Pablo Heras-Casado • Česká filharmonie

FRANCESCO PIEMONTESI
klavír

"Francesco Piemontesi spojuje ohromující techniku s intelektem jako málokdo."
- časopis The Spectator

Francesco Piemontesi je klavíristou mimořádně kultivovaného výrazu, který se pojí s perfektně zvládnutou technikou. Interpretace Mozarta a repertoáru raného romantismu mu získaly široké uznání, Piemontesiho klavírní umění a citlivost mu však umožnily utvořit si rovněž úzký vztah k hudbě pozdního devatenáctého a dvacátého století: má na repertoáru Brahmse, Liszta, Dvořáka, Ravela, Debussyho, Bartóka i jejich následovníky. O jednom ze svých velkých učitelů a rádců Alfredu Brendelovi Piemontesi říká, že jej naučil „zamilovat si věci do detailu“.

Francesco Piemontesi vystupuje s předními světovými orchestry, mezi něž se řadí Filharmonie Los Angeles, Londýnský symfonický orchestr, Bostonští symfonikové, NHK Symphony Orchestra, Clevelandský orchestr, Izraelská filharmonie, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Mnichovská filharmonie, Londýnský filharmonický orchestr, orchestr Gewandhausu v Lipsku, Vídeňský symfonický orchestr, Pittsburští symfonikové, Česká filharmonie, Budapešťský festivalový orchestr, Filharmonie v Oslu, Symfonický orchestr Švédského rozhlasu, Petrohradská státní akademická filharmonie, Londýnská filharmonie, Orchestre de Paris, Montrealský symfonický orchestr, Francouzský národní orchestr, Orchestr curyšské Tonhalle, Orchestre de la Suisse Romande, Národní orchestr italského rozhlasu Turín, Národní akademie svaté Cecílie, Komorní orchestr Evropy a Komorní filharmonie Brémy.

Spolupracoval s dirigenty, jako jsou Vladimir Ashkenazy, Thomas Dausgaard, Charles Dutoit, sir Mark Elder, Iván Fischer, Mirga Gražinytė-Tyla, Manfred Honeck, Marek Janowski, Neeme Järvi, Emmanuel Krivine, Ton Koopman, Zubin Mehta, sir Roger Norrington, Gianandrea Noseda, Sakari Oramo, sir Antonio Pappano a Jurij Těmirkanov.

Piemontesi je rovněž komorním hudebníkem a hraje s celou řadou partnerů, jako jsou Leif Ove Andsnes, Jurij Bašmet, Renaud a Gautier Capuçonovi, Stephen Kovacevich, Heinrich Schiff, Christian Tetzlaff, Jörg Widmann, Tabea Zimmermannová a Emersonovo kvarteto.

V sólových recitálech vystoupil v řadě prestižních koncertních síní včetně londýnské Wigmore Hall, amsterdamského Concertgebouw, sálu Berlínských filharmoniků, curyšské Tonhalle, Konzerthausu a Musikvereinu ve Vídni, Carnegie Hall a Avery Fisher Hall v New Yorku a Suntory Hall v Tokiu. V lednu 2016 zahájil Piemontesi svou mozartovskou odyseu v londýnské Wigmore Hall, kde po tři sezony prováděl mistrovy sonáty v řadě recitálů.

Piemontesi účinkoval na mezinárodních festivalech v Salcburku, Lucernu, Edinburghu, Verbier, Aix-en-Provence, La Roque d’Anthéron, na festivalech ve Šlesvicku-Holštýnsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku a na newyorském festivalu Mostly Mozart.

Na festivalu Schubertiada v srpnu 2018 zahájil Piemontesi velký schubertovský cyklus, s jehož pokračováním se na festival navrací i v sezoně 2019/2020. V říjnu 2019 pak započal samostatný schubertovský cyklus i v londýnské Wigmore Hall.

V sezoně 2018/2019 vydal Piemontesi u vydavatelství Orfeo soubor dvou CD věnovaných skladbám Franze Liszta (cyklus Léta putování. První rok: Švýcarsko doplněný legendou Svatý František z Pauly kráčí po vlnách a Léta putování. Druhý rok: Itálie doplněný legendou Svatý František z Assisi káže ptákům) doprovázený dokumentárním DVD francouzského filmaře Bruna Monsaingeona. V této sezoně se pro vydavatelství Pentatone chystá vydat pozdní sonáty Franze Schuberta: Klavírní sonátu č. 19 c moll, D 958, a č. 20 A dur, D 959. Z dřívějších nahrávek zmiňme Mozartovy Klavírní koncerty č. 25 a 26 se Skotským komorním orchestrem za řízení Andrewa Manze pro Linn Records, Debussyho Preludia pro label Naïve Classique a Mozartovy skladby pro sólový klavír a Schumannovy a Dvořákovy Klavírní koncerty se Symfonickým orchestrem BBC pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

