Novoroční koncert • Česká filharmonie

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, lucernského festivalového orchestru, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House, Opéra National de Paris a Curyšskou operu. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lukáš Vondráček, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Lang Lang, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je nominace na titul Dirigent roku serveru Opus Klassik, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, kterou natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. V roce 2020 získaly nahrávky klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a Barberovy opery Vanessa z Glynderournského festivalu ocenění BBC Music Magazine Award. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.

Hudba Hradní stráže a Policie ČR začala psát svou historii v roce 1945. V prvních letech probíhal v orchestru rychlý tvůrčí proces, který v souvislosti s kvalitativními a organizačními změnami vyústil v roce 1953 ve jmenování tohoto tělesa Ústřední hudbou Ministerstva vnitra, a zároveň od tohoto roku začal orchestr vykonávat funkci Hudby Hradní stráže. Název Hudba Hradní stráže a Policie ČR, který plně vyjadřuje široký funkční záběr tohoto orchestru, vznikl po roce 1990 a Hudba jej užívá dodnes.

Mezi prvořadé povinnosti Hudby Hradní stráže a Policie ČR patří zajištění hudebního doprovodu při všech státních ceremoniích na Pražském hradě. Hudebně doprovází především průběh státních návštěv prezidentů a čelních představitelů zemí pozvaných prezidentem republiky a také se účastní spolu s čestnou jednotkou Hradní stráže nástupních audiencí velvyslanců. Doprovází taktéž slavnostní okamžiky při Řádových dnech ve Vladislavském i Španělském sále Pražského hradu. Účastní se rovněž řady protokolárních i pietních aktů na zámku v Lánech. Orchestr je zároveň významným služebním a kulturním reprezentantem Policie České republiky, přičemž plní veškeré služební úkoly vyplývající z tohoto jeho postavení. Dále spolupracuje se všemi složkami Integrovaného záchranného systému, zvláště s Hasičským záchranným sborem ČR.

Během 70 let trvající historie tělesa se vystřídaly na jednotlivých pozicích celé generace vynikajících hráčů a sólistů a v čele stanuly výrazné osobnosti našeho kulturního života jako například Jan Tausinger, plk. v.v. Mgr. Stanislav Horák, plk. v.v. Mgr. Miroslav Hanzal a další. Dnes stojí v čele tohoto tělesa plk. MgA. Václav Blahunek, Ph.D. Po celou dobu svého trvání se orchestr kromě svých povinností věnuje také koncertní a nahrávací činnosti.

Více než desetkrát byl soubor hostem Mezinárodního festivalu Pražské jaro a stál u zrodu svatováclavských koncertů na Pražském hradě, v jejichž tradici pokračuje dodnes. Mezi další významné pravidelné koncertní aktivity patří účast na festivalu Americké jaro, cyklus promenádních koncertů Na Valech, koncerty v chrámu sv. Víta a mnoho dalších, o čemž svědčí každoročně více než 200 vystoupení orchestru a jeho menších souborů. Samostatnou kapitolou aktivit tělesa je pořádání mezinárodního festivalu policejních orchestrů a pěveckých sborů FESTPOL, který se koná nepřetržitě od roku 1995 s dvouletou periodicitou v Praze.

Hudba Hradní stráže a Policie ČR navštívila při svých koncertních zájezdech téměř dvacet zemí Evropy i Asie a v roce 2002 také USA, kde v New Yorku koncertovala ve slavné Carnegie Hall. Ke každoročním zahraničním aktivitám orchestru patří koncertování v Německu, Rakousku nebo Itálii. Především v Itálii soubor hostoval od roku 1988 více než desetkrát. V květnu jubilejního roku 2015 provedl slavnostní koncert ve Vatikánu a doprovázel generální audienci Svatého Otce.

Ve výčtu zahraničních aktivit nesmí rovněž chybět bohatá spolupráce s mnoha významnými orchestry a pěveckými sbory z celé Evropy, se kterými se Hudba Hradní stráže a Policie ČR podílí na řadě hudebních projektů. Těleso nahrálo za celou dobu své existence stovky rozhlasových snímků a účinkovalo v desítkách televizních pořadů. Natočilo téměř dvě desítky dlouhohrajících gramofonových desek a více než 20 alb na kompaktních discích.

