezvýhradného docenění až na přelomu 70. a 80. let minulého století a v posledních třiceti letech se stalo trvalou součástí operního i koncertního repertoáru na celém světě.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.