Francesco Piemontesi se narodil v Locarnu, studoval u Arie Vardi a následně pracoval s Alfredem Brendelem, Murrayem Perahiou, Cécile Ousset a Alexisem Weissenbergem. Získal si přední postavení na mezinárodní scéně díky cenám v několika význačných soutěžích, mj. v soutěži královny Alžběty v roce 2007, a v letech 2009–2011 se zařadil mezi „Umělce nové generace“ podporované rozhlasovou stanicí BBC Radio 3.

Od roku 2012 je uměleckým ředitelem festivalu Settimane Musicali di Ascona.

PABLO HERAS-CASADO
dirigent

Pablo Heras-Casado, kterého časopis The Telegraph označil za dirigenta „skvělé pověsti“, si užívá neobvykle rozmanitou kariéru s širokým záběrem zahrnujícím velký symfonický a operní repertoár, historicky poučenou interpretaci i soudobou hudbu.

Je hlavním hostujícím dirigentem v madridském Královském divadle, ředitelem Mezinárodního hudebního a tanečního festivalu v Granadě a dlouhodobě spolupracuje s Freiburským barokním orchestrem, se kterým připravil i rozsáhlá turné a nahrávací projekty.

V sezoně 2018/2019 Heras-Casado připravoval jako „Spotlight Artist“ sérii matiné ve slavné amsterdamské síni Concertgebouw, na turné dirigoval holandský Radio Filharmonisch Orkest, Freiburský barokní orchestr a Mahlerův komorní orchestr. Mezi speciální záležitosti patří zahájení roku Hectora Berlioze v pařížské filharmonii provedením jeho Requiem s Orchestre de Paris a kompletní provedení všech Schumannových symfonií s Mnichovskou filharmonií.

Výroční rok španělského skladatele Manuela de Fally oslavil Heras-Casado prováděním jeho hudby na turné s Mahlerovým komorním orchestrem, kdy mimo jiné vystoupili na Mezinárodním festivalu v Granadě a po sto letech od premiéry zde provedli slavnou Fallovu skladbu Třírohý klobouk. Na tomto koncertě konaném ve starobylém paláci Karla V. zazněla i světová premiéra skladby Alhambra, kterou Péter Eötvös napsal pro Isabellu Faust. V lednu 2019 dirigoval Heras-Casado v Královském divadle v Madridu operu Zlato Rýna, čímž zahájil své první kompletní provedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův, jež zde proběhne ve čtyřech po sobě následujících sezonách.

Jeho rozsáhlá diskografie zahrnuje i sérii nahrávek s názvem „Die Neue Romantik“ pro vydavatelství Harmonia Mundi, jež byla v časopise Gramophone oceněna jako počin roku 2018. V této sérii nahrál společně s Freiburským barokním orchestrem a sólisty Isabellou Faust, Jeanem-Guihenem Queyras a Alexandrem Melnikovem hudbu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Roberta Schumanna a dalších romantických skladatelů. Zatím poslední CD této série, které vyšlo v dubnu 2019, je opět věnováno hudbě Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, sólovým klavíristou zde je Kristian Bezuidenhout.

Dalšími nahrávkami pro Harmonia Mundi jsou CD věnovaná hudbě Clauda Debussyho, která nahrál s Londýnskou filharmonií, album s hudbou Bély Bartóka natočené s Mnichovskou filharmonií a Javierem Perianesem, DVD Wagnerova Bludného Holanďana z inscenace v madridském Královském divadle a Monteverdiho Selva morale e spirituale s Balthasar-Neumann-Chor & Ensemble. Za nahrávky pro vydavatelství Deutsche Grammophon, Decca a Sony Classical získal mnohá ocenění (Preis der Deutschen Schallplattenkritik, Latin Grammy, dvakrát Diapason d’Or).

Pablo Heras-Casado je žádán jako hostující dirigent předními světovými orchestry, jako jsou v USA například Filharmonie Los Angeles, symfonické orchestry v San Franciscu, Chicagu a Filadelfii, v Evropě pak Londýnská filharmonie, Londýnský symfonický orchestr, Orchestre de Paris, Mnichovská filharmonie, Staatskapelle Berlin, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Orchestr curyšské Tonhalle, Národní akademie svaté Cecílie, orchestr Mariinského divadla a Izraelská filharmonie. Kromě toho dirigoval Berlínské i Vídeňské filharmoniky a nedávno začal spolupracovat s festivalem ve švýcarském Verbier.

