Zoltán Fejérvári, Jan Mráček • Komorní orchestr České filharmonie

Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil se světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony, Symphony of Florida, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu nebo finský orchestr Lappeenranta City Orchestra. Vystupuje též s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal pro švýcarské vydavatelství Onyx CD s Houslovým koncertem a dalšími Dvořákovými skladbami s klavíristou Lukášem Klánským a s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

V roce 2021 mu byla na Open Air koncertu České filharmonie udělena Cena Jiřího Bělohlávka.

Zoltán Fejérvári je jedním z nejpozoruhodnějších pianistů patřících do nejmladší generace maďarských hudebníků. Jako vítěz prestižních mezinárodních soutěží Concours Musical International de Montréal (2017) a Borletti-Buitoni Trust Fellowship (2016) byl Zoltán Fejérvári pozván na přední pódia Ameriky a Evropy včetně newyorské Carnegie Hall, montrealského Place des Arts a mnichovského Gasteigu, vystoupil v turínské koncertní síni Lingotto, v Palau de Música ve Valencii, v Bibliotece Nacional v Buenos Aires i v Akademii Ference Liszta v Budapešti. Jako sólista spolupracoval s Budapešťským festivalovým orchestrem, Maďarským národním orchestrem, Komorním orchestrem Verbier a se Symfonickým orchestrem Concerto Budapest a s prvotřídními dirigenty, jako jsou Iván Fischer, Gábor Tákács-Nagy, Keničiró Kobajaši a Zoltán Kocsis. Debutová nahrávka Zoltána Fejérváriho vydaná v lednu 2019 je věnována skladbám Leoše Janáčka. Získala nadšené recenze, například v časopise Gramophone byla označena za „nejcitlivější a hluboce prožitý“ výklad Janáčkova díla.

I v sezoně 2019/2020 se Zoltán Fejérvári věnuje interpretaci repertoáru v rozpětí pěti staletí, a to jako komorní hráč, v sólových recitálech či jako sólista koncertantních skladeb s orchestrem. Sezonu začal na Festivalu komorní hudby v Santa Fe recitálem ze skladeb Bély Bartóka, Jörga Widmanna a Roberta Schumanna a účastí v komorních uskupeních. V listopadu 2019 debutoval ve Washington Performing Arts, uvedl zde Janáčkova, Schubertova a Chopinova díla. Výčet dalších debutů této sezony je následující: La Jolla Music Society v San Diegu, Howland Chamber Music Circle v Beaconu ve státě New York, Frederic Chopin Society v Minneapolis, Sanford-Hill Piano Series na Western Washington University a Norfolk & Norwich Music Society ve Velké Británii.

Fejérváriho orchestrální program v této sezoně zahrnuje provedení Bartókova Klavírního koncertu č. 3 se symfonickými orchestry ze San Antonia a z Winnipegu, Bachových koncertů d moll a A dur s Českou filharmonií, Variací na dětskou píseň, op. 25, Ernő Dohnányiho s Budapešťským symfonickým orchestrem Concerto pod taktovkou Andráse Kellera a Mozartova Klavírního koncertu č. 25 s Mátyásem Antalem a Maďarským symfonickým orchestrem Miskolc. Komorní hudbě se věnuje s Elias Quartetem v koncertní řadě Liverpoolské filharmonie a s houslistkou Dianou Tiščenko na festivalech v Aix-en-Provence a La Chaux-de-Fonds. Je také hostem Brooklynského festivalu komorní hudby.

Mezi hlavní úspěchy minulých sezon patří účinkování na festivalu Montrealského symfonického orchestru Classical Spree, vystoupení se soudobým i barokním repertoárem na Lucernském festivalu na pozvání Fejérváriho dlouholetého mentora sira Andráse Schiffa, koncert na Gilmore Keyboard Festival v sekci „vycházející hvězdy“ a spolupráce s Vancouver Recital Society v Britské Kolumbii. András Schiff vybral Zoltána Fejérváriho i k účasti na projektu „Building Bridges“. Pod touto záštitou pak Fejérvári v sezoně 2017/2018 dával recitály v Berlíně, Bruselu, Curychu, Ittigenu a mnoha dalších městech.

Z orchestrálních úspěchů sezony 2018/2019 zmiňme Fejérváriho provedení Beethovenova Klavírního koncertu č. 1 C dur, op. 15, s Budapešťským festivalovým orchestrem pod taktovkou Ivána Fischera v Budapešti a Varšavě a vystoupení na Hudební akademii Ference Liszta, kde zahrál Bachův Koncert f moll, BWV 1056 a Šostakovičův Klavírní koncert č. 1 c moll, op. 35.