V Křečovicích, malé vesnici ležící 50 kilometrů jižně od Prahy, se 4. ledna 1874 narodil chlapec, kterému dali po otci jméno Josef. Brzy se projevilo jeho hudební nadání, a tak hrál na housle, klavír i varhany a od jedenácti let už studoval na Pražské konzervatoři. Nejprve hru na housle u Antonína Bennewitze, hru na klavír u Josefa Jiránka a skladbu u Karla Steckera. A když mu bylo sedmnáct – tedy v roce 1891, kdy vznikla předchozí skladba dnešního programu –, začal studovat skladbu v mistrovské třídě Antonína Dvořáka. Kdoví, jak přijal rozhodnutí svého učitele odjet do Ameriky. Později se však stal oblíbeným Dvořákovým žákem, navštěvoval jeho letní sídlo ve Vysoké u Příbrami a pomáhal mu s klavírními výtahy jeho děl. Zde se vídal i s Dvořákovou dcerou Otilií, která se později stala jeho ženou.

Rok 1891 byl také rokem, ve němž na Pražské konzervatoři z iniciativy ředitele Bennewitze a profesora komorní hry Hanuše Wihana vzniklo studentské smyčcové kvarteto, v němž Josef Suk zaujal místo sekundisty. Čerství absolventi začali v roce 1892 vystupovat pod názvem České kvarteto a když v roce 1893 ohromili Vídeň, otevřela se jim cesta do Evropy a stali se jedním z nejvýznamnějších komorních souborů své doby. Josef Suk hrál v Českém kvartetu jednačtyřicet let, téměř po celou dobu existence souboru, a absolvoval přes 4000 koncertů po celé Evropě i jinde ve světě. Je stěží představitelné, jak Suk při tak enormním vytížení jako výkonný umělec, stále na cestách, ještě dokázal komponovat.

Právě na jednom turné ve Španělsku se rozhodl složit dílo, které se stane hudebním obrazem jeho milované Prahy a vyjádří její velikost a krásu. Zvolil formu symfonické básně a kompozici se věnoval od jara do října roku 1904. Koncem léta psal svému nakladateli Mojmíru Urbánkovi „S Prahou jsem již skoro hotov – ještě asi 4 stránky partitury, ale sbor tam nebude žádný a taky ne varhany a taky ne zvony, bude to i bez toho hezké.“ Pragmatický vydavatel zřejmě mladému skladateli v předchozím rozhovoru rozmlouval přehnaně monumentální obsazení, které by limitovalo příležitosti k provozování skladby. Nakonec však uspěl jen částečně – sbor v tomto díle opravdu není, ale v závěrečné gradaci uslyšíme navzdory Sukovu citovanému dopisu varhany i zvony. Skladbu nazvanou Praga premiérovala Česká filharmonie za řízení Oskara Nedbala 18. prosince 1904 v Plzni, v Praze pak zazněla 25. března 1905 v Rudolfinu pod taktovkou autora.

„Cokoli máme skutečně slavného v historii české, zdola to vzrostlo!“ Tato věta významného českého spisovatele Jana Nerudy vypovídá mnohé o historii českého národa a jeho slavných osobnostech. Zcela bezvýhradně však platí pro Antonína Dvořáka, jehož umění vzrostlo z malé vesnice až do největších světových metropolí.

Když Neruda tuto větu v roce 1884 psal, bylo mu právě padesát let. A co dělal ve svých padesáti letech, v roce 1891, Antonín Dvořák? Byl slavným a žádaným skladatelem, umělcem, který svou popularitou již dávno překračoval hranice rakousko-uherské monarchie i celé Evropy. A právě v roce svých 50. narozenin dostal nabídku na místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Velmi důkladně ji zvažoval a konzultoval s celou řadou lidí ve svém okolí. Například svému příteli Aloisi Göblovi psal v červnu 1891: „Mám jet na 2 roky do Ameriky! […] Mám to vzít? Či nemám? Pište mi slovo.“ Všelijaké slavnosti Dvořák nikdy moc rád neměl. Nelze se proto divit, že na začátku září se s omluvou odmítl účastnit pražské oslavy svých padesátých narozenin s tím, že je stráví s rodinou na milovaném letním sídle ve Vysoké. Jezdil tam odpočívat i pracovat. Čtyři dny po svých narozeninách (12. září 1891) dokončil instrumentaci koncertní ouvertury pro orchestr Karneval, op. 92, druhé skladby z cyklu tří ouvertur, které mají programní charakter. Konkrétní program skladatel sice neuvedl, ale je evidentní, že zde realizoval skladatelské záměry, které od něj v symfonické hudbě tehdy nikdo nečekal. V hudbě komorní se touto cestou vydal již před dvěma lety: v Poetických náladách, op. 85, třinácti skladbách pro sólový klavír, které vtipně glosoval: „Nejsem pouze absolutní muzikant, nýbrž poeta.“ Triptych koncertních ouvertur zobrazující tři stránky lidského bytí zamýšlel Dvořák původně jako jeden celek s názvem „Příroda, život a láska“. Všechny tři navíc důmyslně motivicky propojil. Sám však nakonec ke všem ouverturám nakladateli Simrockovi sdělil, že „každá může být také hrána samostatně“, přidělil jim opusová čísla a názvy V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, Othello, op. 93. První provedení všech tří ouvertur se uskutečnilo 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu v rámci koncertu na rozloučenou před odjezdem do Ameriky, orchestr Národního divadla řídil skladatel. Jejich druhé provedení dirigoval taktéž Dvořák, ale už za oceánem, 21. října 1892 v newyorské Carnegie Hall.

