Česká filharmonie • Premiérový večer

Keith Lockhart je dirigentem orchestru Boston Pops a uměleckým ředitelem Brevard Music Center v Severní Karolíně.

Dirigentem Boston Pops je již od roku 1995 a od té doby s orchestrem absolvoval téměř 2000 představení, 45 amerických turné do více než 150 měst a 4 mezinárodní turné. Společně také absolvovali 80 televizních pořadů a účinkovali na nejvýznamnějších sportovních událostech, jako jsou Super Bowl XXXVI nebo finále NBA (2008). Jejich každoroční akce „Boston Pops Fireworks Spectacular“, kterou orchestr pořádá na Den nezávislosti 4. července, přiláká vždy více než půl milionu diváků a dalších několik milionů sleduje živý přenos.

V letech 2010–2018 byl Keith Lockhart hlavním dirigentem BBC Concert Orchestra. Během svého působení absolvoval kritikou vřele přijatá severoamerická turné, každoroční vystoupení na The Proms a oslavy 60 let od vzniku orchestru v roce 2012. V červnu toho roku také vedl orchestr na slavnostním galakoncertu královny Alžběty II. (Diamond Jubilee Concert), který byl přenášen do celého světa.

Před svým působením v BBC Concert Orchestra byl Keith Lockhart 11 let hudebním ředitelem Utažského symfonického orchestru, se kterým například natočil tři televizní pořady „Salute to the Symphony“ (jeden z nich získal cenu Emmy). Také ho dirigoval při televizním přenosu oratoria Vaughana Williamse s názvem Hodie nebo při zahájení zimních olympijských her v roce 2002.

Keith Lockhart už řídil téměř všechny významné orchestry Severní Ameriky, kromě toho spolupracoval s prestižními orchestry evropskými (Královský orchestr Concertgebouw, Londýnský symfonický orchestr, Česká filharmonie, Vídeňský rozhlasový orchestr ad.), asijskými (Hongkongská filharmonie, Tokijský orchestr NHK Symphony) i australskými (Melbournský symfonický orchestr). Jako operní dirigent se představil například v Atlantské, Washingtonské nebo v Bostonské lyrické opeře.

Keith Lockhart se narodil v Poughkeepsie (ve státu New York) a své hudební vzdělání započal v sedmi letech hrou na klavír. Absolvoval Furman University (obory němčina a hra na klavír) a Carnegie Mellon University (dirigování). Je držitelem čestných doktorátů mj. z Boston Conservatory, Boston University nebo Northeastern University a také několika cen jako Bob Hope Patriot Award (2006) a nejvyššího kulturního ocenění státu Massachusetts, Commonwealth Award (2017).

Koloraturní sopranistka Vanda Šípová absolvovala Pražskou konzervatoř, kde byl jejím hlasovým pedagogem národní umělec Václav Zítek. Poté studovala u ruského barytonisty Vladimira Černova a její současnou hlasovou poradkyní je česko-bulharská operní pěvkyně Christina Vasileva. Zúčastnila se také řady pěveckých kurzů, mj. u Josefa Protschky, Toma Krauseho, Nancy Hanninger a Gabriely Beňačkové. Byla oceněna na několika mezinárodních soutěžích, jako například Vissi dʼarte – 2. místo, první cena na soutěži v Montrealu, cena Slovenského národního divadla na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech ad.

Během studia externě spolupracovala se Státní Operou Praha a koncertovala s Karlovarským symfonickým orchestrem. Zpívala Madame Giry v muzikálu Fantom opery Andrewa Lloyda Webbera, vystupovala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, F. X. Šaldy v Liberci a Národním divadle v Brně. V Národním divadle v Praze ztvárnila roli Pěvkyně Kristýny ve světové premiéře Fantom, čili Krvavá opera Petra Kofroně, v opeře Nagano Martina Smolky trojroli Gejša-Divačka-Hlas, v opeře Don Hrabal Miloše Orsona Štědroně roli Múzy, v opeře Jonny vyhrává Ernsta Kreneka roli pokojské Yvonne a v opeře Sternenhoch Ivana Achera hlavní ženskou roli – Helgu. Její současný repertoár dále zahrnuje Královnu noci (Kouzelná flétna), Gildu (Rigoletto), Ofelii (Hamlet), Musettu (La Bohéme), Glauce (Medea) a další role.

Ráda se zúčastňuje moderních projektů, ve kterých se prolínají různé divadelní žánry – zpívala například na slavnostním zahájení a zakončení MFF Karlovy Vary 2017 nebo Mši Leonarda Bernsteina v české produkci Vojtěcha Dyka. Účinkovala i v několika činoherních představeních – ve Studiu Hrdinů Praha po boku Karla Dobrého ve hře Den Opričnika nebo v Národním divadle v Brně vedle Vladimíra Javorského v představení Vévodkyně a kuchařka, hostovala i v mezinárodním divadelním souboru Krepsko. Věnuje se také koncertní činnosti, například interpretaci děl Arnolda Schönberga, Richarda Strausse a Ericha Korngolda.

Skladatel Adrián Demoč nazval svoje adagio pro orchestr Neha a samotným titulem jako by bylo řečeno všechno o hudebním i emocionálním obsahu skladby. Tiché a plynoucí souzvuky se takřka hladí mezi sebou a měkce vyzařují do prostoru. Jakkoli ale titul skladby nabízí její výklad, Demočovo uvažování bylo v první řadě hudební. Neha je tichá skladba bez nutnosti ukazování „nekonečných“ možností orchestrace. Autor uvádí v partituře pokyny jako „celistvě“, „hladce“, „něžně“ případně „bez vibrata“. To ale neznamená, že výsledek je statický – chvění a pohyb probíhají méně okatě pod povrchem. Něžně, měkce a křehce by měl znít každý jednotlivý tón.

