Česká filharmonie • Piotr Anderszewski


  • Koncert z řady A
  • |
  • Délka programu 2 hod

Program

Josef Suk
Fantastické scherzo op. 25 

Béla Bartók
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 

Pavel Haas
Scherzo triste op. 5

Leoš Janáček
Taras Bulba, rapsodie pro orchestr

Účinkující

Piotr Anderszewski
klavír

Jakub Hrůša
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Piotr Anderszewski

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška


Preludium - 18:30 Sukova síň

Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, celý program sestavený Jakubem Hrůšou se odehraje tak trochu v janáčkovském duchu. Třetí klavírní koncert Bély Bartóka je náladou i lidovými inspiracemi z celé světové literatury Janáčkovi nejblíže. A kdybyste nevěděli, že Scherzo triste napsal jeho žák Pavel Haas, mohli byste jej právem přičíst samotnému Janáčkovi. Překrásná a originální hudba svojí barevností, jako by vyrůstala z Janáčkovy Lišky Bystroušky a houslové sólo na jejím konci zase předjímá následujícího Tarase Bulbu. Sukovo Fantastické scherzo přirozeně patří do dvořákovské kompoziční tradice, na niž navazoval i Janáček, a našli bychom ji zřetelně ještě v Lašských tancích. Jako by se všechny čtyři skladby letmo dotýkaly, a přece každá z nich originálním způsobem představuje mistrovství svého autora. Podobně jako byl Leoš Janáček originální a těžko zařaditelnou osobností mezi světovými skladateli, je Piotr Anderszewski zcela svébytným zjevem na současné klavírní scéně. Introvertní hvězda, neokázalý virtuos, který si pečlivě vybírá repertoár i hudební spolupracovníky, vystupuje s Jakubem Hrůšou pravidelně. Anderszewski získal mezinárodní ocenění za nahrávky Bacha, Mozarta, Beethovena, Schumanna či Szymanowského a polsko-maďarské kořeny ho přirozeně táhnou i k interpretaci díla Bély Bartóka.

Účinkující

Piotr Anderszewski  klavír

Piotr Anderszewski patří k nejvýraznějším osobnostem současné klavírní interpretace. Narodil se roku 1969 ve Varšavě, kde také studoval na Hudební univerzitě Fryderyka Chopina. Pravidelně vystupuje na nejvýznamnějších světových pódiích jako je vídeňský Konzerthaus, Berlínská filharmonie, londýnská Wigmore Hall, newyorská Carnegie Hall, Théâtre des Champs-Élysées či amsterdamská Concertgebouw. Vystoupil s mnoha špičkovými orchestry, z nichž zmiňme alespoň Berlínské filharmoniky a berlínskou Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Londýnskou filharmonii a tokijský NHK Symphony Orchestra. S oblibou také od klavíru řídí orchestr – takto spolupracoval například se Skotským komorním orchestrem, Chamber Orchestra of Europe či Cameratou Salzburg.

V sezoně 2019/2020 vystupuje Piotr Anderszewski mimo jiné s Chicagským symfonickým orchestrem, Německým symfonickým orchestrem Berlín, Varšavskou filharmonií, Orchestre de Paris a Českou filharmonií. Jeho kombinovaná hráčská/dirigentská spolupráce zahrnuje pravidelné koncerty se Skotským komorním orchestrem a evropské turné Basilejským komorním orchestrem. Čekají ho klavírní recitály v Labské filharmonii v Hamburku, ve Filharmonii v Kolíně nad Rýnem, ve frankfurtské Staré opeře a v Čajkovského koncertní síni v Moskvě.

Od roku 2000 Piotr Anderszewski nahrává výhradně pro label Warner Classics / Erato (dříve Virgin Classics) a hned za první nahrávku, Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík, získal řadu ocenění. Jeho nahrávka Bachových Partit 1, 3 a 6 byla nominována na Grammy a nahrávka skladeb Karola Szymanowského pro sólový klavír mu v roce 2006 vynesla ocenění Classic FM Gramophone Award. Album věnované skladbám Roberta Schumanna získalo od časopisu BBC Music Magazine cenu za nejlepší nahrávku roku 2012. Kompaktní disk s Bachovými Anglickými suitami 1, 3 a 5 přinesl Anderszewskému v roce 2015 ocenění Gramophone Award i ECHO Klassik. Dva pozdní Mozartovy klavírní koncerty, které vydal s Chamber Orchestra of Europe v lednu 2018, jsou prozatím jeho poslední nahrávkou.

