Sebastian Bru, Josef Špaček • Komorní orchestr České filharmonie

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie.

Josef Špaček si svou hrou podmaňuje publikum celého světa a řadí se mezi nejvýraznější talenty své generace. Jeho hra vyniká technickou jistotou, virtuozitou, osobitým výrazem a širokým rozsahem barevnosti zvuku. Vystupuje s významnými orchestry po celém světě a spolupracuje s uznávanými dirigenty. Stejnou pozornost jako sólovým recitálům věnuje i komorní hudbě a je pravidelným hostem prestižních festivalů i koncertních sálů v Evropě, Asii a v USA. Josef Špaček studoval pod vedením renomovaných pedagogů Idy Kavafian a Jaimeho Laredy na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii nebo Jicchaka Perlmana na newyorské Juilliard School. Studium na Pražské konzervatoři absolvoval pod vedením Jaroslava Foltýna. Je laureátem světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu. V roce 2011 se stal historicky nejmladším koncertním mistrem České filharmonie a na této pozici setrval devět sezon až do roku 2020. Josef Špaček hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ Guarneri del Gesù cca 1732 zapůjčené od společnosti Ingles & Hayday.

Sebastian Bru se 24. října 1987 narodil ve Vídni do hudební rodiny – první hodiny hry na violoncello dostal v osmi letech od svého otce Ricada Bru, koncertního mistral violoncellové skupiny orchestru vídeňské Volksoper. Ve studiu pokračoval u Krystiny Wimmer, Jozefa Podhoranského a u Róberta Nagyho. Dále se zdokonaloval na mistrovských kurzech u Clemense Hagena, Davida Geringase, Stevena Isserlise a Heinricha Schiffa.

Již od mládí se věnoval orchestrální hře – hrál mj. v mládežnických tělesech, jako jsou Wiener Jeunesse Orchester a Gustav Mahler Jugendorchester, ale i ve Verbier Festival Orchestra. Od 1. listopadu 2006 působí v orchestru Vídeňské státní opery, kam vyhrál konkurz ve věku pouhých osmnácti let. Brzy také získal řadu ocenění ze soutěží, například z rakouské mládežnické soutěže „Prima la musica“ a vídeňské „Fidelio-Wettbewerb“.

Kromě toho, že v sezoně 2010/2011 působil jako koncertní mistr Vídeňských symfoniků, rozvíjel i sólovou kariéru – v rodném Rakousku, ale i po celé Evropě, v Jižní Americe a v Asii vystupoval nejen s Vídeňskými symfoniky, ale i s argentinským Národním symfonickým orchestrem z Buenos Aires, se Sofijskou filharmonií, Vídeňským komorním orchestrem, orchestrem „Spirit of Europe“ a dalšími tělesy. Spolupracoval s řadou prvotřídních umělců, kromě mnoha Vídeňských filharmoniků zmiňme alespoň Rudolfa Buchbindera či sopranistku Ildikó Raimondi. Jeho koncerty bývají často přenášeny rozhlasem.

První společná nahrávka Sebastiana Bru s klavíristou Stefanem Stroissingem vyšla v březnu 2019 u vydavatelství Sony Classical.

Sebastian Bru hraje na violoncello od Giovanniho Battisty Guadagniniho, které mu zapůjčila Rakouská národní banka.

Janáčkovu Suitu pro smyčce (někdy nazývanou Suita pro smyčcový orchestr) brzy po jejím uvedení v Besedě brněnské komentoval recenzent Moravské orlice (6. 12. 1877) se vzletným patosem a s důrazem na to, že se jedná „o našeho umělce, z našeho středu vyrostlého“, „umělce tak mladého a skladbu tak výbornou“. Janáček byl „náš“ ve smyslu rodných kořenů v Hukvaldech na severní Moravě i vzdělání, které získal na brněnských školách; jeho pražská epizoda ani studium na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni netrvaly dlouho. Od roku 1876 působil jako sbormistr Besedy brněnské a cílevědomě usiloval o vybudování kvalitního orchestru. Provedení Suity, kterou napsal na podzim 1877, sám v Besedě brněnské řídil. Zatímco premiéra sklidila nadšení a recenzent Bertold Žalud skladbě dokonce podsouval romantický obsah, s odstupem času byla Suita nazírána spíš jako začátečnická, Wagnerem, Skuherským, Dvořákem i Smetanou ovlivněná práce, a podle všeho si jí později autor příliš nevážil. 

Ano, Suita pro smyčce je nejstarší Janáčkovou zachovanou orchestrální skladbou a jako taková vzdálena jeho typickému hudebnímu vyjadřování z vrcholné tvorby, neznamená to však, že nemá své kvality. Skládá se ze šesti částí, které původně nesly označení Prélude, Allemande, Sarabanda, Scherzo, Air a Finale. Protože se přece jen jednalo o jiný myšlenkový svět – svět barokní taneční suity, Janáček v roce 1926 v prvním tištěném vydání skladby staré názvy vypustil a nahradil je údaji o tempu. Šest vět tvoří kompaktní celek, převažuje v nich písňová forma, pouze závěrečné Finale využívá formu sonátovou. Oblibu suit pro komorní orchestr jakožto žánru dokládá v sedmdesátých letech 19. století i Česká suita, op. 39, od Antonína Dvořáka, která vznikla v roce 1879 a s Janáčkovou Suitou pro smyčce se občas ocitá na témže labelu nebo koncertním programu. Janáček plný vroucnosti a zpěvnosti v této konkurenci dobře obstojí.

