Česká filharmonie • Káťa Kabanová

Jaroslav Březina absolvoval Pražskou konzervatoř u Zdeňka Jankovského, soukromě se pak dále zdokonaloval u Václava Zítka. V průběhu studia se stal členem vokální skupiny Dobrý večer quintet. Bohatá je jeho koncertní činnost, především v projektech barokního a klasického repertoáru, vystupuje na koncertních pódiích a divadelních jevištích po celém světě, spolupracoval s mnoha významnými dirigenty (Jiří Bělohlávek, Charles Mackerras, Gert Albrecht). Od roku 1993 je sólistou Opery Národního divadla v Praze, mezi ztvárněné role patří Don Ottavio (Don Giovanni), Hrabě Almaviva (Lazebník sevillský), Dancairo (Carmen), Fenton (Falstaff), Smetanův Vašek a Jeník (Prodaná nevěsta), Janáčkův Laca (Její pastorkyňa), Martinů Janakos a Panait (Řecké pašije) a mnohé další. Podílel se mj. na nahrávkách Rybovy České mše vánoční (Deutsche Grammophon) a také Zelenkovy korunovační opery Sub olea pacis et palma virtutis, která získala Cannes Classical Awards za rok 2002. Představil se též jako Števa v koncertních provedeních Její pastorkyně v Praze a Londýně s Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Je držitelem Ceny Thálie za rok 2015.

Pražský filharmonický sbor (PFS) je nejvýznamnější a nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku. Během dlouhé historie se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři; od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem je aktuálně Lukáš Kozubík.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská a Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové) pod vedením významných dirigentů (mj. sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

PFS realizuje řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena hlavně na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. Nedílnou součástí aktivit sboru je i péče o hudební vzdělávání mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů. Za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby se stal PFS v roce 2022 laureátem Ceny Antonína Dvořáka.

Barytonista Jiří Brückler absolvoval pěvecká studia v Praze na konzervatoři u Jiřího Kotouče a na Hudební fakultě Akademie múzických umění u Romana Janála. Již za studií hostoval ve Státní opeře v Praze. Vítězství v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech mu otevřelo příležitost ke stálému svazku s operními scénami – v rodném Liberci i v Plzni a Brně – nejprve v menších rolích. Kmenové angažmá pak získal v Praze, ve Státní opeře a v Národním divadle. Postupně si buduje repertoár hlavních barytonových úloh světového repertoáru – ve Figarově svatbě, Kouzelné flétně, Lazebníku sevillském, Popelce, Faustovi a Markétce, Romeovi a Julii, Evženu Oněginovi, Jakobínu a Wertherovi. Opakovaně byl poctěn nominací na Cenu Thálie (za pěvecko-herecké ztvárnění Silvia v Komediantech a Rodriga v Donu Carlosovi). Věnuje se rovněž operám Janáčka, Martinů a Brittena i novým dílům soudobých skladatelů. Pozváním ke spolupráci poctili Jiřího Brücklera světově proslulí umělci José Cura a Plácido Domingo.

Roku 2003 absolvoval studium na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě pod vedením Sergeje Kopčáka. Od roku 2002 účinkoval jako sólista Státní opery v Banské Bystrici. V roce 2004 debutoval v Opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě jako Zachariáš ve Verdiho Nabuccovi a od roku 2007 se stal jeho sólistou. Roku 2009 se představil jako Vodník v inscenaci Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. V roce 2011 se rolí Kecala podílel na koncertním provedení Smetanovy Prodané nevěsty v Barbican Hall v Londýně s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Z této inscenace uveřejnilo vydavatelství Harmonia Mundi nahrávku na CD. S Bělohlávkem v roli Purkrabího realizoval roku 2012 také rozhlasový snímek Dvořákovy opery Jakobín pro londýnskou BBC.

Koncertně účinkoval doma na Slovensku i na pódiích v Lucembursku, Francii, Itálii, Rakousku, Polsku atd. Roku 2011 vystoupil na Bratislavských hudebních slavnostech na společném vokálním recitálu se sopranistkou Editou Gruberovou. S dirigentskou legendou Nellem Santim nastudoval basový part Verdiho Requiem, jež bylo v roce 2012 zařazeno do programu Opery Slovenského národního divadla.