Za působivost a originalitu své hry obdržel několik ocenění, mj. Gilmore Award, cenu Karola Szymanowského a cenu britské Královské filharmonické společnosti. Režisér Bruno Monsaingeon o něm natočil několik dokumentárních filmů: v roce 2001 dokument zkoumající klavíristův vztah k ikonickému Beethovenovu dílu „Piotr Anderszewski hraje Diabelliho variace“ a v roce 2008 neobvyklý umělecký portrét „Nepokojný cestovatel“, zachycující Anderszewského úvahy o hudbě a o svých polsko-maďarských kořenech. V roce 2016 se Anderszewski dostal za kameru, aby prozkoumal svůj vztah k rodnému městu Varšavě a vytvořil film s názvem „Je mʼappelle Varsovie“.

Jakub Hrůša  hlavní hostující dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, lucernského festivalového orchestru, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House, Opéra National de Paris a Curyšskou operu. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lukáš Vondráček, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Lang Lang, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další.

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je nominace na titul Dirigent roku serveru Opus Klassik, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, kterou natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. V roce 2020 získaly nahrávky klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a Barberovy opery Vanessa z Glynderournského festivalu ocenění BBC Music Magazine Award.

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.

Skladby

Josef Suk
Fantastické scherzo op. 25

Fantastické scherzo (Scherzo fantastique) g-moll, op. 25, vznikalo od července do října roku 1903 v návaznosti na Fantazii pro housle a orchestr g-moll, op. 24, a před symfonickou básní Praga, op. 26. Skladatel zvolil velkou třídílnou formu A-B-Aʼ + Coda, kde je materiál prvního dílu zkráceně a s obměnami opakován ve třetí části, zatímco střední část je pomalejší a dává vyznít lyrickým pasážím. Přechodná plocha mezi částmi A a B je tvořena harmonicky zvlněnými plochami a v závěru nastupuje Coda. Důležitou roli tu sehrává dynamický plán, který umisťuje maximum zvuku do druhé třetiny částí A a do závěru.

Premiéra Scherza se uskutečnila 18. dubna 1905 v pražském Rudolfinu na koncertě konzervatoře, kdy školní orchestr dirigoval ředitel Jindřich Kàan z Albestů. Repríza se konala o šest měsíců později na I. populárním koncertě České filharmonie pod taktovkou Oskara Nedbala v Obecním domě. Tištěná partitura, která byla vydána podobně jako klavírní výtah v Lipsku v době filharmonické produkce, je dedikována právě Oskaru Nedbalovi.

V témže roce skladatel bilancoval svůj dosavadní výrazový rejstřík a konstatoval, že jeho hudba bývá spojována se „vzmachem a vášní“ a že publikum mohlo být překvapeno snovým výrazem Pohádky (op. 16, k Zeyerově hře Radúz a Mahulena) nebo monumentalitou symfonické básně Praga. Jako nezařaditelné pak označil Fantazii pro housle a orchestr a Fantastické scherzo, kterým přisoudil „démonický ráz“. V roce 1921 Suk na tuto etapu pohlížel velmi kriticky: „Fantastické scherzo jde jaksi mimo mé tvoření, [...] uchyluji se patrně ku hře s tóny a snad mne při tom instinktivně něco pudí k tomu, co je mimo nás. Tedy scherzo a k tomu fantastické. Ale v duši je nejistota, jest to vůle bez nadšení a bez přesvědčení. A tak lepím motivy, neostýchám se dělat repetice, – donekonečna opakovat stejné věci. Fantastičnost v dynamice a nic víc. Instrumentační vtipy, hudba exotická a méně originální než vše předcházející. Čili, dvěma slovy: Duchaplné nic.“ Dílo psané s lehkou myslí skladatel tehdy bezpochyby srovnával se svými pozdějšími orchestrálními scherzy, která se rodila ve zcela odlišném ideovém kontextu, objevila se v symfonické tetralogii a měla tragický či tragicko-sarkastický podtext (3. věta Vivace symfonie Asrael, op. 27, a 4. věta Pohádky léta, op. 29, která má u názvu V říši přeludů dodatek Fantastické scherzo). Naštěstí se i v tomto případě potvrdilo, že dílo může žít svým životem bez autorova vlivu. Sukovo mladistvé a hravé Scherzo z roku 1903 si od počátku oblíbili hudebníci, odborná kritika i obecenstvo jako reprezentativní ukázku hudebního l´art-pour-l´artismu a jako projev obdivuhodné invence, skvělé motivické práce a instrumentačního mistrovství.

