Nenašli jsme žádné výsledky

Zkuste použít jiný výraz nebo kontaktujte náš Zákaznický servis.

Hledat

Česká filharmonie • Josef Špaček


Večer rámují dvě zásadní díla celé hudební historie. Mozartova symfonie Jupiter je skladatelovou poslední a také nejrozsáhlejší symfonií. Mezi hudebníky se těší takové oblibě, že ji dirigenti zvolili třetí nejoblíbenější symfonií vůbec. Jupiter je poslední ze tří vrcholných symfonií, které Mozart napsal v rychlém sledu během června a července 1788.

Subscription series V | Délka programu 1 hod 30 min

Program

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“ K 551 

Jiří Teml
Labyrint paměti, symfonický obraz (světová premiéra) 

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Účinkující

Josef Špaček
housle

James Gaffigan
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Josef Špaček

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla

Preludium

19.30   |   Rudolfinum — Sukova síň

Večer rámují dvě zásadní díla celé hudební historie. Mozartova symfonie Jupiter je skladatelovou poslední a také nejrozsáhlejší symfonií. Mezi hudebníky se těší takové oblibě, že ji dirigenti zvolili třetí nejoblíbenější symfonií vůbec. Jupiter je poslední ze tří vrcholných symfonií, které Mozart napsal v rychlém sledu během června a července 1788. Rychlost, s níž díla vytvořil a jejich vzájemné formální propojení vedlo Nikolause Harnoncourta k domněnce, že je Mozart zamýšlel jako jeden celek. Tuto hypotézu podpořil mimo jiné faktem, že první věta Jupitera nemá obvyklou pomalou introdukci a její finále je nezvykle rozsáhlé.

První houslový koncert Dmitrije Šostakoviče postihla ždanovovská cenzura, jejíž vinou zůstal několik let uschován a premiéry se dočkal až sedm let po svém vzniku. Vynucená pauza umožnila Šostakovičovi, aby na koncertu dále pracoval s Davidem Oistrachem, jemuž byl věnován. Premiéra s Leningradskou filharmonií a Jevgenijem Mravinským byla jednoznačným úspěchem. V koncertu najdeme odkazy na Beethovena či Elgara, stejně jako Šostakovičem hojně používanou šifru vlastního jména z tónů DSCH. Další z řady premiér skladeb psaných na objednávku České filharmonie, pochází z pera Jiřího Temla, oblíbeného a mimořádně všestranného skladatele, laureáta Pražského jara, v jehož kompozičním stylu se odráží vliv české lidové hudby.

Účinkující

Josef Špaček  housle, umělecký partner orchestru

Josef Špaček

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

James Gaffigan  dirigent

James Gaffigan

„Nejvíce na světě miluji provozovat hudbu a spojovat lidi dohromady. Oboje mi umožnila právě dirigentská profese,“ říká hudební ředitel berlínské Komische Oper a valencijského Palau de les Arts Reina Sofía, rodák z New York City James Gaffigan. Paradoxní však je, že se k dirigování dostal v podstatě náhodou. Začínal jako kytarista se snem stát se rockovou hvězdou; kytaru pak ve čtrnácti letech vyměnil za fagot, na který hrál posléze také ve studentském orchestru. Při jedné zkoušce ho vyzval dirigent, aby si vedení orchestru vyzkoušel – a od toho momentu se mu stalo řízení orchestru celoživotní vášní. Vystudoval New England Conservatory of Music a Shepherd School of Music v Houstonu, několik let poté setrval na asistentských pozicích Michaela Tilsona Thomase (Sanfranciský symfonický orchestr) a Franze Welsera-Mösta (Clevelandský symfonický orchestr). Výrazným mezníkem v jeho kariéře se stalo mj. vítězství v Mezinárodní dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu v roce 2004.

Od té doby si u světových orchestrů vydobyl velké renomé, a to nejen díky výše naznačené oblibě ke vzájemné spolupráci s lidmi, ale také díky přirozené lehkosti, se kterou své povolání vykonává. Často ho vítají orchestry ve Spojených státech (Newyorská filharmonie, Chicagský či Filadelfský symfonický orchestr) i v Evropě (Londýnský symfonický orchestr, Orchestr amsterdamského Concertgebouw, Orchestre de Paris či Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu), a to při koncertech různorodého repertoáru. Kromě toho tradičního se Gaffigan pravidelně pouští i do soudobé hudby a provedl již řadu premiér; má za sebou například světově první uvedení skladby Tromba Lontana Johna Adamse či rakouskou premiéru skladby No Night, No Land, No Sky Miroslava Srnky, kterou spolu s Vídeňskými symfoniky provedl na Bregenzském festivalu v roce 2015.

Kromě hostování však na poli koncertního vystupování působil (či stále působí) i v několika funkcích. Deset let byl šéfdirigentem Lucernského symfonického orchestru, jehož mezinárodní renomé pozvedl nejen množstvím zahraničních turné, ale také úspěšnými nahrávkami; nějakou dobu též zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta v Nizozemsku a Norsku. Nyní funguje jako hudební ředitel Verbier Festival Junior Orchestra, kde pracuje s vysoce talentovanými hudebníky ve věku 15–18 let. Že na hudební vzdělání dětí a mládeže dává při své práci velký důraz, naznačuje ostatně i jeho projekt v berlínské Komische Oper, kde zastává funkci hudebního ředitele. Kromě zmíněné Valencie a Berlína ho pak operní diváci mohou čas od času zahlédnout u dirigentského pultu také v newyorské Metropolitní opeře, Bavorské státní opeře či Opéra National de Paris. 

Skladby

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“ K 551

Jiří Teml
Labyrint paměti, symfonický obraz (světová premiéra)

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Zkuste použít jiný výraz nebo kontaktujte náš Zákaznický servis.