Když Bedřich Smetana 14. září 1883 dokončil partituru Introdukce a polonézy, prvních dvou vět cyklu Pražský karneval, nevěděl, že ho čeká již jen poslední půlrok života. Původně zamýšlená celková koncepce Pražského karnevalu měla stylem navazovat na cyklus Českých tanců, přičemž myšlenku cyklického řazení tanců chtěl skladatel rozvíjet na vyšší úrovni celých symfonických básní jako v Mé vlasti. Člověk však míní, Pán Bůh mění – Smetana již své poslední dvě skladby nedokončil. Pražský karneval i opera Viola zůstaly torzy. Prvního uvedení Introdukce a polonézy v dubnu 1884 se skladatel kvůli rychle se zhoršující chorobě již nemohl zúčastnit, ač šlo o koncert k oslavě jeho 60. narozenin. Premiéra vzbudila rozpaky. Dle dobových zpráv Smetanových přátel působilo dílo skličujícím dojmem a na dlouhou dobu pak bylo považováno za nezdařené, či dokonce úpadkové. Útržkovitost, zhuštěnost a harmonická příkrost typická pro pozdní Smetanovy skladby však navazuje na jeho progresivní göteborské období, v polonéze dokonce skladatel použil téma, které si zapsal do Zápisníku motivů již v roce 1858.

Leoš Janáček si prošel celou řadou životních zvratů, než se dostal ke kompozici svých vrcholných operních a symfonických děl, jež z něho v současné době činí jednoho z nejproslulejších a nejhranějších českých skladatelů v zahraničí. Janáček vyrůstal na církevní a lidové hudbě. První zkušenosti získal už na hukvaldském kůru, další později jako fundatista augustiniánského kláštera na Starém Brně. Za ředitele kůru sem už v roce 1872 povolali skladatele a sbormistra Pavla Křížkovského, kterého po čase Janáček vystřídal. Současně studoval na starobrněnské reálce a na učitelském ústavu a po maturitě pokračoval na varhanickou školu do Prahy. Po studiích vyvíjel významné aktivity folkloristické i pedagogické, sbíral a vydával moravské písně, vedl brněnskou varhanickou školu, dirigoval v Besedě brněnské. Skladatelsky se nejprve orientoval na kompozice sborové, později i na další žánry. Po počátečních nesnázích a složité cestě na jeviště se Její pastorkyňa a později i další opery (Káťa Kabanová, Věc Makropulos ad.) prosadily doma i ve světě, stejně jako jeho skladby symfonické (Taras Bulba, Lašské tance ad.).

Jednou z těchto symfonických skladeb je i Sinfonietta, JW VI/18, Janáčkova patrně nejslavnější skladba vůbec. Podnět k jejímu vzniku byla žádost Lidových novin, zda by Janáček do novin nenapsal zdravici k osmému všesokolskému sletu. Sokol Janáček napsal nejprve fanfáry, které později rozšířil v pětivětou skladbu a vzpomněl si přitom na své zkušenosti se zvukem vojenské kapely. Premiéru v pražském Rudolfinu, kterou v roce 1926 řídil Václav Talich, hrála vojenská kapela spolu s Českou filharmonií v rámci kulturního programu všesokolského sletu a snímal ji také rozhlas.