Program
„Hlad dávat Dvořákovo Stabat mater byl ve mně velmi starý. Chtěl jsem si tu po více než třiceti letech zapolemizovat s dirigentem Karlem Kovařovicem, jehož tehdejší skvělé provedení vyprovokovalo ve mně snahu stát jednou před pultem a vyrovnat se s tou desetivětou písní o utrpení ztráty, s písní začínající tupou bolestí, nehybnou a probojovávající se dlouhou černou chodbou k světlu ráje a k důvěřivému Amen. (…) Dostal se mi o Vánocích do rukou Škrétův obraz Ukřižovaného… Proti „valným shromážděním“ pod Křížem Kristovým omezuje se Škréta na ticho nakloněné hlavy Obětovaného, k jehož tváři je přisát nehybný pohled smutných očí Matčiných. Jsou sami dva. Ostatní figury obrazu jsou v pozadí ve značném zkrácení, které jako by chtělo naznačit, jak je nám svět vzdálen, potká-li nás skutečná bolest. A právě v tomto osamocení roste bolest k nesnesitelné hrozivosti. Jsem rád, že se mi tak pozdě dostalo cti být vykladačem právě tohoto Dvořákova díla: když jsem byl mlád, nedovedl bych to vůbec a bylo vskutku třeba projít životem, poznat lidskou mizérii, abych se mohl poklonit Stabat…“ (Dirigent Václav Talich, 1952)