Jako operní dirigent byl velice úspěšný v Metropolitní opeře v New Yorku, na festivalech v Aix-en-Provence a Baden-Badenu i ve Státní opeře a Německé opeře v Berlíně.

Pablo Heras-Casado byl vyhlášen za Amerického dirigenta roku 2014, je držitelem Medaile cti Nadace Rodrigueze Acosty a Medaile Adalusie 2019. Je čestným občanem Granady, svého rodného města, od městské rady též obdržel Zlatou medaili za zásluhy. V prosinci 2018 mu byl Yvesem Saint-Geours, francouzským velvyslancem ve Španělsku, udělen Řád umění a literatury Francouzské republiky.

Pablo Heras-Casado se angažuje ve španělské charitativní společnosti Ayunda en Acción, podporuje a propaguje její činnost po celém světě.

Johannes Brahms
1833–1897

Rodák z významného německého hansovního města Hamburku už jako malý chlapec při hře na klavír vynikal mimořádným talentem. Spolu se svým otcem, městským hudebníkem, často spoluúčinkoval v hamburských lokálech i při tanečních zábavách. Měl štěstí na vynikajícího učitele Eduarda Marxsena, který ho zasvětil především do Bachova díla. Právě hrou na klavír se Brahms zpočátku i živil. Vedle sólových koncertů podnikal úspěšné koncertní cesty zejména s houslisty (Reményi, Joachim), působil však i jako sbormistr a učitel klavíru. V roce 1863 natrvalo přesídlil do Vídně. V zimním období koncertoval jako klavírista nebo dirigent, letní měsíce trávil nejraději na venkově a v tichu přírody komponoval. Byl univerzálním skladatelem – psal díla vokální, instrumentální, komorní i symfonická. Ne však operu, které se do konce života úspěšně vyhýbal. „Raději se oženit, než psát operu“, prohlásil starý mládenec Brahms. K napsání klavírního koncertu měl Brahms-pianista optimální dispozice, jeho první dílo tohoto druhu (g moll op. 15) z let 1854–1857 přesto vznikalo velmi složitě a s notnou dávkou romantické rozervanosti. Především ho původně vůbec nezamýšlel jako klavírní koncert, nejprve skladbu skicoval jako sonátu pro dva klavíry, poté se ji pokusil přetvořit do podoby symfonie, ale taktéž ztroskotal. Nakonec se doslova přes noc rozhodl pro finální podobu – klavírní koncert. Vytvořil vynikající dílo, pro které po dlouhém hledání konečně našel odpovídající tvar. Při premiéře v Hannoveru a následně i v Lipsku roku 1859 však koncert u konzervativního publika zcela propadl a dlouhou dobu o něj nikdo nejevil zájem.

Uplynulo více než dvacet let, než se Brahms pustil do kompozice dalšího Klavírního koncertu č. 2 B dur, op. 83. Už zmíněný první koncert byl v mnohém inovativní, zejména v zapojení klavíru do symfonického celku. Sólový hráč není tím, kdo „vede“ orchestr a nechá se jím na své virtuózní cestě doprovázet, stává se orchestru rovnocenným partnerem a mnohdy přímo jeho součástí. Tuto myšlenku Brahms nyní ještě prohloubil. Nový koncept se netýkal jen zvukové stránky, nýbrž celé struktury díla, která se podobá symfonii i počtem vět. Oproti do té doby zaužívané praxi třívětých nástrojových koncertů (rychlá – pomalá – rychlá) vytvořil Brahms čtyřvětý celek. Mezi první a pomalou větu vložil Scherzo. „Malý klavírní koncert s drobným, něžným Scherzem,“ napsal Brahms svému příteli s typickou sebeironií. Ve skutečnosti vytvořil do té doby snad vůbec nejrozsáhlejší klavírní koncert, jehož druhou, „přidanou“ větu může za drobnou a něžnou označit jen vtipný a provokující skladatel. Když však Brahms v jednu chvíli nahlas uvažoval o možném vypuštění této vložené věty, prozradil (i když také svérázně) mnohem víc. První věta se mu prý zdála příliš jednoduchá, následující pomalá věta (Andante) taktéž, proto před ni potřeboval zařadit něco silného a vášnivého (Allegro appassionato). Oproti prvnímu klavírnímu koncertu začíná úvodní věta bez tradiční orchestrální předehry, na sólový lesní roh plynule naváže klavír. V třetí, pomalé větě dává skladatel kromě klavíru významnou roli i dalšímu sólovému nástroji – violoncellu. Celkově pak Johannes Brahms vytvořil dílo, které opět o něco posunulo hranice možného ve světě hudby a které svými technickými nároky dodnes představuje pro klavíristy jednu z největších výzev. Velmi úspěšná premiéra koncertu se uskutečnila 9. listopadu 1881 v Pešti s Brahmsem u klavíru.