Kateřina Kněžíková se narodila v roce 1982 v Bohumíně. V roce 2007 absolvovala Pražskou konzervatoř a v roce 2010 ukončila svá studia na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením Jiřiny Přívratské. Je laureátkou řady soutěží a přehlídek, například Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

V Národním divadle v Praze debutovala v roce 2005 v roli Zerliny a od roku 2006 je stálou členkou ansámblu. V uplynulých letech zde nastudovala postavy jako Susanna (Le nozze di Figaro), Serpetta (La Finta giardiniera), Servilia (La Clemenza di Tito), Blonde (Entführung aus dem Serail), Despina (Cosí fan tutte), Ilja (Idomeneo), Almirena (Rinaldo), Adina (Elisir d’amore), Barče (Hubička), Terinka (Jakobín), Nannetta (Falstaff), Aristea (L´Olimpiade) a mnoho dalších.

Hostovala v divadle J. K. Tyla v Plzni, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v divadle F. X Šaldy v Liberci, ve Slovenskom národnom divadle v Bratislavě, v Theatre de Caen, Opéra Royal de Versailles, Theatre Royal de La Monnaie v Bruselu a v Opéra de Dijon.

Spolupracovala s režiséry jako je D. Beneš, Karl-Ernst a Ursel Herrmann, J. Heřman, L. Keprtová, L. Moaty, J. Nekvasil, V. Věžník aj.

V rámci své profesionální koncertní a operní činnosti spolupracovala s dirigenty jako je S. Baudo, J. Bělohlávek, A. Fisch, J. Gaffigan, M. Honeck, H. M. Förster, J. Hrůša, R. Jindra, V. Luks, E. Mazzola, J. Nelson nebo T. Netopil a s významnými hudebními tělesy, jakými jsou BBC Symphony orchestra, Camerata Salzburg, Collegium 1704, Česká filharmonie, Hessischer Rundfunk Frankfurt am Main, PKF - Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a mnoho dalších.

Pravidelně vystupuje na prestižních mezinárodních festivalech u nás i v zahraničí (MHF Dvořákova Praha, MHF Janáčkův máj,  MHF Pražské jaro, MOF Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, Struny podzimu, Festival de La Chaise-Dieu, Festival Rencontres Musicales de Vétzelay, Festival Baroque de Pontoise, Hudební most Praha – Drážďany, Uckermärkische Musikwochen, Tage Alte Musik Regensburg a další).

Vytvořila nahrávky pro Český rozhlas, televizní stanici MEZZO a belgickou rozhlasovou stanici RTFB International. Pro label Harmonia mundi nahrála Smetanovu Prodanou nevěstu a její nahrávka Dove é amore é gelosia v produkci OPUS ARTE DVD získala ocenění německé kritiky „Preis der deutschen Schallplattenkritik“.

Aleš Briscein studoval klarinet, saxofon a operní zpěv na Pražské konzervatoři. Za dobu své profesionální pěvecké kariéry vystoupil na prestižních světových festivalech (Edinburgh International Festival nebo Pražské jaro) a spolupracoval s význačnými orchestry i dirigenty, mezi které patří Christoph von Dohnányi, Valerij Gergijev, sir John Eliot Gardiner nebo Tomáš Netopil.

V poslední době nastudoval role v operách Bludný Holanďan (Praha), Vojna a mír (Ženeva), Věc Makropulos (Salcburský festival), Dalibor a Královské děti (Frankfurt), Mrtvé město (Berlín a Drážďany), Z mrtvého domu (Mnichov), Vojcek (Vídeň), Její pastorkyňa (Bologna), Così fan tutte a Mazeppa (Berlín), Lohengrin (Erl) a Dvě vdovy (Angers a Nantes). Mezi jeho koncertní repertoár patří mj. Mahlerova 8. symfonie, Beethovenova 9. symfonie a Missa solemnis, Dvořákovo Stabat mater, Janáčkova Glagolská mše nebo Stravinského Svatba.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, lucernského festivalového orchestru, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House, Opéra National de Paris a Curyšskou operu. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lukáš Vondráček, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Lang Lang, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je nominace na titul Dirigent roku serveru Opus Klassik, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, kterou natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. V roce 2020 získaly nahrávky klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a Barberovy opery Vanessa z Glynderournského festivalu ocenění BBC Music Magazine Award. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason. Od roku 2021 vyučuje obor dirigování sboru na Akademii múzických umění v Praze.