Zoltán Fejérvári spolupracoval s Kellerovým a Kodályho kvartetem, s houslisty Josephem Linem a Andrásem Kellerem, violoncellisty Gary Hoffmanem, Christophem Richterem, Ivanem Monighettim, Fransem Helmersonem a Stevenem Isserlisem a s hornistou Radovanem Vlatkovićem. Účinkoval v programu Kronberské akademie „Komorní hudba spojuje svět“, v řadě „Open Chamber Music“ Mezinárodního hudebního semináře Prussia Cove, na „Lisztomanii“ ve francouzském Châteauroux, na maďarském klavírním festivalu Tiszadob a na festivalu „Encuentro de Música y Academia“ ve španělském Santanderu. V letech 2014 a 2016 se na pozvání umělecké ředitelky Mitsuko Uchidy podílel na letní škole Marlboro Music Festival ve Vermontu a v sezonách 2017/2018 a 2018/2019 se s účastníky této letní školy vydal na turné po Spojených státech amerických.

CD „Janáček“, Fejérváriho debutové album ve vydavatelství Piano Classics, jež vyšlo v roce 2019, obsahuje cykly Po zarostlém chodníčku a V mlhách a Sonátu pro klavír 1. X. 1905. Jeho nahrávka Lisztovy skladby Malédiction s Budapešťským komorním symfonickým orchestrem pro vydavatelství Hungaroton byla oceněna Grand Prix du Disque. U stejného vydavatelství vyšlo i CD věnované čtyřem klavírním sonátám W. A. Mozarta, které Fejérvári natočil s houslistou Ernő Kállaiem v roce 2014.

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie. Od té doby se zhostil řady projektů, ať už v rámci sezony v Rudolfinu, nebo na festivalech v České republice i v zahraničí.

Cyklus dvanácti sonát pro sólové housle Arcangela Corelliho byl vydán tiskem roku 1700 a toto magické datum lze bez nadsázky považovat za počátek nové epochy houslového umění. Corelliho sonáty se pro další generace houslistů staly nejen kánonem dobové techniky, ale také příkladem vybízejícím k následování, ať již užitím stejných kompozičních vzorců či pomocí přímých citací. Jedním z nejslavnějších zpracování Corelliho sbírky jsou Concerti grossi Francesca Geminianiho.

Geminiani byl jeden z nejuznávanějších houslistů své doby a zároveň i přímý Corelliho žák. Od roku 1714 působil v Londýně, kde vystupoval v domech různých šlechticů (na cembalo jej doprovázel Georg Friedrich Händel). Hlavním počinem, který eskaloval jeho kariéru, bylo právě vydání jeho concerti grossi v letech 1726 a 1729. Dalším významným mezníkem byla učebnice The Art of Playing on the Violin (1751), díky níž vstoupil i do moderních dějin houslové pedagogiky. Jako svobodný koncertní umělec pobýval střídavě v Londýně, Paříži a Dublinu, kde také zemřel.

Concerto grosso d moll „La Folia“ je adaptací závěrečné sonáty z Corelliho sbírky. Název „la folia“ (doslova „bláznovství“) má svůj původ v tanci, populárním na sklonku 15. století v Portugalsku, při němž mladí muži v ženských šatech za divokého víření bubínků tančili na ulicích až k padnutí. V době baroka se tak označovala variační forma majestátního, „španělsky“ vášnivého charakteru s ostinátním basem, který byl tvořen typickým sledem akordů. Geminianiho concerto grosso téměř doslova kopíruje Corelliho předlohu, kterou víceméně obohacuje pouze o orchestrální party. To je také důvodem k tomu, že ačkoliv je concertino tvořeno obvyklou dvojicí houslí a violoncellem, dominance prvních houslí je nepopiratelná.

Techniku parodie měl ve velké oblibě i Johann Sebastian Bach, i když v jeho případě se spíše jednalo o přepracovávání vlastních skladeb, často několikanásobné. To je také případ jeho Klavírního koncertu d moll. První a druhá věta vznikly původně jako předehra a úvodní sbor z jeho kantáty Wir müssen durch viel Trübsal z roku 1726 (BWV 146), třetí zazněla poprvé roku 1728 jako sinfonia ke kantátě Ich habe meine Zuversicht (BWV 188). Při přepracování této hudby na koncert určil Bach part obligátních varhan pro cembalo, i když dle řady indicií byl sólový hlas původně zamýšlen pro housle (obsahuje typické houslové figurace a také oblíbené „bariolage“ s repetovanými tóny na prázdných strunách nástroje).

Klavírní koncert A dur oproti tomu nemá v Bachově tvorbě žádné známé předchůdce, ačkoliv někteří znalci identifikují jako původní sólový nástroj hoboj d’amore. Podobně jako koncert d moll vznikl zřejmě již v köthenském období a svoji definitivní podobu získal až v Lipsku po roce 1733 v souvislosti s inaugurací nového cembala, pořízeného místním Collegiem musicem. Oproti monumentálně koncipovanému rozvrhu prvního koncertu působí koncert A dur koncentrovaněji a zároveň výrazově odlehčeněji. Druhá věta je pojata jako siciliana v expresivní tónině fis moll; třetí věta zaujme tanečním pohybem s živými figuracemi úvodního ritornelu, s nimiž nápaditě kontrastuje lyrické „vedlejší téma“ přednášené sólistou.

