Česká filharmonie • Giovanni Antonini

Giovanni Antonini se narodil v Miláně; studoval na tamní Civica Scuola di Musica a také na ženevské Centre de Musique Ancienne. Je zakládajícím členem barokního ansámblu Il Giardino Armonico, který vede od roku 1989. Jako dirigent a sólista (zobcová flétna i flauto traverso) s tímto souborem vystoupil na pódiích v Evropě, Spojených státech, Kanadě, Jižní Americe, Austrálii, Japonsku a Malajsii. Mimo to zastává post hudebního ředitele polského festivalu Wratislavia Cantans, jakož i pozici hlavního hostujícího dirigenta salcburského Mozarteum Orchester a basilejského Kammerorchester.

Spolupracoval s mnoha špičkovými umělci, jako jsou Cecilia Bartoli, Kristian Bezuidenhout, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust, Sol Gabetta, Sumi Jo, Viktoria Mullova, Katia a Marielle Labèque, Emmanuel Pahud a Giovanni Sollima. Pro svou vytříbenou a inovativní interpretaci je častým hostem u Berlínských filharmoniků, orchestru amsterdamského Concertgebouw, curyšského Tonhalle, v salcburském Mozarteu, orchestru lipského Gewandhausu či Londýnského a Chicagského symfonického orchestru.

Z jeho operních produkcí jmenujme Händelova Julia Caesara v Egyptě a Belliniho Normu s Cecilií Bartoli na Salcburském festivalu, Händelova Orlanda v divadle Theater an der Wien, Mozartova Idomenea v curyšském Opernhausu, Così fan tutte v La Scale a minulou sezonu se vrátil do Theater an der Wien s Cavalieriho Rappresentatione di Anima, et di Corpo. V této sezoně vystoupí kromě České filharmonie s Bamberskými symfoniky (Haydnovo Stvoření), s berlínským Deutsches Symfonie-Orchester (Pugnaniho Wertherovi) a s Chicagským symfonickým orchestrem.

Se souborem Il Giardino Armonico nahrál množství instrumentálních děl Vivaldiho, J. S. Bacha (Braniborské koncerty), Bibera a Lockea. Pro vydavatelství Naïve pak Vivaldiho operu Ottone in Villa a pro firmu Decca dvoudílné album Händelových děl se zpěvačkou Julií Ležněvovou. Četné nahrávky vydal i u Alpha Classics (Outhere Music Group), jako například album La Morte della Ragione, ve kterém projevil svůj zájem o hudbu renesance kolekcemi instrumentální hudby z šestnáctého a sedmnáctého století. S basilejským Komorním orchestrem natočil kompletní Beethovenovy symfonie a CD flétnových koncertů s Emmanuelem Pahudem nazvané Revoluce.

Antonini je hudebním ředitelem projektu Haydn 2032, který si společně s basilejským Komorním orchestrem a souborem Il Giardino Armonico klade za cíl nahrát a provést všechny symfonie Josepha Haydna ke třístému výročí narození tohoto autora. Prvních dvanáct dílů bylo vydáno na značce Alpha Classics a v plánu je vydat po dvou dalších každý následující rok.

„Největší část mého úsilí musí směřovat k tomu, abych nalezl jakousi krásnou jednoduchost,“ napsal Gluck v šedesátých letech 18. století. Jako bychom v těch slovech zaslechli myšlenky Jeana Jacquese Rousseaua, zahlédli ducha osvícenství – a právem. Snaha o srozumitelnost, přirozenost, vyvážení jednotlivých složek hudebnědramatického díla, to vše z Glucka dodnes činí velkého reformátora opery z doby klasicismu. Rodák z Erasbachu v Horním Falcku byl svými kořeny spjatý s Čechami a prožil zde téměř celé dětství a mládí, poté následovaly pobyty ve Vídni, Miláně, Londýně, opět v Praze, v Paříži, na mnoha dalších místech a znovu ve Vídni, kde nakonec jako uznávaný autor zemřel. Podobně pestrou měl profesní kariéru. Ačkoliv zanechal velký počet písní, instrumentální a komorní hudby, těžištěm jeho umělecké činnosti byla opera: italská opera seria, po roce 1760 tzv. reformní opery, ještě později opery comique a héroique na francouzská libreta. Záměr učinit scénické dílo dramaticky pravdivým a uceleným realizoval i ve svých baletech počínaje Donem Juanem ou Le festin de pierre (Don Juan aneb Kamenná hostina) z roku 1761.