Slovenský tenorista Peter Berger studoval zpěv na košické konzervatoři u Juraje Šomorjaie a absolvoval mistrovské kurzy u Petera Dvorského, Evy Blahové, Ryszarda Karczykowského a dalších. Ještě během studia se stal sólistou Státního divadla v Košicích. V roce 2006 zvítězil v mezinárodní pěvecké soutěži Mikuláše Schneidera-Trnavského v Trnavě, kde získal také cenu za nejlepší interpretaci písní M. Schneidera-Trnavského. Roku 2007 obdržel první cenu v soutěži Anglo-Czecho-Slovak Trust v Londýně a v roce 2008 se stal semifinalistou Hans Gabor Belvedere Competition ve Vídni. K jeho dalším úspěchům patří udělení Ceny Literárního fondu za ztvárnění postavy Prince ve Dvořákově opeře Rusalka a za roli Pinkertona v opeře Madama Butterfly. K jeho významným rolím patří také Nemorino z Donizettiho opery Nápoj lásky, Lenský v Čajkovského opeře Evžen Oněgin, Faust ve stejnojmenné opeře Charlese Gounoda, Alfréd ve Verdiho Traviatě nebo Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě. Peter Berger spolupracuje s předními slovenskými a českými orchestry, věnuje se i oratornímu repertoáru. Koncertuje doma i v zahraničí, je častým hostem festivalu Viva il Canto v polském Těšíně a mezinárodního festivalu v maďarské Šoproni. Od sezony 2008/2009 je sólistou opery Janáčkova divadla v Brně a od roku 2009 zároveň hostuje v Národním divadle a Státní opeře v Praze, ve Velkém divadle v Lodži a v divadle v Brémách.

Mezi jeho nedávná angažmá patří role Lacy (Její pastorkyňa) ve Skotské národní opeře a Dánské národní opeře, Prince (Rusalka) v Santiagu a Tokiu, Borise (Káťa Kabanová) v Dánské národní opeře a účinkoval v Janáčkově Glagolské mši a Dvořákově Te Deum s Aarhus Symphony Orchestra. Čekají ho role Lacy (Její pastorkyňa) v Santiagu a Palermu, Prince (Rusalka) v Římě a Švandy dudáka v Palermu, kde také provede Dvořákovo Te Deum.

Výběrem námětu ke své páté opeře Káťa Kabanová se Leoš Janáček začal zaobírat v roce 1919. Bylo mu 65 let a měl před sebou posledních deset let života, během nichž vytvořil korpus svého tvůrčího odkazu. Ten se měl stát pevnou součástí světového repertoáru operního, orchestrálního i komorního. Dříve provinční brněnský folklorista se po dlouho odkládané pražské premiéře Její pastorkyně (1916) stal prakticky přes noc vůdčím exponentem moderní hudebně dramatické tvorby. Tuto pozici ještě upevnila vídeňská premiéra téhož díla (1918). Tvůrčím impulzem se mu stala náklonnost k o 38 let mladší Kamile Stösslové, která se stala inspiračním zdrojem řady jeho následujících nejen scénických děl.

Janáček odjakživa obdivoval ruskou kulturu, byl zakládajícím členem Ruského kroužku v Brně, od roku 1909 mu předsedal. Ovládal ruštinu, měl přehled o ruské literatuře, podnikl opakované cesty do Ruska, během nichž se dostal až k břehům Volhy. Důsledkem těchto aktivit získal pochopení pro tragiku všedního života na ruském maloměstě, tak silně zachycenou v řadě klasických literárních děl. Není proto divu, že jej oslovilo Ostrovského drama Bouře, které právě vstupovalo na česká jeviště.

V osobním kontaktu s překladatelem Ostrovského dramatu byl od října 1919. Po neblahých zkušenostech s prací libretistů svých předchozích děl, zejména Výletů páně Broučkových, se jal literární předlohu na libreto adaptovat sám. K tomuto úkolu přistoupil pro sebe příznačným způsobem: vyškrtal přibližně polovinu hry, sloučil některé postavy, nedbal na drobné nelogičnosti, které tak v dramatickém vývoji dramatu vznikly, veškeré úsilí koncentroval na vnitřní drama hlavní hrdinky Káti. Ze sociálně kritického dramatu vytvořil psychologický portrét výjimečné mladé ženy, pro niž nebylo v konvenčním a pokryteckém maloměstském prostředí místo.

Janáčkovo dílo se plně zaměřuje na vnitřní prožitky citlivé a zbožné Káti, která provdána za slabošského Tichona strádá v domácnosti svírané despotickou rukou její tchýně Kabanichy. Káťa trpící v hodnotově nízkém světě domácnosti Kabanových svobodně utíká do náruče intelektuálního, leč neprůbojného Borise. Sdílejí své sny a touhy, jen Káťa však pro ně dokáže vše obětovat, její láska je sebezničující. Po návratu svého muže Tichona z obchodní cesty se nedokáže přetvařovat a pod vlivem bouřícího živlu se veřejně vyzná z nevěry. Uteče z domova, naposledy se setká s Borisem, který poslušně odjíždí na Sibiř, a s poznáním, že její láska nenajde naplnění – byť ve vyhnanství – se vrhá do Volhy.

