Katia a Marielle Labèque • Česká filharmonie

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru, za jehož interpretaci také sklízí největší uznání (Diapason d’Or nebo nahrávka měsíce BBC Music Magazine). V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, v srpnu 2007 debutoval v londýnské Royal Albert Hall. Spolupracoval mj. s Berlínskými filharmoniky (sir Simon Rattle), Mahler Chamber Orchestra nebo Vídeňskými symfoniky; pravidelně vystupuje s Českou filharmonií. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Hudební akademii múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na londýnské Guildhall School of Music and Drama a mistrovské kurzy pod vedením K.-H. Kämmerlinga, Ch. Zachariase nebo A. de Larrocha.

Michael Kroutil se narodil roku 1982. V letech 1999–2001 studoval nejprve na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, poté přestoupil na Pražskou konzervatoř. Od roku 2003 začal navštěvovat soukromé hodiny u někdejšího tympanisty lipského Gewandhausorchestru Karla Mehliga a o rok později docházel k prvnímu tympanistovi téhož orchestru Marku Stefulovi. V saském Lipsku poté v letech 2005–2007 studoval na Hochschule für Musik und Theater obory tympány a bicí nástroje. Od roku 2011 se dále vzdělával na Zürcher Hochschule der Künste, kde jej pedagogicky vedl první tympanista Berlínských filharmoniků Rainer Seegers.

Seznam jeho dosavadní orchestrální praxe zahrnuje významná německá a česká tělesa jako Gewandhausorchester Leipzig, Leipziger Kammerorchester, Mendelssohn Kammerorchester Leipzig, Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz, Thüringer Symphoniker, Westsächsisches Synphonieorchester, Deutsche Philharmonie, Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Komorní orchestr Národního divadla v Praze nebo Komorní filharmonie Pardubice. Pravidelně spolupracuje rovněž s Tokijským filharmonickým orchestrem.

V letech 2006 a 2007 se účastnil projektů Gewandhausorchesteru s nahrávkami pro EuroArts. Od roku 2007 působí jako první tympanista České filharmonie a je rovněž členem mezinárodního orchestru Solistes Européens Luxembourg.

„V současnosti před publikem nejlepší klavírní duo“

New York Times

„Sestry Labèque jsou ohromné. Skvělé hráčky a velké umělkyně. A jsou velkými propagátorkami hudby – nejen moderní, ale prostě hudby. Je báječné s nimi pracovat.“

Philip Glass

„Ať už je to Mozart nebo Stravinskij, jejich hudební předivo vždy působí, jako by bylo poprvé tkané… Ale iluzi improvizace vytváří jen genialita jejich provedení. Ve všech jejich nahrávkách je přítomna klamavá sprezzatura, zrozená odhozením přípravy a soustředěním se na poslouchání se navzájem.“

The Times

Sestry Katia a Marielle Labèque vystupují jako klavírní duo, které vzbuzuje obdiv a uznání především díky vynikající souhře a výjimečné energii. Hrají již od raného věku a poté, co na sebe upoutaly pozornost provedením Gershwinovy Rapsodie v modrém (jedna z prvních zlatých desek klasické hudby), koncertují po celém světě a jejich věhlas strmě stoupá.

Jsou pravidelně zvány k hostování u prestižních orchestrů, jako jsou Berlínští filharmonici, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Bostonský, Chicagský a Clevelandský symfonický orchestr, lipský Gewandhausorchestr, Londýnští symfonikové, Londýnská filharmonie, Losangeleská filharmonie, orchestr milánské La Scaly, Philadelphia Orchestra, drážďanská Staatskapelle, Royal Concertgebouw Amsterdam a Vídeňští filharmonici. Hrály pod taktovkou Mariny Alsopové, Alaina Altinoglu, Semjona Byčkova, sira Colina Davise, Gustava Dudamela, Gustava Gimena, Mirgy Gražinytė-Tyla, Pietara Inkinena, Louise Langrée, Zubina Mehty, Juanja Meny, Andrése Orozco-Estrady, Seiji Ozawy, Antonia Pappana, Matthiase Pintschera, Georgese Prêtra, sira Simona Rattlea, Santtu-Matiase Rouvaliho, Esa-Pekky Salonena, Leonarda Slatkina, Michala Tilsona Thomase a Jappa van Zwedena.

Vystupují také se soubory barokní hudby, jako jsou The English Baroque Soloists se sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Il Giardino Armonico s Giovanni Antoninim, Musica Antica s Reinhardem Goebelem, Venice Baroque s Andreou Marconem, il Pomo d’Oro s Maximem Emeljanyčevem a Orchestr doby osvícenství se sirem Simonem Rattlem.