Oblíbený námět potrestaného svůdce se na divadelních prknech objevoval už od třicátých let 17. století, kdy ho zpracoval španělský dramatik Tirso da Molina; po něm přišli Italové Giacinto Andrea Cicognini a Carlo Goldoni, Angličan Thomas Shadwell nebo Francouz Moliére. Postava Dona Juana neuznávajícího řád lidský ani božský se stala archetypem prostopášníka, který se ničeho neštítí a je za to potrestán vyšší mocí. Kromě činohry inspiroval Don Juan také skladatele: ze všech hudebních zpracování se nejspíš každému na prvním místě vybaví Mozartův Don Giovanni z roku 1787, předcházely mu však i jiné skladatelské počiny včetně Gluckova baletu, poprvé nastudovaného a uvedeného v říjnu 1761 ve vídeňském dvorním divadle. Na základě Moliérovy hry k němu napsal libreto dramatik Ranieri de’ Calzabigi, choreografii vytvořil a titulní roli tančil Gasparo Angiolini, jeden z nejdůležitějších tanečníků a baletních teoretiků 18. století. Gluckův autograf Dona Juana se bohužel nedochoval. Díky různým jiným pramenům víme, že skladba měla dvě podoby – v kratší verzi na předehru navazovalo patnáct čísel, v delší verzi třicet jedna čísel. Bez scénické akce by mozaika jednotlivých ploch mohla působit roztříštěně, nebýt Gluckovy mistrovské práce s tématy, s orchestrací (kastaněty jako typický španělský hudební nástroj!), nebýt jeho smyslu pro tajemství, lyriku i drama a mezi posluchači obecné znalosti onoho „strašlivého hodování“ Dona Juana, jímž nás suita z baletu úspěšně provede až závěrečnému, velmi působivému Allegru.

Počátkem 19. století byl Beethoven vídeňskou veřejností oceňován především jako klavírista a zdatný improvizátor, po premiéře 1. symfonie C dur se však začal prosazovat i jako skladatel. V době komponování 2. symfonie D dur, tedy v letech 1801–1802 procházel skladatel krizí, která měla původ v jeho zdravotním stavu. Nebyl zdráv, potíže se již ohlašovaly několik let. Lékaři, aniž by znali skutečnou příčinu obtíží, ordinovali různé terapie, ty však nepomáhaly. Jeho sluch – smysl pro hudebníka nejdůležitější – se stále horšil. Roku 1802 napsal Beethoven svým bratrům dopis, nazvaný později podle místa vzniku "Heiligenstadtská závěť". Heiligenstadt, nyní součást Vídně, je idylické místo i dnes. Zoufalství Beethovenových slov prudce kontrastuje s tamní klidnou a nevzrušivou atmosférou. Uvažoval o smrti, ale rozhodl se pro život. Toto rozhodnutí můžeme vycítit z 2. symfonie D dur. Její hudba je až vzpurná, často bývá citována kritika z Zeitung für die elegante Welt, kde se o nové Beethovenově symfonii psalo takto: "Křiklavá obluda, zasažený, divoce se svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního." Právě tato symfonie poprvé označuje taneční větu jako "scherzo". Druhá symfonie se dočkala uznání a s odstupem času byla vnímána jako dílo významné nejen v kontextu Beethovenovy tvorby. Je věnována skladatelovu mecenáši knížeti Karlu Lichnowskému.

Symfonie č. 8 F dur, op. 93, „malá F dur“, jak ji nazýval sám autor, byla dokončena v roce 1812. Od Druhé ji dělí pouhých deset let, během nichž napoleonské války decimovaly Evropu a Beethoven téměř ztratil sluch i mnohé iluze. Přesto je tato symfonie plna optimismu, radosti, humoru a nadsázky. Její premiéra na koncertu, oslavujícím vítězství nad Napoleonem (Vídeň, 27. února 1814), některé posluchače opět uvedla do rozpaků: nehodilo se pro tuto příležitost víc patosu? Formálně se symfonie F dur podobá Druhé: první, druhá a čtvrtá věta mají sonátovou formu, třetí (tympány rozpustile podtržené Tempo di Menuetto) je třídílná. Zkušený Beethoven tyto formy naplnil vyzrálým a osobitým obsahem, například rozšířením poslední věty o další provedení a reprízu. Ve druhé větě (Allegretto scherzando) si doslova vyhrál s motivem evokujícím automatický hudební nástroj – a pokud vám jeho téma připomene kánon „Ta ta ta … lieber Mälzel“, pak je to správně. (Podle některých badatelů kánon není dílem Beethovenovým, nýbrž ho až později napsal na téma z Osmé symfonie Anton Schindler.) I když byla Osmá v minulosti označena přívlastky „haydnovská“, „komorně laděná“ nebo „raně romantická“, zastíněná následující Beethovenovou symfonií jako „Osmá z Devíti“, v každém případě si zaslouží velkou pozornost.