Béla Bartók
Koncert pro klavír a orchestr č. 3

Vznik Koncertu pro klavír a orchestr č. 3 Bély Bartóka je spojen s poslední životní etapou světově proslulého skladatele, klavíristy a etnomuzikologa. V říjnu 1940 Bartók přijel do USA, aby utekl nacistickému nebezpečí ve střední Evropě. Bojoval se zhoršující se leukémií a prožíval několikaletou tvůrčí krizi. Teprve v roce 1943 se mu začala práce dařit díky Koussewitzkého objednávce orchestrálního díla (Koncert pro orchestr). Bartókův třetí koncert pro klavír z roku 1945 měl být dárkem k narozeninám pro skladatelovu druhou ženu Dittu Pásztory-Bartók.  

Skladatel a houslista Tibor Serly navštívil svého přítele Bartóka v září 1945 v jeho bytě na Manhattanu poslední noc před převozem do nemocnice. Spatřil jej na posteli obklopeného skleničkami léků a notovým papírem, snažícího se dokončit orchestraci koncertu. V zoufalém boji s časem pomáhal i skladatelův syn Peter, který chystal prázdné listy partitury s připravenými taktovými čarami. Ještě na poslední chvíli Bartók skicoval svůj sedmý smyčcový kvartet a jeho myšlenky se upínaly i k nové objednávce na další koncert, tentokrát pro dva klavíry. V nemocnici řekl doktorovi: „Je mi velice líto, že musím odejít s plnými zavazadly.“ Na konci partitury klavírního koncertu se nachází všeříkající autorův přípisek v jeho rodné řeči: „vége“ (konec). 26. září 1945 v newyorském West Side hospital Bartók zemřel. Nestačil dokončit orchestraci posledních sedmnácti taktů klavírního opusu a na základě jeho poznámek a skic tak učinil přítel Serly. Skladba měla premiéru 8. února 1946 na koncertě Philadelphia Orchestra pod taktovkou Eugena Ormandyho, klavírní part hrál György Sándor.

Navzdory svému zdravotnímu stavu napsal Bartók dílo dýchající životní silou a originalitou. Skladba je koncipována na neoklasickém půdorysu, včetně tempového i motivického rozvrhu. První část Allegretto ve svých hudebních tématech připomíná Bartókovu nadčasovou inspiraci v lidových motivech, jejich zpracování je však nadmíru sofistikované a plně využívá technické vymoženosti hudby 20. století. První oddíl druhé věty Adagio religioso variuje téma z Beethovenova smyčcového kvartetu op. 132 „Heiliger Dankgesang“. Druhý oddíl má hybnější tempo a je typickou ukázkou bartókovského stylu „night music“, jež má vytvořit noční náladu i díky napodobování přírodních zvuků a evokovat tajuplné představy. Třetí věta Allegro vivace dává sólistovi nejvíc možností k brilantnímu přednesu a její motivický materiál opět vrací k folklornímu základu. Skladatel tu využil techniku kontrapunktu, která v kombinaci s odvážnými instrumentačními finesami a překvapivými harmonickými zvraty udržuje posluchače v napětí až do posledního akordu.