Katia a Marielle měly příležitost spolupracovat s mnoha soudobými skladateli včetně Thomase Adèse, Louise Andriessena, Luciana Beria, Pierra Bouleze, Bryce Dessnera, Philippa Glasse, Osvalda Golijova, György Ligetiho, Nico Muhlyho a Oliviera Messiaena. V Sále Walta Disneyho v Los Angeles uvedly světovou premiéru Glassova nového Dvojkoncertu spolu s Losangeleskou filharmonií a dirigentem Gustavem Dudamelem. Na jaře 2017 premiérovaly v Royal Festival Hall s Londýnskou filharmonií pod vedením Johna Storgardse nový koncert, který pro ně napsal Bryce Dessner a v červnu 2020 je v newyorském Lincolnově centru čeká s Newyorskou filharmonií a Jaapem van Zwedenem světová premiéra nového koncertu Nica Muhlyho.

Sestry Labèqueovy pravidelně hrají na festivalech a ve věhlasných koncertních síních po celém světě včetně vídeňského Musikvereinu, hamburské Musikhalle, sálu Mnichovské filharmonie, Carnegie Hall v New Yorku, Royal Festival Hall v Londýně, milánské La Scaly, sálu Berlínské filharmonie, Lucernského festivalu, BBC Proms, festivalů v Ravinii, Tanglewoodu a Salcburku. S Berlínskými filharmoniky pod vedením Sira Simona Rattlea vystoupily před více než 33 tisíci posluchači v rámci galakoncertu na Waldbühne v Berlíně, který byl také zaznamenán na DVD (EuroArts). Rekordní počet posluchačů – přes 100 tisíc – přišlo na slavný Sommernachtskonzert ve vídeňském Schönbrunnu, více než 1,5 milionů lidí ho sledovalo po celém světě na televizních obrazovkách (nyní firma Sony vydala CD i DVD).

Jejich vlastní label KML Recordings vydal CD box „Sisters“. Předchozí tituly obsahují Gershwinovu a Bernsteinovu hudbu a projekt Minimalist Dream House věnovaný půlstoletí minimalismu. Pro Euroarts nahrály DVD „Cesta Labèquových, dopis Katie a Marielle od Alessandra Baricca“ v produkci El Desea (Pedro a Augustin Almodóvar) a v režii Félixe Cábeze. Nakladatelství Buchet-Chastel vydalo jejich biografii „Život o čtyřech rukách“ od Renauda Macharta.

Label KML Recordings spojil síly s Deutsche Grammophon, poprvé při nahrávce Stravinského Svěcení jara a Debussyho Starověkých epigrafů, dále v titulech „Love Stories“ s hudbou Leonarda Bernsteina a Davida Chalmina, „Amoria“ – cesta k jejich baskickým kořenům pokrývající pět století hudby a „Moondog“, pocta Luisu Thomasu Hardinovi, jednomu z opravdových géniů své doby. Jejich nejnovějším počinem je album „El Chan“ se skladbami Bryce Dessnera, které obsahuje mj. i jeho Koncert pro dva klavíry a orchestr, jenž sestry nahrály společně s Orchestre de Paris pod vedením Matthiase Pintschera. Obal alba vytvořil filmový režisér Alejandro Gonzales Iñarritú, kterému je album dedikováno.

V současné sezoně vystupují s Newyorskou filharmonií, s Cameratou Salzburg, v hamburské Elbphilharmonie s Thomem Yorke, s Royal Concertgebouw Orchestra a Semjonem Byčkovem, na Velikonočním festivalu v Salcburku s drážďanskou Staatskapelle a Andresem Orozco-Estradou, s Chicago Symphony, Los Angeles Philharmonic, San Francisco Symphony a s Berlínskými filharmoniky. Navrátí se i k Newyorské filharmonii, Clevelandskému orchestru, Cincinnati Symphony a vystoupí v amfiteátru Hollywood Bowl. Na pozvání sálu Pařížské filharmonie zazněly projekty „Amoria“, „Invocations“ a nové skladby pro dvě kytary a dva klavíry. Ty zahrály s Davidem Chalminem a Bryce Dessnerem, včetně díla Nebojte se světla, které pro ně napsal Thom Yorke, jenž s nimi jako zvláštní host také vystoupil.

