Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Semjon Byčkov


Koncert z řady A | Délka programu 2 hod

Program

Franz Schubert
Symfonie h moll „Nedokončená“ D 759 

Franz Schubert/Luciano Berio
Rendering 

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 7 A dur op. 92

Účinkující

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Semjon Byčkov

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla

Preludium v 18:30 v Sukově síni

Luciano Berio byl častokrát žádán, aby udělal „něco“ se Schubertem. Vytrvale odmítal do chvíle, než se mu dostaly do ruky náčrtky Schubertovy Desáté symfonie, pořízené v posledních týdnech skladatelova života. Berio se chtěl vyvarovat muzikologického přístupu, který podle něj v přezíravé snaze dokončit symfonii, „jako byste byli Schubertem nebo dokonce Beethovenem“, páchá rozsáhlé škody. Berio chce místo toho oživit staré barvy jako na Giottových freskách v Assisi, aniž by zakrýval vliv času nebo doplňoval prázdná místa. Schubertovy skicy instrumentuje v duchu Nedokončené symfonie a orchestraci jen místy posouvá k Mendelssohnovi, když to nálada hudby vyžaduje. Prostor mezi jednotlivými skicami vyplňuje vlastní hudební řečí utkanou z reminiscencí na pozdní Schubertovy skladby, jemného vícehlasu a ozvěn hudby, která předchází či následuje. Berio kolem Schuberta našlapuje tiše, po špičkách a každý přechod mezi skicami ohlašuje zvukem celesty. Výsledkem je okouzlující symfonie plná ryzí Schubertovy hudby, která se jako drahokam třpytí v něžném, mistrovském nasvícení Luciana Beria.

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Skladby


Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“

Několik symfonických pokusů pochází již z raného mládí Franze Schuberta 1797–1828, kdy byl žákem augustiniánského konviktu. První dokončená symfonie je z roku 1813 v příštích pěti letech vzniklo pět dalších. Další etapu Schubertovy symfonické tvorby představují roky 1818 a 1822, období hledání, která zanechalo výlučně fragmenty – pokud mezi ně ovšem počítáme také dvouvětou Symfonii d moll, která dostala jméno „Nedokončená“a až v letech 1825–1826 vznikla posmrtně objevená Symfonie C dur zvaná „Velká“. Číslování Schubertových symfonií je dodnes předmětem debat. „Nedokončená“ symfonie byla nejprve jako „fragment“ zařazena na osmé pořadí, později se posunula na chronologické sedmé místo, které ovšem někteří badatelé nověji přiřadili rekonstruovanému symfonickému fragmentu E dur (D 729); jednoznačně stanovené pořadí neexistuje. To však není jediná otázka, spojená s „Nedokončenou“. Titulní list autografu nese datum 30. října 1822 jako den započetí kompozice. Rukopis obsahuje dvě vypracované úplné věty a devět instrumentovaných taktů věty třetí, u dalších deseti taktů jsou pouze naznačeny nástroje a rukopis věty končí šestnáctým taktem tria. Pro opuštění rozepsaného díla se uvádějí různé hypotézy. Jedna z nich staví symfonii do souvislosti se Schubertovým jmenováním čestným členem Hudebního spolku ve Štýrském Hradci roku 1823. Schubert za udělenou poctu písemně poděkoval a připsal, že přikládá novou symfonii (možná právě hotové dvě věty), snad s myšlenkou, že ve Štýrském Hradci dojde k provedení. Když se tak nestalo, rozepsané dílo odložil. Jiný výklad argumentuje zmíněným obdobím hledání a považuje za možné, že se Schubert během kompozice rozhodl namísto tradičního čtyřvětého rozvrhu vytvořit symfonii o pouhých dvou větách. Partitura se objevila až po čtyřiceti letech u Schubertova přítele Anselma Hüttenbrennera, který se stal předsedou štýrského Hudebního spolku roku 1825. Od něj získal o třicet let později autograf skladby hudební ředitel vídeňské Společnosti přátel hudby Johann Herbeck. „Nedokončená“ symfonie zazněla poprvé 17. prosince 1865 za Herbeckova řízení v sále vídeňské Reduty a kritika ji označila za „perlu vzácné krásy“.