Pavel Haas
Scherzo triste op. 5

Druhá část tohoto programu začíná také orchestrálním scherzem. Jeho autorem je Pavel Haas, bratr známého herce Huga Haase. Scherzo triste (nebo též Zesmutnělé scherzo) pro velký orchestr, op. 5, vznikalo v Brně v roce 1921 v kompoziční třídě konzervatoře, kde byl Haas jedním z prvních posluchačů. Profesor Leoš Janáček v letním semestru toho roku přednášel o komplikační skladbě a motivech a v návaznosti na tuto látku zadával i orchestrální kompoziční úkoly. Na studentské prostředí poukazuje i první verze díla, symfonická báseň Majales. Při kompozici Haas zpracovával smutný osobní zážitek neopětované lásky a scénou mu byl park pod Špilberkem: „Veliká zahrada, dýšící jarem a láskou... Duše je nepokojná jako rozvlněné moře, srdce zmítáno jest jako opuštěný koráb, nekonečná touha, bolestná jako zapadající slunce... Temno – večer – jarní večer – bolestný večer... Hvězdičky svítí jako jediná naděje... Nepřišla... Zase jeden z těch večerů, kdy člověk ztrácí víru v lásku, v život a vše...“ Do partitury razantně zasáhl učitel a původní podoba doznala značných změn, které jsou provedeny jak Janáčkovou, tak i Haasovou rukou. V premiéře skladba zazněla 12. listopadu 1926 na koncertě Orchestrálního sdružení v Brně a byla věnována dirigentovi Břetislavu Bakalovi. Podobnost s Janáčkovou hudbou tohoto období je nápadná. Lyrické plochy a hravé rytmické nápady připomínají hudbu z opery Příhody lišky Bystroušky, stejně jako sólové housle, které jsou ve scherzu důležitým instrumentačním prvkem.

Leoš Janáček
Taras Bulba, rapsodie pro orchestr

Rapsodie pro orchestr Taras Bulba Leoše Janáčka (1854–1928) náleží k dílům, jež jsou projevem skladatelova rusofilství. Od dětství se hlásil ke slovanským tradicím a myšlence všeslovanství, která se stala politickým impulsem 19. století a v jeho závěru ji posílilo nebezpečí hrozící z bismarckovského Německa; odvěké spory mezi Slovany samotnými se přehlížely. Janáček byl od roku 1897 předsedou brněnského Ruského kroužku a ruská tématika se v jeho díle objevila vícekrát. Ke kompozici symfonické rapsodie podle povídky Nikolaje Vasiljeviče Gogola Taras Bulba přikročil roku 1915. Toho roku byl Ruský kroužek zakázán, neboť Rusko bylo pro válčící rakousko-uherskou monarchii nepřátelskou mocností. Není tedy náhoda, že právě tehdy Janáček sáhl k hrdinskému ruskému námětu. Do tří částí skladby jsou hudebně vtěleny tři postavy Gogolovy povídky – kozácký ataman Taras a jeho synové Andrij a Ostap. V kontextu vývoje ruské literatury byla Gogolova povídka (poprvé vydaná roku 1835) vykládána jako výraz „národně osvobozeneckých idejí“, „živý obraz minulé slávy a velikosti“. Janáčkova rapsodie se soustřeďuje na tři soukromé osudy, což znamená oproti Gogolovi výkladový posun. Andrij je zabit rukou vlastního otce, protože zradil vlastní národ pro lásku k polské šlechtičně. Ostap umírá umučen před Tarasovýma očima a nakonec je zajat sám Taras a hyne na hranici (v povídce jsou Andrijova i Ostapova smrt pouhými epizodami). V první části vytušíme v rozsáhlé lyrické pasáži s hobojovou melodií Andrijovu lásku a Tarasovu mstu, charakterizovanou nárazy trombónů. Ostapovo utrpení ilustrují v druhé části tremolo smyčců, trubky a klarinet, ve třetí části rozpoznáme rytmus polského lidového tance krakowiaku (symbol vítězných Poláků před hranicí, na níž je Taras upálen). Varhany a žestě jsou apoteózou podivného hrdiny Tarase, jenž se – jako mnoho jiných – stal z bojechtivého nájezdníka národním symbolem. Skladba byla dokončena roku 1918, premiéra se uskutečnila 9. října 1921 v provedení orchestru Národního divadla v Brně za řízení Františka Neumanna. Při pražské premiéře 9. listopadu 1924 řídil Českou filharmonii Václav Talich.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?