Mezi bicími nástroji se objevují mimo jiné thajské gongy, které mají dlouhý, rozmlžený zvuk s konkrétní výškou v jádru. Jeho spojení s dechovými nástroji má blízko k měkkému hlaholu zvonů. Zároveň ale působí i jako stmelující prvek – podobně jako klavírní pedál. Neméně důležité v celkovém souzvuku je použití dechových nástrojů s takzvanými „hotelovými dusítky“, která se používají především na cvičení. Velkou péči vyžadují i zvukové rejstříky. Souzvuky Nehy jsou známé, ale jejich zvuk je jiný, snad nostalgický. Slovy spisovatele Dominika Tatarky věnuje autor svoji skladbu „českým priatelom, ktorých miluje“.

Adrián Demoč je slovenský skladatel žijící ve Španělsku. Kompozici studoval soukromě u Igora Dibáka, dále na brněnské JAMU u Františka Emmerta a Martina Smolky, na Národní hudební univerzitě v Bukurešti u Doiny Rotaru a na Litevské akademii múzických umění u Osvaldase Balakauskase. V roce 2016 získal cenu pro mladé skladatele udělovanou madridským ansámblem Plural.

Písně Vrbovýho proutku pro soprán a orchestr skladatelky Jany Vöröšové vznikly na texty inuitské poezie, které vyšly v překladech Ladislava Nováka poprvé v roce 1965. Krátké básně evokují svojí atmosférou úplně jiný svět, než je ten náš. Skladatelce vyhovuje nejen jejich specifická obraznost, ale také charakter magických zaříkávání i jejich stručnost. Obsáhlý textový materiál by na sebe strhával až příliš mnoho pozornosti, zatímco na sevřená básnická vyjádření lze nabalovat další a další hudební významy.

„Nejdůležitější pro mě byl pocit, které ve mně básně vyvolaly, protože v Grónsku jsem nikdy nebyla," říká o inuitských textech Vöröšová. „Spousta inuitské poezie jsou spíš taková zaříkávadla. Je to odlišný svět, ale zároveň podmíněný tím, s čím se potkávám. Když je člověk dlouho v horách, tak získá něco jako obrazovou či barevnou deprivaci. A po návratu do civilizace si uvědomí, že červená barva je červená, protože ji dlouho neviděl. Snažila jsem se, aby každá část Písní Vrbovýho proutku byla jiná, aby každý z těch obrazů byl jiný. Vybírala jsem podle toho texty a každá část je jiná i kompozičně. Výsledkem jsou zvukově-vizuální obrazy na základě jednoduchých textových inspirací."

Jana Vöröšová je česká skladatelka. Kompozici studovala na pražské konzervatoři ve třídě Bohuslava Řehoře a na Hudební fakultě AMU v Praze ve třídě Václava Riedlbaucha. Dále studovala na Královské konzervatoři v Bruselu a absolvovala tříměsíční stáž v Paříži. Její skladby zazněly mimo jiné na festivalech Contempuls, Wien Modern či Pražské jaro.

"Postavil jsem domek pro Zuzku a pro sebe a ze vztyčených velrybích čelistí jsem udělal vstupní bránu ve tvaru gotického oblouku," napsal Nathaniel Hawthorne v povídce Vesnický strýček. Imaginárně protažené křivky oblouku z velrybích čelistí se protínají i ve skladbě Crossings Matouše Hejla. Zrcadlení, křížení a průsečíky hlasových linií stojí v základu kompozice, která vede orchestr k velkému a zároveň tichému zvuku sestavenému z množství individuálně vedených hlasů.

Zrcadlení je na první pohled patrné už v rozestavení orchestru. Skladatel předepisuje umístění skupin prvních a druhých houslí proti sobě. Čtyři trumpetisté mají být umístěni po dvojicích na protilehlých stranách orchestru. Stejně by měli být umístěni i dva z pěti hráčů na bicí nástroje. Vzájemně se zrcadlící linie ale procházejí především strukturou samotné skladby.

Skladba Crossings vyžaduje velké symfonické obsazení, ale jen málokdy vnímá nástrojové skupiny jako celek. Dechové nástroje obsazené většinou po čtyřech jen výjimečně hrají unisono, v některých místech jsou rozepsány do jednotlivých hlasů i dvanáctičlenné skupiny houslí či osm kontrabasů. Crossings nevytvářejí velký dynamický oblouk, pracují ve velké míře s pocitem pianissima a kontrasty mají zakódované především v horizontálním i vertikálním pohybu. Nástroje se dotknou extrémních hloubek: kontrafagot jde až k subkontra B, k němuž imaginárně sestoupí i trombony, které mají tento nejhlubší možný orchestrální tón mimo rozsah.

Matouš Hejl je český skladatel. Studoval na královské hudební akademii ve Stockholmu, Berklee College of Music v Bostonu a na pražské HAMU. V roce 2018 obdržel cenu za českou současnou kompozici Trochu nižší C4 a v roce 2016 Skladatelskou cenu Karla Krautgartnera za nejlepší kompozici pro jazzový orchestr.

Závěrečná suita z opery Příhody lišky Bystroušky připomene nejoptimističtější jevištní dílo Leoše Janáčka. Zároveň je také připomínkou mimořádného českého modernisty, který došel při hledání vlastního hudebního jazyka na samý okraj možností své doby. Janáčkovo dílo se dočkalo bezvýhradného docenění až na přelomu 70. a 80. let minulého století a v posledních třiceti letech se stalo trvalou součástí operního i koncertního repertoáru na celém světě.