„Pulcinella mi pomohl objevit minulost – byl jako zjevení, které mi ukázalo nové možnosti pro mou pozdější práci.“ Takto charakterizoval Igor Stravinskij své dílo, které je pokládáno za jeden ze zásadních mezníků hudebního neoklasicismu 20. století. K zakázce, která mu otevřela nové tvůrčí postupy, přitom přišel tak trochu jako „slepý k houslím“. Idea adaptace barokní hudby pro představení v duchu commedie dell’arte vzešla od impresária Ruského baletu Sergeje Ďagileva, který tímto způsobem roku 1917 úspěšně zinscenoval balet Le donne de buon umore s hudbou Domenica Scarlattiho. Na Ďagilevův popud bylo v Londýně a Neapoli opsáno několik skladeb Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710–1736). S nabídkou spolupráce byl nejprve osloven Manuel de Falla, a teprve když tento odmítl, obrátil se Ďagilev na Stravinského, který pro něj dříve napsal například Petrušku či Svěcení jara.

Premiéra baletu s „musique de Pergolési, arrangée et orchestrée par Igor Strawinsky“ se odehrála dne 15. května 1920 (tedy bez dvou měsíců přesně před sto lety!) v Palais Garnier. Bláznivá převleková pantomima se zpěvy zaznamenala rozporuplné reakce: Stravinskij byl nařčen z plagiátorství, rozpaky vzbuzovala klasická Mjasinova choreografie i nezvykle tradicionalistická výprava Pabla Picassa. Na objednávku Bostonského symfonického orchestru Stravinskij přepracoval balet na orchestrální suitu, která poprvé zazněla 22. prosince 1922 pod taktovkou Pierra Monteuxe. Další verzí je například Italská suita, jeden z nejoblíbenějších repertoárových kusů 20. století pro violoncello a klavír.

Stravinskij patrně až do konce svého života netušil, že hudba, která se stala podkladem pro jeho Pulcinellu, je Pergolesiho dílem pouze zčásti. Neapolskému mistrovi lze přiřknout jen zpěvní čísla, pocházející z jeho oper Adriano in Siria, Flaminio a Lo frate ’nnamorato, a sinfonii pro violoncello a basso continuo (Stravinským použita v části Vivo). Autory ostatních skladeb jsou dnes již zcela zapomenutí skladatelé 18. století: Domenico Gallo (c. 1730–1760), Carlo Ignazio Monza († 1739) a Unico Wilhelm van Wassenaer (1692–1766). Canzona Se tu m’ami (v orchestrální suitě škrtnuta) je dokonce vědomým podvodem – jejím autorem je Alessandro Parisotti (1853–1913), kompilátor (a z větší části také autor) slavné sbírky Arie antiche, kterou v dobré víře dodnes pokládají za „starou hudbu“ i mnozí pěvečtí pedagogové našich uměleckých škol.

Romantickou aureolu génia, který zemřel ve svých 26 letech na přepracování, získal Pergolesi prakticky pouze díky dvěma svým opusům – kantátě Stabat mater a komickému intermezzu La serva padrona, které odstartovalo svoji světovou slávu teprve dvacet let po jeho smrti díky pařížské „válce buffonistů“. Pergolesiho jméno se rychle stalo jakousi obchodní značkou, kterou byla kvůli lepší prodejnosti označována díla jiných skladatelů. Triové sonáty Domenica Galla (tedy předehra, část Scherzino – Allegro – Andantino a závěrečné Allegro assai) a Monzovy cembalové sonáty (Toccata a Gavotta) byly pod Pergolesiho jménem vydány již na sklonku 18. století v Londýně. V případě orchestrálního koncertu (Tarantella) došlo dokonce k několikanásobné mystifikaci. Concerti armonici holandského šlechtice Wassenaera byly poprvé vydány roku 1740 anonymně v Haagu u Carla Ricciottiho. Při londýnské reedici sbírky byl za jejich autora označen vydavatel Ricciotti; později byly vedle Pergolesiho atribuovány například Fortunatu Chellerimu či Händelovi.

Jen ironií osudu byla zrovna tato hudba vybrána díky svému „dobrému jménu“ jako hudební doprovod baletu o šprýmaři Pulcinellovi, a jen shodou okolností se jí ujal mistr z nejpovolanějších, který jí dokázal vtisknout pečeť své geniality. Stravinského dílo dalece překračuje obvyklý koncept parodie; adaptace je zde povýšena na zcela originální tvůrčí uchopení, obdivuhodné silou výrazu a nepopiratelnou krásou.