Česká filharmonie • Rudolf Buchbinder

Rudolf Buchbinder je jedním z legendárních umělců naší doby. Jeho hra na klavír je jedinečným spojením elánu a spontánnosti se zkušeností čerpající z více než šedesátileté kariéry; jeho interpretace je po celém světě ceněna pro intelektuální hloubku a hudební svobodu.

Zvláště jeho ztvárnění děl Ludwiga van Beethovena jsou považována za příkladná. Beethovenových 32 klavírních sonát hrál v šedesáti cyklech po celém světě a jejich interpretaci rozvíjel a cizeloval během několika desetiletí. Stal se prvním klavíristou, který na Salcburském festivalu zahrál všechny Beethovenovy klavírní sonáty. Živý záznam těchto koncertů je dostupný na DVD.

U příležitosti oslavy 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vídeňský Musikverein poprvé ve své 150leté historii umožnil jedinému klavíristovi provést všech pět Beethovenových klavírních koncertů – tento čestný úkol byl svěřen právě Rudolfu Buchbinderovi formou speciálního cyklu v koncertní sezoně 2019/2020. Buchbinderovými partnery v tomto jedinečném projektu jsou špičkové orchestry: Orchestr lipského Gewandhausu pod vedením Andrise Nelsonse, Vídenští filharmonikové pod taktovkou Riccarda Mutiho a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Mnichovská filharmonie a drážďanská Staatskapelle se svými šéfdirigenty Marissem Jansonsem, Valerijem Gergijevem a Christianem Thielemannem.

V rámci turné se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Marissem Jansonsem se Rudolf Buchbinder vrátil na pódia Labské filharmonie v Hamburku, filharmonií v Paříži a Lucemburku a newyorské Carnegie Hall.

Na oslavu jubilejního beethovenovského roku 2020 inicioval Rudolf Buchbinder vytvoření nového cyklu variací na týž valčík Antona Diabelliho, na který vzniklo Beethovenovo mistrovské dílo 33 variací na Diabelliho valčík, op. 120. Oslovil dvanáct předních současných skladatelů a skladatelek různých generací: Leru Auerbach, Bretta Deana, Toshia Hosokawu, Christiana Josta, Brada Lubmana, Philippa Manouryho, Krzysztofa Pendereckého, Maxe Richtera, Rodiona Ščedrina, Johannesa Mariu Stauda, Tchana Tuna a Jörga Widmanna. Provedení Nových variací na Diabelliho valčík bylo s podporou Hudební nadace Ernsta von Siemense objednáno různými organizátory koncertů po celém světě.

Premiérová nahrávka Nových variací na Diabelliho valčík je počátkem exkluzivního partnerství Rudolfa Buchbindera a Deutsche Grammophon. Pro toto vydavatelství Buchbinder zároveň znovu natočí Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík, neboť toto dílo naposledy nahrál roku 1976.

Rudolf Buchbinder je čestným členem Vídeňských filharmoniků, Společnosti přátel hudby ve Vídni, Vídeňských symfoniků a Izraelské filharmonie. Je prvním sólistou, jenž získal Zlatý odznak cti drážďanské Staatskapelle.

Rudolf Buchbinder přikládá velký význam pramennému výzkumu. V jeho soukromé sbírce se nachází 39 souborných vydání klavírních sonát Ludwiga van Beethovena a rozsáhlý soubor prvních tisků, originálních vydání a kopií klavírních výtahů obou klavírních koncertů Johannese Brahmse.

Rudolf Buchbinder je uměleckým ředitelem Hudebního festivalu Grafenegg u Vídně již od jeho založení v roce 2007. Tento festival si rychle vydobyl své místo mezi nejdůležitějšími orchestrálními festivaly v Evropě.

Dosud vyšly dvě knihy Rudolfa Buchbindera, jeho autobiografie Da Capo a Můj Beethoven – život s Mistrem. Jeho kariéru dokumentuje řada oceněných nahrávek na CD a DVD.

Termíny koncertů a další informace naleznete na umělcově domovské stránce www.buchbinder.net

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století, od léta 1899 do dubna 1901, vznikala Mahlerova Symfonie č. 4, nejklasičtější z jeho monumentálního souboru symfonií. Kořeny této skladby však vězí hlouběji. Již v mrazivém únoru roku 1892 Mahler zkomponoval píseň Der Himmel hangt voll Geigen pro hlas a klavír na text ze sbírky Chlapcův kouzelný roh. Tuto sbírku více než sedmi stovek textů starých lidových a zlidovělých německých písní vydali již téměř o sto let dříve, v letech 1806–1808, mladí básníci Achim von Arnim a Clemens Brentano. Mahler ji objevil náhodou, v roce 1887 při návštěvě vnuka skladatele Carla Marii von Webera, a čerpal z ní náměty pro své skladby po celých dalších 14 let. O měsíc později, v březnu 1892, Mahler dokončil orchestraci písně charakteristickou užitím harfy a rolniček a dal jí svůj vlastní název Das himmlishe Leben. Tuto píseň měl ve zvláštní oblibě a často ji zařazoval do programu koncertů ze své hudby. Původně měla uzavírat jeho třetí symfonii, nakonec však tento kolos zůstal „pouze“ šestivětý a Nebeský život se stal finální větou až symfonie čtvrté, jejím myšlenkovým jádrem a vrcholem.