Anton Bruckner
1824–1896

Rodák z rakouské vesnice Ansfelden (dnes předměstí Lince) jevil taktéž již od raného dětství mimořádný hudební talent, který mohl díky svému otci-varhaníkovi rozvíjet rovnou na tomto největším a zvukově nejmohutnějším, „královském“ nástroji. Už v jedenácti letech napsal malý Anton svou první skladbu Pange lingua, k níž se na sklonku života vrátil, aby ji revidoval. Po otcově smrti se třináctiletý hoch stává choralistou kláštera sv. Floriána a vedle hry na varhany se věnuje i houslím a klavíru. Později v tomto klášteře působil jako učitel a varhaník. Studium kompozice Brucknera přivedlo do Vídně, v níž se nakonec od roku 1868 usadil natrvalo. Kromě skladatelské a pedagogické činnosti se nadále věnoval hře na varhany. Patřil k nejžádanějším varhaníkům své doby, byl zván k prestižním kolaudacím nových nástrojů v nejvýznamnějších evropských centrech a v roce 1884 hrál na nové varhany v pražském Rudolfinu právě on. Celoživotní vztah k tomuto nástroji se projevil i v Brucknerově díle, v hudebním myšlení, jež se na způsob varhanních rejstříků často odehrává v blocích podle nástrojových skupin (dřeva, žestě, smyčce). Zatímco Brahmsovy symfonické skladby jsou utvářeny s filigránskou drobnokresbou, odpovídající spíše struktuře komorních děl, Brucknerova hudební řeč je naopak ryze symfonická. Dokonce i jeho nemnohá komorní tvorba vykazuje orchestrální znaky.

Anton Bruckner jako skladatel zůstal po celý život velkým obdivovatelem a do značné míry i pokračovatelem díla Richarda Wagnera, za což sklízel od antiwagneriánů ve Vídni posměch, třeba v podobě přezdívky „Adagio-Komponist“. Jenže právě ono typické Brucknerovo pomalé tempo je klíčem k otevření monumentální brány, za níž se nachází tajuplný svět romantismu, o němž psali zejména básníci a filozofové první poloviny 19. století: „Svět se musí zromantizovat. Jedině tak bude znovu nalezen původní smysl věcí. Tím, že nízkému přisoudím vysoký smysl, obyčejnému tajuplnou tvář, známému vážnost neznámého, konečnému zdání nekonečna, učiním svět romantickým.“ Slova mladého německého básníka a prozaika Novalise pocházejí už z roku 1798 a mají obecný rozměr, ale při poslechu Brucknerovy Symfonie č. 4 Es dur, kterou sám skladatel nazval Romantická, se zdá, jako by v tomto díle došla naplnění. Už od prvních tónů nás skladatel vede do světa, který znovunalézá prapůvodní přírodní podstatu zvuku. Jeho čisté „praintervaly“ (oktáva, kvinta, kvarta) dodávají hudbě prostou a zároveň tajuplnou majestátnost. Stejně jako Brahms v 2. klavírním koncertu zahajuje i Bruckner svou 4. symfonii sólovým lesním rohem. Ale jak odlišná je melodie, jak odlišné je užití tohoto nástroje! Brucknerův lesní roh se vynořuje „z mlhy“ smyčcového tremola a z tohoto zvukového prostoru se rozvíjí do slavnostní šíře. Rozlehlost a monumentální vyznění celé symfonie pak odpovídá Brucknerově představě slova romantický „à la Lohengrin“.

Svou Čtvrtou symfonii napsal Anton Bruckner roku 1874, v pozdějších letech ji však několikrát revidoval. Už při prvním provedení (Vídeň 1881) zazněla v revidované verzi, poté ji skladatel znovu zásadně přepracovával. Na dnešním koncertu zazní v podobě, v níž byla poprvé uvedena 4. dubna 1888. Stalo se tak v New Yorku pod taktovkou Antona Seidla, dirigenta, který ve stejném městě o pět let později uvede ve světové premiéře dílo dalšího významného Antona – symfonii Z Nového světa Antonína Dvořáka.