Janáček v Kátě Kabanové zkomponoval své nejlyričtější hudební drama. Káťu vykresluje širokými zpěvnými kantilénami, které jsou v průběhu díla trvale obměňovány, svou intenzitou rostou s hrdinkou. Když se Káťa v prvním jednání poprvé objeví na jevišti vracejíc se z bohoslužby, charakterizuje ji v orchestru flétnové téma intimní, něžné, plné zároveň opravdového citu a skryté vášně. Dominantou druhé scény téhož jednání je velký Kátin monolog, v němž vzpomínka na šťastné dětství přerůstá do religiózní extáze, když Káťa popisuje své prožitky ze mše, a dále v doznání, když se Varvaře přiznává ke svému citu k Borisovi. S jakou niternou intenzitou a zároveň osudovou vážností Janáček staví Kátinu kantilénu, když se v úvodu druhého jednání rozhoduje poprvé setkat s Borisem. S jakou silou nenaplněného citu se klene Kátino zvolání „Vy větry bujné! Doneste mu žalostný můj stesk!“ předtím, než se naposledy shledá s Borisem. Nejdojemnější monolog pak Janáček exponuje v samotném závěru, když Káťa tiše, až dětinsky přemítá, jaká kvítka vykvetou na jejím hrobě (Ptáčci přiletí na mohylu). Tyto momenty svou melodickou naléhavostí leckdy upomenou na veristická díla, zejména Pucciniho.

Detailně jsou v díle charakterizovány další dvě ženské role: tyranská a cynická Kabanicha úsečnou melodikou a strohým deklamačním stylem, dětinsky lehkovážná Varvara ozvuky lidové melodiky. Mužské protějšky Káti, Kabanichy i Varvary stojí pasivně stranou, v opeře spíše jen dokreslují ženské charaktery. Způsob, jakým Janáček zhudebnil milostná dostaveníčka Káti s Borisem a Varvary s Kudrjášem, která v závěru druhého jednání postavil na scénu paralelně, představují jeden z vrcholů jeho dramatického a kompozičního mistrovství.

Orchestrální složka díla je výrazným lyrizujícím a jednotícím momentem opery. Předehra exponuje řadu témat, které jsou v dalším průběhu motivicky zpracovávána. Vedle témat asociovaných s hlavními ženskými postavami vyniká osudový motiv pozounů a tympánů, nebo chorálové vzdechy Volhy. Výraznou roli Janáček přisoudil orchestru v dodatečně dokomponovaných mezihrách, kde orchestr zaručuje plynulou návaznost scén a udržení dramatického spádu. V několika scénách se orchestr stává samostatným aktérem, zmínku zaslouží zejména závěr prvního jednání se scénou ponižujícího loučení před odjezdem Tichona a scéna bouře ve třetím jednání.

Instrumentace je typicky janáčkovská, zvýrazňující krajní polohy orchestrálního spektra. Zvláštní roli Janáček přisoudil viole dʼamore, která jej fascinovala spíše svým přízviskem, neboť její tklivý zvuk je příliš slabý na to, aby se v orchestru prosadil.

Premiéra opery se uskutečnila 23. listopadu 1921 v Brně, v Městském divadle Na hradbách, dirigoval František Neumann. Tisk referoval o Janáčkově kromobyčejném úspěchu. Rychle následovalo první uvedení v Národním divadle v Praze (30. listopadu 1922, dirigoval Otakar Ostrčil). Hranice národního státu opera překročila o týden později, kdy byla premiérována v Kolíně nad Rýnem (8. prosince 1922, dirigoval Otto Klemperer). Trvalou cestu po světových jevištích odstartovalo londýnské provedení (10. dubna 1951, dirigoval Charles Mackerras). Partitura vyšla tiskem ve vídeňské Universal Edition již v roce 1922 (včetně německého překladu Maxe Broda), kritickou edici připravil Charles Mackerras v roce 1971 (tiskem vyšla až v roce 1992).

Janáčkova Káťa Kabanová dnes patří mezi nejhranější operní opusy 20. století. Na cestu k posluchačům nepotřebuje orchestrální retuše, k nimž sahali Janáčkovi žáci i Václav Talich. Se samozřejmostí se přední světoví sólisté učí vokální party v českém originále. Tyto skutečnosti dokazují, že se Janáčkovi podařilo zachytit onu „tklivou a slovansky měkkou hlubeň citovou“, kterou nacházel v literární předloze a která dnes především díky jeho hudební adaptaci naléhavě promlouvá k posluchačům.