Mohlo by se tedy zdát, že čtvrtá symfonie je jen pokračováním a dokončením symfonie třetí, ale již v její první větě naopak zaslechneme nezaměnitelné fanfáry – předzvěst následující páté Mahlerovy symfonie. Vše je u Mahlera úzce provázáno.

Druhá věta přes svou tanečnost působí stísňujícím dojmem – vždyť se také jedná o tanec smrti, který kostlivec Freund Hein hraje na své skřipky! Sólové housle mají být naladěny o tón výše, aby zněly jedovatěji, protivněji, zkrátka aby sólista zněl jako pouliční muzikant a ne jako koncertní mistr symfonického orchestru. Mahlerovi prý byl inspirací obraz Arnolda Böcklina Autoportrét se Smrtí šumařkou z roku 1872. (Stejný obraz roku 1894 inspiroval i Jaroslava Vrchlického k básni, v níž malíř maluje autoportrét, ale stále cítí za sebou cosi znepokojivého, obrátí se a spatří Smrt s houslemi.) Třetí věta je nejrozsáhlejší. Jedná se o velkolepý sled variací inspirovaný vizí náhrobního kamene, na němž je vytesán obraz nebožtíka ve věčném spánku, který nás dovádí na dohled od nebeské brány. Za ní nás již přivítá „dětský“ hlásek – soprán – v nebi, kde vládne klid, žádný světský shon, kde se každý může radovat a tančit. A tímto dětsky naivním obrazem Mahlerova cesta od složitosti k jednoduchosti, od zkušenosti k nevině, od pozemského života do nebeské blaženosti končí.Mahlerova hudba a její poselství jsou v jednadvacátém století posluchačsky stále atraktivní a svou formou, obsahem, intelektuálním a emocionálním nábojem tvoří až nečekaně aktuální bránu k postmoderní epoše.

Ludwig van Beethoven (1770–1827) zanechal v oboru instrumentálních koncertů pět děl určených klavíru, jeden Houslový koncert a Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello.  Rozličné skici a náčrtky však dokládají, že se tímto druhem zabýval dlouhá léta – posledním svědectvím je plánovaný, avšak opuštěný šestý klavírní koncert z roku 1815. Klavír byl pro Beethovena zásadním nástrojem. Sám byl ceněným klavíristou, podle stupňující se náročnosti jeho děl, klavíru určených, lze usuzovat i na rozvoj vlastní technické vyspělosti jako interpreta. Beethoven vyšel z Mozartova odkazu a dále jej rozvinul, a to především ve třech aspektech: ve způsobu prezentace sólového partu, ve snaze po myšlenkové jednotě uvnitř jednotlivých vět, usiloval také o jejich vzájemný vztah, a rozšířil užití harmonických prostředků.

V Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 Es dur například otevírá větu třikrát opakovaný, improvizačně působící úsek – akord Es dur v orchestru a rapsodická pasáž klavíru. Tento úvod utvrzuje hlavní tóninu, teprve poté nastupuje vlastní expozice, která prochází řadou harmonických modulací. Celá věta osciluje mezi durovým a mollovým tónorodem, střídání nálad je podporováno kontrastem tematického materiálu. Tehdejší posluchač, uvyklý konvenčním postupům, se musel ve zdánlivě nelogických harmonických spojích a nezávisle působících úsecích nejprve zorientovat. Druhá věta svou meditativní lyrikou už předjímá romantické období. Příkladem myšlenkového spojení mezi větami je vynoření tematického materiálu finální věty v závěru druhé věty. Závěrečná věta je připojena attacca, formálně se jedná o sonátové rondo, v jehož provedení opět Beethoven uplatnil originální harmonické řešení. Věta končí rozsáhlou kodou. Skladatel nenechává prostor pro obvyklé improvizované kadence, všechny pasáže jsou detailně vypsány. Tato důslednost se vykládá dvojím způsobem: dílo nebylo určeno pouze profesionálním klavíristům, nýbrž také pokročilým amatérům, k čemuž poukazují v partituře i alternativní, technicky méně náročná místa. Je to však také zároveň doklad uzavřenosti díla, které se nemělo stát předmětem interpretační libovůle.

Skladbabyla komponována roku 1809, dokončena v únoru 1810 a skladatel ji věnoval svému mecenáši a žáku, arcivévodovi Rudolfovi, příštímu arcibiskupu v Olomouci. Ještě téhož roku koncert vyšel tiskem v Londýně; přízvisko Emperor (Císařský) dodal dílu anglický vydavatel, snad s ohledem na majestátní charakter díla, ale i s poukazem na nositele dedikace, habsburského arcivévodu. Roku 1811 vydalo partituru také nakladatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku, kde se v Gewandhausu uskutečnila 28. listopadu 1811 světová premiéra; sólistou byl Johann Christian Friedrich Schneider, později dvorní kapelník vévodství Anhalt-Dessau. Klavíristou vídeňské premiéry následujícího roku, 11. února 1812, byl Beethovenův žák Carl Czerny. Uskutečnila se současně s otevřením výtvarné výstavy, na níž byla prezentována mimo jiné díla Raffaelova. Menší ohlas Beethovenovy novinky ve Vídni než v Lipsku se vysvětluje právě tímto společenským rámcem – svým způsobem šlo o hudební doprovod vernisáže. Ve velice krátké době se však z celé pětice Beethovenových klavírních koncertů stal Koncert Es dur nejoblíbenějším.