 

„Nedokončená“ je první známou symfonií v historii, jež je komponována v tónině h moll. Roku 1806 vyšla kniha Ideen zu einer Ästhetik der Tonkunst (Myšlenky k estetice hudebního umění) Christiana F. Schubarta, v níž autor uvažuje o psychologických vazbách určitých tónin k výrazu a náladě hudební skladby. Tónina h moll je podle Schubarta tóninou „trpělivosti, tichého očekávání osudu, odevzdanosti Božímu řízení světa“. Franz Schubert knihu nepochybně znal a volba tóniny byla zjevně záměrná. Zcela nová je forma první věty. Schubert vypouští pomalý úvod, jímž zpravidla začínaly symfonie klasicismu, samotného principu se však nevzdává: tajemně nastupují violoncella a kontrabasy, připojují se ostatní smyčce, téma se objeví ve třináctém taktu v hobojích a klarinetech. Vedlejší téma je stylizovanou odvozeninou rakouského lidového ländleru, jehož melodii vede opět violoncello. Do lyrické nálady vpadá náhle tutti orchestru. V provedení se Schubert stává symfonickým dramatikem, v repríze se vrací nálada expozice, ovšem vedlejší téma je v paralelní tónině D dur, nedochází tedy k tonálnímu sjednocení. Náladová příbuznost první a druhé věty je další novum. Druhá věta je tvořena dvěma tématickými okruhy, variacemi dvoutaktových motivů. Je jednou z nejkrásnějších volných vět vůbec, lyrika se v ní opět střídá s náhlými erupcemi, převažuje však celkový smířlivý dojem oné „odevzdanosti Božímu řízení“. Skici scherza jsou s charakterem dokončených vět v rozporu, který Schubert rozhodně cítil a usoudil, že jej není možno – a ani nutno – překlenout. Tím, co vyřkl ve dvou větách, působí symfonie jako uzavřený celek.

 

Do jisté míry vysvětlují „nedokončenost“ Symfonie h moll i skici, které byly jako náčrtky k Symfonii D dur (D 936 A) identifikovány teprve v sedmdesátých letech minulého století. Pocházejí z roku 1828 a náčrtek volné věty je snad poslední skladatelův notový zápis vůbec, z posledních týdnů života. Celkem 1027 taktů je zapsáno v klavírní sazbě s částečnými údaji k vypracování instrumentace (particell). Věty jsou nadepsány Allegro maestoso, Andante a Scherzo, přičemž skica třetí věty má dvě verze a druhý návrh budí dojem, že jej Schubert mínil jako větu finální. Obdoba hledání formálního útvaru jako v případě „Nedokončené“ je zřejmá, a proto někteří badatelé hovoří spíše o fantazii než o symfonii. Přestože je patrné východisko v Beethovenově vzoru, jedná se o zjevnou „etapu na cestě od Schuberta k Mahlerovi“.

Franz Schubert/Luciano Berio
Rendering

Luciano Berio vytvořil podle Schubertových skic k Symfonii D dur v letech 1989–1990 skladbu Rendering („ztvárnění“) pro orchestr Concertgebouw v Amsterodamu. K využití skic existovalo už několik pokusů, například od Petera Gülkeho (pro orchestr), Rudiho Leopolda (pro tři violoncella a kontrabas) a Klause Arpa (pro dechový oktet). Beriovi nešlo o transkripci či parafrázi, ani o rekonstrukci či dokomponování, nehodlal předstírat, že je Schubert; takovou praxi přirovnává k restaurátorům výtvarných děl, kteří se snaží historická díla „vylepšit“ a napáchají na nich nenapravitelné škody: „Když jsem pracoval se Schubertovými náčrtky, řídil jsem se moderními restaurátorskými kritérii, která mají za cíl oživit staré barvy, avšak nepokoušejí se odstranit působení času, proto ponechávají i prázdná místa a nesnaží se je domalovat.“ Berio využil stejné obsazení orchestru, jaké je předepsáno v „Nedokončené“ a snažil se zachovat Schubertův kolorit. Instrumentační pokyny, naznačené Schubertem jen zkratkovitě, bylo třeba doplnit o střední a spodní hlasy. Berio cítil Schubertovu snahu překonat definitivně Beethovenův vzor a v pomalé větě, která ho nejvíce ohromila, také on rozpoznal „Mahlerova ducha“. Prázdná místa skic propojují proměnlivé úseky v pianissimu, vždy ohlášené celestou, tvořené schubertovskými reminiscencemi. Mezi náčrtky k symfonii nalezl Luciano Berio také cvičení v kontrapunktu, jímž se Schubert v posledním roce života zabýval. „Nemohl jsem odolat, abych ho neintegroval do Andante,“ prozradil skladatel. Schubertovo kontrapunktické studium se výrazně uplatnilo ve skice ke scherzu, respektive finální větě. „Tyto poslední náčrtky, i když jen fragmentární, jsou velmi homogenní a ukazují Schuberta v procesu testování různých kontrapunktických možností na základě jednoho a téhož tematického materiálu.“ Nejednoznačnost charakteru věty usiloval Berio zachovat. Dvě věty Rendering uvedl poprvé 14. června 1989 s orchestrem, Concertgebouw v Amsterdamu Nikolaus Harnoncourt, 19. dubna 1990 pak zazněla tamtéž světová premiéra celého díla za řízení Riccarda Chaillyho.