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Bohuslav Martinů ve Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 (na titulním listu autografní partitury čteme „Double concert pour cordes, piano et timbales“) a Koncertu pro dva klavíry a orchestr, H 292 (v korespondenci skladatelem označován také jako „Double piano concerto“) čerpá inspiraci z dvojitosti, dvojnásobku a možností, které z nich vyplývají, a z barokní formy concerto grosso. Skladatel ve vzpomínce přiblížil své pojetí „double“ takto: „Práce na Koncertu pro dva klavíry se mi dařila. Abych řekl pravdu, jsem typ concerta grossa. Povrchní popis této formy naleznete skoro ve všech učebnicích, snad kromě toho, že se zde soli a orchestr střídají. [...] Tam, kde forma symfonie nechává, vlastně vyžaduje uplatnění emocionálních elementů, [...] tam vám forma concerta grossa dovoluje striktní pořádek, omezení, vyrovnání emocionálních prvků, omezení i adekvátní vyrovnání gradace i dynamiky, zcela jinou a přísnou strukturu tematického uspořádání, zkrátka jiný svět. [...] Koncert pro dva klavíry je ,ideal typeʻ pro tuto formu.“ Autorovo vyznání lze vztáhnout obecně ke všem jeho koncertantním skladbám tohoto typu, a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány patří nepochybně k nejzdařilejším.

„Vybuchnu, dusí mě to, pláču“, prohlásil Arthur Honegger v slzách objímaje Bohuslava Martinů na světové premiéře Dvojkoncertu v Basileji 9. února 1940. Krom uchvácení kompozicí hrály roli jistě i pohnuté okolnosti vzniku díla; soucítění s tragédií, která postihla Československo a jeho obyvatele, jejíž plíživý příchod se zdál (a zdá se nám stále) být skladatelem tušen a vepsán do díla. Martinů začal Dvojkoncert komponovat v srpnu roku 1938 a skladbu dokončil 29. září 1938, v den Mnichovské dohody, kdy došlo k rozbití Československa. Psal jej pro Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. Možnostem tohoto orchestru přizpůsobil skladatel obsazení skladby. Sacherovi, u kterého Martinů pobýval, když Dvojkoncert dokončil, připsal i dedikaci a jadrně v ní přiblížil okolnosti vzniku: „Mému drahému příteli Paulu Sacherovi v upomínku na pobyt pokojný i úzkostný na Schönenbergu mezi srnami a hrozbou války.“ Úzkost a hrozba války jsou pochopitelné, ale co ony srny? Skladatelova žena Charlotte vzpomínala, jak spolu během pobytu u Sachera „schovaní za stromy a potichu, s rozzářeným zrakem“ často pozorovali srny a jejich „půvabné pohyby“. To byl onen prožitek pokojnosti v horské krajině Švýcarska – a zároveň symbol jeho křehkosti – na pozadí úzkosti z blížící se katastrofy. Paní Martinů ještě ke vzpomínce na manželovu kompozici tajemně dodala, že ve Dvojkoncertu „uprostřed třetí věty přicupitají srny“. Kde přesně ono místo je, budiž otevřeno fantazii.

Koncert pro dva klavíry a orchestr si u Martinů objednali manželé Pierre Luboschutz a Genia Nemenoffová, kteří spolu tvořili klavírní duo. Martinů je poznal v roce 1942 ve Spojených státech amerických během letního symfonického festivalu v Tanglewoodu, kde vyučoval skladbu. Koncert složil v prvních dvou měsících roku 1943 a dedikoval jej oběma manželům. V programu světové premiéry 5. listopadu 1943 ve Filadelfii (Philadelphia Orchestra dirigoval Eugen Ormandy, sólisty byli dedikanti skladby), uvedl Martinů, že „v tomto Koncertu [...] poprvé užil dvou klavírů v ryze sólovém smyslu, s orchestrem, který tvoří doprovod. Forma je volná; tíhne spíše ke concertu grossu. Vyžaduje virtuozitu, skvělou klavírní techniku, a témbr dvou stejných nástrojů vyvolává nové barvy a nové zvukové kombinace.“ Tím se vymezil i vůči svým předchozím koncertantním kompozicím, ve kterých dvou klavírů užívá rovněž i v sólových epizodách: Concerto grosso, H 263 (1937) a Tre ricercari, H 267 (1938). Ohromující úspěch s tímto Koncertem zažilo od poloviny 50. let belgické (opět manželské) klavírní duo, Janine Reding-Piette a Henry Piette. Byli dílem „elektrizováni“ a požádali Martinů, aby pro ně napsal druhý koncert pro dva klavíry a orchestr. Přes údajný souhlas skladatele k tomu nakonec nedošlo kvůli jeho zhoršujícímu se zdraví. V nadšení se jeden kritik po provedení díla rozohnil: „Tento koncert bude jako tour de France, udělá tour du monde.“ Zdá se, že Koncert pro dva klavíry a orchestr je „ideal type“ nejen pro formu concerta grossa, jak poznamenal autor, nýbrž také pro úzce rodinně spjatá klavírní dua, což je případ i dnešního provedení.