Mnohem méně informací známe o Koncertu pro housle a violoncello D dur, op. 3, Josefa Rejchy. Už jen autorství tohoto dvojkoncertu dokáže zamotat hlavu: skladba je většinou připisována Josefu Rejchovi, nicméně někteří badatelé uváděli jako jejího původce Antonína Rejchu (1770–1836), Josefova synovce. Matěj Josef Rejcha, rodák z Chuděnic u Klatov, studoval v Praze hru na violoncello u Franze Josepha Wernera a v roce 1774 odešel do Švábska, kde se stal prvním violoncellistou v kapele knížete von Oettingen-Wallerstein. V osmdesátých letech 18. století se za ním přistěhoval synovec Antonín, kterého Josef adoptoval; v roce 1785 směřuje Josef jako kapelník do Bonnu do služeb kolínského kurfiřta Maximiliana Franze a bere Antonína, vynikajícího flétnistu a houslistu, s sebou. V kapele v té době působili například i Ludwig van Beethoven a Nikolaus Simrock, provozující od roku 1791 v Bonnu vlastní vydavatelství. Okupace města Francouzi (1794) existenci dvorní kapely ukončila – Antonín se po různých peripetiích usadil v Paříži, Josef v roce 1795 předčasně zemřel v pouhých třiačtyřiceti letech.

Právě Simrockova firma vydala prvních pět opusů Josefa Rejchy včetně Concertante pour Deux Violons ou Violon & Violoncelle. V tematickém katalogu Rejchova díla je skladba s malým otazníkem datována do let 1774–1777, která se částečně překrývají s dobou, kdy skladatel podnikal umělecké turné po Německu s houslistou Antonínem Janičem. Lze si snadno představit oba aktéry, interpretující novou Rejchovu skladbu – od počátku byly totiž sólové party dvojkoncertu svěřeny jak dvěma houslím, tak houslím a violoncellu. Současníci však oceňovali Josefa Rejchu zejména jako virtuosa na violoncello, nikoliv jako komponistu. Stylově patří dvojkoncert D dur do období hudebního klasicismu, konkrétně k okruhu mannheimské školy. V každé ze tří vět dostanou sólisté možnost blýsknout se svou virtuozitou; nekoná se žádné drama, zato si posluchači vychutnají jiskřivý zvuk smíšeného komorního orchestru i sólových smyčcových nástrojů a na dlouho jim utkví některá témata, například ono hlavní ze závěrečného Ronda.

Třetí skladba nás zavede do Lipska. Veřejná premiéra Smyčcového oktetu Es dur, op. 20, Felixe Mendelssohna Bartholdyho se konala v Gewandhausu v roce 1836, tedy až po jedenácti letech od chvíle, kdy ji šestnáctiletý, výjimečně nadaný syn bankéře Mendelssohna zkomponoval. Nyní před posluchače předstoupil jako dirigent místního vyhlášeného orchestru, úspěšný německý skladatel a klavírista a za své rané komorní dílo, napsané pro přítele, houslistu Eduarda Rietze a původně hrané v domácím, umělecky kultivovaném prostředí, se opravdu nemusel stydět. Oktet Es dur se během 19. století přiřadil k oblíbeným oktetům Ludwiga Spohra, Franze Schuberta, Nielse Wilhelma Gadeho a Johana Svendsena, v jejichž společnosti býval také uváděn. Takto například zazněl na tzv. Komorní zábavě pořádané Ludevítem Procházkou v Praze v roce 1876 nebo o řadu let později v Českém spolku pro komorní hudbu, kdy se k jeho provedení spojila dvě význačná kvarteta: České a Ševčíkovo.

Mladý Mendelssohn pojal svůj oktet více „symfonicky“ než Spohr: nerozmlouvají tu spolu dvě smyčcová kvarteta, ale osm rovnocenných nástrojů. Skladba má čtyři věty, přičemž nejdelší z nich, vstupní Allegro moderato ma con fuoco, nezapře zápal mládí, ani vyzrálou práci s melodikou a sonátovou formou. Následuje zpěvné Andante a po něm Scherzo, které autor uvedl citátem z Goethova Fausta, přesněji básnickou zkratkou tajemné nálady nepostrádající prchavosti a jisté tragiky. Motto vypovídá o Mendelssohnově vztahu k německému romantismu a o historickém pozadí vzniku i prezentace díla, předznamenává ovšem i blízký skladatelův zájem o Shakespearův Sen noci svatojanské. (A dnešní, Tolkiena znalé generace si vybaví lesní elfy…) Závěrečné Presto s kontrapunktickými postupy připomene Händlova Mesiáše a končí rozhodným, brilantním finále. Dedikace Eduardu Rietzovi, který zemřel v roce 1832 ve věku dvaceti devíti let, byla uvedena také na tištěné verzi z roku 1832, jíž předcházela autorova revize skladby. Oblibu Oktetu dosvědčují jeho různé úpravy, například pro dva klavíry, pro klavír na čtyři ruce nebo celý orchestr.