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 7 A dur op. 92

Devět symfonií Ludwiga van Beethovena tvoří nezpochybnitelný mezník ve vývoji druhu. U předchůdců Haydna a Mozarta se ustálila formální struktura symfonie, Beethoven pak v každé jednotlivé symfonii zděděný princip individuálně propracovával. Ze symfonie se u něj definitivně stává myšlenkový celek, jako významný produkt tematické práce narůstá závažnost provedení v sonátové větě, každé z děl získává individuální charakter. Symfonii č. 7 A dur, op. 92, začal komponovat v říjnu 1811, od dubna 1812 vypracovával partituru a současně už zahájil kompozici osmé symfonie, kterou dokončil již v říjnu téhož roku. Uvědomoval si, že ztráta sluchu je nevyhnutelná a subjektivně se s tímto vědomím vyrovnával až hektickou tvořivostí. Okolnosti Beethovenova soukromého života těchto dvou let jsou jednou z největších, dosud ne v úplnosti rozluštěných hádanek. Sužován revmatickými bolestmi vyhledal v létě 1812 západočeské lázně. Cestou tam se zastavil v Praze a od začátku července do začátku října pobýval v Teplicích, Karlových Varech a Františkových Lázních. Rozpracovanou symfonii měl s sebou. S karlovarským pobytem je spojen tzv. „dopis nesmrtelné milence“, v Teplicích se odehrálo jeho památné setkání s Johannem Wolfgangem Goethem. V listopadu zemřel po úrazu hrabě Kinský, jeden z Beethovenových mecenášů, což vyvolalo spolu se znehodnocením měny v důsledku napoleonských válek u skladatele pocit, že je teď jen „chudý rakouský muzikant“. Rozmíška s bratrem Johannem, jenž podle Beethovenova žil s osobou nepřípustné morální pověsti, a onemocnění bratra Karla byly dalšími z mnoha starostí, jež skladatele soužily. Obě symfonie, sedmá i osmá, jsou přitom díla vyrovnané nálady, jakoby nedotčená vnějšími vlivy.

Sedmá symfonie byla neoficiálně provedena v dubnu 1813 v rezidenci rakouského arcivévody Rudolfa; na přípravách koncertu se podíleli Beethovenův přítel Mikuláš Zmeškal, rodák z Leštin na dnešním Slovensku, a kapelník knížete Lobkowitze Antonín Vranický. První veřejné provedení symfonie se uskutečnilo na dobročinném koncertě 8. prosince 1813 v aule vídeňské univerzity, spolu se skladbou Wellingtonovo vítězství aneb Bitva u Viktorie, op. 91. Efektní hřmotná skladba reagující na Napoleonovu červnovou porážku, v níž spoluúčinkovali mj. Louis Spohr, Johann Nepomuk Hummel, Giacomo Meyerbeer, Ignaz Moscheles a Antonio Salieri, zaujala v koncertu organizovaném vynálezcem mechanických nástrojů Johannem Nepomukem Mälzelem (jenž pro Beethovena sestrojoval naslouchátka) mnohem víc než Sedmá symfonie. Úspěšný koncert byl 12. prosince reprízován a hned po Novém roce, 2. ledna 1814, zařadil Beethoven stejný program na svůj benefiční koncert ve velkém sále vídeňské Reduty. V následující sezoně, 29. listopadu 1814, zazněly obě skladby spolu s premiérou dalšího příležitostného díla, věnovaného představitelům mocností zúčastněných při vídeňském kongresu Der glorreiche Augenblick (Přeslavný okamžik) s takovým úspěchem, že byl celý program 2. a 25. prosince reprízován a podle Beethovenova sekretáře a životopisce Antona Schindlera to byly „nejvelkolepější dny Beethovenova života“. Sedmou symfonii Beethoven věnoval průmyslníkovi a bankéři, říšskému hraběti Moritzi Friesovi, sběrateli uměleckých předmětů, jejž jeho vášeň a výstřední život přivedly na mizinu. (Friesův vzstup a pád inspiroval Ferdinanda Raimunda k divadelní hře Marnotratník). Obliba Sedmé symfonie ještě vzrostla po jejím vydání tiskem roku 1816. Skladatel popularity skladby využil a přepracoval ji také pro klavír na dvě i čtyři ruce, respektive pro dva klavíry; úpravy věnoval ruské carevně Jelizavetě Alexejevně, rozené pricezně Luise von Baden.

Sedmé symfonii se setkávají patos páté symfonie i živelná radost šesté. V první větě nalezneme obě polohy v pomalém úvodu a vlastním nástupu hlavního tématu, z jehož synkopického rytmu vyrůstá i další myšlenka. Dvojité variace druhé věty jsou mistrovskou ukázkou Beethovenovy tematické práce, třídílné scherzo v triu údajně přináší melodii dolnorakouské poutní písně. Bylo to však pravděpodobně především živelné finále, pro něž nazval Richard Wagner tuto symfonii „apoteózou tance“.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.