Jak jsme naznačili v úvodu, lze mezi Dutilleuxem a Martinů nalézt několik spojnic a paralel. Dutilleux studoval na Pařížské konzervatoři v letech 1933–1938, tedy v době, kdy v Paříži pobýval i Martinů. Také on byl okouzlen Debussym a nadšeně poznával díla Igora Stravinského a Alberta Roussela (stejně jako Martinů samostudiem). Jeho velkým přítelem byl jeden z nejbližších přátel Martinů, Marcel Mihalovici, a právě ten jej patrně seznámil i s kompozicemi Martinů. I Dutilleux byl v době ohrožení nacismem a během 2. světové války politicky aktivním umělcem – působil v hudební složce organizace Front National, sympatizující s odbojovým hnutím. Také on komponoval díla pro Paula Sachera a jeho orchestr a dedikoval mu je (Mystère de l’Instant, 1989, pro cembalo, smyčcový orchestr a bicí nástroje) – mimochodem, ke komponování tohoto díla přistupoval s rozechvěním, neboť znal a vysoce hodnotil právě Sacherovi věnovaný Dvojkoncert Martinů a chtěl se mu svou kompozicí vyrovnat.

Dutilleux je autorem dvou symfonií. Symfonie č. 2 „Le double“ byla jedním ze čtrnácti děl objednaných hudební nadací dirigenta Sergeje Kusevického (Koussevitzky Music Foundation) k oslavám 75. výročí (1956) Bostonského symfonického orchestru (BSO) a je věnována Kusevickému a jeho ženě Natalii. Zadáváním a výběrem skladeb byl pověřen tehdejší šéfdirigent BSO Charles Munch. (Martinů, Munchův velký přítel, v rámci širšího rámce oslav výročí zkomponoval dvě díla: Symfonii č. 6 – Symfonické fantazie, H 343, a Paraboly, H 367.) Světová premiéra Dutilleuxovy Symfonie č. 2 se uskutečnila 11. prosince 1959 v New Yorku, BSO řídil Charles Munch.

V Symfonii č. 2 Dutilleux rozdělil hráče na velký orchestr a malý orchestr 12 sólistů, v němž jsou reprezentovány všechny nástrojové skupiny (dřeva – hoboj, klarinet, fagot; žestě – trubka a trombon; smyčce – 2 housle, viola a violoncello; drnkací nástroje – cembalo; bicí nástroje – tympány a celesta). Dle autorových slov vzniklo dílo v období „vytržení, [...] je to vlastně krajně vypjaté dílo, a možná i jaksi úzkostné“. Ačkoliv skladba byla objednána v roce 1954 a vznikala v letech 1955–1959, skici k ní prozrazují chvatné a úporné hledání tvaru a témbru – obsazení a počet hráčů malého orchestru se dvakrát změnil (např. kytaru nahradilo cembalo). Také s názvem díla nebyl skladatel spokojen: zpočátku jej zval „Koncertem pro velký a malý orchestr“ a potom „Koncertem pro dva orchestry“. Dutilleux byl perfekcionistou a dílo několikrát revidoval (např. učinil zásahy do instrumentace týkající se cembala, jehož užití označil za jistý druh „nostalgie“ po 18. století). Dutilleux se k formě skladby a obsazení vyjádřil, že ačkoliv rozdělení na skupinu 12 sólistů umístěných v půlkruhu před dirigentem a zbytek orchestru může snad evokovat tradiční concerto grosso, jeho snahou vlastně bylo uniknout z této formy, „jejíž prefabrikovaný rozsah se zdá být neslučitelný se současným [hudebním] jazykem. Snažil jsem se vyhnout kamenu úrazu poněkud zastaralé formy.“ Hráči malého orchestru jako takoví nemají jednotlivá sóla; to celek, který dohromady tvoří, představuje sólový prvek skladby. Malý orchestr s velkým rozmlouvá, ale je s ním také kombinován a konfrontován, překrývá jej a vytváří tak mnoho příležitostí k hojnému využití polyrytmiky a polytonality. Každá z vět symfonie je monotematická a tíhne k variacím. „Jistý charakter zvuku vydaný velkým orchestrem najde svůj ekvivalent v komorním orchestru po způsobu zrcadlení, nebo zase jeden z orchestrů náhle ustoupí a dá místo vibracím toho druhého.“ Malý orchestr je svým způsobem odrazem velkého orchestru. Jeho jakýmsi dvojníkem („le double“).